Za akademikem Františkem Trávníčkem

Alois Jedlička

[Články]

(pdf)

-

Dne 6. června zemřel v Brně nenadále člen redakční rady Naší řeči akademik František Trávníček. Opustil nás takřka v plné tvůrčí práci, jak o tom svědčí i jeho článek, který v tomto čísle uveřejňujeme, i jak je zřejmé ze zprávy o brněnské syntaktické konferenci, konané v dubnu t r., jíž se velmi aktivně zúčastnil.

Velké pracovní úsilí i živý zájem věnoval akad. Fr. Trávníček zejména po osvobození v r. 1945 nejen české jazykovědě a českému školství, zejména vysokému, ale i všemu novému dění kulturnímu i politickému. Byl dlouholetým rektorem brněnské university, v prvním období po založení ČSAV (po r. 1953) předsedou sekce jazyka a literatury, až do svého skonu vedoucím brněnské pobočky Ústavu pro jazyk český a jako člen Komunistické strany Československa dlouhá léta poslancem Národního shromáždění.

Do Naší řeči začal prof. Trávníček přispívat v samých jejích počátcích od 3. ročníku 1919 — za éry svého učitele prof. J. Zubatého — drobnými články o některých jevech českého slovesa, jistě v souvislosti s připravovanou monografickou prací o slovesném vidu v češtině. Uveřejnil zde v těchto letech také stať „O jedné stránce slovesa v našem písemnictví“ (5, 1921, s. 193n.), v níž si už uvědomuje osobitou slohovou platnost vyjadřovacích prostředků v slovesném uměleckém díle. Po dlouhém odmlčení, které bylo i projevem nesouhlasu s pozdějším vedením i stupňovanou puristickou linií Naší řeči (bylo přerušeno jen publikováním článku „Záporky ve spisovné češtině“, 19, 1935, s. 315, v čísle věnovaném prof. E. Smetánkovi k šedesátinám), začal akad. Trávníček pravidelně přispívat teprve po r. 1950, kdy se Naše řeč stala časopisem akademického Ústavu pro jazyk český a kdy [194]přijal aktivní účast v její redakční radě. Psal pak pro Naši řeč nejen kritické a polemické poznámky a stati, ale také zásadní články o některých otázkách spisovné češtiny a její normy.

Zhodnotili jsme v Naši řeči jazykovědné dílo akad. Trávnička v celé šíři u příležitosti jeho sedmdesátých narozenin (41, 1958, s. 113n.).

V dnešním nekrologu věnujeme proto pozornost jen jeho pracím o spisovné češtině a její normě a o jazykové kultuře, otázkám, které především náleží do tematického okruhu Naší řeči.

Díváme-li se na vědecké, naukové dílo akad. Fr. Trávníčka v oboru českého spisovného jazyka a jeho kultury, jsme překvapeni jak jeho rozsáhlostí, tak jeho všestranností a mnohotvárností.

Akad. Trávníček patří k těm našim jazykovědcům-bohemistům, kteří studium českého spisovného jazyka završili díly syntetickými, soustavnou mluvnicí i úplným popisem slovní zásoby. Řadí se tak čestně k velkým jazykovědcům naší minulosti, autorům novodobých vědeckých mluvnic, Josefu Dobrovskému a Janu Gebauerovi.

Vedle vlastních děl a studií vědeckých, naukových, píše akad. Trávníček i díla popularizující a neváhá ani dát svou hlubokou znalost českého jazyka i své vědění jazykovědné do služeb publicistické činnosti informativní, získávací i poučující v populárních novinových jazykových sloupcích a glosách.

Všestrannost Trávníčkovy jazykovědné činnosti se projevuje i v tom, jak se dotýká všech dílčích úseků studia českého spisovného jazyka.

V popředí jsou ovšem vlastní práce mluvnické, a to ze všech úseků mluvnických: v samých počátcích jsou to především studie hláskoslovné (tradičně do mluvnice počítané), pojaté historicky, — v další etapě se k nim akad. Trávníček vrací s novým ovšem badatelským aspektem; dále to jsou materiálové studie slovotvorné, souhrnné stati tvaroslovné a četné studie skladební, syntaktické, zahrnující ovšem v Trávníčkově pojetí jak vlastní jevy větoslovné, tak i jevy z okruhu významu slovních druhů a tvarů. Cenná je zásadní studie o podstatě a úkonu pravopisu, uveřejněná v Slově a slovesnosti, stejně jako soustavné dílko ortoepické určené praxi, především praxi divadelní. Trávníček má živý zájem o jazyk a sloh uměleckého díla a dostává se tu od konkrétních prací stylového rozboru až k řešení obecné a zásadní proble[195]matiky stylistické. A poněvadž mu jde o kulturu jazykovou v nejširším smyslu, není divu, že jej zajímají i otázky jazykové pedagogiky, živá problematika vyučování mateřskému jazyku.

