Časopis Naše řeč
en cz

Tvary třetí osoby mn. č. přít. času ve východomoravských nářečích

Jan Chloupek

[Články]

(pdf)

-

Ve sborníku „Pocta Fr. Trávníčkovi a F. Wollmanovi“ (Brno 1948) uveřejnil Jar. Bělič článek Slovesné tvary třetí osoby pl. praes. v moravské slovenštině (s. 54—70). Vykládá v něm vznik jednotlivých slovesných tvarů, naznačuje jejich historický vývoj a potom podrobněji analyzuje situaci ve východomoravské nářeční oblasti; načrtává i některé perspektivy dalšího nářečního vývoje; v schematické mapce k článku připojené pak znázorňuje zeměpisné rozložení různých podob 3. osoby mn. č. sloves, jejichž spisovnými obdobami jsou typy, vzory (oni) umějí, trpí, prosí. Kromě malého úseku v oblasti kopaničářské s nářečím blízkým slovenštině obrážejí se všechny tři typy v místním nářečí stejně a jsou tedy typem jediným. Běličův článek, v kterém se nářeční jevy důsledně hodnotí jako místní obměny národního jazyka, není třeba ani po patnácti letech v něčem opravovat ani doplňovat. Avšak právě pro jeho aktuálnost chci se k němu vrátit nyní, kdy pozorněji sledujeme nové [66]vývojové tendence národního jazyka a kdy hlouběji promýšlíme vztah místního nářečí k celonárodním jazykovým útvarům (srov. např. zásadní diskusi, která probíhá již dva roky v časopise Slovo a slovesnost). Chci se omezit jen na typ (oni) prosí (umí, trpí); nebudu se už vracet k starší literatuře, jíž je kriticky využito v článku Běličově.

A. I když jsou jazykovědci jednotni v tom, že na oblasti východní Moravy nestojí proti sobě „slovácká“ nářečí na jihu a „valašská“ na severu, přece jen se s termínem a pojmem nářečí „valašských“ a „slováckých“ stále ještě setkáváme i v nejnovější dialektologické literatuře (třeba jen v uvozovkách). Není to jen proto, že se takto hledá paralela k termínům a pojmům národopisným, etnografickým; je tomu tak též proto, že konec konců i archaická východomoravská nářečí zeměpisně rozrůzněna, diferencována jsou, i když nikoli inovacemi, novými prvky, nýbrž převážně stupněm zachovalosti starobylých jevů hláskových a morfologických, tvarových. Tak např. severní Valašskokloboucko a celé Vsetínsko jsou území, kde se zachovala výslovnost širokého, artikulačně nižšího i (psaného z praktických důvodů jako y) a výslovnost palatalizovaných retnic. Ovšem ani tu nejde o jev „valašský“ proti oblasti „slovácké“ bez těchto archaismů; jiné izoglosy východní Moravu všelijak kříží nebo probíhají uvnitř ní (např. pro severní Gottwaldovsko je příznačná výslovnost slabikotvorného ň krátkého nebo i dlouhého na místě skupin -ňi-, -ňí-; tato výslovnost je v obcích Prštné, Mladcová, Želechovice, Lípa, Zádveřice, Raková, Chrastěšov, Dešná, Všemina a odtud na sever k hranicím okresu Gottwaldov). Přesto by bylo možno vzít např. izoglosu dvojího i za základní diferencující, rozlišující linii východomoravských nářečí; výhodné by bylo i to, že je tato izoglosa totožná s izoglosou výskytu palatalizovaných retnic (m’ech, p’ena, hříb’a, v’eno, f’ertoch). Jestliže se někdy proti všem fonologickým předpokladům vedou izoglosy dvě, děje se tak proto, že v pomezních obcích explorátoři interpretují, zachycují a vysvětlují málo výrazný hláskový stav subjektivně vždy každý jinak.[1] Obtížná zjistitelnost skutečného stavu je však důvodem [67]toho, že ani tyto historicky velmi důležité izoglosy nemohou být přijaty za kritérion, základní znak členění východomoravských nářečí.

