Časopis Naše řeč
en cz

Příslovce dokonce v dnešní češtině a jeho historický vývoj

Jiří Blažek

[Články]

(pdf)

-

Příslovce dokonce patří do skupiny slov, jimiž se zdůrazňuje platnost jednoho z větných členů nebo jedné z vět a současně se vyjadřuje jistý postoj mluvčího k obsahu výpovědi. Obě tyto funkce spojují v jednu skupinu příslovce dokonce, zejména, hlavně, zvláště, především a právě.[1] Vl. Šmilauer je označuje jako stupňovací,[2] Fr. Kopečný užívá názvu příslovce modalitní; snaží se jím postihnout „člensky vytýkavý ráz“ těchto příslovcí a jejich „subjektivně vytýkavou, subjektivně hodnotící funkci“.[3] Ve svém článku užívám názvu příslovce vytýkací. Zdůraznění platnosti větných členů vytýkacími příslovci a vytýkací částicí i, která má vždy navíc funkci připojovací, má své charakteristické zvláštnosti, jimiž se odlišuje od prostředků zdůraznění, uváděných Mathesiem: „zvukového důrazu s průvodní charakteristickou intonací“, prostředků syntaktických (změna slovesného způsobu, užití slovesa [58]modálního, např. ta kniha tady musí být) i jiných.[4] Na dokladech s příslovcem dokonce se pokusím obecně objasnit podstatu zdůraznění větných členů vytýkacími příslovci (vytčení) a ukázat na jeho jednotlivé složky. Dokladů s ostatními vytýkacími příslovci užívám jen potud, pokud mohou přispět k postižení obecných znaků vytčení; zachycení rozdílů ve vytýkání jednotlivými příslovci není tedy cílem tohoto článku.

Při vytýkání větných členů vytýkacími příslovci vystupuje do popředí několik složek, které spolu těsně souvisí: složka intelektuální, záležející na výběru jevů, které mohou být v dané situaci větným členem vyjádřeny, složka modální, v níž se odráží vztah mluvčího k obsahu výpovědi, přesněji k vytýkanému místu výpovědi v celé souvislosti, a vedlejší složka emocionální.

Základní je tu složka intelektuální: z komplexu jevů, které mohou být v daném kontextu větným členem vyjádřeny, vybírá a realizuje se jen jev nejzávažnější a nejkrajnější, a ten je příslovcem dokonce nebo ve zvláštním případě i částicí i vytčen, např.:

V té chvíli si dokonce vážil poslance a odpustil mu i tu trochu farizejství (Branald). — Kolegové cesťáci mají pěkná místa; i vedoucí místa (Hrubín) (= dokonce vedoucí místa).

Poněkud odlišné je vytčení příslovci hlavně, zejména, zvláště a především; z komplexu jevů, které v daném kontextu přicházejí v úvahu, vybírá se jev, o němž něco platí ve zvláštní, vysoké míře:

My jim budeme, kde se dá, ale hlavně v zahraničním obchodě, pouštět žilou, až zajdou na anémii (Březovský). — A odešel přesvědčen, že dobrý strážník je neocenitelný, zvláště pro Odense (Aškenazy). — Jeho úsilí směřovalo k tomu, aby nás zejména Německo vytlačilo na zahraničních trzích (Březovský).

