K IV. dílu Profousových „Místních jmen v Čechách“

Jaromír Spal

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

V dubnu loňského roku konečně vyšel dlouho očekávaný IV. díl Profousova díla pod názvem: Místní jména v Čechách, jejich vznik, původní význam a změny. IV. díl: S — Ž. Tím bylo dílo ukončeno aspoň potud, že obsahuje výklad všech místních jmen v Čechách. Připravuje se ještě V. díl, který bude obsahovat mimo jiné seznam literatury a pramenů, vysvětlení zkratek, seznam obcí přejmenovaných atd. Vydání tohoto dílu je opravdu nutné, protože se jinak čtenáři blíže neseznámenému s příslušnou literaturou, a zvláště s užívanými zkratkami pramenů stávají citace těžko srozumitelnými.

Šestiletá přestávka, která uplynula od vydání předcházejícího III. dílu,[1] byla způsobena tím, že vlastní autor díla, Antonín Profous, r. 1953 zemřel.[2] Nebylo mu tedy dopřáno ukončit toto veliké dílo, jemuž věnoval většinu svého života, a zdálo se, že dílu hrozí osud mno[94]ha jiných nedokončených velikých prací jazykozpytných. Naštěstí však Profousova práce nezůstala opuštěna. Z popudu ČSAV se jí ujal dr. Jan Svoboda, který už spolupracoval při vydávání zvláště třetího dílu. V doslovu k poslednímu dílu vykládá Svoboda vznik této části. Profous dovedl práci v hlavních rysech až k heslu Všekary; zbytek — až k heslu Županovice — zpracoval Svoboda z materiálu převážně Profousova a Sedláčkova, a to za pomoci vědeckého redaktora dr. Vl. Šmilauera a recenzenta prof. B. Horáka. Tak vzniklo dílo do jisté míry kolektivní. Je to zdůrazněno i tím, že v nově vyšlém IV. dílu se na mnoha místech napřed uvádí řešení Profousovo a v hranatých závorkách pak doplňky a opravy vydavatelů.

Práci samé tento postup prospěl. V tomto dílu se daleko hojněji cituje literatura vztahující se k vykládanému jménu; rovněž se skoro důsledně uvádějí obdobná místní jména z jiných jazyků slovanských. Avšak také ve výkladu jmen jsou řešení navrhovaná Svobodou a Šmilauerem šťastná, takže zpravidla jim dáme přednost před původním výkladem Profousovým. Je ovšem možné, že leckde je tímto postupem pohled na Profousův výklad zkreslen, neboť nevíme, do jaké míry jej autor považoval za definitivní; možná, že by jej byl na mnoha místech změnil sám.

To se týká zvláště některých výkladů příliš přímočarých: Úsilov je odvozeno od úsilí, Úraz „bylo jméno výstražné, na těch místech lidé přicházeli k úrazu“ (Svoboda lépe odvodil od osobního jména Úrad). Sepekov je jméno osady, která se příliš stará (souviselo by totiž se slovem péče), Slubice byly nazvány podle lesů, které se hodily k výrobě slupic, částí pluhu. Také Smíchov podle Profouse prý „vznikl na místě, kde bývalo mnoho smíchu“. Jména na -ov se obyčejně odvozují od jmen osob: tak činí také v dodatku Šmilauer, poukazuje na polské osobní jméno Smiech. Profous však podobný výklad předem zamítl, protože „v českých zemích dosud příjmení Smích nenašel“; tento důvod by však asi sotva obstál.

Už tento případ ukazuje, jak úzkostlivě se Profous snaží držet doložených fakt a varovat se nejistých konstrukcí. Jeho nesmírné píli při shledávání dokladů se skutečně na mnoha místech podařilo ukázat, že původní znění jména — a tedy i jeho původ — bylo zcela jiné, než bychom čekali podle dnešního tvaru. Tak Seč se původně nazývala Seteč, Srbice jsou původně Řeřevice, Pletený Újezd byl původně Plátěný Újezd, Václavice se dříve nazývaly Vladislavice. Z výkladů obtížnějších jmen zaujme zvláště objasnění jména Trpisty (obyvatelé byli velicí „tři pěsti“ — jméno posměšné), Stod (ze středohornoněmeckého stode), Útvina (odvozeno od utva = ‚kachna‘ nebo ‚sova‘), Varvažov (z německého arwis = ‚hrách‘?), Vidžín (z osobního jména Viga), [95]Vyskytná (od výskyt — ‚vývrat‘), Výtoň (pozdní jméno podle výton = ‚vyťaté dřevo‘), Zápy (souvisí patrně se staročeským slovem japati = ‚pozorovati‘), Žihle (souvisí s kořenem žeg-) atd. Zajímavý je také výklad jmen Strahov a Želiv v poměru k latinským názvům tamních klášterů Sion a Siloe, v obou případech původu biblického.