Za takové kritérion se nabízí právě typ 3. os. množ. čís. přít. času (oni) prosí. Přijmout tento typ za hlavní pomůcku při vědecké klasifikaci východomoravských nářečí bylo by ostatně v plné shodě s tím důrazem, jaký klade na tento typ v české jazykové oblasti (české v užším slova smyslu) Boh. Havránek v „Nářečích českých“ (Čs. vlastivěda III, Praha 1934). Jde totiž o jev mluvnicky neobyčejně produktivní, frekventovaný a mimoto, jak uvidíme dále, o jev, který má i svůj nový vývoj v nové jazykové situaci.

Podle toho se východomoravská oblast člení na tři úseky:

1. Severní (přechodný k české laštině), s podobou nejarchaičtější — prosá.

2. Střední, s jednou z mála východomoravských tvaroslovných novot, s podobou prosíja a s její variantou prosíjá.

3. Nekompaktní jižní, s podobou prosijú (ve vnitrozemí), s podobou prosá (na jihu při hranicích Západoslovenského kraje) a s podobou prosí (zachycenou už Jar. Běličem v několika obcích u Kunovic na jižním Uherskohradišťsku).

Středním úsekem jsem se obíral podrobně a mohu stanovit na základě přímého terénního výzkumu jeho přesnou hranici, a tedy i navrhované členění východomoravských nářečí vůbec, neboť hranice severního úseku i úseku jižního jsou nadto vymezeny dále už jen hranicemi východomoravských nářečí jako celku proti nářeční oblasti lašské (na severu), hanácké (na západě) a proti jazykové oblasti slovenské (na východě). Vymezení středního úseku je znázorněno na přiložené mapce. Vně středního úseku jsou už tyto obce: Žitková, Vápenice (chodzja — sloveso chodit voleno jako příklad z důvodů hláskových), Březová (choďi̯a), Strání, Boršice (choďá), Hluk (choďijú), Podolí, Popovice (choďí), Mařatice, Staré Město (choďijú), Huštěnovice (choďijou), Cerony (1. choďijou, 2. choďíja), Halenkovice (choďá), Napajedla, Kvítkovice, Sazovice, Hostišová (choďijú), Ratiboř, Vsetín, Huslenky (1. choďá, 2. choďíja).

Na jihu středního úseku v obcích Újezdec u Luhačovic, Těšov, Uh. Brod, Nivnice, Korytná, Hor. Němčí, Slavkov a Dol. Němčí vyskýtá [68]se podoba choďíjá. Tvoří přechod od podoby choďá, s níž má společnou dlouhou koncovou samohlásku, k podobě choďíja, s níž je trojslabičná. Je to patrně podoba přechodová i po stránce chronologické: teprve z ní vznikla zkrácením podoba choďíja.

B. Jazyková situace na východní Moravě je pozoruhodná, pokud jde o náš morfologický typ, ještě v jedné věci, totiž v tom, jak se jednotlivé podoby našeho typu mění při postupném odumírání starých místních rozdílů:

a) Ve východomoravském interdialektu se šíří podoba prosijú, a to proto, že se pro morfologickou, tvaroslovnou totožnost s podobou středomoravskou na -ijó, s podobou západomoravskou na -ijou a s touže podobou v brněnské městské mluvě považuje za prvek s vyšší dorozumívací hodnotou. Vzniká tak jednotná moravská interdialektická koncovka -ijou, realizovaná ovšem na nižších stupních interdialektické hierarchie ve středomoravské, popř. východomoravské oblasti jako -ijó (tu ve shodě s tradičním nářečím), resp. -ijú (tu popříp. též na rozdíl od tradičního nářečí). Podoba prosijú vytlačuje i podobu prosí, která při své omezenosti na malé území a při své strukturní výjimečnosti v celku moravských nářečí nemá naději na to, že se — přes všechnu podporu ze strany kodifikace spisovného jazyka — udrží v běžně mluveném jazyce s nižší dorozumívací funkcí (jakým je např. interdialekt).

b) Podoba prosí ze spisovného jazyka do interdialektu neproniká, neboť povědomí o rozlišování jednotného a množného čísla slovesných tvarů je u nářečního příslušníka velmi živé. Podoba prosí se vyskytuje jen v projevech usilujících o spisovnost, a to nejednou vedle hyperkorektních typů (oni) rozumí, sází. Podoby shodné s 3. os. jedn. čís. tedy příslušníci východomoravských nářečí považují za znak spisovnosti projevu — proti podobám s rozlišeným množným a jednotným číslem projevů nářečních. Kratší podoba se tu pokládá — při menší znalosti kodifikace — za spisovnou normu.

c) V pomezí podob prosijú — prosíja proniká do místního nářečí podoba první, jak výslovně konstatuje už Jar. Bělič (cit. čl., s. 61, 62). To proto, že podoba na -ijú se morfologicky, tvaroslovně shoduje se středomoravskou podobou na -ijó.

