Časopis Naše řeč
en cz

K etymologii slova svačina

Ernst Eichler (Lipsko), Václav Machek

[Články]

(pdf)

-

Etymologické slovníky českého jazyka považují slovo svačina[1] za výraz utvořený příponou -ina od svat ‚družba, švagr‘, popř. svátek < *svętъkъ.[2] Vedle svačina je už u Klareta doloženo svačně. Slovo svačina není však známo jen z češtiny, nýbrž i ze slovenštiny na území mezi řekou Moravou a Malými Karpatami, z oblasti tzv. Záhoří. Slovo svačina tam značí jídlo, které se jí mezi obědem a večeří.[3] Ale tím není výskyt slova vyčerpán. Najdeme je také v horní a dolní lužičtině: hornoluž. swačina a dolnoluž. swacyna (s druhotným -c- ze staršího -č-) znamenají jakousi polovečeři nebo také jídla, která se podávají v předvečer velkých svátků (především o Štědrém večeru); tyto významy má toto slovo především v dolní lužičtině.[4] Vedle hornoluž. podstatného jména swačina, dolnoluž. swacyna stojí jako u českého svačina sloveso svačit, nář. svačínat, hornoluž. swačić, dolnoluž. swacyś v základním významu ‚večeřet‘, k tomu ještě prefigované hornoluž. poswačić, dolnoluž. póswacyś ‚trochu, chvilku večeřet‘. V polštině se vyskytuje nářeční swaczyna, a to ve významu ‚podwieczorek‘ (tj. svačina) (fonet. sfačyna, sfacyna, svačyna, śfačyna atd.), rovněž ‚uczta wstępna [72]w czasie przyjmowania do cechu‘ (úvodní hostina při přijímání do cechu), ‚jedzenie‘ (jídlo), ‚drugie śniadanie‘[5] (přesnídávka).

Kdyby tato slova skutečně souvisela s praslov. *svęt-, buď by se musely v jednotlivých jazycích objevit odpovídající střídnice za prasl. ę, nebo by musela všechna pocházet z češtiny, kde ę > a (srov. čes. svatý, svátek).

Tuto otázku je možno rozhodnout různými způsoby. Především jistě není bez významu pravopis českého svačina v starších památkách; dosadíme-li za ně totiž podobu *svatčina, muselo by se toto -t- ukázat např. v staročeských textech aspoň v několika případech, ale tomu tak není. V staré češtině se vyskytuje toto slovo skoro bez výjimky v tzv. vokabulářích, kde je za lat. obsonium (obscenium, obsenium, osenium) ‚příkrm‘, výjimečně také za lat. merenda ‚večeře‘ (z jednoho dosud nevydaného slovníku z poloviny 15. stol., zachovaného v Ostřihomu). Literární doklad pochází z „Řečí nedělních a svátečních“ od Tomáše ze Štítného (vydal J. Straka, fol. 138a): „snesúc sě, což která jmieti mohla, svačinu sobě učinily, přiezn a milost mezi sebú ukazujíc“.[6] Bylo by však potřebí ještě dalších dokladů, aby se z tohoto hlediska posílilo tvrzení, že svačina nesouvisí se svátek.