Vrcholným dílem Trávníčkovým v oboru studia českého spisovného jazyka je dvoudílná Mluvnice spisovné češtiny; vyšla v prvním vydání v letech 1948 a 1949 a brzo dosáhla třetího vydání. Toto soustavné mluvnické dílo podává úplný popis a rozbor soustavy mluvnických prostředků nové spisovné češtiny.

Fr. Trávníček přistupoval k tomuto dílu, na němž pracoval především v těžkých letech nacistické okupace, dobře připraven, nejen jako autor četných dílčích studií o jednotlivých mluvnických jevech spisovné češtiny, ale i jako zpracovatel Gebauerovy „Příruční mluvnice jazyka českého“. Bezprostřední přípravou pro výklady hláskoslovné a tvaroslovné bylo jistě i zpracování hláskosloví a formálního tvarosloví v Stručné mluvnici české, připojené nejdříve k 1. vydání Slovníku jazyka českého a později vydané samostatně (r. 1941, v 3. vydání r. 1945).

Do „Mluvnice spisovné češtiny“ pojal Fr. Trávníček především výsledky své vlastní práce, výtěžky dílčích studií postupně uveřejňovaných hlavně časopisecky a podrobně osvětlujících a zkoumajících mnohé dosud nedostatečně zpracované otázky české mluvnické soustavy. Tak se na vlastních studiích zakládají především obsáhlé výklady o přízvuku (zaujímají v mluvnici téměř 100 stran), o vokalizaci předložek, o slovosledu, z monografické práce o neslovesných větách v češtině těží soustavné výklady o jednočlenných větách. V zhuštěném podání tak přecházejí do mluvnice i výsledky speciálnějších studií dalších. Zvláštního významu jsou zde zvláště studie uveřejňované v Slově a slovesnosti (v letech 1938—1943), osvětlující nově často právě ty jevy, které starší teorie posuzovala neúplně nebo jednostranně, ale kreré se v novém spisovném jazyce výrazně uplatňují; mám na mysli především studie o genitivu záporovém, o pasívu ve spisovné češtině, o větách se spojkou aniž, se spojkami jestliže, jestli, -li, o opakování větných částí, ale také studie slovotvorné o složeninách typu maloměsto i o původu spřežek typu zemětřesení. Trávníček zde vlastně spojuje zřetel k spisovným výrazovým potřebám, který umožňuje neodmítat mechanicky nově vznikající a nově se šířící prostředky jazy[196]kové s požadavkem důkladného prozkoumání a poznání vývojových zákonitostí i systémových souvislostí daných jevů. Do výkladů hláskoslovných přešlo mnoho z Trávníčkovy příručky ortoepické, kterou zpracoval především pro potřeby praxe divadelní a vydal r. 1935 s názvem Správná česká výslovnost (2. vydání vyšlo 1940 s názvem Spisovná česká výslovnost).

„Mluvnice spisovné češtiny“ je významná nejen množstvím nově shromážděného, utříděného a vyloženého materiálu, nejen bohatstvím nových poznatků, ale také pojetím některých jazykových jevů. Pozornosti zaslouží především popis hláskové soustavy v části hláskoslovné, rozlišující hlásky významotvorné a nevýznamotvorné, — poprvé v našich mluvnicích takto pojatý proti dřívějšímu pouhému popisu fonetickému a historickému popisu hláskových změn. Do skladby se zahrnuje v duchu starší tradice vedle vlastního větosloví také tzv. významosloví, tj. výklad o významech slovních druhů a tvarů. Větosloví je charakterizováno důsledným postupem od větného celku k větným částem, tj. k větným členům, stejně jako zdůrazněním hlediska obsahového, významového. Nová je Trávníčkova mluvnice leckdy i po stránce terminologické; kritickou revizí některých starších termínů vytváří v mnoha případech šťastně tradici novou; tak i do školských mluvnic rychle pronikly Trávníčkovy termíny několikanásobný větný člen (za starší rozšířený), vylučovací souvětí (za starší rozlučovací) Dodejme ještě, že je „Mluvnice“ psána jasným, srozumitelným a přístupným výkladovým slohem a vyplyne nám jasně velký význam i hodnota tohoto díla pro poznání českého spisovného jazyka i pro českou jazykovou kulturu.

