Knížka o jazyce a stylu soudobé české literatury
Milan Jelínek
[Posudky a zprávy]
-
Nedávno jsme referovali o úspěšné práci Lubomíra Doležela, která vyšla s názvem „O stylu moderní české prózy“ v Nakladatelství Československé akademie věd v r. 1960.[1] Dnes přistupujeme k recenzování další stylistické práce — Knížky o jazyce a stylu soudobé české literatury, vydané nakladatelstvím Orbis v Praze 1961. Je to práce kolektivní, na níž se podíleli pracovníci Ústavu pro jazyk český ČSAV v Praze, František Daneš, Lubomír Doležel, Josef Filipec, Karel Hausenblas, Jaroslav Kuchař, Alexandr Stich a Jaroslav Zima. Tím si vysvětlíme rozdíly v šíři a hloubce zpracování jednotlivých kapitol i některé diference v pojetí stylistických jevů. Pojednává nejen o výstavbě textu, ale i o jiných stránkách uměleckého díla prozaického a věnuje ve zvláštních oddílech pozornost také stylistickým otázkám poezie a dramatu. Autorům šlo zajisté při omezeném rozsahu publikace (necelých 200 stran) o to, aby v co největší stručnosti seznámili čtenáře s výsledky nového stylistického zkoumání a tím dali čtenářům návod k stylistickému hodnocení umělecké tvorby. Jejich práce je zaměřena na široké publikum, a proto autoři užívají populárně odborného stylu a vysvětlují často i takové odborné výrazy, s nimiž vědecká literatura pracuje jako s termíny již známými, pokoušejí se o živé vyjádření (daří se to více Hausenblasovi, Danešovi a Zimovi než ostatním) a zmírňují podstatně zhuštěnost větné stavby. Tento populárně odborný charakter práce je dán i jejím vznikem: jsou do ní pojaty v přepracované formě výklady o stylistických otázkách vysílané Československým rozhlasem v letech 1958 a 1959, ať již v Jazykovém koutku, nebo v relacích jiných. Autorům se přitom podařilo skloubit jednotlivé části v organicky působící celek, i když zdaleka nevyčerpali a také nemohli vyčerpat všechny stylistické otázky uměleckého tvoření a i když se neubránili jisté nerovnoměrnosti výkladu. Tak je např. propracovanější od[32]díl o umělecké próze než oddíl o dramatu a v oddílu o umělecké próze jsou podány mnohem úplněji výklady o výstavbě textu než o výběru prostředků lexikálních a jejich mnohotvárném užití v uměleckém díle.
Knížka o jazyce a stylu novodobé české literatury, jejímž cílem je popularizovat vědecké poznatky, těží přirozeně z dosavadní odborné literatury věnované stylistickým otázkám uměleckého tvoření,[2] ale přináší i výklady a postřehy nové a je v ní mnoho podnětů pro další stylistické bádání. Autoři měli šťastnou ruku zejména při volbě vhodných příkladů. S pomocí pečlivě vybraných ukázek se jim podařilo názorně vyložit i složitější stylistické jevy. Přitom nepřetížili knížku, jak se často stává, dokladovým materiálem, nýbrž užívali příkladů jen jako prostředku ke zvýšení názornosti a přesvědčivosti. Snad jen autor oddílu o dramatu užil ukázek ve větší míře, než bylo třeba k dosažení určitého stupně názornosti.
