Časopis Naše řeč
en cz

K jazyku lidových písní

Zdeňka Horálková

[Články]

(pdf)

-

Prvky cizí jazykovému cítění zpěváka

Pro zpěváka lidových písní platí za cizí, a tedy obyčejně i nesrozumitelné výrazy vedle cizích slov také slova zastaralá, slova pocházející z jiných zeměpisných nebo společenských nářečí, dále místní jména, která — často zkomolená — bývají považována i za jména obecná, a konečně i některé výrazové prostředky knižní. Pokusím se ukázat na materiále z jedné obce, a to z Javorníka na Horňácku, do jaké míry a jakým způsobem se takovéto cizorodé jazykové prvky v lidových písních mění a sbližují s běžnou místní mluvou.[1]

Zastaralé jazykové prostředky a cizí nářeční slova výrazně odlišují jazyk lidových písní od běžné mluvy zpěváků a svědčí o respektu k tradici i k úsudku ostatních uživatelů písně; píseň je kolektivní majetek a jednotlivec v ní nemůže libovolně mnoho měnit. Nesrozumitelná slova zpěvák buď zpívá bez uvažování o jejich významu, anebo si je vysvětluje po svém. Přitom může docházet k nechtěným obměnám hláskoslovným a ty zpravidla činí text ještě nezřetelnějším.

1. V baladě Náš Janošek nic nerobí, ľem prevážá na jahody najdeme např. u všech javornických zpěváků zvláštní výraz vrš; když [14]totiž surový milenec chce se zbavit nepohodlné dívky a zmrzačí jí nohy, ruce a oči, třikrát se tu opakují refrénové verše:

Vrš płakała, vrš zpívała,
vrš Janoška preklínała.
(Varianta: vrš na Janoška vołała.)

Na dotaz po významu slova vrš někteří zpěváci přiznají, že mu nerozumějí, a jen poukazují, že píseň zpívají tak, jak ji odjakživa slýchali. Někteří mladší zpěváci se domnívají, že vrš je něco jako ‚vrch, hora, les‘ (i hora prý plakala nad umírající dívkou a proklínala vraha; tak Kateřina Turečková mladší, 30 let). Jiní zase soudí, že vrš je totéž co ‚vršek‘, že znamená sloku nebo verš písně (jeden verš plakala, v druhém proklínala).[2] Mohlo by tu však také jít o zkomolený staročeský adverbiální výraz brže, brž, takže naše verše by znamenaly: brzo nebo hned plakala, hned zas proklínala.

Protože dnes už je vrš slůvko nezřetelné, bezobsažné, dostane se výjimečně u některého zpěváka i na místo stejně nevýznamového ej nebo aj do veršů:

Vrš Janošku, srdco moje,
kde si poděl ruce moje?

(tak např. Martin Horák, 45 let) proti podobě Ja, Janošku, srdce moje … u starých zpěvaček. Výraz vrš na náležitém místě ve verších Vrš płakała, vrš zpívała nalézáme i v jiných zápisech této balady, např. ve sbírce Sušilově (Moravské národní písně, 1951, s. 154, č. 348, 349 od Kyjova), u Bartoše (Národní písně moravské, 1889, s. 2, č. 3, z Velké), ve sbírce Lidové písně a tance z Valašskokloboucka (II, 1960, s. 128, č. 106) aj. Avšak v mnoha podáních tyto refrénové verše vůbec chybějí (např. v Kollárových Nár. spievankách II, 1953, s. 51, ve Slovenských spevoch III, s. 74). V podobném kontextu jako v této baladě nalézáme slovo vrš ještě v jiné písni ve sbírce Bartošově-Janáčkově (Národní písně moravské …, 1901, s. 620, č. 1169), zapsané v těsném sousedství Javorníka, ve Velké, a to v lyrické písni začínající Hore Velkú; i tu je nejpravděpodobnější význam ‚hned—hned‘:

[15]Vŕš płakała, stoja u chodníčka,
až sa červeňaly šohajovi líčka.
Vŕš płakała, stoja u drvárně,
až sa červeňaly brněnské kasárně.

