Nová česká původní práce z obecné jazykovědy

Jaroslav Popela

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Vývoj jazyka Vladimíra Skaličky, profesora obecného jazykozpytu na Karlově universitě (Praha, Státní pedagogické nakladatelství 1960, s. 111), je souborem deseti statí, které byly v posledních letech uveřejněny v různých domácích i zahraničních sbornících nebo časopisech (nejstarší z nich, stať druhá, vyšla r. 1954 pod názvem Vývoj dialektů a společenský řád ve sborníku Studie a práce linguistické I; nejpozději byla uveřejněna stať šestá, která vyšla německy v Acta Universitatis Carolinae 1959). Pro souborné knižní vydání byly stati poněkud upraveny, a pokud vyšly v cizojazyčném znění, přeloženy; přidán byl úvod (s. 3—5), v němž jsou stručně uvedeny některé dosavadní koncepce jazykového vývoje.

Všechny stati jsou zaměřeny na řešení jednoho ze základních problémů jazykozpytu: problému vývoje jazyka. Přestože je mnoho prací, které se pokoušejí o vysvětlení jazykového vývoje, zůstává tato otázka, jak se konstatuje v úvodu, do značné míry nevysvětlena a sporná. „Na jedné straně víme velmi mnoho o jednotlivých změnách, na druhé straně víme málo o tom, jaká je souvislost těchto změn. Úkolem těchto statí je vysvětlovat tyto souvislosti. Nedocházíme zde ovšem k definitivnímu objasnění jazykového vývoje. Můžeme však ukázat aspoň dílčí definitivnější řešení“ (s. 3).

V první stati, O tzv. primitivních jazycích (s. 6—11), popírá Skalička oprávněnost termínu primitivní jazyky. Na řadě znaků, které různí autoři považují za charakteristické rysy „primitivních“ jazyků (jako je např. polysémie [mnohoznačnost] nebo nedostatek hypotaxe [podřadných spojení větných]), ukazuje, že se vyskytují i ve vysoce kulturních jazycích, takže jsou za primitivní považovány omylem (např. „vysoce vyvinutá polysémie je známa právě z jazyků vysoce vyvinutých národů,“ s. 9) nebo jde ve skutečnosti jen o „kvantitativní rozdíly více či méně vyvinutých jazyků“ (s. 11). Ze stati vyplývá, že tytéž myšlenkové obsahy mohou být celkem stejně dokonale vyjadřovány různými soubory jazykových prostředků, čili že jazykové typy jsou v podstatě rovnocenné. Ukazuje se, že dosavadní názory na primitivnost jazyků počítaly s příliš „krátkým spojením“ mezi strukturou jazyka a myšlením. U Skaličky se však naopak projevuje sklon přehlížet to, že nějaké vztahy, nám dosud blíže neznámé, tu musí být. Nelze odmítnout existenci primitivních jazyků (ostatně na s. 42 Skalička počítá s jazyky „s různým stupněm vyspělosti“). Jazyk netvoří jen formální prostředky, nýbrž i jazykové významy. Myšlení primitivních [296]společností se vyznačuje především nižším stupněm abstraktnosti: tak je tu — ve srovnání s vyspělými společenskými útvary — velké množství poměrně konkrétních druhových pojmů, ale nedostatek obecnějších pojmů rodových; to se obráží bezprostředněji ve významech věcných, lexikálních a zprostředkovaněji ve významech mluvnických.