Pokud jde o výběr příkladů z umělecké literatury, soustředili se autoři ve shodě s vytčeným úkolem na slovesné umění současné doby; v publikaci jsou uvedeny ukázky asi ze 60 prozaiků, básníků a dramatiků a k dalším autorům se na různých místech odkazuje. Přitom všude pozorujeme úsilí podat poučení obecnější povahy, dokonce i v kapitolách věnovaných převážně stylu jednoho autora (Vladislava Vančury a Karla Poláčka) snaží se autoři vyvodit závěry platné i pro jiné slovesné umělce podobného zaměření. Mají tedy ukázky všude jen ilustrační povahu a zároveň reprezentují materiál, z něhož se dospělo k zobecnění. V oddíle o próze je uvedeno nejvíce ukázek z tvorby Vladislava Vančury, Marie Pujmanové a Karla Čapka, ale i jiní prozaici jsou zastoupeni několika úryvky, např. Ivan Olbracht, Marie Majerová, Václav Řezáč, Jan Drda. Ještě širší okruh slovesných umělců je citován v oddíle o poezii; nejčastěji přichází ke slovu František Hrubín, Jaroslav Seifert, František Halas, Vítězslav Nezval a Jiří Wolker. Poněkud chudší je rejstřík autorů citovaných v oddíle o dramatu, ale to souvisí hlavně s neuspokojivým stavem současné tvorby v této slovesné umělecké oblasti. Nejvíce se tu setkáváme s Karlem Čapkem, Milanem Jarišem, Vojtěchem Cachem, Františkem Hrubínem a Miloslavem Stehlíkem. Protože autorům publikace šlo o to, aby stručně vystihli nejdůležitější stylistické tendence dnešní umělecké tvorby, omezili na nejnutnější míru ukázky z literatury 19. a počátku 20. stol. Jen autor oddílu o dramatu chápal pojem novodobé literatury šíře, protože uvádí příklady i z Maryši bratří Mrštíků a z dramat Šrámkových.
Knížka je uvedena několika obecnějšími poznámkami o stylu umělecké literatury. Vyslovuje se tu myšlenka, že „jazyk uměleckého díla nepůsobí esteticky sám o sobě, nýbrž jen v komplexu všech složek literárního díla“, a z ní se vyvozuje závěr, že je nutno slovesný výtvor [33]také komplexně hodnotit. V rozboru pak nesmí chybět rozbor jazykového stylu, neboť bez něho lze stěží vysvětlit zdroje ideové a estetické působivosti[3] díla. Je tedy třeba přistupovat k literárnímu výtvoru jako k jednotě vytvářené mnoha složkami. To jsou nesporně myšlenky správné, bylo jen třeba podrobněji probrat vztah mezi jednotlivými složkami. Příliš obecná je také odpověď na to, čím je podmíněna jednota uměleckého díla. Je sice pravda, že „je podmíněna metodou, kterou básník vytváří umělecký obraz světa, aby jím působil na čtenáře ideově a esteticky“, ale to je podmínka konečná. Bezprostředně závisí jednota uměleckého díla na souhře jeho složek. Závěrem úvodních poznámek je stručně osvětlen poměr mezi stylistickou osobitostí, bez níž si slovesné umění nelze vůbec představit, a obecnými stylistickými tendencemi i zákonitostmi určité doby. Autor tu výstižně ukazuje na dialektiku jednotlivého a obecného. Chybí jen výklad o nejobecnější stylistické kategorii — o funkčním stylu, v daném případě o stylu uměleckém.
V prvním oddíle, nadepsaném Umělecká próza, mají jednotlivé části nestejnou úroveň. Liší se tu hlavně kapitoly o otázkách lexikálně stylistických (kap. 7—10) od ostatních kapitol, věnovaných jednak výstavbě textu a věty (1—6), jednak stylistickým jevům humoristické a historické prózy (11—12). Zatímco část lexikálně stylistická setrvává v podstatě při starých metodách, popularizují se v jiných částech prvního oddílu metody usilující o přesnější výklad stylistických vlastností textu. Lze to zčásti vysvětlit obtížností lexikálně stylistického rozboru a také malou propracovaností jeho metod.
Rozmanitost témat v prvním oddílu nás nutí k tomu, abychom se omezili opravdu jen na věci nejdůležitější. Autor prvních šesti kapitol, L. Doležel, podává nejprve výklad podstaty, forem a funkce tzv. skazového vyprávění. Nazývá tímto termínem, přejatým z ruské poetiky, formu vyprávění v první osobě (Němci pro ni mají termín Ich-Erzählung). Vytváří se tím obraz vyprávěče, který se na rozdíl od obrazu jednotlivých postav uměleckého díla vykresluje sám, svou vlastní vyprávěcí aktivitou. Doležel tu vidí zásadní rozdíl mezi funkcí skazové formy v starší próze, zejména v próze klasického realismu, a v próze novodobé. Zatímco dříve skazové vyprávění směřovalo k tomu, aby autor zastřel své hodnocení světa, v próze novodobé naopak „podtrhuje a zvýrazňuje subjektivnost vidění a zobrazení společnosti“. S tím je ve shodě větší funkční zatížení jazykových prostředků: vyprávěč se zařazuje svým stylem do určité sociální vrstvy, do určitého zaměstnání a projevuje přitom své charakterové vlastnosti, zkušenosti i znalosti. Doležel zajisté správně vystihl rozdílnou [34]tendenci v uplatňování skazové formy dříve a nyní, ale bude třeba věc prozkoumat historicky. Soudím, že tu není tak ostrý předěl mezi literaturou klasickou a novodobou. A totéž platí i pro následující kapitoly, pojednávající o různých otázkách výstavby pásma vyprávěcího a pásma postav. Ale ať už je tomu jakkoli, má Doležel zásluhu o to, že odhalil podstatu rozdílů mezi výstavbou textu literatury novodobé a starší. Správně také upozorňuje na to, že rozdíly jsou způsobeny využitím některých typických prostředků mluveného jazyka v novodobé próze. Skazové vyprávění samo pak je výrazem silné aktivizace vyprávěče, jeho zainteresovanosti na vyprávěných příbězích.