S intelektuální složkou zpravidla těsně souvisí i to, že se vytčený člen zároveň nějak hodnotí — mluvčí jej podává jako překvapivý, podivný, zvláště závažný nebo charakteristický apod. Tuto složku bychom mohli nazvat modální; je trvalou součástí lexikálního významu jednotlivých příslovcí. Tak např. příslovcem dokonce vyjadřuje mluvčí své překvapení, podiv nebo zaujetí, vyplývající z významové závažnosti nebo z velké míry vlastnosti nebo velké intenzity děje vět[59]ným členem vyjádřené. Např. Měl víc než tu společenskou polituru, byl dokonce vzdělaný (Frýd). Modální složku vytčení příslovci zejména, zvláště, hlavně a především by bylo možno označit jako vyjádření přesvědčení mluvčího o zvláštní míře vlastnosti nebo intenzitě děje přisuzovaného některému větnému členu. Např. Doposud trvá láska. Ještě jsou Barányové, a především Jany (Vančura). Příslovcem právě se vyjadřuje silné přesvědčení mluvčího o platnosti větného členu, a to často „proti projeveným nebo možným pochybnostem“ (Mathesius). Např. Právě on by si to měl uvědomit. Vztah mluvčího k obsahu výpovědi je tedy různý podle užití toho nebo onoho příslovce. Hodnocení mluvčího, vyjádření jeho vztahu k obsahu sdělení, může být provázeno citovým vzruchem, emocí. Domnívám se však, že emocionální složka vytčení (na rozdíl od složky modální) není trvalou součástí lexikálního významu uvedených příslovcí. Srovnáme-li např. reprodukci stejného dokladu s vytýkacím dokonce, zjistíme, že výrazného citového zabarvení dodává vytčení teprve (zvolací) intonace, důraz a slovosled. Proto považuji emocionální složku za vedlejší. Srovnej: Přišli dokonce přátelé (klidný, oznamovací tón) // Dokonce přátelé přišli! (vyjádření citového vztahu).

Funkce novočeského příslovce dokonce

Příslovce dokonce má v současné češtině dvojí základní funkci: vytýkací a spojovací. Obě funkce jsou v podstatě odlišné a jen ve zvláštním případě se stýkají (je-li vytýkaný člen nebo věta v koordinačním vztahu s jinými členy nebo větami); příslovce dokonce pak vytýká a současně připojuje.

Povšimněme si nejprve funkce vytýkací. Pro vytčení příslovcem dokonce (a také jinými vytýkacími příslovci) je typické, že se vytčení vždy obsahově opírá o předchozí kontext. Např. vytýká se vlastnost, okolnost nebo děj vztahující se k větnému členu již uvedenému nebo se vytýká část z celku, který je již z kontextu znám, apod. Vždy se však na předchozí větu, souvětí nebo i širší kontext obsahově navazuje. Postavení příslovce dokonce může obsahové navázání ještě zesílit; stojí-li dokonce na počátku věty po koncové pauze, vytýká se obvykle věta jako celek a obsahové navázání je pak velmi [60]výrazné. Příslovce dokonce má v tom případě funkci navazovací, obdobně jako ve stejném postavení spojky neboť a však:[5]

Jezuité se roztahují a široko rozprostírají svá křídla. Dokonce to došlo tak daleko, že odpírají poctivým lidem pohřeb do posvěcené půdy (Kaplický).

Stojí-li však dokonce ve větě po koncové pauze přímo u některého větného členu, převládá vytčení nad funkcí navazovací. Obsahové navázání je dáno jen kontextem:

Zatajil dech, konečně mu vhrkly slzy do očí. Nebránil se jim. Byla v nich dokonce divná úleva (Otčenášek).

Pouze vytýkací funkci má dokonce v souřadném souvětí, stojí-li ve větě připojené bez spojky nebo souřadicí spojkou až u vytýkaného členu. Protože se vytýká člen nebo věta obsahově závažná, může být mezi větami v souvětí vztah stupňovací; ten buď úplně převládá, nebo doprovází jiný vztah koordinační, přiřadovací:

Mění víru podle prospěchu a podle okolností, někteří ji vyměnili dokonce dvakrát i třikrát za život, dvojani a trojani (Kaplický). — Zkuste však v takovém městě bydlet, anebo v něm dokonce stavět domy, ulice, parky… (Svoboda).

Zvláštním typem vytčení je vytčení tzv. „dodatkově připojeného rozvíjejícího větného členu“, který v tomto případě „není ve vztahu koordinace k žádnému členu v předchozím větném úseku a má přímý syntaktický vztah jen k svému členu řídícímu — vyzvedá jakoby dodatečně nějakou jeho stránku“:[6]

Našla se nějaká starší dívka, dokonce s nějakým grošem (Glazarová).

