Časopis Naše řeč
en cz

K sedmdesátinám akademika Františka Trávníčka

Václav Křístek

[Články]

(pdf)

-

Dne 17. srpna tohoto roku dožívá se sedmdesáti let plodného života přední náš jazykovědec, známý svým neobyčejně záslužným vědeckým dílem nejen u nás, nýbrž i všude po slovanském světě, akademik František Trávníček. Toto významné životní jubileum, které je zároveň svátkem celé české jazykovědy, je nám vítanou příležitostí k tomu, abychom si připomněli Trávníčkovy zásluhy o rozvoj bohemistiky, abychom znovu zvážili práci, kterou vykonal, zhodnotili jeho dílo, znamenající bezesporu mezník v dějinách novějšího bádání o českém jazyce.

František Trávníček je rodem Moravan. Narodil se jako nejstarší syn rolníka ze Spešova u Blanska 17. srpna 1888. Matka jeho, předčasně zesnulá, pocházela kořeny svého rodu z východních Čech. Po matčině smrti pobýval vnímavý chlapec často u prarodičů, bydlících mezitím už rovněž na Moravě. Toto dvojí, po jazykové stránce odlišné prostředí do značné míry formovalo pozdějšího předního znalce českých nářečí. V jedenácti letech odchází František Trávníček na tehdejší Slovanské gymnasium do Brna. Už během studia na gymnasiu projevuje živý zájem o slovanskou jazykovědu, takže když v roce 1907 (tedy v roce Gebauerova úmrtí) přichází na pražskou filosofickou fakultu, začíná zcela cílevědomě pronikat spletitými problémy jazykovědy slovanské, osvojovat si s pomocí svých universitních učitelů (Pastrnka, Smetánky, Polívky, Máchala, a zejména Josefa Zubatého) výsledky, jichž se slavistika, zvláště pak bohemistika do té doby dopracovala. Je to vynikající student; již za čtyři roky po svém příchodu na vysokou školu dosahuje hodnosti doktora filosofie a je jmenován sekretářem dialektologické a lexikografické komise při III. třídě tehdejší České akademie věd a umění. Zároveň vyučuje na pražských středních školách. První světová válka žádá však na mladém vědeckém pracovníku svou daň. Trávníček odchází na ruskou frontu, je raněn a zajat (1916) a hlásí se brzy do českých legií. Ale ani za těchto těžkých okolností neustává jeho vědecké studium. Naopak, dovede i z této situace vytěžit co nejvíce. V krátké době prakticky zvládne [114]ruský jazyk, seznamuje se s představiteli ruské kultury, zejména s jazykovědci. Z nich pak má na něho největší vliv A. A. Šachmatov, v jehož akademickém ústavu Trávníček dokonce po jistou dobu pracoval a který ho utvrzuje v jeho předsevzetí zaměřit vědecké úsilí k tomu, aby na základě důkladného studia teoretického, hlubokého poznání celé historie českého národního jazyka a jeho nářečí vypracoval jako syntézu tohoto poznání zevrubnou mluvnici současné češtiny. Tak se také po letech stalo a vynikající soustavné dílo naší bohemistiky — Trávníčkova dvoudílná Mluvnice spisovné češtiny (Praha 1948, 1949) nese pečeť tohoto podnětného vlivu a je vděčně připsána památce A. A. Šachmatova.

Po návratu do osvobozené vlasti v r. 1919 může Trávníček pokračovat v práci skoro nepřerušené a začíná uveřejňovat menší studie v odborných časopisech (Naše řeč, Listy filologické, Časopis pro moderní filologii aj). V květnu 1920 se habilituje na Karlově universitě v Praze, rok nato je již jmenován mimořádným profesorem s určením na nově vznikající druhou českou universitu v Brně. Tak se vrací na rodnou Moravu, které již zůstal věrný. V roce 1927 je jmenován profesorem řádným, v r. 1932 je zvolen děkanem filosofické fakulty; v r. 1948 (viz ještě dále) je jmenován rektorem brněnské university.