Akad. Fr. Trávníček jako jazykovědec staví vědecké poznání cele do služeb společnosti. A skutečně mnoha svými díly akad. Trávníček na potřeby společnosti odpovídá. Když se v třicátých letech při blížícím se výročí vydání prvního svazku velkého „Slovníku“ Jungmannova množí v české kulturní veřejnosti hlasy o potřebě nového slovníku českého jazyka a když akademický „Příruční slovník jazyka českého“, zpracovávaný na základě bohatého lístkového slovníkového materiálu, je pojat šíř a neskýtá záruku rychlého a včasného ukončení, začíná prof. Trávníček r. 1935 vydávat za spolupráce s prof. Vášou Slovník jazyka českého a dokončuje jej v necelých třech letech. Toto [197]praktické slovníkové dílo — opírající se v materiálu v první části i o „Příruční slovník“ — získalo velkou oblibu a vyšlo už ve 4 vydáních (naposled r. 1952 v přepracování a s četnými doplňky, zčásti také o nová slova, která přinesl rozvoj a přestavba našeho života politického, hospodářského a kulturního po r. 1945).

Vlastní význam „Slovníku“ záleží především v množství potřebného všestranného poučení o slovních prostředcích spisovné češtiny, které uživatelům pro jejich vyjadřovací praxi skýtá: uživatel najde v něm vedle základního poučení o významech slov také poučení o pravopisu jednotlivých slov domácích a cizích (to je už dnes ovšem antikvováno), o spisovné výslovnosti slov cizích, o základním tvarovém zařazení slov a někdy i o tvarových odchylkách, zvláště jsou-li vázány na ustálená spojení. Zachycena je ve slovníku i stránka frazeologická a poučení o správnosti jazykových prostředků, zvláště těch, které bývaly vytýkány jako nesprávné v souborech starších brožur. Objevují se zde v konkrétních případech ta kritéria jazykové správnosti, která Fr. Trávníček později shrnul a zobecnil v obsáhlé stati O jazykové správnosti vyšlé v sborníku Čtení o jazyce a poezii 1942 — také pod vlivem názorů o těchto otázkách, jak s nimi vystoupila skupina českých jazykovědců ve sb. Spisovná čeština a jazyková kultura (1932).

Při posuzování správnosti jednotlivých slov a obratů přihlíží se ne jednostranně k správnosti historické, ale k jejich úkonnosti, k tomu, jak vyhovují výrazovým potřebám uživatelů spisovného jazyka. Nelze proto Trávníčkův „Slovník“ hodnotit jen z hlediska zásad lexikografické práce, jak ji vypracovala dnešní jazykověda, jako spíš z hlediska míry potřebného poučení a potřebných informací, které přináší. A z tohoto hlediska je to dílo nesporného významu, které splnilo ty úkoly, které si při zrodu kladlo.

Jako vyrůstají novodobá Trávníčkova díla z živých jazykových potřeb společenských, tak je možno si i u mnoha jiných jeho prací týkajících se spisovné češtiny uvědomovat realizaci požadavku těsného spojení teorie a praxe. Už v připomenutých počátcích Trávníčkovy publikační činnosti je významný zřetel k osobitosti umělecké mluvy. Známy jsou rovněž Trávníčkovy jazykové a slohové charakteristiky děl předních našich autorů, Vl. Vančury, P. Bezruče, J. Mahena, K. J. Erbena aj. Výsledkem tohoto zájmu je i rozbor soustavy vyjadřovacích [198]prostředků umělecké mluvy v brožuře Umělecká mluva (1947); Fr. Trávníček si všímá především zdrojů, z nichž slovesný umělec čerpá vyjadřovací prostředky. Ne s plným souhlasem byly však přijaty Trávníčkovy poznámky O jazyce naší nové prózy (1953). Vyvrcholením tohoto zájmu je knížka O jazykovém slohu (1953), vzniklá v období zvýšeného a oživeného teoretického zájmu o otázky slohu nejen v jazykovědě naší, ale i cizí, zvláště sovětské. Akad. Trávníček promýšlí zde základní otázky jazykového slohu v pojetí jazykovědy marxistické s cílem vzbudit diskusi o obecných otázkách stylistických. Je i zásluhou Trávníčkovou, že se otázky slohu dostávají do popředí badatelského zájmu a že se jim věnují také pracovníci mladší. — Vedle slohu uměleckého věnuje akad. Trávníček nemenší pozornost i slohu výkladovému, a to v souvislosti s problematikou v době nedávné i dnes živou a aktuální, s problematikou vyučování slohu na našich školách (O vyučování slohu, 1943).