Ve dvou javornických písních se vyskytuje obrat psát nebo robit formy z někoho, v místním nářečí jinak neužívaný. Zpěváci ho vysvětlují jako ‚pronášet ostré kritiky‘ („kritikovat“) nebo ‚vysmívat se někomu‘:

Javorničtí chłapci tacoví sú,
z chudobných děvčátek formy píšú.
Za bohatú oči točí:
chudobná děvečko, di mi z očí!

(Zpívala v srpnu 1958 Eva Škopíková, nar. 1877; soudila, že výraz formy píšú znamená „smích děłajú — to aby sa to v tej pěsničce trefiło“, že je zde tedy kvůli rýmu.) Ze sousedství Javorníka, z Nové Lhoty, je zapsán tento popěvek jako vsuvka v písni o rozchodu chudé dívky s bohatším nápadníkem (F. Bartoš, Národní písně moravské vnově nasbírané, 1889, s. 174, č. 267):

Lehocký mládenci takový sú,
z chudobných devčátek formy pýšú,
za bohatú každý formy točí,
chudobná dyévenko, dy mne z očí.

Zde si už zřejmě zpěvák se slovem forma nevěděl rady, když ho nevhodně užil i ve třetím verši.

Hanácký variant v Sušilově sbírce (1951, s. 195, č. 457) obrat psát formy nemá:

Bohoticí mládenci takoví só,
chudobnýho děvčete si nevšímnó.
Po bohatéch vočma točí:
Chudobná děvčico, jdi mně z vočí.

Druhá javornická píseň, v které se vyskytuje tento výraz, zní:

(: Šohaj z hory jede, : / : dłúhé drevo veze. :)
Hájný sa ho pýtá, nač to drevo bude.
Bude-li sa hodit, budem kostel robit,
z chudobných děvčátek budem formy robit.

(Zpíval 1957 Pavel Sťahel, nar. 1914; tak i někteří z nejstarších zpěváků.) U jiných zpěváků však je nejasný obrat formy robit různě nahrazen, např.: javornické dívky budú do něj chodit (Štěpán Horák), z chudobných děvčátek budem smíchy robit (Eva Škopíková), [16]z javornických děvčát budú ženy robit (tak zápis z Javorníka v citované Bartošově sbírce z r. 1889, s. 323, č. 546).[3]

Slovníky výraz psát nebo robit formy z někoho[4] nezaznamenávají, o jeho vzniku a významu může však něco napovědět podobné spojení vybírat formy z východoslovenské písně Mašir, chlapci, mašir:

Hnilčanske odmenci[5] dvanac pot rečicu,
dali si vistavic f koscele lavicu.
Jak ju vistavili, do nej pošedali,
zo služebnich djefkoch furmu vibirali.
Ftera jaki drek ma, ftera jak hodzic ma,
na sebe nekuka, odmenec, že krive nohi ma.

(Št. Mišík, Piesne zo Spiše, s. 22, č. 54, sloka 4—6.)

Jako cizí slova pociťuje mladší generace i domácí názvy předmětů a pojmů už neužívaných. Tak se stává nesrozumitelným výraz na drmlu drmlovat v písni o zajatých koních a o noční návštěvě u dívky (začínající Pásło dívča, pásło koně pri trenčanskéj pri obore). Starší Javorničané ještě rádi vzpomínají na drobný hudební nástroj drmlu nebo drmle, velmi oblíbený u mužské mládeže.[6] Chlapci na něj prý skutečně velmi pěkně hrávali, když chodívali večer za děvčaty nebo jen po vsi, takže dobře vystihovala běžnou situaci jedna sloka této písně:

Ked ty sceš k nám chodívati,
mosíš tišéj otvírati,
podkovkama nebrinkati,
na drmlu nedrmlovati!

(Pavel Tureček, 72 let; tak všichni starší zpěváci a převážně i střední generace, částečně i zpěváci mladší — jde o píseň obecně zde známou.) Někteří se však už nejasnému výrazu vyhnou touto úpravou:

[17]… mosíš tiše otvírati,
na dvere neklepávati,
na okno neťukávati.