Třídění podstatných jmen podle rodů např. v češtině i třídění podstatných jmen podle tříd např. v bantuském jazyce suaheli je ve svém základu poměrně konkrétní, a tedy poměrně primitivní (podle rodů se původně skutečnost jazykově, tj. pomocí formálních prostředků, rozčlenila na živé bytosti pohlaví mužského, živé bytosti pohlaví ženského a všechno ostatní; podle tříd v suahelštině se od sebe jazykově odlišili lidé, stromy, zvířata, nástroje a způsoby, malé věci, velké věci, věci vyskytující se v páru, abstrakta, místní vztahy aj.). Rody i třídy jsou zapojeny do služeb skladby, tzn. jejich formálních postředků (rodových koncovek, třídních předpon) je využito k vyjadřování syntaktických vztahů, srov. čes. velk-ý člověk-Ø, velc-í lid-é, vysok-ý strom-0, vysok-é strom-y, špatn-é vařen-í, strom-Ø je vysok-ý, muž-Ø udeřil- Ø, muž-i udeřil-i — suah. m-tu ‚člověk (ev. muž)‘ m-kubwa ‚velký‘, wa-tu wa-kubwa, m-ti, m-refu, ku-pika ku-baya, m-ti ni ‚je‘ m-refu, m-tu a-me-piga (a- je slovesná předpona 3. osoby odpovídající předponě podst. jmen I. třídy m-, -me- morfém perfekta, -piga slovesný základ ‚tlouci‘), wa-tu wa-me-piga;[1] v důsledku toho původní konkrétní význam rodů a tříd se postupně formalizuje (do popředí vystupuje vnější podoba koncovky nebo předpony, zatímco její význam se oslabuje a postupně se stává prázdným; proto je v češtině např. strom-Ø rodu mužského stejně jako muž-Ø, ruk-a rodu ženského stejně jako žen-a apod., ve suahelštině patří např. do třídy stromů i jména m-to ‚řeka‘, m-kono ‚ruka‘, m-zigo ‚břemeno‘, m-ji ‚vesnice n. město‘, mw-aka ‚rok‘ aj.). Avšak stupeň přehodnocení rodů v češtině je daleko vyšší než stupeň přehodnocení tříd ve suahelštině; ve suahelštině je spojitost gramatické kategorie třídy s lexikálními významy mnohem větší, než je tomu u gramatické kategorie rodu v češtině (rodový rozdíl např. mezi podstatnými jmény stůl- Ø, židl-e a křesl-o je dán jen rozdílem v koncovkách; existence nějakého rodu u každého podstatného jména je motivována potřebou vyjadřovat u všech podstatných jmen shodou přívlastkový a přísudkový syntaktický vztah). Gramatika tříd ve suahelštině se nám tedy jeví jako primitivnější než gramatika rodů v češtině. Vezmeme-li v úvahu např. velkou oblíbenost enumerativního, tj. souřadného způsobu spojování vět ve suahelštině, zvětší se naše oprávnění považovat současné bantuské jazyky za primitivnější než současné jazyky indoevropské, které jsou od primitivního vývojového stupně dále. (Zánik rodu např. v angličtině neznamená však ještě vyšší vývojový stupeň; došlo k němu v důsledku změn formálních prostředků, tj. hlubších změn typologických: místo shody zaujal v nové angličtině slovosled.)

V hodnocení primitivnosti jazykových vlastností bude třeba uplat[297]ňovat celostní zřetel, který Skalička v recenzované stati zanedbává (jednotlivá vlastnost nemusí být primitivní, protože může jít o přehodnocenou primitivní vlastnost, avšak souhrn určitých vlastností zkoumaného jazyka může být průkazným svědectvím primitivnosti). Pokud jde o funkční zatížení primitivních jazyků, zdaleka nedosahují funkčně bohatě diferencovaných jazyků vyspělých společenských útvarů. Primitivnost jazyka nelze ovšem ztotožňovat s nedokonalostí: dokonalost, popř. nedokonalost (úpadek) jazyka posuzujeme podle toho, jak je schopen plnit úkoly, které na něj daná společnost v dané době klade, kdežto vyspělost nebo primitivnost jazyka souvisí s hospodářskou, společenskou a kulturní úrovní společnosti, jež ho užívá. Skaličkova teze, že „tzv. primitivní jazyky se liší od jazyků vyvinutých národů jen kvantitativně, nikoli kvalitativně“ (s. 6), staví do popředí otázku poměru kvality a kvantity v jazyce; bude ji třeba řešit dialekticky.

Stať Diferenciace a integrace dialektů a společenský řád (s. 12—22) se snaží postihnout obecné rysy vývoje dialektů v jednotlivých společenských řádech.

Třetí až šestá stať, O změnách v jazyce (s. 23—27), Příčiny jazykových změn (s. 28—32), Zákonitost ve vývoji jazyka (s. 33—51), Náhoda v jazyce (s. 52—59), tvoří jádro knihy. Jazykové změny třídí Skalička na změny, které se projevují jen v některých jazycích a jsou časově (popř. i místně) omezeny (srov. např. vzrůst počtu souhlásek ve starších obdobích slovanských jazyků), a na změny, které se projevují neustále (např. redukce hlásek, zjevy analogie, rozšiřování slovníku); některé ze změn tohoto druhého typu jsou neustále vyvažovány změnami opačného smyslu (např. hlásková redukce bývá vyvažována změnami morfologickými), jiné vyvažovány nebývají (srov. rozšiřování slovníku; zanikajících slov je mnohem méně).