Trávníčkova vědecká činnost je neobyčejně rozsáhlá a tematicky pestrá. Jejím středem jsou ovšem problémy bohemistické, které však Trávníček vidí vždy v širších souvislostech slavistických i indoevropských. Vycházeje z potřeb universitní praxe a zároveň jsa pamětliv cíle, k němuž je odhodlán dojít, věnuje se především studiu otázek historické mluvnice českého jazyka; přitom si vybírá hlavně ty otázky, které dosud řešeny nebyly nebo jejichž řešení vyžadovalo na základě nového poznání revize. O tom svědčí jak jeho universitní přednášky, tak také jeho činnost publikační. Nejdříve zpracoval ve formě universitních čtení otázky historického kmenosloví, jež dosud zpracováno nebylo. Později soustředil svou pozornost na otázky historické skladby, k jejichž řešení přistoupil zcela novým způsobem, opíraje se přitom o průkopnické práce svého učitele Josefa Zubatého. Již v roce 1923 vydal rozsáhlou Studii o českém vidu slovesném (touto tematikou se zabýval již jako člen staročeského semináře Smetánkova). V této knize podává ucelený vývojový pohled na danou otázku a řeší problém vidových kategorií českého slovesa z hlediska celého slovesného systému. Zejména záslužný je pak relativně úplný výčet a vidová charakteristika předponových i nepředponových sloves. Trávníčkovo nové pojetí historické skladby, hlavně větosloví, jasně dokumentují jeho Neslovesné věty v češtině (Věty interjekční, 1930; Věty nominální, 1931). Sporné otázky českého historického hláskosloví řeší na základě [115]bohatého materiálu, zčásti nově získaného z českých a slovenských nářečí, v Příspěvcích k českému hláskosloví (1926) a v Příspěvcích k dějinám českého jazyka (1927). Jsou to zároveň první významné studie z oblasti historické dialektologie. Mezitím uveřejňuje v časopisech četné studie k otázkám historického tvarosloví, k problému českého přízvuku a kvantity, vydává z pozůstalosti Gebauerovy jeho historickou skladbu (1929), přepracovává v dalších vydáních též jeho praktickou mluvnici spisovné češtiny (Příruční mluvnice jazyka českého, 3. vyd., 1925). Ze studia problémů hláskoslovných, které zaměřoval foneticky, i z universitních čtení, vzniká menší, avšak záslužné dílo Úvod do české fonetiky (1932), určené hlavně vysokoškolským posluchačům. Dílčí stati z oblasti historické mluvnice, které je třeba chápat jako práce průpravné, jsou pojaty do prvního syntetického díla Trávníčkova — Historické mluvnice československé (1935), v níž je zpracováno (vedle partií úvodních, řešících otázku názvů český, slovenský, československý a jejich historie, otázku rozšíření popisovaných jazyků, jejich místa v rodině jazyků slovanských, jejich časového a územního členění) hláskosloví a tvarosloví. Ve srovnání s příslušnými díly historické mluvnice Gebauerovy liší se výklady Trávníčkovy po stránce metodické i věcné. Nově je zpracována kapitola o hláskách v proudu řeči, východiskem hláskoslovných i tvaroslovných výkladů je předpokládaný pračeskoslovenský stav. Dokladový materiál čerpá Trávníček na rozdíl od Gebauera ze všech nářečí. To mu dává možnost nových výkladů historických jevů. Pro studium historické skladby postačila v té době práce Gebauerova, proto Trávníček od vydání skladby zatím upustil. Jeho zpracování skladby vyšlo teprve nedávno (1956), ač její základy byly v podstatě hotovy již v třicátých letech.[1]

