Časopis Naše řeč
en cz

Kniha o jazykovém vyjádření obsahových souvislostí

Josef Filipec

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Kniha J. V. Bečky[1] přispívá k řešení závažné stylistické problematiky. Jak známo, přinesla teoretické přehodnocení dříve položených základů a zároveň programové vytčení nových úkolů naší stylistiky především liblická porada v r. 1954 a některé nové práce, které vznikaly v souvislosti s ní.[2] Tak např. bylo v Liblicích aspoň programově naznačeno řešení otázky kompozice jazykových projevů odborných (šlo o postup výkladový, úvahový, návodový, o popis v užším smyslu a o popis děje), a to z hlediska jazykově stylistického;[3] bylo tam zdůrazněno, že základní jednotkou pro rozbor projevu je věta,[4] skrze niž se uskutečňuje přechod k nadvětným, jazykově kompozičním celkům, mluvilo se tam o slohotvorných činitelích aj.[5]

Kompozici jazykových projevů je věnována nová práce J. V. Bečky. Autor vychází ze skutečnosti, že jazykový projev (promluva) jako nadřazený celek, vyjadřující jistý celkový obsah, smysl, je vybudován z obsahových úseků, tyto úseky pak z obsahově souvisících prvků vyjádřených větami (s. 5). Svou monografii, která dotvrzuje a rozvádí dva dřívější autorovy příspěvky,[6] zaměřil vědomě na rozbor projevových úseků jako základních a stejnorodých obsahových souvislostí, kdežto nadřazený rozbor projevů v úseky, zvláště rozbor projevů kompozičně různorodých, ponechává zatím vědomě stranou.

Bečkova studie má tři hlavní části, jejichž tématem je „vyjadřování souvislostí jevů spjatých časovým sledem“, „jevů existujících vedle sebe“ a „vyjadřování logických a příčinných souvislostí mezi jevy“.[7] [39]Souvislost, kterou tvoří věty obsahového úseku, označuje autor termínem větná linie a jazykové vyjádření této souvislosti termínem rozvíjení větné linie. Typickým vyjádřením dějové postupnosti je vypravování, je-li zdůrazněna časová následnost (část I), a výklad, popř. úvaha, jde-li o logickou a příčinnou souvislost (část III), typickým vyjádřením jevové koexistence je výčet a popis (část II). Rozborem projevů zjišťuje autor v každé z hlavních částí podle jistých hledisek případy typické, základní i smíšené (variace). Např. v první části je to vedle čistého vypravování, vystihujícího jedinečnou událost, ještě dějový popis jevů pravidelně se opakujících (např. fyzikální popis činnosti výbušného motoru) a dějový popis dějů bez příčinného sepětí (popis velkoměstského ruchu). Je totiž samozřejmé, že se i každý z dílčích typů v různých projevech různě modifikuje. Do vypravování jednak vstupují prvky popisu, jednak se časový sled uvolňuje zdůrazněním příčinné souvislosti.

Podobně se obměňují také popis a výčet, o nichž se pojednává v druhé části knihy. Popis uvádí stálé znaky předmětů, výčet vyjadřuje řadu jevů, které spojuje jistý společný znak, popř. vztah k něčemu. Vedle prostého popisu se uvádí v práci výčtová linie se zdůrazněnou dynamikou, k níž patří líčení a dějový popis, výčtová linie popisu s oslabenou dynamikou, popis srovnáním, odborný popis aj. Větná linie vlastního výčtu je linie paralelní, která může být zdůrazněna opakováním jistého slova nebo naopak uvolněna.

Postupná linie důsledková (označení logická, s. 72, je příliš obecné), která se odlišuje od postupné linie dějové, časové, realizuje se v úvaze (důkazové, kritické, hodnotící, programové a vysvětlující) a ve výkladu, popř. v pojednání. Autor sleduje ve své práci úvahy v textech odborných a uměleckých a všímá si modifikací postupné linie „kauzální“, zvláště linie výkladové.

Toto základní schéma doplnil autor v dvojím směru. Protože se ve své práci omezil především na připravené projevy písemné, všiml si aspoň v „Přídavku“ linie asociační, vyznačující nepřipravené projevy mluvené. Dále propracovává autor vedle linií v podstatě monologických také linie dialogu, a to v různých jejich modifikacích. Pojednává tedy o dialogu vyprávěcím, úvahovém, informativním, zmiňuje se o formě přímé a polopřímé řeči, aniž ji však blíže rozbírá, o dialogu v dramatech aj.

Bečkova kniha je dobře učleněna; je tu utříděn bohatý materiál, přihlíží se k různým funkčním stylům, především k stylu uměleckému a odbornému, méně už k stylu publicistickému a hovorovému. Její dosah je jak teoretický, tak praktický, didaktický.