(Jinak je text této dlouhé písně stejný; zpívala Anna Pavlincová, 34 let. Nástroj drmle nezná.)

Obrat na drmlu nedrmlovati v této písni, velmi často zaznamenávané v různých moravských i slovenských sbírkách, najdeme mimo Javorník jen např. ve variantě z nedaleké Strážnice (Vl. Úlehla, Živá píseň, s. 578, č. 196b). Není např. ve variantách u Kollára, Sušila, Bartoše atd., třebaže drmla (tromle, dromle…) na Moravě i na Slovensku známa je (nebo donedávna byla).[7]

Daleko vzácněji je nahrazen zastaralý nebo už zcela vymizelý název vhodným výrazem běžně známým. Tak v jedné rekrutské písni vyskytuje se u nejstarších javornických zpěváků slovo tambor:

Tambor bubnuje do hromady,
aby šli otcové se synami.
A syn praví, že nepůjde:
„Běžte tam, tatíčku, co tam bude!“

(Zpívala 1959 Eva Škopíková, 82 let.) U mladších je místo tambor policajt:

Policajt bubnuje do hromady …

(Jan Sťahel, 46 let.)

V Jindřichově Chodském zpěvníku (sv. III, 1928, s. 17—18, č. 12) začíná tato píseň trochu jinak:

Bubnujú, tatíčku, do svolání …

2. Někdy zpěvák, aby se nesrozumitelným slovům vyhnul, vynechá celé verše, takže tím může dojít i k značnému zkrácení písně. Tak v písni Kukulenka kuká vyskytují se v podání nejstarších zpě[18]váků slovenské výrazy juhás a bojtár (‚ovčák a ovčákův pomocník‘), v Javorníku dnes neznámé:

Kukulenka kuká około chotára,
keby ně pán bůh dał frajára bojtára.
Frajára bojtára a muža juhása,
co bych prokvetała co červená ruža.
Keby ně pán bůh dał, co si já vyžádám,
chleba do nového, muža porádného.
Co by ňa on nebił, páleného nepił,
tabáku nekúrił, luckých žen nelúbił.
Ale on ňa bije, aj pálené pije,
tabačisko kúrí, lucké ženy lúbí!

(1957 Eva Škopíková). Podle zpěvačky juhás a bojtár znamenají prý „fešák nejaký“. Slovenská varianta k 1.—2. sloce je skoro shodná:

Kukala kukačka okolo chotára,
keby mi dal pán boh frajera bojtára.
Frajera bojtára a juhása muža,
abych rozkvitala jak v zahrade ruža.

(Slovenské spevy III, 1926, s. 21, č. 50.)

Několik dalších javornických zápisů ukazuje, jak se píseň zestručňuje:

Kukulenka kuká około chotára,
keby ně pán bůh dał frajára bojtára.
Co by ňa on nebił, páleného nepił …

U zpěváků o něco mladších pak už verše s výrazy juhás a bojtár chybějí vůbec:

Kukulenka kuká około chotára,
keby ně pán bůh dał, co bych si žádała.
Pán bůh ně to nedá, co bych si žádała:
chleba do nového, muža porádného.
Co by ňa on nebił, páleného nepił …

(Alžběta Sťahlová, 60 let; dále pokračují všecky varianty stejně.) Cizí, nejavornické varianty začínají většinou ještě stručněji, např.:

Bože mi daj vólu, otca, macer dobrú,
muža povolného, chleba do nového.

(J. Černík, Zpěvy moravských kopaničárů, 1908, s. 170, č. 256.)

3. Výraz, kterému zpěvák v písni nerozumí, může být spíše zaměněn běžnějším slovem, je-li formálně podobný např. v počtu slabik nebo v hláskovém složení. Ovšem protože zde rozhodovala jen zvu[19]ková podoba slova, a ne jeho význam, může vzniknout nový celek naprosto nesmyslný. V tištěných sbírkách lidových písní narazíme na takovéto zkomoleniny řidčeji než v přímém styku se zpěváky, protože se většinou už sběratel nebo vydavatel pokusil nesrozumitelné místo vysvětlit a opravit, popřípadě se mu vyhnul.