Od předcházejících typů vytčení se liší vytčení větného členu bez obsahového navázání na předchozí kontext. Je však poměrně málo zastoupeno. Pro tento typ vytčení je charakteristické, že se z jevů, které mohou být v daném kontextu větným členem vyjádřeny, vybírá a vytýká jen jev nejzávažnější:

Když prve vystoupil z auta a rozhlédl se po švihovské zahradě, pocítil něco dokonce jako štěstí (Březovský). — Ale Němcová nečekala, až co jí osud uštědří nebo neuštědří, ale udělala si svoje a našla i na venkovském zámku — jen se tam jděme podívat — dokonce Mefista (Nejedlý).

Druhou základní funkcí příslovce dokonce je funkce spojovací. Příslovce dokonce v souřadném spojení členů nebo vět vytýká, [61]ale zároveň i připojuje člen nebo větu obsahově závažnější. Tak se stává výrazovým prostředkem stupňovacího spojení, neboť to předpokládá porovnání obsahové závažnosti dvou nebo více souřadně spojených členů nebo vět. V souřadném souvětí má dokonce spojovací funkci jen tehdy, stojí-li na počátku věty nebo je-li součástí spojovacího výrazu (a dokonce, ba dokonce, ale dokonce, nebo dokonce aj.):

František Buzek vstává, dokonce si opráší kolena, opře se o zeď a ptá se… (Drda). — Kašpar mu prý dokonce slíbil, že setrvá ve vzduchu o deset minut déle, než jindy mívá ve zvyku, ba dokonce prý zakroutí blíž k hradebním valům města (Konrád).

Součástí spojovacího výrazu může být dokonce i v členském spojení:

Byli v Hammeln, kteří s ostychem či bez ostychu doznávali, že nepoznají konšela, ba dokonce hlavu obce, purkmistra Dörricka (Dyk). — Do stavení si nepůjde pro kázání, nebo dokonce pro bití (Glazarová) — spojení vylučovací s druhou, závažnější eventualitou.

V pomezních případech, v nichž lze dvě věty oddělené koncovou pauzou (dokonce stojí na počátku druhé z nich) převést na souvětí souřadné, můžeme mluvit o stupňovacím spojení samostatných vět:

Nejsem ráda. Dokonce mne to mrzí (Glazarová).

Vývoj příslovce dokonce v češtině

Při konfrontaci dnešních vytýkacích příslovcí a jejich funkcí se staročeským a obrozenským stavem a při podrobnějším rozboru dokladů zjistíme, že vytýkací funkce dokonce (odpovídající významově pol. nawet, ukr. navit’, rus. daže, něm. sogar, angl. even) je nová: její vznik a ustálení spadá až do druhé poloviny 19. století. Ve staré češtině existovalo příslovce dokonce, avšak s měrovým významem ‚úplně, zcela, naprosto‘, tj. ‚do úplného konce‘. A právě lexikální význam měrového dokonce napomáhal jeho změně v příslovce vytýkací: dokonce vyjadřující ve spojení s určitým větným členem velkou míru děje, vlastnosti apod. začalo vyjadřovat jistý vztah mluvčího k obsahu výpovědi s tímto větným členem (podiv, překvapení nebo zaujetí mluvčího). Vyjádření vztahu mluvčího k obsahu výpovědi se stalo později trvalou součástí lexikálního významu příslovce dokonce. K významovému přehodnocení příslovce dokonce přispěly i jiné okolnosti. Postavení měrového dokonce u jednotlivých větných členů bylo buď [62]více nebo méně vhodné pro provedené změny. Přehodnocení významu se proto začalo v takovém postavení, v němž dokonce mohlo mít jak význam měrový, tak i význam vytýkací; nejčastěji tehdy, stálo-li u přídavného jména nebo slovesa, např. On na to dokonce zapomněl (= úplně) // On na to dokonce zapomněl (vytčení). Vytýkací dokonce se později rozšířilo i tam, kde původně měrové dokonce nemohlo stát, např. Dokonce i bratr přišel. Dvojznačnost příslovce dokonce byla pak odstraněna postupným zánikem měrového dokonce (dnes se ho užívá jen ojediněle). Zato vytýkací dokonce se značně rozšířilo a patří k nejčastějším prostředkům vytčení i stupňovacího spojení. Změnu dokonce měrového ve vytýkací je nesnadné časově zachytit (to se odráží i ve slovnících).[7] Proto věnujeme jejímu průběhu větší pozornost.