[69]d) V pomezí podob prosíja — prosá se šíří v místním úzu podoba první (jak je uvedeno výše, např. v obcích Ratiboři a Huslenkách), neboť se aspoň tříslabičností shoduje s podobou na -ijú a vyrovnává se s trojslabičným tvarem první a druhé osoby množ. čísla, podmiňujícím uspořádání do daktylové rytmické jednotky. Po pravdě řečeno, v jádru oblasti s podobou prosá se tato podoba houževnatě udržuje, neboť je to oblast s velmi zachovalým nářečím.

e) Kopaničářské podoby chodzjachoďi̯a jsou v řeči mladší generace a v jazykových projevech s vyšší dorozumívací funkcí (i u generace starší) nahrazovány podobou choďijú, ačkoli tato oblast nesousedí přímo s nářečími s touto podobou. (Podobný osud, tj. „počeštění“, mají ovšem všechny nápadnější tvary kopaničářských nářečí, nářečí slovenského jazykového typu, která se vyvíjejí s českým národním jazykem sice už dlouho, intenzívně však zejména po roce 1945, neboť teprve tehdy se tato dříve zaostalá a izolovaná oblast začala ekonomicky vyrovnávat s moravským zázemím.)

Z rozboru situace v nářečí východní Moravy vyplývají tyto obecnější poznatky:

Interdialektický vývoj nezáleží jen v zanikání výrazných a postupem času i méně výrazných místních rozdílů, nýbrž i ve vytváření vlastních inovací, novot (např. podoba choďijú v projevech příslušníků kopaničářských nářečí je novota utvořená podle vývojových tendencí aspoň celomoravských).[2]

Současný vývoj, směřující k zániku místních nářečí, nemusí vyústit v přejetí podoby spisovné (na východní Moravě pak zajisté také ne v přejetí podoby z tzv. obecné češtiny), ale může vést ke vzniku partikulární tendence oblastní, v našem případě k celomoravské tendenci rozlišovat v slovesných tvarech přítomného času vždy jednotné a množné číslo a vyrovnávat počet slabik ve všech osobách množného čísla.[3]

[70]


[1] Srov. čl. D. Šlosara Dnešní rozdělení nářečí na východní Moravě, sb. Studie ze slovanské jazykovědy, Praha 1958, s. 387n. Izoglosu palatalizovaných retnic kreslí Šlosar zvlášť, na jiné mapě, než izoglosu dvojího i. V tom se obrážejí údaje z dotazníkové ankety Ústavu pro jazyk český, zaznamenávané tehdy dobrovolnými pracovníky. Další izoglosy viz ještě v čl. J. Chloupka Diferenciace východomoravských nářečí, Vlastivědný věstník moravský 14, 1959, s. 80n.

[2] Otázku, zda o interdialektu můžeme mluvit i tam, kde neexistují jeho vlastní inovace, vznesl na konferenci o spisovné slovenštině a jazykové kultuře Joz. Štolc. Zprávu o konferenci přinesla Naše řeč 45, 1962, s. 248n.

[3] Ještě jiný příklad: na východní Moravě proniká typ skloňování místních jmen v podobě v Bojkovicách, g Bojkovicám a vytlačuje místní tradiční podoby (jmen obyvatelských) v Bojkovicích, g Bojkovicom, v obou případech (v 6. p. pak hláskově zcela zřetelně) proti spisovnému úzu.

Naše řeč, ročník 46 (1963), číslo 2, s. 65-70

Předchozí Jiří Blažek: Příslovce dokonce v dnešní češtině a jeho historický vývoj

Následující Ernst Eichler (Lipsko), Václav Machek: K etymologii slova svačina

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1