Tak v písni o děvčátku nešťastnou náhodou přejetém (Javorničtí chłapci na formánku jeli, naprostred dědiny děvčátko prejeli) ptá se otec smrtelně zraněné dcerky, přejel-li ji fišer, což prý podle Javorničanů byl název panského kočího vozícího náklady:

Ten její tatíček mezi dvere vyšeł:
ach cérko, cérko má, prejeł-li ťa fišér?
— Neprejeł ňa fišér, lež ňa prejeł galán,
dajte ho, tatíčku, na panský kancełár!

(Zpívala v únoru 1960 Alžběta Sťahlová, 60 let, a její dcera Alžběta Kománková. A. Sťahlová vysvětluje slovo fišér: „fišér był za starodávna v panských dvoroch słuha, který jezdil na koňoch“.) Jenomže většina javornických zpěváků má místo fišér podobně znějící slovo sysel a tak vznikly verše, které nikdo neumí vysvětlit, ale které všichni zpívají a které tu najdeme i v rukopisných zpěvnících (jde o píseň v Javorníku obecně známou):

… ach céro, céro má, prejeł-li ťa syseł?
Neprejéł ňa syseł, než ma prejeł galán …

Výrazy fišér ani sysel se v tištěných variantách této písně nevyskytují, buď příslušné verše scházejí (tak např. v Bartošově sbírce z roku 1889, s. 467, č. 832, nebo v Bartošově-Janáčkově, 1901, s. 130, č. 181), nebo mají trochu jinou podobu, např.:

Kerý ťa, dceruško, kerý ťa to přejel?
Přejel mia, tatičku, přejel mia můj galán …

(tak v Sušilově sbírce na s. 96, č. 209).

Někdy slovo, kterému zpěvák nerozumí, může vést i ke značnému zkomolení písně. Tak se stalo např. v některých podáních písně zpracovávající oblíbený motiv o vybírání mezi nápadníky z různých zaměstnání:

Na strapáčku prší rosa studená:
Nepůjdem já za sedláka, mamko má!
Sedlák rýče, vteďi ore,
ked najvěčí słunko hreje, ejaha!
[20]Na strapáčku prší rosa studená,
nepůjdem já za młynára, mamko má!
Młynár rýče, vteďi mele,
keď najvěčí déštik lije, ejaha!
Na strapáčku prší rosa studená,
nepůjdem já za kovára, mamko má!
Kovár rýče vteďi kuje,
ked najvěčí oheň hreje, ejaha!

(zpívala 1956 Eva Škopíková). Co znamená podivný výraz rýče v třetím verši každé sloky, neuměla zpěvačka vysvětlit; navrhovala, že snad by se mohlo zpívat kováríček a mlynáríček. Ovšem první sloku takto upravit nelze (sedlák rýče …), a je proto pravděpodobnější, že z verše kovár rýče vteďi kuje dostalo se slovo rýče nenáležitě i do slok ostatních. Píseň přišla do Javorníka asi z oblasti, kde je název rýč běžný; protože v Javorníku se ho neužívá (domácí pojmenování je rýl), stal se v písni výraz rýče slovní částicí bez vlastního významu. Někteří zpěváci se mu vyhnou obratem młynár enem teďi mele, sedlák enem …, jiní zazpívají kováríček a první sloku vynechají nebo nahradí slokou o jiném povolání.