Podobnou funkci jako skaz plní vyprávění subjektivizované: také ono umožňuje současné zobrazení vnějších dějů i vnitřních prožitků určité postavy. Po stránce jazykové se v něm mísí znaky řeči autorské se znaky řeči postav, takže se oslabuje hranice mezi vyprávěním a dialogem (popř. monologem) postav. V tom vidí Doležel právem hlavní vývojovou tendenci dnešní prózy. Rozlišuje tři základní typy subjektivizovaného vyprávění, a to podle stupně aktivizace postavy nebo postav, které se vměšují do vyprávěcího pásma: buď je postava pouhým pozorovatelem děje, nebo přejímá do jisté míry úlohu spoluvyprávěče, nebo konečně se střídá s autorem jako vedlejší vyprávěč. Doležel pak upozorňuje na ideově podmíněné rozdíly ve využívání tohoto prostředku mezi novodobou prózou českou a buržoazním románem západoevropským.
Zvláštní výklad je věnován tomu, jak se v dnešní literatuře překonává statičnost popisu, která dříve obyčejně přerušovala plynulý tok vyprávění.[4] V novodobé próze se uplatňuje tendence rozkládat popis na popisné prvky, vřazovat je do dějového pásma a zeslabovat statičnost popisu volbou sloves pohybových místo stavových. Také ve vyprávění samém se objevují nové kompoziční postupy: vyprávění zdánlivě objektivní se střídá se subjektivizovaným a navíc se subjektivizace provádí z hlediska různých postav. Kromě toho novodobá próza vvužívá mnohem pružněji a rozmanitěji těch možností, které nabízí konfrontace času objektivního a epického (tj. času, v němž probíhá vyprávění).
Přesně a přitom srozumitelně je podán výklad o nepřímé, přímé, nevlastní přímé a polopřímé řeči, důležitý pro pochopení rozdílů mezi pásmem vyprávěcím a pásmem postav a také pro pochopení současné tendence ke stírání hranice mezi oběma pásmy.[5] Na tuto kapitolu pak přímo navazuje kapitola o vnitřním monologu, ve které jsou stručně [35]popsány prostředky užívané při výstavbě monologických úseků v novodobé próze. Je tu uvedeno zajímavé zjištění, že v dnešní literatuře jsou vnitřní monology v přímé řeči ojedinělé a že se typickým prostředkem pro vyjádření monologu stává nevlastní přímá, a zejména polopřímá řeč. Autor však podle mého soudu poněkud přecenil funkci vnitřního monologu, když ho prohlásil za „nejúčinnější prostředek zobrazení duševního světa hrdinů“.
Zvláštní kapitolu věnoval Doležel charakteristickým znakům novodobé epické věty. Upozorňuje sice na to, že výběr větných konstrukcí nejrozhodněji[6] přispívá k vytvoření osobitosti stylu, ale zároveň správně poznamenává, že se novodobá epická věta vyznačuje některými výraznými obecnými znaky. Od počátku realismu v pol. 19. stol. se věta české prózy celkem sbližuje s větou mluvené řeči, v dnešní době pak syntaktické konstrukce mluveného jazyka pronikají hojně i do vyprávěcího pásma. Ale vedle této vůdčí tendence se uplatňuje alespoň u některých autorů (nejvíce u Vančury) i tendence k užívání syntaktických prostředků knižních. Díváme-li se na soudobou českou prózu jako na celek, pak je její větná stavba charakterizována jistou polaritou hovorovosti a knižnosti, jednoduchosti a složitosti, zkratkovitosti a propracovanosti.