Příčiny jazykových změn jsou podle Skaličky trojího druhu: 1. příčiny vnější (změny historické skutečnosti si vyžadují změny v jazyce, zejména vznik nových slov), 2. příčiny dané funkcí jazyka („stránka formální má čistě služební úkol, a proto ustupuje tam, kde není nutná“, takže dochází např. k hláskové redukci, kdežto „naopak zase významovou stránku je třeba často zdůraznit“ — s. 31, srov. např. vznik složeného tvaru místo tvaru jednoduchého), 3. příčiny vnitřní, systémové (velmi často se sdružuje řada vnitřních změn majících stejný smysl, srov. např. slovanský „zákon otevřených slabik“).

Ve shodě se sovětskými jazykovědci rozlišuje Skalička obecné zákony jazykového vývoje (platné pro všechny jazyky) a zákony speciální (platné pro jednotlivé jazyky). Stanoví tři obecné zákony: 1. zákon stability jazyka, daný funkcí jazyka („aby mohl jazyk sloužit jako nástroj dorozumění, musí být stálý“ — s. 36), 2. zákon pokroku v ja[298]zyce, daný tím, že „jazyk slouží společnosti, která se neustále vyvíjí“ (s. 39), což nijak nepopírá možnost období úpadku, ba dokonce i rozkladu a zániku jazyka, 3. zákon rovnováhy výrazových prostředků, daný tím, že „jazyky jsou nutně fundovány na svých zvukových základech“ (s. 39). Pokud jde o speciální zákony vývoje jazyků, ukazuje Skalička na čínštině a indoevropských jazycích, jak je při hledání těchto zákonů důležité typologické zkoumám jazyků. Typologický rozdíl mezi čínštinou a jazyky jí příbuznými (jako je siamština), záležející v rychlosti a důslednosti vývoje, vysvětluje Skalička vnějším faktorem (vývoj čínštiny byl uveden v rychlejší pohyb požadavky čínského národního života). Ke Skaličkovým obecným zákonům jazykového vývoje mám jednu poznámku: nemluvil bych o zákonu stability jazyka, nýbrž jen o stabilitě nebo (podle V. Mathesia, jehož Skalička připomíná na s. 30) o pružné stabilitě jakožto stálé vlastnosti jazyka, kterou postihujeme v aspektu časovém (vývojovém); ponechal bych tedy jenom dva obecné zákony jazykového vývoje — „vnější“ zákon pokroku a „vnitřní“ z.ákon rovnováhy výrazových prostředků.

Ve stati Náhoda v jazyce Skalička stručně sleduje problém náhody v jazyce od samých počátků jazykozpytu. Výrazně se tento problém objevuje např. ve sporu řeckých a latinských gramatiků o tzv. analogii a anomálii v jazyce: analogisté tvrdili, že vše v jazyce se děje podle určitého pravidla, analogicky, nutně, anomalisté naopak dokazovali, že vše v jazyce se děje anomálně, tj. náhodně, z nepředvídaných příčin. I dnes se dějí pokusy popřít v jazyce náhodu vůbec, a to tím, že se odhalují stále nové kauzální (příčinné) vztahy. Jiný směr současné jazykovědy, uznávající náhodu v jazyce, se ji pokouší pomocí statistiky podrobit vědeckému popisu. Podle Skaličky je však náhoda důležitá v životě jazyka i tam, kde pro malý počet případů není statisticky zachytitelná (nelze např. počítat, proč stůl se jmenuje v češtině stůl nebo proč v češtině 12. století vznikla přehláska a > ě). Rozbor jazykových skutečností ukazuje, že náhoda „neodporuje kauzalitě a zákonitosti, nýbrž že je jejich doplňkem“ (s. 59).

Další dvě stati podrobněji rozebírají a rozvíjejí to, co bylo řečeno ve stati O změnách v jazyce o redukci hlásek a o změnách v etymologických svazcích slov. Stať Fonologická redukce (s. 60—70) přináší mnoho příkladů hláskové redukce i její kompenzace z jazyků indoevropských a také z čínštiny a havajštiny. Redukce se projevuje v jazycích neustále, je však také neustále kompenzována, vyvažována, takže ji nelze považovat za jeden ze zákonů vývoje jazyka; přesto je velmi důležitá pro chápání vývoje jednotlivých jazyků, „protože v každém jazyce dostává jiné formy a projevuje se jinou silou“ (s. 70).