4. Mnohým neznámým výrazům, ať už místním jménům nebo slovům nářečním, podkládá zpěvák jiný význam, který by nějak odpovídal okolnímu textu. Přitom může dojít k záměně místních jmen za jména obecná a naopak z nejasných obecných pojmenování mohou být utvořena jména vlastní. Tak slovenská píseň V tem Čáčovje na kopečku plejú dzeci šošvičku (tak zní např. ve sbírce J. Blaha Záhorácké pjesňičky 2, 1952, s. 132) má v Javorníku podobu Na Čočori (var. Šošori) na kopečku plejú děti Šošor vysvětlují javorničtí zpěváci jako kopec určitého tvaru. — V baladě o popravě zbojníka vyskytuje se slovenský výraz grúň (‚příkrá stráň, úbočí‘): Čí že to ovečky hore grúňom idú. Ve slovenských variantách je grúň vesměs jméno obecné (srov. např. J. Horák, Slovenské ľudové balady, 1956, s. 246, a bibliografii tam uvedenou). V Javorníku je však výraz grúň znám jen jako pomístní název („Grúň sú vápenské kopce hore ke Lhotkám“), zpěváci tedy označují baladu o ovečkách popraveného zbojníka za píseň vzniklou v Javorníku, neboť prý je umístěna do blízkého okolí, k sousedním osadám Vápenkám a Lhotkám. V někte[21]rých novějších, hlavně moravských variantách této balady je výraz grúň nahrazen slovem hájek, rola apod. (srov. J. Poláček, Slovácké pěsničky 2, 1941, s. 35, č. 29; A. Kubeša - J. Polášek, Vałaské pěsničky 4, 1944, s. 33, č. 25 aj.). — Sigoť, sihoť (‚ostrov v řece‘) v písni Sigotě, sigotě (nebo Zigote, zigote), zelený sigotě, komu je najhorší, jako téj sirotě je podle javornických zpěváků „zelina jakási snáď“.

Některé místní názvy se však zpěvák ani nepokouší objasnit, tak např. obrat Bagónská hora v písni o zbojníku Šubrinovi:

máš ty pěkný kaštel nový
v tej Bagónskej hori.

(„A dóvi, co to je“ — E. Škopíková.) Je patrně míněn Bakoňský les, jak vidíme na variantě ze Záhoráckých pjesniček J. Blaha (díl 2, s. 14):

V tých bakoňských pjekných horách
máš tam kaštíl nový.

5. Zvlášť hojně se musí zpěvák vyrovnávat s ne dost srozumitelnými obraty knižními nebo stylisticky topornými ve skladbách nelidového původu, špalíčkových, kramářských, zlidovělých apod. Tak ve staré špalíčkové písni „o mládenci Theofilovi, na jehož svatbě anděl Rafael přítomen byl“, pocházející z konce 17. stol., v Javorníku zpívané ještě donedávna o svatbách, slyšíme tuto charakteristiku:

Byl jest pobožný mládenec jeden,
bohatý, ctnostný, Theofil jménem
v anglickém království,
jenž se boha bál, děti miloval,
maje statku množství.

(Magnetofonový záznam z února 1959, zpíval Martin Horák, 58 let.) Ve výčtu hrdinových ctností tu překvapí láska k dětem; zpěvák, který se písni naučil poslechem, rozuměl tak původnímu znění:

jenž se boha bál, jej ctil, miloval

(srov. J. Horák, České legendy, 1950, s. 127); tak také zpívá zpěvačka, která prý píseň viděla „vydrukovanou“ v nějakém starém uherském kancionále (Alžb. Sťahlová).

Kramářská píseň Fr. Haisze o nevěrné lásce hraběte Fridolína k chudé Vilemíně z r. 1850, v Javorníku oblíbená u staré a střední generace, začíná u některých zpěváků verši:

[22]Na hranicích města německého
stojí tam skvostný hrad na skále,
tam, kde v těla reka srdce věje,
tam přebýval Fridolín hrabě.

(Alžběta Horáková, 1939, 20 let.) Třetí verš, s nápadným nejasným rýmovým slovem, zní u jiných zpěváků takto:

v němž hrdinská rota v těle přeje

(1959, Jan Sťahel, 45 let), u dalšího pak s jinou obměnou:

v němž hrdina rota pěje

(rukopisný zpěvníček dívky Evy Pavlincové). Zdálo by se, že tu jde prostě o různé zkomoleniny neobratného místa originálu, ze srovnání s kramářskými tisky však vidíme, že každé znění podává dosti věrně některé znění tištěné: první podoba odpovídá nejstarším tiskům, které mají: tam, kde srdce reka v těle chvěje (věje, hraje — var.), druhé znění se zakládá na tiscích o něco novějších (z r. 1858 a 1861 a pozdější), a jen třetí znění je domácí úprava. Všichni zpěváci tvrdí, že se písni naučili poslechem a žádný kramářský její výtisk neviděli. — O mnoho více úprav v textu této populární skladby nepozorujeme ani v jiných zápisech zachycených na různých místech našeho území.[8]