Svěžím stylem jsou napsány kapitoly o působivosti všedního slova v novodobé próze, o účinnosti opakovaného slova a synonyma, o nové náplni staré formy přirovnání a o uměleckém účinu obrazného vyjádření. Jejich autor J. Zima má zásluhu o to, že upozornil na některé charakteristické rysy výběru slov a slovních spojení v novodobé próze. Při vysvětlování těchto lexikálně stylistických jevů je ovšem třeba odhalovat širší souvislosti a zjišťovat obecné tendence. Že tu lze dospět k zajímavým závěrům, to naznačuje nejlepší ze Zimových kapitol — kapitola o opakování slov a o synonymech. Zimovy poznámky o přirovnání a o obrazných prostředcích by se měly stát podnětem k prozkoumání této otázky na novém materiálu a také z nových, moderních hledisek.
V posledních dvou kapitolách oddílu o próze je vlastně podán rozbor stylu vždy jednoho autora, ovšem s tím záměrem, aby byly na konkrétním příkladě ukázány charakteristické vlastnosti jistého druhu prózy. Záměr se zdařil oběma autorům, K. Hausenblasovi při rozboru stylu Karla Poláčka, reprezentujícího humoristickou prózu, a A. Stichovi při analýze stylu Vladislava Vančury, představujícího prózu historickou. V kapitole o Poláčkovi jsou pěkně vy[36]loženy zvláště prostředky jeho jazykové komiky a stručně popsány zdroje, z nichž čerpá při jazykové výstavbě svých humoristických a satirických děl. Pokud jde o styl Vančurův, upozorňuje Stich hlavně na to, že autor rozvíjel výrazové možnosti spisovné češtiny kombinací prvků knižních s prvky hovorovými a že jeho stavba vět je nesena snahou dosáhnout monumentality výrazu. Nelze ovšem souhlasit se Stichovým zobecněním, učiněným na základě historické prózy Vančurovy, že novodobá próza s historickou tematikou přerušuje otevřeně na rozdíl od starší prózy vyprávění dějů všeobecnými historickými výklady.
Stručnější, ale neméně podnětný je oddíl o poezii. V úvodní kapitole promlouvá Hausenblas o zvláštnostech vyjadřování poetického proti jiným druhům vyjadřování uměleckého i neuměleckého a ukazuje na neobyčejnou rozmanitost způsobů, jak básníci užívají jazykových prostředků. Přitom vyslovuje správnou myšlenku, že „působivost a přesvědčivost básnického vyjádření není přímo závislá na množství zvláštních, neobvyklých vyjadřovacích prostředků“. Do složitých otázek rytmu a rýmu uvádí Fr. Daneš. Jeho stylistické zkušenosti mu dovolují vyložit i spletité otázky přístupně a názorně. Zaměřuje se hlavně na výklad funkcí, které má v poezii rytmus, rým a strofa, a na zjištění rozdílů mezi poezií novodobou a starší. Dochází tu k závěru, že „zatímco v starších obdobích básnictví převažovala spíše tendence k pravidelnému rytmu, často ve složitých a umných, leč pevně ustálených útvarech, v moderním básnictví se projevuje spíše sklon k uvolněnosti rytmu a odklon od souměrných a umně vykroužených útvarů“. Další Danešova kapitola o větné stavbě ve verši přináší poučení hlavně o slovosledných otázkách,[7] o poměru mezi členěním na větné úseky, popř. věty, a na verše a o veršové intonaci. Za příznačné pro současnou poezii pokládá autor to, že se básníci nebojí užívat ve verších i vět zcela přirozených, všedních.
Další tři kapitoly oddílu o poezii, napsané K. Hausenblasem, pojednávají o výběru slov a slovních spojení. Pokud jde o rozpětí básnického slovníku, dosáhlo se úsilím mnoha básnických generací toho, že v dnešní poezii jsou odstraněny všechny přehrady, které kdysi omezovaly básníkovu volbu pojmenování, a že pro současnou poezii není vlastně žádná oblast slovní zásoby nepoetická.[8] Cílem kapitoly o neologismech je upozornit na jejich měnící se funkci v různých obdobích a u různých básníků a tím uvést na pravou míru jejich přeceňování. [37]O tom, že neologismy nejsou nezbytným poetickým prostředkem, svědčí odklon od nich v mladé české poezii.[9] Podobně kapitola o dynamice významu slov v poezii rozptyluje předsudky o nutné metaforičnosti poetického stylu, které se u nás v dřívějších letech rozšířily vlivem špatných školských poetik.
