Časopis Naše řeč
en cz

Porada o stylu a stylistice

Věra Formánková, Jarmila Syrovátková

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Ve dnech 4. a 5. listopadu 1954 konala se v Liblicích u Mělníka pracovní porada o stylu a stylistice, pořádaná Ústavem pro jazyk český Československé akademie věd za účasti pracovníků z vědeckých ústavů a vysokých škol českých i slovenských. Účelem porady bylo vyjasnit některé základní otázky a pojmy jazykové stylistiky a ukázat na naléhavé úkoly dalšího bádání v této oblasti.

Prvý den, po zahájení akademikem Havránkem, se porada zabývala obecnými otázkami jazykové stylistiky, a to v referátech prof. Dr Aloise Jedličky, Dr Karla Hausenblase, prof. Dr Eugena Paulinyho a v koreferátě doc. Dr Pavla Trosta.[1]

Prof. Jedlička se zabýval současným stavem a úkoly naší stylistiky. Dříve než se u nás po moskevské jazykovědné diskusi a po vyjití Stalinových statí v r. 1950 začalo soustavně pracovat o otázkách slohu, byli jazykovědci přivedeni k řešení konkretních otázek stylistických v souvislosti s jazykovou praxí uměleckou. Prof. Jedlička zde připomněl [39]některé vulgarisátorské tendence vedoucí k nivelisaci jazyka uměleckých děl, které se projevily jak v rozborech a kritikách konkretních uměleckých děl, tak i v pracích theoretických. Proti těmto nivelisačním tendencím se postavili aktivně někteří naši jazykovědci, především akad. Havránek a akad. Trávníček. V stati akad. B. Havránka „Stalinovy práce o jazyce a jazyk literárního díla a překladu“ najdeme pro to dosti dokladů. Byly při tom řešeny některé zásadní otázky, na př. poměr celonárodního spisovného jazyka a jazyka a stylu uměleckých děl, užívání prostředků z jiných stylů a útvarů národního jazyka v literárních dílech a j.

Otázkami stylu bylo však potřebí zabývat se soustavně, a to zvláště podstatou stylu a základními pojmy stylistickými. Iniciativu tu má akad. Trávníček svým referátem o slohu na slavistické konferenci v Olomouci v r. 1953 a svou brožurou O jazykovém slohu (viz referát v Naší řeči 37, 1954, s. 224 n.). Kromě jednotlivých kritických připomínek k dílčím otázkám, jak se objevily v publikovaných pracích (Horálek, Hodura, Jelínek, Bečka), nevyvolaly však Trávníčkovy výklady diskusi. Dalším svědectvím o oživení soustavných studií stylistických je právě liblická pracovní porada. V poslední době se u nás pracuje na rozborech konkretních uměleckých děl; některé otázky jazykové stylistiky byly řešeny také při vypracovávání nových učebnic.

V další části svého referátu shrnul prof. Jedlička dosavadní průběh soustředěné diskuse o slohu, která probíhá v Sovětském svazu.[2] V první její etapě šlo o ujasnění základních stylistických otázek a pojmů, nyní se soustřeďuje na otázku existence a klasifikace stylů spisovného jazyka, při čemž je velká pozornost upřena na jazykový styl umělecký.

Na závěr shrnul prof. Jedlička hlavní úkoly našeho stylistického bádání do těchto bodů:

Je třeba 1. postavit stylistiku jako jazykovědnou disciplinu na marxistický základ; 2. ujasnit základní pojmy stylistické, propracovat pojmosloví a ustálit stylistické názvosloví; 3. vyjasnit poměr a hranice stylistiky jako discipliny jazykovědné a discipliny literárněvědné; 4. chápat styl jako jev historický, sledovat historický vývoj a změny jednotlivých stylů spisovného jazyka; 5. propracovat metodiku rozboru uměleckého i odborného stylu; 6. stanovit pevná a jasná kriteria pro určování stylistické platnosti jazykových prostředků; 7. vypracovat soustavnou stylistiku spisovné češtiny.

Dr Hausenblas se ve svém zásadním referátě zabýval objasněním základních pojmů jazykové stylistiky. Vyšel při tom z pojmu stylu vůbec, nejen stylu jazykového. O stylu mluvíme jen v oblasti [40]lidské činnosti a jejích výtvorů. Stylem jazykovým pak rozumíme význačný způsob užití a užívání jazykových prostředků v jazykových projevech. Stylistika vychází z rozboru konkretních jazykových projevů jako každá linguistická disciplina; jednotkou stylistiky však není některá dílčí jednotka jazyková (slovo, věta), stylistika se zaměřuje na projev jako celek. Rozbor stylistický však nezůstává u pozorování výstavby jednotlivého konkretního jazykového projevu, nýbrž zobecňováním dochází k zjištění rysů společných celé řadě projevů. Stylistické zobecnění však nedosahuje toho stupně jako zobecnění gramatické nebo lexikologické.