Stať Konkrétnost a abstraktnost při tvoření slov (s. 71—80) je příspěvkem k tezi, že „abstraktnost a konkrétnost se ve vývoji jazyka [299]doplňují“ (s. 72), z oblasti tvoření slov (pojmenování). Některé jazyky dávají přednost tvoření nových slov ze slov již existujících neboli tíhnou ke konkrétnosti (patří sem především složeniny), jiné dávají přednost tvoření slov pomocí zvláštních, abstraktních elementů (především odvozovacích přípon) neboli tíhnou k abstrakci. První způsob však nezvyšuje podle Skaličky podíl konkrétnosti v jazyce na újmu abstraktnosti, protože konkrétních obrazů může být užito k vyjadřování „abstraktních věcí“ (s. 76, v barmštině např. ‚blamovat se‘ znamená vlastně ‚rozbít si tvář‘), což prý v jazyce zase zvyšuje abstraktnost. Druhý způsob naopak rovněž nevede k podstatnému zvýšení abstraktnosti v jazyce: čím více je např. odvozovacích přípon v jazyce (třeba v eskymáčtině), „tím užší, a proto také tím konkrétnější je význam každé jednotlivé přípony“ (s. 79). Že však celkem abstraktnost ve vývoji jazyků vzrůstá, to je pro Skaličku nesporné (srov. s. 72). V užívání pojmů „konkrétnost“ a „abstraktnost“ při tvoření slov není Skalička zcela důsledný: ačkoli na s. 71 upozorňuje na to, že nemá na mysli konkrétnost a abstraktnost významu utvořeného slova, nýbrž konkrétnost a abstraktnost významu etymologických součástí slova, na s. 76 zvyšováním abstraknosti pomocí konkrétních obrazů (viz příklad z barmštiny) rozumí růst počtu slov označujících abstraktní pojmy, čili má na mysli abstraktní význam utvořeného slova. Mimoto není ve stati dostatečně rozlišován etymologický sklad slova a živý sklad slova v současném jazyce.[2]

Ve stati O fonémech základních a zvláštních (s. 81—92) zavádí Skalička rozlišování dvou skupin fonémů: fonémy základní, které se vyskytují nejčastěji v nejrůznějších jazycích světa, a fonémy zvláštní, vyskytující se v jazycích méně často; k fonémům základním počítá i, e, a, o, u, p, t, k, h, d, g, v (nebo w), s, m, n, l, r. Uvedený rozdíl se projevuje i v historii jazyků: základní fonémy jsou mnohem stabilnější; změny zasahují, jak ukazuje Skalička na hláskovém vývoji slovanských jazyků, především fonémy zvláštní.

Poslední stať — Typologie slovanských jazyků, zvláště ruštiny (s. 93—110) — je podstatným přínosem k dosavadní Skaličkově typologii v tom, že stanoví (navazujíc na pokus Isačenkův v Linguistica Slovaca I—II) ukazatele hláskové typologie a její poměr k typologii gramatické. Za ukazatele hláskové typologie považuje Skalička nejen poměr počtu samohláskových a souhláskových fonémů v repertoáru fonémů zkoumaných jazyků, nýbrž i „umístění hlásek ve slově“ (s. 94), tj. distribuci fonémů v různých slabikách, a hojnost výskytu jednotlivých fonémů a skupin fonémů v textu. Jazyky vysoce konso[300]nantické (tj. s velkým počtem souhláskových fonémů) se vyznačují v textu hojností samohlásek, která právě umožňuje uplatnění bohatého inventáře souhlásek; je to příznačné pro jazyky aglutinační. Skalička rozebírá vlastnosti slovanských jazyků jakožto jazyků typologicky smíšených a podává typologickou charakteristiku ruštiny: je to „jazyk s výraznými rysy flexívními, který si osvojil některé rysy aglutinační, počítaje v to i vysokou konsonantičnost, a také určité rysy izolační“ (s. 110).

Skaličkova práce významně obohacuje dosavadní jazykovou teorii; stane se jistě nezbytným východiskem dalších teoretických úvah i konkrétního bádání. Přestože je to náročná kniha (byla schválena jako vysokoškolská příručka), je napsána tak, že bude srozumitelná i širšímu okruhu čtenářů. Obsahuje ilustrační materiál z mnoha jazyků světa, takže bude poutavou četbou pro všechny, kdo chtějí pochopit povahu jazyka vůbec i hlouběji poznat svůj jazyk mateřský.

---

[1] Příklady jsou vzaty z knihy C. Veltena Praktische Suaheli-Grammatik, 4. vyd., Berlín 1913.

[2] Polemická reakce Isačenkova na 1. vydání Skaličkovy stati, uveřejněná ve IV. svazku Sborníku Vysoké školy pedagogické v Olomouci r. 1957, je do značné míry nedorozuměním, způsobeným zřejmě nedostatky, jež jsme právě uvedli.

Naše řeč, ročník 44 (1961), číslo 9-10, s. 295-300

Předchozí Ladislav Horák: Jméno Čech

Následující Jaromír Spal: Poslední svazek Místních jmen v Čechách