Na mnoha místech se tu setkáváme se známými otázkami, jakého původu jsou např. jména Tábor, Úhošť (je to Samův Wogastisburc?), Vráž, Vyšehrad, Žatec aj. Jména některých osad jsou odvozena od názvů řek, jejichž výklad je nejistý: Sázava, Stropnice, Svratka, Úpa, Vltava. Narazíme tu i na otázky výkladu jmen národních (Srb) a osobních (Žižka). V takových případech se autoři snaží pokud možno pečlivě zaznamenat všechny dosavadní pokusy o výklad, otázka sama však zůstává nejčastěji nerozřešena, protože pro řešení není spolehlivého podkladu.

Úplné vydání všech čtyř dílů nám také umožňuje na základě zpracovaného materiálu poznat některé teoretické Profousovy závěry. A tu je nápadná zvláště jedna věc: Profous (a to daleko více než Svoboda) je spíše nakloněn odvozování místních jmen od jmen osob (zejména od jmen vlastních) než od jmen věcí. Tak např. jména Štičí, Vlčí, Vrané neodvozuje od jmen zvířat, ač tomu nasvědčuje i přípona -í, nýbrž od jmen osob (Štika, Vlk). Místní jméno Třebová vykládá jako původní jméno řeky, ale to zase odvozuje od osobního jména *Třeba; podobně vykládá jméno Stéblová z osobního Stéblo (Svoboda ze jména obecného), Tuchyně z osobního jména *Tuch; Šmilauer však upozorňuje na jméno potoka Tuchyně na Slovensku, jež souvisí se slovesem (za)tuchnouti.

Přitom Profous raději vychází ze jmen jednotlivců, a tak od nich odvozuje i jména typu obyvatelského a vykládá je jako vlastnická. Tak Telce = ves Telcovy rodiny, Třibřichy = ves rodiny Třibřichovy, Svinihlavy = ves Svinihlavova. Tato jména však jsou daleko spíše původem přezdívky obyvatelům.

Velmi často vykládá Profous místní jména také prostým přenesením názvu „prvního (významného) obyvatele“. Tak např. ve IV. dílu[3] vykládá jméno Saladín až ze jména tureckého sultána Saladina, které prý dostal první obyvatel toho místa; Svoboda však je odvozuje od osobního jména Salát nebo Salatho (původu německého) příponou -ín. Podobně se tu vykládá Skramník (doložený r. 1037), Sobotka, Sobín (Svoboda opět odvozuje od osobního jména Soba), Topělec (ačkoli topělec = bažina) i Stekník. Zvláště v tomto posledním případě je mnohem pravděpodobnější Profousem citovaný výklad Kořínkův z obecného jména sklo a odvozeného názvu potoka nebo rybníka, podobně jako [96]doložené jméno Steklnice znamená potok s hladinou klidnou a čistou jako sklo. Zdá se, že nebude možno tak často a v době tak staré předpokládat vznik místních jmen prostým přenesením jména jednotlivce. Studie Taszyckého[4] ukazují přesvědčivě, že nikoli osobní, nýbrž obecná jména jsou starším a častějším základem jmen místních.

Na dvou místech předpokládá Profous, že jméno místní změnilo svůj tvar vlivem „kancelářského“ tvaru. Je to jednak u jména Vrcovice, odvozovaného z osobního jména *Vrč, jednak u jména Míče neboli Vniče. „Původně tu bylo jméno Unice, psané tehdy Vnicze. Chybným čtením tohoto starého zápisu povstalo jméno Vniče, ze Vniš a to proniklo z kanceláře do lidové řeči.“ Není jisto, můžeme-li předpokládat tak silný vliv kancelářského tvaru na řeč lidu, tím spíše, že nejstarší doklad z roku 1500 (český, ze sbírky Archiv český) zní ze Wnič, Wniče.