Zobecnění může jít dvojím směrem: buď v projevech téhož autora určujeme styl jedince, nebo zobecněním rysů projevů, při nichž se uplatňuje stejný činitel, docházíme k t. zv. stylům objektivním. Stylem tedy rozumíme styl konkretního díla, dále osobitý styl (jedince) a hlavně styl objektivní, t. j. styl vyjadřování obvyklého v konkretních podmínkách (na př. styl projevů psaných proti stylu projevů mluvených, hlavně pak styly funkční). V tomto svém pojetí vychází dr Hausenblas ze starších prací našich jazykovědců. Pro stylistiku vyplývají dr. Hausenblasovi tyto hlavní úkoly: 1. Analysa stylu konkretních jazykových projevů. 2. Systematika objektivních stylových jevů daného jazyka (viz dále). 3. Praktická stylistika pak využívá výsledků stylistického zkoumání při jazykové výchově školní i mimoškolní s cílem zlepšovat slohovou úroveň projevů.

Nejdůležitější je bod druhý. Zahrnuje rozbor slohotvorných činitelů objektivních (referent podal přehled jednotlivých činitelů, jako jsou na př. situace, funkce atd.), systematický výklad a klasifikaci stylů národního jazyka, především stylů jazyka spisovného; výklad o slohových druzích projevů (jako je zpráva, pojednání a j.); výklad o stylových vrstvách prostředků.

Závěrem referátu se dr Hausenblas zabýval významem stylistiky pro ostatní obory práce s jazykem a vznesl požadavek, aby stylistická hlediska byla důsledněji vnášena do výkladu mluvnických jevů.

Prof. Eugen Pauliny přednesl referát o stylovém rozvrstvení spisovného jazyka. Vyšel v něm z vymezení těch činitelů, kteří podmiňují podobu jednotlivých projevů a které zjišťujeme analysou těchto projevů — z činitelů slohotvorných —, a stanovil tyto činitele: 1. stimulus (vnější nebo vnitřní podnět, který nutí mluvčího uskutečnit konkretní promluvu, její komposici, jazykovou podobu a obsah); 2. dialogičnost nebo monologičnost projevu (určují stručnost a jazykovou úplnost projevu); 3. mluvená nebo psaná forma projevu. Tito slohotvorní činitelé umožňují charakterisovat všeobecně jazykové styly i jednotlivé slohové útvary.

[41]Styly spisovného jazyka rozdělil referent na soukromý jazykový styl (který má převážně ráz dialogický, ústní a je obvykle situační), veřejný (obyčejně monologický, písemný a objektivního rázu) a styl umělecký. Schematičnost tohoto dělení je sice zjednodušující, ale umožňuje v zásadě nejvšeobecnější typisaci podle slohotvorných činitelů. Účelnější se jeví využití slohotvorných činitelů k charakteristice jednotlivých slohových útvarů (na př. vyprávění). Charakteristika slohových útvarů je důležitá také didakticky, protože umožňuje přenášet výsledky stylistické analysy do praxe.

Zkoumání stylistických prostředků nepatří podle referenta do stylistiky, nýbrž do příslušných částí nauky o jazyce (slovník, mluvnice). Theoretická stylistika má zjišťovat využívání stylistických prostředků v jednotlivých slohových útvarech a vymezit jejich komposici. Praktická stylistika má poučovat o sestavování slohových útvarů.

Doc. P. Trost se ve svém koreferátu dotkl otázek stylu s hlediska poměru jazyka, myšlení a skutečnosti. Zdůraznil, že různé stylové varianty, stylistická synonymita umožňují vyjádřit různým způsobem týž myšlenkový obsah, touž věc. Styl jazykového projevu liší projevy mezi sebou a obsahuje obecné normy, které jsou méně závazné než normy gramatické. Dotkl se i otázky uměleckého stylu a zdůraznil zvláštní důležitost formy uměleckého díla, která je podstatná pro zkoumání uměleckého funkčního stylu.

Druhý den porady byl věnován otázkám rozboru a vymezení odborného a uměleckého stylu. V referátě a koreferátě o odborném stylu (aspiranta dr. M. Jelínka a dr. J. Filipce) šlo především o stanovení specifických vlastností odborného stylu, o jeho vnitřní diferenciaci a konečně o poměr k ostatním jazykovým stylům. Tyto otázky, hlavně pak otázka diferenciace odborného stylu a jeho zařazení mezi ostatní styly spisovného jazyka, staly se také předmětem živé diskuse.