Staročeská příslovce dokonce, dokona vznikla ustrnutím předložkového pádu podstatných jmen kon a konec. Ustrnulé předložkové pády dokona, dokonce měly původně význam časový, ale lehce nabývaly významu měrového příslovce (‚úplně, zcela, vůbec, naprosto‘), který s významem časovým těsně souvisí. O těsném vztahu obou významů a o přecházení významu časového v měrový svědčí Gebauerovy doklady: Zapomněl jest Hospodin otvrátit obličej svój, aby neviděl dokonce (Ž. Wittb. 9, 7). — Nepřietelé zhynulí mečem dokonce in finem (Ž. Wittb. 9, 7, druhá pol. 14. století).[8] Zřetelný význam měrový má dokonce v dokladu z Komenského „Labyrintu“: V stavu manželském se zapletl. V stavu pak nábožníků dokonce klesl. Jungmannův „Česko-německý slovník“ rozlišuje i v dokladech chronologicky nejmladších jen dokonce měrové.[9]

K vlastním změnám ve významu příslovce dokonce došlo teprve ve druhé polovině 19. století. Podoby dokona se v té době užívá již velmi zřídka. V slovníkovém archívu Ústavu pro jazyk český jsou doklady z děl J. E. Purkyně, G. Pflegra Moravského, V. Hálka, S. Podlipské [63]a Čapka-Choda. Např. Ty znáš mé tajemství, napolo, poznej je dokona! (Pfleger). Užívání měrového dokonce se však v jazyce drželo pevněji — zvláště když dokonce zesilovalo zápor (dokonce ne, nic; již dokonce ne aj.). Je doloženo u V. K. Klicpery, K. H. Máchy, J. K. Tyla, Fr. L. Čelakovského, K. Havlíčka, B. Němcové, Fr. Palackého, V. Hálka, K. Světlé, z mladších spisovatelů u Al. Jiráska, J. Zeyera, V. Dyka, Fr. Šrámka aj. (a to i po vylučovací spojce nebo, anebo):

„Pantáta mne nedá,“ zvolal opět Jíra, a tím měl již dokonce všechny smíšky na své straně (Hálek). — Tvor ten ptákem nebyl dokonce (Zeyer).

Mrštíkové, Herben, Stašek a Čapek-Chod užívali vedle dokonce měrového již i dokonce vytýkacího. Jedny z posledních dokladů s měrovým dokonce jsem zachytil u Olbrachta a Kaplického: Neměl strach ani o sebe, ani o svůj majetek, a dokonce už ne o svou lakotnou a hubatou ženu. Přesné časové určení vzniku vytýkacího dokonce je velmi nesnadné, neboť v některých starších dokladech nelze jednoznačně rozhodnout, mělo-li v nich dokonce význam měrový, nebo již význam vytýkací. Např. Časem mu byl Hilarius dokonce směšnou figurou (Dyk). První přesvědčivý doklad s vytýkacím dokonce nacházíme v jazyce J. Nerudy. U mladších spisovatelů pak frekvence vytýkacího dokonce výrazně stoupá (Hermann, Herben, Mrštíkové, Rais, Čapek-Chod). Např.:

Ano před týdnem prý si dal dokonce ušít černý frak, černé spodky… (Neruda). — Přinášely mu papír se žádostí, aby jim napsal psaní domů, rodičům, příbuzným anebo dokonce milovníkovi (Hermann). — Jáť bych se mu do toho nepletl, kdyby byl pořád nedával na buben, že už toho má dost, a dokonce že se z Bystrého vystěhuje (Rais).