Závěry Bečkovy knihy jsou především důležité pro školu; v souvis[40]losti s autorovými didaktickými zkušenostmi jistě také vznikly. Didaktický dosah ovšem mají i mnohé autorovy výklady dílčí. Při vyučování slohu je třeba vysvětlovat žákům podstatu vypravování, postup popisu, logický řetěz výkladu, techniku rozhovoru atd. Nyní se dostává těmto výkladům soustavného zpracování i teoretického zdůvodnění.

Teoreticky však mohla být práce ještě důkladněji propracována. Autor měl výtěžky vlastního zkoumání ještě více prohloubit a zobecnit a v některých případech také ještě lépe formulovat a vyjádřit. Správně odděluje vlastní rozbor kompoziční (obsahové souvislosti vět), patřící do teorie projevu, od rozboru stylistického (jde o jazykovou realizaci obsahových, kompozičních souvislostí) a od stylizace (výběr pojmenování a jazyková výstavba projevu). Současná stylistika se snaží budovat na vědě o jazykovém obsahu, na sémaziologii (nauce o významu slov) a onomaziologii (nauce o pojmenování pojmů). Pozorování toho, jak se který kompoziční princip realizuje v jazykových projevech, využívající v podstatě postupu onomaziologického, je zajímavé, pracné a záslužné. Toto hledisko zároveň umožňuje využít metody porovnávací, konfrontační.

Při rozboru větných linií zkoumá autor zvláště tyto jevy: celkový ráz větných linií postupných a výčtových, míru jejich soudržnosti a jejich ukončenost; formu linií, jejich jednoduchost nebo násobenost (např. v dialogu), přímost, cykličnost ap.; sled v linii, tj. přeskupitelnost (ve výčtu) nebo nepřeskupitelnost vět (ve vypravování), jejich reverzibilitu, tj. možnost změny směru linie (ve výkladu a v úvaze), a ireverzibilitu (v ději), vzájemný způsob navazování vět (kontextové členění větné), využívání větných typů a výběr slov (děj se vyjadřuje slovesem, popis jménem, uplatňují se tu věty slovesné a neslovesné, vsuvky atp.). Je možno říci, že tu všude sice dává autor cenné podněty teorii a metodice stylistiky, zároveň však tříští svůj výklad v celý trs jednotlivostí, pro vlastní výklad často druhotných.

Vzbuzuje tedy autorovo pojetí a řešení i některé kritické připomínky a výhrady. Uvedl jsem už, že autor přihlíží ke všem funkčním stylům, ovšem v míře naprosto nestejné. To je zvláště patrno, pokud jde o styl hovorový. Je pravda, že stylistika tohoto stylu je dosud nejméně propracována, na druhé straně však nelze ani spontánní hovorové projevy (nepřipravené projevy mluvené) zásadně vylučovat ze stylistického zkoumání, jak to autor naznačuje (s. 96), vždyť tu jde často o individuální využívání schémat vypracovaných v společenském styku, o přehodnocování ustálených spojení slov atp.

Nejlépe propracovává autor systematiku slohu odborného a uměleckého, ovšem ani zde nepovažuje sám svůj systém za úplný a postaču[41]jící. Tak např. rozbor případů výkladové linie s nevyjádřenou nebo potlačenou příčinností, kauzalitou, odkazuje autor dalšímu bádání (s. 86). Z tohoto hlediska má tedy jeho práce spíše povahu programu (s. 12), který má ověřit vhodnost zvolené metody a který má být prověřen dalším bádáním.

Z uměleckých projevů si všímá autor především prózy, jen zřídka i poezie (Dyk, Erben, Vrchlický, Kainar), ponechává však zcela stranou ukázky dramatu, o němž se jen krátce zmiňuje (s. 32). Ale právě podrobnější zřetel k dramatu byl by jeho knihu obohatil i teoreticky.

Stylistický a kompoziční rozbor projevu vychází samozřejmě z projevu jako celku. Jen z hlediska celkového smyslu projevu lze určit obsahové úseky projevu a porozumět jednotlivostem. U dramatu je např. možno vycházet z členění na jednotlivá jednání, na jednotlivé akty a obrazy a na jednotlivé scény (výstupy), které jsou v stavbě dramatu velmi výrazně vyznačeny, výrazněji než v projevech jiných literárních žánrů.

V dramatě vznikají obsahové úseky tím, že jistá osoba vnese do textové souvislosti jistý tematický prvek a ostatní osoby k němu zaujímají stanoviska vyjádřená replikami dialogu; tím se realizuje dramatický obraz na scéně. V monologu vyslovuje tato stanoviska jeho mluvčí. Přitom se uplatňují další obsahové prvky z kontextu i ze situace.