Odborný styl jako velmi výrazný styl spisovného jazyka má své uplatnění v oblastech vědy, politiky a techniky. Charakteristickým znakem — vedle obsahové sevřenosti, citové neutrálnosti a obvyklého spojování slov po stránce významové — je přesnost, projevující se v oblasti slovníku (především v užívání termínů jednoznačných, ustálených a systémových) i v mluvnických prostředcích (tendence k užívání vět dvojčlenných, k využití hypotaxe [souvětí podřadných], bohatství předložkových a spojkových výrazů a pod.). S těmito znaky odborných projevů souvisí i omezená srozumitelnost (přístupnost), která není zásadně nedostatkem. Referent si všímal i poměru odborného stylu k ostatním funkčním stylům a postavení okrajových odborných stylů (na př. odborně popularisačního, novinářského, úředního a pod.).

[42]Ve svém koreferátě zdůvodnil dr J. Filipec potřebu rozboru odborných děl s hlediska stylistiky i jazykovědy. Všímal si znovu těch slovníkových i mluvnických znaků, které charakterisují odborný styl vědecký. Speciální pozornost pak věnoval vnitřní diferenciaci odborného stylu: na základě určujících činitelů dělí odborný styl na čtyři skupiny a u každé z nich vytyčuje její hlavní znaky. Je to 1. odborný styl vědecký (abstraktnost, intelektualisace) a praktický (konkretnost, úplnost), 2. popularisační (určitost, konkretnost), který se může ještě vnitřně členit na informativní, poučný a sugestivní, 3. odborný styl mluvený — monologický a dialogisovaný, 4. odborný styl úvahový.

Otázku existence uměleckého stylu a jeho charakterisace rozvinul ve svém referátě prof. K. Horálek. Vyšel při tom z nejvšeobecnějších otázek theorie umění a všímal si podrobněji některých hledisek uplatňovaných při hodnocení uměleckého stylu. Marxistická theorie pracuje v oblasti umění s pojmem obrazu, obrazného poznání skutečnosti i obrazného vyjádření myšlení. Uspokojující definice uměleckého obrazu nebyla však dosud podána. Jsou také umění, která s pojmem obrazu vůbec nepracují (hudba, architektura). Více než obraznost uplatňuje se někdy figurativnost. V některých marxistických pracích (na př. u T. Pavlova) zdůrazňuje se princip uměřenosti a harmoničnosti, tyto pojmy se však rovnají tradičnímu pojmu krásna.

V další části referátu prof. Horálek vyvodil, že není možno některé umělecké texty identifikovat s hlediska stylistického, jejich uměleckost není dána jazykovým zpracováním. Ústní lidová slovesnost bývá leckdy jazykově neutrální; jde spíše o thematické umění, jehož umělecký ráz je dán komposičními postupy, pojetím děje a pod., ne však jazykovým stylem.

Při řešení poměru stylu uměleckého k stylu neuměleckému nadhodil referent otázku, zda vůbec jsme oprávněni mluvit o jednotném jazykovém stylu uměleckém, zda tu nejde jen o jednotlivé styly, neboť umělecký styl využívá jazykových prostředků z nejrůznějších oblastí. Přitom ovšem existuje řada prostředků omezených jen na uměleckou literaturu. Charakteristickým rysem uměleckého stylu je také jistá tendence k jazykovému obnovování opotřebovaných uměleckých prostředků.

Koreferát aspiranta L. Doležela se soustředil na rozbor uměleckého stylu. Východiskem je rozlišení a vymezení některých základních pojmů a termínů, s nimiž se při rozboru díla pracuje. Především je třeba odlišit umělecký styl jazykový a styl literární. Pojem ‚literární styl‘ je širší, přesahuje do oblasti mimojazykové. Uměleckým stylem literárním se zabývá literární věda, zkoumání uměleckého stylu jazykového přísluší jazykovědě, je to předmět linguistické stylistiky.

Jazyková stylistika dělá někdy rozdíl mezi pojmy ‚jazyk spisovatele nebo uměleckého díla‘ a ‚umělecký styl‘. Zkoumat jazyk uměleckého díla [43]je možné i bez přihlížení k závislostem jazykového materiálu na ostatních složkách uměleckého díla. Umělecký jazykový styl je pak možno zkoumat jen jako složku umělecké struktury díla. Specifičnost jazykového stylu uměleckého záleží v tom, že je nedílnou složkou výstavby uměleckého díla.