Jedna stará lyrická píseň, pocházející z měšťansko-zemanského prostředí slovenského, začíná verši:

Vím já sýce, jedno ptáča,
pri pěkném potůčku.[9]

Zde ani nemůžeme rozhodnout, kdy se v povědomí zpěváků začal střídat název ptáka s příslovcem sice. Javorničtí zpěváci výraz sýce/sice pokládají většinou za příslovce. Ovšem na začátku písně vhodné není, neboť na ně nenavazuje očekávaná replika. Některé varianty se mu tedy vyhnou a začínají např.: Vím já jedno pěkné ptáča nebo Sedávało kdysi ptáča pri pěkném potůčku (K. Turečková st., Eva Pavlincová st.).

V některých variantách této písně, zapsaných mimo Javorník, vyskytuje se podobný ne dosti zřetelný výraz sýkor ještě v další sloce:

Těžko temu sýkorovi, co pod vodou pluje,
ještě těžšie šohajkovi, čo takú miluje,
která jeho nechce …

[23](Tak např. J. Kollár, Národnie spievanky II, 1953, s. 360, č. 89.) Málo běžný výraz sýkor (označení nějakého ptáka, kamene či ryby?) činil zde přirovnání nezřetelným, a tak se v jednom novějším zápise objevil jako vlastní jméno; tím je do teskné lyrické písně vnesena nechtěná komika:

Ťažko bylo Sýkorovi hore vodú plávat,
eště ťažší šohajkovi …

(Záhorácké pjesňičky sv. I, 1954, s. 111.)

Nepozorujeme tedy v jazyce poloumělých skladeb jiné změny než u písní lidových a nedochází tu ani k nápadně hojnějšímu komolení nezřetelných míst.

6. Cizím jazykovým prvkem v písních se mohou stát i osobní jména, křestní spojená s příjmením (samotná křestní jména nemají o mnoho určitější platnost než obecná určení šohaj, děvčina, holka apod.). V některých typech písní se ovšem už přímo počítá se zaměňováním jmen a příjmení a s aktualizací pomocí jmen nově dosazovaných, např. v písních svatebních, v písních pasaček, v halekačkách atd. Jestliže nám takovou píseň zpívá zpěvák na požádání, mimo zpěvní příležitost přirozenou, buď v nich jména vynechá a upozorní, že ta se budou zpívat podle potřeby, anebo za ně dosadí jména sobě nejbližší. Tak při pasteveckém popěvku

Aničko Pavlincová, máš-li ty húsky doma, máš-li, máš-li,
či ony ti za vodičku zašly, zašly …

slyšíme jméno zpěvaččiny vnučky.

Zcela jiné je postavení vlastních jmen v písních, které se vztahují k určité události a uvádějí nezaměnitelné jméno zúčastněné osoby (nebo několika osob). Jsou to většinou novější epické písně líčící ojedinělé vzrušující příběhy, zpravidla tragické, neštěstí, zabití, sebevraždy, námětem i způsobem zpracování často blízké skladbám kramářským, např.:

Poslúchajte málo, co se vnovje stalo?
V Jakubovskej obci hráli muzikanti
u Vajsa, v hostinci.
… zabil on jedneho mužáka mladého:
Sirotu Marcina.
… skoro život složil Jožku Trenčanského

[24](K. Medvecký, Sto slovenských ľudových ballád, 1923, s. 87, č. 5), nebo:

Čo sa stalo nedávno zrána na svitání:
utopev sa Ješkov syn pred Blaškóv v tej stunni

(tamtéž s. 89, č. 7);

V Borovci na konci, tam sa voda točí,
Evička Domaskiech smele do nej skočí

(J. Horák, Slovenské ľudové balady, 1956, s. 355, č. 98a);

Stala sa v Tisovci, stala sa novina,
Zuza Lukášove muža si zabila

(tamtéž s. 338, č. 92.)