Ve 20. století se vytýkací dokonce neobyčejně rozšířilo a patří vůbec k nejčastějším prostředkům vytčení a stupňovacího spojení. Užívá ho hojně K. Čapek, E. Bass, B. Benešová, Z. Nejedlý, J. Glazarová, J. Drda, K. Ptáčník, V. Kaplický, ze současných spisovatelů Otčenášek, Branald, Kohout, Frýd, Březovský aj. (doklady jsou uvedeny v první polovině článku).

O nutnosti opatrně klasifikovat starší doklady s příslovcem dokonce svědčí mimo jiné i následující příklad: Pod vlivem současného stavu v jazyce bychom mnohé dokonce, jehož užívá Němcová v Babičce, označili jako vytýkací. Avšak v překladu Babičky do němčiny[10] (v na[64]šem případě až z r. 1924) nebylo žádné dokonce přeloženo německým vytýkacím sogar, které významově odpovídá českému vytýkacímu dokonce, nýbrž vždy příslovcem míry (völlig, gar, nichts weiter). To znamená, že překladatel cítil v dokladech u Němcové jen význam měrový. Např.:

Barunka musí při večeři ustavičně na ně mrkat a šťochat je, aby se dokonce neprozradili. // Bärbel muss beim Abendbrot beständig mit den Augen zwinkern und nach allen Seiten Stösse austeilen, damit sie sich nicht völlig verraten.

Vedle dokonce měrového užívala Němcová (a to ojediněle mezi ostatními spisovateli) i dokonce s významem ‚zejména, zvláště‘; dokonce s tímto významem se však v jazyce neujalo: Když jsme tam vešli, umlkli, bystře si nás, dokonce mne prohlížejíce.

V závěru bych se chtěl dotknout otázky systémových předpokladů vzniku vytýkacího dokonce. Ve slovnících se toto příslovce objasňuje výrazy se stejnou nebo podobnou funkcí; ano i, ba i nebo samostatnou vytýkací částicí i. Je však nutné uvědomit si rozdíly v užití jednotlivých prostředků; žádný z nich nemůže totiž vytýkací dokonce nahradit ve všech jeho dnes ustálených funkcích a postaveních. U stupňovací spojky ano přistupuje ještě jiný důvod, neboť tato spojka na konci 19. a na začátku 20. století jako archaický prostředek zaniká a v současném jazyce se jí užívá jen ojediněle. Výraz ba i patří sice k prostředkům živým, avšak ba jako spojka má ustálené postavení na začátku věty (vytýkací částice i stojí až u vytýkaného členu), kdežto vytýkací dokonce může stát jak na začátku věty po nekoncové pauze (spojuje), tak i přímo u vytčeného členu (vytýká). Proto nelze vytýkací dokonce nahradit výrazem ba i v těch případech, v nichž se vytýká větný člen bez obsahového navázání na předchozí kontext. Např. V té chvíli pocítil něco dokonce jako štěstí. Vytýkací částice i může vytýkat obsahově závažný člen stejně jako příslovce dokonce, v daném kontextu může naznačovat i stejný vztah mluvčího k obsahu výpovědi jako příslovce dokonce (podiv, zaujetí mluvčího), ale na rozdíl od něho vytýkací částice i vždy připojuje vytčený člen k jinému členu (větě), který je již z kontextu znám. Vytýkací dokonce a vytýkací částici i lze proto zaměnit jen v těch případech, v nichž vytčení větného členu příslovcem dokonce obsahově navazuje na předchozí [65]kontext a kde toto vytčení předpokládá (nepřímo potvrzuje) i platnost jiného větného členu. Např.:

Mění víru podle prospěchu a podle okolností, někteří ji změnili dokonce dvakrát nebo třikrát za život… (Kaplický) // … někteří ji změnili i dvakrát nebo třikrát za život.

Kde by však možnost takového připojení větného členu k jinému členu nebo větě byla kontextem vyloučena a měnila by smysl, nelze vytýkací dokonce částicí i nahradit. Je tomu tak při vytčení větného členu bez obsahového navázání na předchozí kontext a při vytčení dodatkově připojeného rozvíjejícího větného členu:

Jeho dvě sestry byly dokonce starší než on (Čapek-Chod) // Jeho dvě sestry byly i starší než on (to by znamenalo, že sestry se od něho liší i něčím jiným než stářím).