Rozhodující je tu dolnolužická srbština, kde swacyna jako slovo lidové sotva může pocházet z češtiny. Mucke udává ve svém slovníku, že vniklo do dolnolužičtiny z okrajového nářečí. Nářečí ve Slepu (luž. Slepo, něm Schleife) swacyś ‚svačit‘.[7] Pfuhl zase tvrdí, že hornoluž. swačina proniklo do hornolužičtiny z češtiny. Zde se nepříznivě projevuje stav bádání, který opomíjí podrobnější šetření o mezislovanských vztazích v oblasti slovní zásoby jednotlivých slovanských jazyků. Slovo svačina existovalo bezesporu již v staré lužické srbštině a tam se jistě nedostalo z češtiny. Důkazem toho je jeho výskyt v místním jménu: místnímu jménu Nesvačily,[8] které je v Čechách časté, [73]odpovídá v starolužické oblasti jméno *Nisvačiły (s Ni- místo Ne-), které můžeme s absolutní jistotou vypátrat v místním jméně přizpůsobeném němčině Nißmitz jižně od Freyburgu na Unstrutě v časně osídlené starosrbské krajině nedaleko ústí Unstruty do Saaly. Historický způsob psaní Nizuuazil (1160), Nizwascele (1197), Nitzcswaschl (1271) atd. (teprve v 15. stol. Nyssmyntz atd.) nepřipouští pochyb o původu jména.[9] Teprve později se přizpůsobilo četným místním jménům končícím na -itz a -witz, která jsou většinou slovanského původu (-ici/-ovici, popříp. -ica/-ovica). Na tomto území za starolužické -ę- bylo -e- (-ě-), takže sloveso *svačit, které lze odvodit z místního jména *Nisvačiły, nemůže mít nosovku. Jméno vzniklo jistě brzy po obsazení kraje Lužickými Srby; v jakém vztahu je k českému Nesvačily, je těžko soudit. Dokládá existenci slovesa svačit už ve staré době v oblasti, která s českým jazykovým územím nesouvisí, a tím mluví proti výkladu *svačina ze *svęt-. Není třeba zvlášť zdůrazňovat, že ani lužické, ani polské podoby, všechny s -a-, neodpovídají -ę-. Mucke uvedl u dolnoluž. swacyna jen vhodné hornoluž. swjatk, čes. svátek, a nikoli dolnoluž. swětk a polské świętek, které se nikterak nehodí k svačina.[10]

Jak již poznamenal A. Brückner, můžeme slovo svačina klidně přiřadit k západoslovanskému svakъ švagr (ze *svojakъ: svojь), srov. hornoluž., dolnoluž., pol. swak, čes., sloven. svak, rus. svojak, jihosl. svojak atd.;[11] *svak-ina dalo svačina.[12]

[74]Toto označení může pocházet z doby, kdy větší rodiny společně jídávaly. Takovému jídlu (jídlo v okruhu rodiny) se zřejmě říkalo svačina a označovalo to, co se jedlo v době mezi obědem a večeří. Domněnka, že svačina (něm. Vesperbrot) se jedla pouze o svátcích, je méně pravděpodobná. Pochyby o spojení slova svačina se slovem svátek (něm. Feiertag) vznikají tedy nejen z hlediska hláskoslovného, ale i významového.

Etymologie[13] českého svačina ukazuje, že jazykový zeměpis ve spolupráci s toponomastikou (naukou o místních jménech) může pomoci i při etymologickém bádání.

(Z němčiny přeložila F. Wünschová)

Poznámka redaktora. — Po výkladech, které podali E. Eichler (v hořejším článku) a H. Schuster-Šewc (viz pozn. 1), opouštím svoji domněnku (odvození od svátek) a přijímám nyní výklad obou uvedených autorů, že svačina je odvozeno od svak. Pak ovšem musíme val. svatčinka, které je u Václavíka (Luhačovské Zálesí, 1930, 217) v jedné písni, považovat za lidovou etymologii toho, kdo píseň zaznamenal. Ještě dodávám, že i čeština má posvačit jako lužičtina, ale nikoli ve významu ‚ein wenig, ein Weilchen verspern‘, nýbrž ‚požíti svačinu‘ (Přír. slovník); má také nasvačiti se v témže významu. Tato slovesa jsou zajímavá tím, že nepodržují příponu -ina, kdežto moravskoslovenské svačínat ji podržuje.

K místním jménům Nesvačily ap. dodávám, že taková jsou nejen v Lužici a v Čechách, ale i na jižní Moravě je Nesvačilka. Schuster-Šewc se domnívá, že *Nesvačili znamenalo původně „zvláštní skupinu obyvatelstva“, tj. zpočátku lidi, „nepatřící ke kmeni nebo k příbuzenstvu“ (zum Stamm oder zur Sippe) a že bylo později přeneseno na teritorium jimi obydlené. To je zajisté omyl.

V. Machek


[1] Nezávisle na tomto článku dospěl H. Schuster-Šewc ve stati v časopise Zeitschrift für Slawistik 7, 1962, s. 361n., k stejnému výsledku. Můj článek byl již dávno napsán, když studie H. Schustera vyšla. Poukazuji na ni především proto, že obsahuje bližší výklad slova svačina v horní a dolní lužické srbštině a různá fakta důležitá pro historický jazykový zeměpis.