Souborně najdeme takovéto skladby např. ve sbírce slovenských balad J. Horáka a K. Medveckého, z nichž jsme citovali ukázky. Tyto písně se většinou nerozšířily z místa svého vzniku a na rozdíl od lidových balad starších nemají téměř varianty (srov. bibliografické údaje k jednotlivým ukázkám v citované Horákově edici). Neudrží se také zpravidla v oběhu po více generací. Např. v Bartošově sbírce z r. 1889 (Národní písně moravské vnově nasbírané, s. 18, č. 20) je z Velké, ležící v těsném sousedství Javorníka, zaznamenána píseň o místní události z r. 1846, začínající:

Słádečkovy koně, tu sú, bože, koně,
ej zabily Kučeru, jak vozily hnoje.
Ten Martin Jurásů, ten je šecko vinen …

Dnes zde však není známa už ani pasívně.

Třebaže pravděpodobně mnohé lidové písně byly původně složeny o konkrétní události a obsahovaly i konkrétní údaje jmenné, které se časem vytratily a píseň tak dostala obecnou platnost, dnes už tento proces těžko zachytíme. Buď nacházíme jména v písních, o kterých, jak jsme viděli, nemáme prokázáno, že přešly do lidové tradice, anebo zase u písní, které zobecněly, nezachytíme výchozí znění. Udržují se jen např. jména známých zbojníků, a to i u písní, které žijí v tradici delší dobu a obíhají ve více variantách (Palo Demikát, Michal Vdovčík, a ovšem Jánošík, Ondráš; u mnohých z nich — u ondrášovských všech — je prokázán kramářský původ). Může se udržet i příjmení, kryté výrazným rýmem (zbojník Jožka Šubry — kapitán múdrý). Zcela výjimečný případ však je, když stará lidová balada, mistrovsky líčící osudy sourozenců v tureckém zajetí, tradovaná na [25]širším území po několik staletí, uvádí i v novějších variantách jména obou odvlečených dětí (Šudy Tomášek a Šudy Katarinka; jde o píseň Rabovali Turci až do Bielej hory).[10]

Ale i skrovný materiál, který můžeme dnes získat, nasvědčuje, že lidová tradice zachází s osobními jmény v písních obdobně jako s jinými nejasnými jazykovými prvky, např. s archaismy. Tak v jedné běžně známé kratší javornické písni, zpívané k tanci zvanému sedlácká, je oslovován přespolní nápadník příjmením doplněným jménem vsi, z které pochází:

Nechoď ty k nám, z Lipova Macháłku,
zabijú ťa v tem zeleném hájku!
Nezabijú, já sa budem bránit,
až ňa bude šabla v ruce pálit.

Takto ji zpívají v Javorníku všichni zpěváci, mladí i nejstarší; podle informací starých dobrých zpěváků je to domácí taneční píseň, která se zde s tímto jmenným určením zpívala vždycky. O jejím vzniku a o nositeli jména v ní nikdo však nic neví (jen tolik, že Lipov je obec ležící nedaleko a příjmení Machálek je v Lipově i ve vzdálenějším Strážnicku běžné). Ani v jednom případě se zpěvák nepokusil nějakým způsobem se konkrétnímu pojmenování v písni vyhnout. V okolí Javorníka byly však zapsány varianty, které nahradily vlastní jméno obecnějším údajem:

Nechoď ty k nám pres pole, šuhajku,
zabijú ta při zeleném hajku.
Nezabijú, já sa budem brányt,
až mna bude šabla v ruce pálit.

Tak zní verze z těsného sousedství Javorníka, z Nové Lhoty, otištěná v Národních písních moravských F. Bartoše z r. 1889 (s. 166, č. 250), i novější zápis z Horňácka (J. Poláček, Slovácké pěsničky 2, 1941, s. 154, č. 146) a stručný ze Strážnice:

Nechoď ty k nám pres pole šuhajku,
zabijú ťa (: v tém strážnickém hájku. :)

(Vl. Úlehla, Živá píseň, 1949, s. 569, č. 182). ― V Javorníku pozorujeme tedy větší nechuť k zasahování do jazyka písně.