Otázky jazykového vyučování, vzdělávání v mateřském jazyce, to je další okruh Trávníčkovy činnosti, na němž je možno zjišťovat téměř všechny obecné rysy, kterými se Trávníčkova činnost v oboru českého jazyka v průběhu vývoje vyznačuje. Trávníček má živý a citlivý smysl pro problémy spojené s vyučováním českému jazyku; v každé době pak dovede přispět svým dílem k vyjasnění a řešení otázek sporných a ožehavých. Významné bylo vystoupení prof. Trávníčka v bojích o mluvnické vyučování především na národní škole v letech třicátých (Mluvnické vyučování, spolu s V. Komárkem, 1932, 2. vyd. 1941). V učitelských kruzích je známo i Trávníčkovo odmítnutí globální metody elementárního čtení, propagované v letech třicátých většinou našich pedagogů. Po r. 1945 zdůrazňuje akad. Trávníček správně ústřední postavení českého jazyka ve vyučovacím procesu a pomáhá svým věděním i svými zkušenostmi plnit ty úkoly, které před vědecké i pedagogické pracovníky stavějí potřeby nově rozvíjeného i budovaného socialistického školství. A tak se zvláště v 1. etapě významně podílí na vypracování osnov i učebnic, nešetře přitom ani otevřenou kritikou. A pomocnou rukou pomáhá Trávníček i při organizaci a budování vysokého školství, zvláště učitelského. Trávníček je znám svým kladným vztahem k učitelstvu, pro něž přednášel v četných extenzích a jimž věnoval — třebaže často i nepřímo — nejedno ze svých děl popularizač[199]ních. Vzdělání učitelstva leželo Trávníčkovi odedávna na srdci. Už v třicátých letech osvětluje v drobných brožurkách některé jazykovědné otázky ve vztahu ke škole (Spisovná řeč a nářečí na škole, 1931), po r. 1945, kdy se dostává vysokoškolského vzdělání všemu učitelstvu, věnuje budoucím učitelům češtiny příručku Úvod do českého jazyka (1948, 3. vyd. 1959).

Popularizační působení Fr. Trávníčka není však určeno jen učitelům, nýbrž celé české veřejnosti. Velkou popularitu si Trávníček získal zvláště mezi jazykovými sloupky v bývalých Lidových novinách (v poslední době oživovanými v Hostu do domu), svým oblíbeným Jazykovým zákampím. Jím pomáhal za nacistické poroby i národnímu jazykovému vědomí a stavěl tak vědecké poznání do služeb národního odboje. Výběr z těchto sloupků vyšel už za války knižně (Nástroj myšlení a dorozumění, 1940).

Svou činností na poli studia českého spisovného jazyka i na poli české jazykové kultury vykonal akad. Trávníček dílo veliké a hodnotné. Přitom se touto činností i tímto svým působením hlásil k svým velkým předchůdcům na tomto díle.

U příležitosti dvoustého výročí narozenin J. Dobrovského hodnotí jeho význam pro poznání i upevnění spisovné češtiny. Hlásí se k odkazu Gebauerovu a pomáhá jej plnit vydáním IV. dílu Gebauerovy „Historické mluvnice jazyka českého, Skladby“ (1929) i několikerým přepracováním jeho „Příruční mluvnice jazyka českého“. Ale zvlášť silné pouto i osobního vztahu k přímému učiteli pojí akad. Trávníčka k velké a podnětné osobnosti J. Zubatého. K Zubatému bohemistovi se Trávníček přihlásil zvláště u příležitosti stého výročí jeho narození (Naše řeč 38, 1955, s. 158n.). Vyzdvihuje přitom, že Zubatý pochopil, že „jazykozpyt není samoúčelný, nýbrž má sloužit dorozumívacím potřebám národa“, že „správně chápal společenské poslání vědy o jazyce.“

Není náhodou, že Trávníček vyzdvihuje tyto rysy bohemistické činnosti Josefa Zubatého pro svou vědeckou pokrokovost plné aktuálnosti právě v naší době. A jsou to i rysy, které vyznačují i životní činnost a dílo akad. Trávnička, rysy, kterými navazuje na pokrokové tradice české jazykovědy, na ty tradice, jimž zůstávají a chtějí zůstat věrni i ostatní představitelé naší bohemistiky.

Naše řeč, ročník 44 (1961), číslo 7-8, s. 193-199

Předchozí Alexandr Stich: Jak skloňovat příjmení Kreisky, Chayefsky apod.?

Následující František Trávníček: Tak zvaný jmenovací nominativ