Poslední oddíl — o dramatu — je celý napsán J. Filipcem. Nelze říci, že by byl nezdařilý, ale přece jen se liší od obou oddílů předcházejících tím, že se tu vysvětlují i některé otázky opravdu elementární. Kromě toho autor nepátrá tak usilovně jako autoři oddílů o próze a o poezii po stylistických rozdílech mezi tvorbou dnešní a starší. V oddílu o dramatu se nejprve pojednává o osobitých znacích dramatického textu a na paralelních ukázkách Dykovy novely Krysař a jejího dramatického zpracování E. F. Burianem se osvětluje podstata dramatizace a funkce scénických poznámek. Pak následuje obecnější výklad o ideji dramatu a o smyslu jednotlivých dramatických promluv. Samostatná kapitola je věnována různým typům dialogu. Autor rozlišuje dialogy se zdůrazněným vztahem mluvčích, dialogy určené věcnou situací a dialogy se zdůrazněnými promluvami, ale tato klasifikace sotva uspokojí. Také funkci monologu by bylo třeba probrat hlouběji a šíře, než to učinil Filipec. V konkrétnějších kapitolách o větné a slovníkové stránce dramatu se autor snaží podat stručnou charakteristiku dialogického stylu především v dnešní dramatické tvorbě. Při četbě jeho poznámek si uvědomujeme, kolik práce nás ještě čeká, abychom mohli načrtnout vývojovou linii stylu české dramatické tvorby od doby obrozenské po dnešek. Závěrem připojuje autor poučení o základních pojmech zvukové stránky dramatu a několik poznámek o prostředcích jazykové komiky v dramatickém umění.
Knížka o jazyku a stylu soudobé české literatury nesporně splní své poslání, které si vytkla: přispět k hlubšímu chápání jazykového stylu umělecké literatury. Je psána převahou poutavým stylem a je srozumitelná i pro zájemce, kteří nemají filologickou průpravu. Čtenář si v ní může ověřovat platnost obecných soudů na četných, vesměs vhodně volených příkladech. Při případném dalším vydání bude jen třeba vyrovnat rozdíly v zpracování jednotlivých oddílů.
[2] Jsou v ní citovány práce akad. B. Havránka, akad. J. Mukařovského, J. Hrabáka, K. Horálka, L. Doležela, K. Hausenblase aj.
[3] V textu se mluví o „působnosti“, ale to je zřejmé nedopatření.
[4] Pojednává o tom nově také J. V. Bečka v Základech kompozice jazykových projevů, 1960 (s. 46n.), jenže neuvedl tento jev do širších souvislostí.
[5] Doležel se tu opírá o své rozsáhlé výzkumy, jejichž výsledky uveřejnil zvláště v práci O stylu moderní české prózy (viz poznámku 1).
[6] Superlativem nejrozhodněji je odsunut na druhé místo co do stylistické závažnosti výběr slov i slovních spojení. Domnívám se, že neprávem; ostatně jde o stylistické jevy těžko souměřitelné.
[7] Autor se tu opírá o své výzkumy uložené hlavně v knižní práci Intonace a věta ve spisovné češtině, 1957, a v stati Intonace a verš, Slovo a slovesnost 19, 1958, s. 103n.
[8] Autor tu uvádí příklady hlavně ze slovníku Wolkerova; podrobně jej rozebral v studii O jazyce poezie Wolkerovy, Studie a práce lingvistické I, 1954, s. 473n.
[9] Přimlouval bych se jen za mírnější hodnocení neologizujících tendencí Vladimíra Holana. U něho jde o svéráznou metodu zobrazovací, libující si v pestrých barvách.
Naše řeč, ročník 45 (1962), číslo 1-2, s. 31-37
Předchozí Blažena Rulíková-Havlová: Soustředěný zájem o otázky jazykové kultury v Sovětském svazu
Následující Josef Filipec: Kniha o jazykovém vyjádření obsahových souvislostí
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1