Tyto případy cizích lexikálních prvků v jazyce písní jsou sebrány [26]z velkého materiálu a nedaly by se příliš rozhojňovat. Zjistili jsme, že většinou nedávají zpěvákům příležitost k zasahování do textu písní; kde dochází ke změnám, převažují změny mimovolné nad vědomými úpravami. Než by se uživatel písně snažil nějak obnovit srozumitelnost textu, raději nejasné místo vynechá, ale i to nepříliš často. Důležitější než zcela rozumět textu písně je pro zpěváka vědomí, že na její tradiční podobě nic nezměnil (nesčíslněkrát zpěváci zdůrazňují, že jejich verze je „pravá“, „stará“, „domácí“ atd.). Proto se mohou v písních tradovat archaismy i cizí výrazy nářeční a spisovné. Přitom jsme u uváděných ukázek několikrát pozorovali, že Javorník představuje oblast ještě o něco stabilnější, ještě s větší nechutí jazyk písně upravovat, než okolní kraje.


[1] Písně, kterých zde použiji, zapsala jsem v Javorníku většinou během posledních pěti let, ponejvíce pomocí magnetofonu. Zpěváci jsou vesměs zemědělci, pocházející z rodin žijících v Javorníku po několik generací; mimo rodnou obec strávili delší období jen na vojně, starší generace také na sezónních pracích v Rakousku nebo na Slovensku, mladší na hospodářských nebo rodinných školách.

[2] Tak vysvětluje slovo vrš i Dialektologický slovník moravský Fr. Bartoše (1906, heslo vrš). V Javorníku se v tomto významu užívá zdrobněliny vršek i nezdrobnělé podoby vrch.

[3] Fr. Sušil uvádí dvě varianty, výraz formy robit se však v žádné nevyskytuje:

Bude-li se hodit, budem kostel robit,
Až ho urobíme, v něm se pomodlíme
(variant: v něm sa budem schodit) (s. 485, č. 1539).

[4] Podle upozornění Vl. Šmilauera může tu být základem slovenské sloveso fumigovať (‚přezírat, nevšímat si‘) z maď. fumigál (‚za nic nepokládat‘). Obrat chudobné dievčence fumigujú byl v oblastech, kde je toto sloveso neznámé, zkomolen a vyložen jako furmikujú, později formykujú, formy kujú, robia, píšu apod.

[5] odmenec = osvobozený od vojny.

[6] Základem tohoto jednoduchého hudebního nástroje (byl tak drobný, že se pohodlně skryl v dlani) byla ocelová zpružina nebo žíně, na kterou se za spoluúčasti rtů drnkalo.

[7] V javornických písních se však vyskytuje výraz dromle nebo dromlovat přece jen častěji než v jiných moravských variantách. Tak je zde např. v písni Čí to pachole v noci chodí: sl. 3.

Příďa pod okno zadrmluje,
ej staň, Bětičko, otevri ně! (zpívala 1958 Eva Škopíková).

V zápise ze Strážnice (Vl. Úlehla, Živá píseň, 1949, s. 495, č. 33c) je na jeho místě jiné sloveso: Prinďa pod okno potlučuje, ve variantě ze sbírky Bartošovy-Janáčkovy (Národní písně moravské, 1901, s. 346, č. 635) stojí zabubnuje, u Sušila (1951, s. 200, č. 476) čteme: Tluče na okno i na dveři.

[8] Otiskují je spolu s kramářským zněním B. Václavek a R. Smetana v knize České světské písně zlidovělé I, 1955, s. 342—364.

[9] O původu a rozšíření této písně srov. Český lid 1962, sešit 2.

[10] Otiskuje ji např. J. Horák v citované edici na s. 183—186; údaje o jiných výskytech uvádí na s. 410.

Naše řeč, ročník 45 (1962), číslo 1-2, s. 13-26

Předchozí Alexandr Stich: O přesunech větných členů v podřadném souvětí

Následující Blažena Rulíková-Havlová: Soustředěný zájem o otázky jazykové kultury v Sovětském svazu

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1