J. V. Bečka sice pojednává v první části své knihy i o dramatickém dialogu, ale uvádí zde ukázky jen z prózy. Tím svou knihu jednak ochuzuje o stylistický rozbor kompozice dramatu, jednak směšuje dialog v próze a v dramatu. Epický dialog a vlastní dramatický dialog však nelze směšovat. Dramatický dialog může vzniknout např. i dramatizací textu vyprávěče a má v struktuře dramatu jiné místo než např. dialog v próze. To, co je v epice kontextem jazykovým, může být v dramatě i kontextem situačním. A konečně autor posuzované knihy sám uvádí různé typy dialogu, dialog epický, úvahový, informativní, stylizační aj. Autor sám tedy dochází k závěru, že „stejně tak ani dialog nepatří výhradně k žádnému z těchto útvarů“ (s. 24), jinými slovy: že dialog není jen stylistická varianta jednotlivých linií (s. 100), nýbrž že se kvalitativně liší od vypravování, popisu, výkladu atd. Z toho ovšem vyplývá, že výklad o dialogu měl být zařazen nikoli do části první, v níž jde o útvary převahou dějové, nýbrž nejspíše jako čtvrtá část knihy, před závěrečný „Přídavek“.

Výhrady vzbuzují také některé termíny, jichž autor v práci běžně užívá. Jsou to především základní termíny obsahový úsek, který není pojmově dost přesně vymezen (s. 5, 11), a dále větná linie a rozvíjení větné linie, jejichž obsah jsem uvedl už dříve. Termín větná linie, [42]označující obsahovou souvislost vět, není dost jasný, termín rozvíjení pak budí dojem dynamiky, ač má význam statický. Je ovšem těžké najít termín všestranně uspokojivý. Např. i termín postup, který se kmitne u J. V. Bečky (s. 100), je obsazen. Nadbytečné je vyjádření typu dějový popis dějů bez příčinného sepětí (s. 38 aj). Teoretické ochuzení knihy znamená též okolnost, že autor nepracuje s pojmem „kontext“, popř. „kontextový úsek sémantický“, který měl být pro něho jedním ze základních. Také otázka meziúsekových švů (hranic mezi úseky, s. 11) a jejich umístění měla být zdůrazněna.

Práce J. V. Bečky je potřebná jak z hlediska propracování české stylistiky, tak i z hlediska didaktického. Autor, který prokázal tolik píle při výkladu obtížného materiálu a který se dobře orientoval v české i cizí literatuře předmětu (zvláště v pracích R. M. Meyera, H. Beckera, V. Mathesiusa, Vl. Šmilauera), měl by v této práci pokračovat. Je třeba ještě zevrubněji propracovat systematiku a teorii obsahových úseků, jejichž výstavbě je věnována tato kniha, a postoupit k rozboru organizace projevů, zvláště neuměleckých, jako celků.


[1] J. V. Bečka, Základy kompozice jazykových projevů (Acta univ. Palackianae Olomucensis 5, Philologica III), Praha 1960, s. 120.

[2] Srov. referát o konferenci v Slově a slovesnosti 16, 1955, s. 56—64, a zprávu v Naší řeči 38, 1955, s. 38—44. — Z nových prací má k problematice Bečkovy knihy nejblíže kniha L. Doležela O stylu moderní české prózy, Praha 1960 (srov. referát v Naší řeči 43, 1960, s. 281n.).

[3] J. Filipec, Rozbor odborného stylu a jeho vnitřní diferenciace, Slovo a slovesnost 16, 1955, s. 39—42 a 62.

[4] Viz též F. Vodička, Počátky krásné prózy novočeské, 1948, 78n.

[5] K. Hausenblas, K základním pojmům jazykové stylistiky, Slovo a slovesnost 16, 1955, s. 10n. aj.

[6] Stylistická forma vyjadřování myšlenkových souvislostí, Sborník Vyšší ped. školy v Ústí n. L., řada filolog., 1958, s. 37—72, a Stylistika a rozvíjení myšlenkové linie, Slovo a slovesnost 18, 1957, s. 197—216. — K první práci srov. i Fr. Cuřín, Naše řeč 43, 1960, s. 59.

[7] Tu by bylo lépe mluvit o jazykovém vyjádření úsudkové souvislosti, přičemž jde o úsudek jako logický pojem. Logickou a v užším smyslu příčinnou souvislost, ovšem někdy oslabenou nebo zastřenou, má a musí mít vlastně každý projev i jeho úsek.

Naše řeč, ročník 45 (1962), číslo 1-2, s. 38-42

Předchozí Milan Jelínek: Knížka o jazyce a stylu soudobé české literatury

Následující Ivan Lutterer: Zpravodaj místopisné komise ČSAV

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1