Z předchozího zjištění vyplývá, že ke vzniku a ustálení vytýkacího dokonce došlo z vnitřních potřeb jazyka, neboť žádný z uvedených výrazů nemohl a nemůže dokonce ve všech jeho funkcích nahradit. Vytýkací dokonce vzniklo významovým přehodnocením dokonce měrového a jeho postupným zánikem. Zánik tohoto prostředku byl však vyvážen existencí řady příslovcí se stejným významem, např. zcela, docela, úplně, naprosto, vůbec aj. Rozhojnění vytýkacích příslovcí o nový prostředek se zvláštní, odlišnou funkcí nebylo tedy v jazyce nijak náhodné, nýbrž zákonité a nutné.


[1] Potíže jsou i se zařazením těchto slov do slovních druhů. M. Komárek v čl. K sémantické a syntaktické charakteristice slov ještě, již (už), Studie ze slovanské jazykovědy, Praha 1958, s. 151n., upozorňuje na společný syntaktický rys slov ještě, již () a příslovcí dokonce, zejména, najmě, jen, prý, snad, asi aj., totiž na jejich postavení před podstatným jménem, k němuž patří (již otec; dokonce otec). Tímto syntaktickým rysem se liší od ostatních příslovcí, která, pokud se výjimečně s podstatným jménem spojují, stojí až za ním (naše představení dnes večer je vyprodáno). Spojení se slovesem u příslovcí dokonce, zejména, najmě, jen, prý, snad, asi a slov ještě, již je, na rozdíl od ostatních příslovcí, „pouze jednou z rovnocenných funkčních možností“. (Některá z uvedených příslovcí, např. dokonce, zejména, mohou stát i na počátku věty a vytýkat ji jako celek, např. dokonce to prošlo bez povšimnutí). Syntaktickou odlišnost všech těchto slov od příslovcí se snažili někteří jazykovědci (V. Vinogradov, Ľ. Ďurovič aj.) respektovat podle Komárka tím, že „tato slova buď zcela nebo jen částí jejich významů oddělují od příslovcí a na základě jejich funkčních vlastností je přiřazují k částicím“.

[2] Vl. Šmilauer, Novočeská skladba, Praha 1947, s. 28.

[3] Fr. Kopečný, Základy české skladby, Praha 1958, s. 87n.

[4] V. Mathesius, Čeština a obecný jazykozpyt, Praha 1947, s. 202n.

[5] O spojkách s navazovací funkcí se zmiňuje J. Bauer, Český jazyk 8, 1958, s. 223. — Doc. J. Bauerovi jsem zavázán za cenné podněty a připomínky k tomuto článku.

[6] Označení „dodatkově připojený rozvíjející větný člen“ přejímám z Příruční mluvnice ruštiny II J. Bauera, R. Mrázka a S. Žaži, s. 200n.

[7] Příruční slovník jazyka českého (díl I, Praha 1935—37, s. 469) zachytil jen dokonce s významem ‚naprosto, vůbec‘: „Na nás jim málo aneb dokonce pranic záleželo“. Podle Slovníku spisovného jazyka českého (Praha 1960, I. díl, s. 351) dokonce vyjadřuje stupňování: nadto, docela, ba i (ani): „dřív mládež nesměla dokonce ani svobodně sportovat; zná dobře onen jazyk, dokonce z něho překládá“.

[8] J. Gebauer, Slovník staročeský II, Praha 1903—1916, s. 92n.

[9] J. Jungmann, Česko-německý slovník I, Praha 1835, s. 411.

[10] Grossmütterchen, K. Promberger, Olomouc 1924 (přeložil K. Eben).

Naše řeč, ročník 46 (1963), číslo 2, s. 57-65

Předchozí Jaroslav Machač: Posudek na někoho, nebo o někom?

Následující Jan Chloupek: Tvary třetí osoby mn. č. přít. času ve východomoravských nářečích

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1