[2] Srov. J. Holub - Fr. Kopečný, Etymologický slovník jazyka českého, Praha 1957, s. 361n. (se svat, které náleží ke kořenu sv-, srov. svůj, svá, své). — V. Machek, Etymologický slovník jazyka českého a slovenského, Praha 1957, s. 486 (o slově svátek). V. Machek připomíná ještě z moravskoslovenského nářečí svatčinka (Luhačovice) a čes. nářeční svačně (východoč.). Za původní význam se považuje ‚jídlo, které se jí v předvečer velkého svátku‘. Podoba svatčinka je snad utvořena pod vlivem svátek, popříp. svat a nemůže být pro etymologii slova svátek průkazná. — Na Machkův etymologický výklad se odvolává také N. Steinhauser, Slawisches im Wienerischen, Muttersprache, seš. 7, Vídeň 1962, s. 87. — Uveďme ještě, že češ. svačina bylo v bývalém německém nářečí v Poohří převzato jako Watschine (srov. E. Schwarz, Germanoslavica II, s. 223).

[3] Za informace děkuji A. Habovštiakovi (Bratislava) a S. Utěšenému (Praha).

[4] E. Mucke, Wörterbuch der nieder-wendischen Sprache und ihrer Dialekte II, Praha 1928, s. 575n.; srov. též Schuster-Šewc, Zeitschrift für Slawistik 7, 1962, s. 361.

[5] Za obšírné informace děkuji M. Karaśovi (Krakov). Srov. také Mały atlas gwar polskich III, mapa nr. 128; J. Karłowicz, Słownik gwar polskich V, Kraków 1907, s. 268; K. Dejna, Polsko-laskie pogranicze językowe na terenie Polski.

[6] Za tato sdělení děkuji Zd. Tylovi (Praha).

[7] Srov. A. Schroeder, Die Laute des wendischen (sorbischen) Dialekts von Schleife in der Oberlausitz, Tübingen 1958, s. 134.

[8] A. Profous, Místní jména v Čechách III, Praha 1951, s. 213n.

[9] Srov. autorovy Studien zur Frühgeschichte slawischer Mundarten zwischen Saale und Neisse, habilitační práce, Lipsko 1961. — Jinak je třeba vyložit místní jméno Neschwitz u Budyšína, hornoluž. dnes Njeswačidło (1268 Nyzwaz, 1399 Neswacz, 1410 Neschwacz, 1440 Nesschewitcz); souvisí se staroluž. *Nesvaź ‚místo Nesvadovo‘ a teprve později se připodobnilo hornoluž. swačić (1800 Nesswaczidlo).

[10] Z východního okrajového nářečí dokládá Muckův Wörterbuch II, s. 575, slovo swjatcyna ‚svatvečer‘. — Patrně zde jde o slovo *svačina změněné opřením o hornoluž. slovo swjaty ‚svatý‘.

[11] A. Brückner, Słownik etymologiczny języka polskiego, nové vydání, Varšava 1957, s. 527. — K pol. swak srov. také A. Obrębská, Stryj, wuj, swak w dialektach i historii języka polskiego, Monografie polskich cech gwarowych, PAU Nr 5, Kraków 1929.

[12] Srov. M. Vasmer, Russisches etymologisches Wörterbuch II, Heidelberg 1955, s. 597.

[13] K struktuře slova svačina ze *svak-ina srov. ještě južina z *jug-ina: pol. nář. juzyna ‚svačina‘ (Krakov), polab. jäuzéina ‚oběd‘, slovin. júžina ‚oběd, večeře‘, rus. (pa)užin(a) a k tomu náležející slovin. sloveso júžinati — srov. svačina: svačínat; južina se odvozuje z jugъ ‚jih‘ (srov. např. Vasmer, jmenované dílo III, s. 176). — H. Schuster-Šewc ještě odkazuje na rus. bratčina ‚společnost, svátek, sváteční jídlo‘. (Dal’, Tolkovyj slovar’ živogo velikorusskogo jazyka I, s. 305.)

Naše řeč, ročník 46 (1963), číslo 2, s. 71-74

Předchozí Jan Chloupek: Tvary třetí osoby mn. č. přít. času ve východomoravských nářečích

Následující Ivan Lutterer: Problémy marxistické jazykovědy

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1