V druhé části svého referátu zabýval se koreferent některými staršími pracemi věnovanými rozborům jazyka a stylu uměleckých děl. Většina jich je věnována spíše rozboru jazyka než stylu. Zjišťováním znaků jazyka autora dochází k závažným závěrům pro určení stylu autora B. Havránek ve svých rozborech jazyka Máchova a B. Němcové. Se stylistickým rozborem jsou těsněji spjaty ty studie, které si všímají jen některé stránky jazyka spisovatele, zpravidla té, která má v díle nějakou stylistickou funkci (na př. Hodurova studie o nářečí v Jiráskově Vojnarce a Otci, Havránkova o archaismech u Jiráska); přesto však svým celkovým zaměřením patří tyto práce ještě do oblasti zkoumání jazyka jednotlivých autorů. Ze starších prací zabývajících se uměleckým stylem připomněl L. Doležel studie J. Mukařovského, zejména jeho pokus o slohový rozbor Babičky, práci Fr. Trávníčka o básnické mluvě Mahenově a Mathesiovu studii o slohu Zeyerově. V těchto pracích si autoři kladou otázku využívání jazykových prostředků a jejich funkce v uměleckém díle.

 Metodika rozboru individuálního stylu jednotlivých spisovatelů je dosud málo propracována. Při charakteristice individuálního stylu nebývá vždy zachycena specifičnost stylu jednotlivého autora; nestačí zde paušální, nic neříkající hodnocení jako „jasnost, barvitost“ slohu a pod.

Třetí část referátu věnoval L. Doležel otázce obrazného pojmenování. Pojem obrazné pojmenování je třeba zásadně odlišit od pojmu umělecký obraz. Tradiční chápání obrazného pojmenování jako básnické ozdoby odmítl právem již strukturalismus, ale na základě theorie libovolnosti jazykového znaku dospěl k nesprávným závěrům. Nevyhovuje ani chápání obrazného pojmenování jako přeneseného významu. Obrazné pojmenování je pojmenování nepřímé, které se liší od přímého tím, že nepoukazuje bezprostředně k dané skutečnosti. Důležitý je při tom vztah mezi významem obrazu a významem přímým. Obrazné pojmenování patří k těm základním prostředkům umělecké literatury, jimiž je umožněno obrazné poznání skutečnosti a její estetické hodnocení. Obrazné pojmenování musí vycházet z objektivně existujících vztahů mezi jevy skutečnosti; ztrácí-li se tento vztah, stává se obrazné pojmenování samoúčelným a ztrácí svou funkci.

Velmi složitý poměr mezi ideou díla, uměleckým obrazem a obrazným pojmenováním doložil L. Doležel na rozboru Kainarova Českého snu.

[44]Celá porada i referáty byly zaměřeny pracovně a diskusně. Ve velmi bohaté, podnětné a živé diskusi se hovořilo zejména o slohotvorných činitelích, o vymezení objektivních (zejména funkčních) stylů, o otázce jednoty jazykového uměleckého stylu, o jeho charakteristických znacích, o poměru stylu jazykového k uměleckému stylu literárnímu a j. I když přítomní odborníci nedošli ve všem shody, bylo objasněno mnoho základních pojmů a otázek a byl proveden i zdařilý pokus o jisté sjednocení terminologické. Výsledky porady jsou dobrým východiskem jak pro další práci ve stylistice, tak pro chystanou široce zaměřenou konferenci o otázkách jazyka a slohu uměleckých děl.

Výsledky porady zhodnotil v závěrečném shrnutí akad. B. Havránek. Zdůraznil, že potíže dnešního stylistického bádání záleží v celkově menší propracovanosti stylistiky na rozdíl od jiných disciplin jazykovědných; s tím souvisí často i základní pojmová, a tedy i terminologická neujasněnost. Upozornil na nutnost zevšeobecňování, hledání zákonitostí, a to i v oblasti uměleckého stylu. Nakonec vyzval hlavně mladší pracovníky, aby se důkladně seznamovali s českou stylistickou tradicí.


[1] Referáty i zpráva o diskusi budou otištěny v 1. a 2. č. Slova a slovesnosti.

[2] Srov. zprávu o ní v Slově a slovesnosti 15, 1954, s. 66n. a v Sovětské jazykovědě 4, 1954, s. 330 n.

Naše řeč, ročník 38 (1955), číslo 1-2, s. 38-44

Předchozí Jaroslav Zima: K theorii a praxi chystaného slovníku spisovné slovenštiny

Následující Jan Chloupek: Pracovní konference československých dialektologů

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1