Právě tak jako jména česká vykládá Profous na příslušných místech i jména německého původu. Zde jde většinou o výklady zdařilé, ovšem oporou mu tu mohla být velmi hojná německá literatura o místních jménech. Zmínky zaslouží jméno Statenbrunn: Profous se domnívá, že tato „nová sklárna se měla stát zdrojem příjmů pro stát“, Šmilauer však pomýšlí na středohornoněmecké slovo state = ‚pohodlné místo‘. Také u jména Strasshütte Šmilauer upozorňuje na spojitost se jménem Strass = ‚druh skla‘.

Řada jmen ovšem zůstala nevyložena nebo byl podán jen náznak výkladu: tak Sutom, Šárka, Vensov, Vestřev, Vrskmaň, Vstiš, Zásmuky, Zbůch, Zehuby, Žhery. To však není nedostatek; naopak je lépe přiznat zatímní neřešitelnost problému než se snažit o násilný výklad stůj co stůj. Šmilauer v takových případech na několika místech upozorňuje na zajímavou věc, že tu jde zpravidla o místa ve starém sídelním území, a že je tedy třeba počítat s možností etymologického přetvoření jmen předslovanských. Ovšem ani tak není vyloučena možnost, že se časem podaří vyložit aspoň některá tato jména z jazykového materiálu slovanského. Soustavnému zkoumání místních jmen se věnuje pozornost poměrně nedlouhou dobu, a nelze proto očekávat, že se rázem podaří rozřešit všechny otázky, které se v některém úseku vyskytnou. Svoboda to velmi správně vystihl v doslovu, kde napsal, že prozatímnost některých výkladů je pochopitelná, „neboť není dosud prozkoumána celá soustava jmen po stránce slovotvorné, lexikální, významové“ (s. 864).

V tom smyslu jsou také míněny některé kritické připomínky této recenze. Platí o nich, co napsal prof. Hodura v Profousově nekrologu: „Budou-li námitky proti jeho etymologiím a objeví-li se etymolo[97]gie jiné, i to vše bude usnadněno a umožněno právě tímto vskutku základním dílem Profousovým“. Trvalá cena Profousova díla je především právě v úplnosti a spolehlivosti jeho dokladů, na nichž mohou budovat všichni, jimž není vždy možno jít až k pramenům, dokonce i nevydaným. Nejsou to jen jazykozpytci, nýbrž i dějepisci a vlastivědní pracovníci. Právě z úplného Profousova materiálu bude možno činit obecné závěry týkající se některých otázek studia místních jmen: i to bude obsaženo v připravovaném dílu V. Některé zvláště obtížné případy budou ovšem vyžadovat zpracování samostatného. V každém případě však patří náš dík těm, kteří dokončení díla umožnili: Československé akademii věd jakožto vydavateli i Profousovým pokračovatelům, kteří si získali zásluhu o to, že toto významné dílo české vědy je úplné.

Z tiskových chyb upozorňuji jen na Štáhlavice místo Šťáhlavice (s. 292), Šěechových místo Štěchových (s. 295), zejména pak na záměnu jmen Tršek a Tržek (s. 392). Nedopatření je patrně také v citaci dokladu místního jména Tobolka (s. 343): „Georgium de Lhota dictum Tobolka“, tj. Jiřího ze Lhoty řečeného Tobolka; nejde tu tedy o jméno místní (nýbrž o jméno toho, podle něhož byla osada snad pojmenována).

---

[1] Referáty o prvních dvou dílech jsou otištěny v Naší řeči 34, 1950, s. 97n., referát o třetím díle tamtéž 36, 1953, s. 158n.

[2] Srov. nekrolog Kv. Hodury v Naší řeči 36, 1953, s. 150n.

[3] Srov. s tím poslední dva odstavce uvedeného referátu o třetím dílu.

[4] Witold Taszycki, Słowiańskie nazwy miejscowe, Kraków 1946.

Naše řeč, ročník 41 (1958), číslo 3-4, s. 93-97

Předchozí Zdeněk Blažek, Václav Jirásek: České názvosloví drog ve farmakognosii

Následující Františka Havlová: Nový slovník cizích slov