Jinou, neméně důležitou oblastí badatelského zájmu Trávníčkova je dialektologie. Trávníček brzy poznal neobyčejný význam studia nářečí pro jazykovědu, zejména pro poznání historického vývoje mluvnické stavby jazyka. Zabral se proto již na samém počátku své vědecké práce hluboko do studia všech nářečí českého jazyka a stal se jejich výborným znalcem, jak o tom svědčí např. jeho populárně vědecký spis O českém jazyce (1924) a hutný popis moravských nářečí [116](Moravská nářečí, 1926; s barevnou mapou). K studiu nářečí vedl též své brněnské žáky, z nichž někteří dosáhli na tomto poli vynikajících úspěchů (Kellner, Bělič, Kopečný, Svěrák aj.). Spolu s akademikem Boh. Havránkem založil při Matici moravské před druhou světovou válkou dialektologickou komisi, která si vzala za úkol sebrat a zevrubně popsat v monografických studiích všechna moravská a slezská nářečí. V činnosti této komise pokračuje nyní na celém území českém dialektologické oddělení Ústavu pro jazyk český ČSAV spolu s brněnskou pobočkou. I v dialektologii hledal Trávníček nové pracovní metody, zejména pak se snažil uplatnit v ní historické hledisko při výkladu nářečních jevů a stal se tak jedním z průkopníků historické dialektologie u nás. Historické hledisko uplatnil hlavně při řešení sporných problémů tzv. přechodných nářečí, např. česko-polských a slovensko-polských (srov. jeho Příspěvky k českému hláskosloví a Příspěvky k dějinám českého jazyka), nejnověji pak ve stati Smíšená a přechodná nářečí ve sborníku „Adolfu Kellnerovi“ (1954).

Ani v té době, kdy se vědecké úsilí Trávníčkovo obracelo směrem k historii jazyka, nepouštěl ze zřetele otázky současného jazyka spisovného a jeho kultury; tu chápe jako uvědomělou, všestrannou péči o výrazovou bohatost jazyka — nástroje myšlení a dorozumění ve všech oborech lidské činnosti. V této souvislosti je možno uvést na prvním místě zásadní článek s názvem O jedné stránce slovesa v našem písemnictví (Naše řeč, roč. 5, 1922, s. 193 až 210). Článek řeší otázku novotvarů sloves v novějších uměleckých projevech, neobvyklých vidových odstínů (např. hlédnouti, kročiti, sláti, větiti…), které patří do okruhu tzv. novot rozsahových, jak je autor později označil. Tímto článkem se stal Trávníček předchůdcem nového, pokrokového chápání rozličných úkolů a funkcí spisovného jazyka, ospravedlňuje s hlubokým porozuměním zvláštní potřeby básnického stylu spisovného jazyka. Podrobněji byly tyto otázky propracovány v diskusi o kultuře spisovného jazyka až v třicátých letech (srov. sborník „Spisovná čeština a jazyková kultura“, Praha 1932). Drobné příspěvky k otázce jazykové správnosti, chápané jako součást jazykové kultury, které Trávníček po řadu let otiskoval v různých časopisech, shrnul později v hutné studii O jazykové správnosti (sborník „Čtení o jazyce a poezii“, 1942).

[117]Problematikou mluvnické stavby současné spisovné češtiny začal se Trávníček soustavněji zabývat v třicátých letech. V té době otiskuje řadu článků s touto tematikou v časopise Slovo a slovesnost i v časopisech jiných. Vyvrcholením této činnosti a zároveň vyvrcholením jeho dosavadního díla vůbec je Mluvnice spisovné češtiny (díl I, obsahující hláskosloví, tvoření slov a tvarosloví, vyšel r. 1948, o rok později díl II, obsahující skladbu). Touto prací postavil se Trávníček čestně po bok nejlepších zpracovatelů mluvnické stavby spisovného jazyka nové doby, Josefa Dobrovského a Jana Gebauera. Trávníčkův metodický postup v tomto díle vyznačuje se tím, že opustil historický zřetel při výkladu mluvnických jevů, chápe však současný stav důsledně jako výslednici dlouhého vývoje spisovného jazyka. Celé partie jsou zpracovány úplně novým způsobem. Patří k nim např. důkladný rozbor přízvukové stránky jazyka, nově je pojata i nauka o tvoření slov, dosud nejúplnější výklad této otázky, postupující od kategorií významových k formálním prostředkům pro jejich vyjadřování. Tvarosloví vyniká bohatstvím zpracovaného materiálu a stálým zřetelem k progresívním jeho složkám. Zcela nové je rovněž Trávníčkovo pojetí skladby, jejíž problémy autor řeší z hlediska dialektické jednoty jazyka a myšlení. Charakteristickým rysem celého díla (které vznikalo v období nacistické okupace naší vlasti) je také jasný a srozumitelný výkladový sloh. I když připustíme, že o otázkách mluvnické stavby současného spisovného jazyka je třeba dále pracovat (už proto, že se jazyk stále vyvíjí), můžeme oprávněně prohlásit, že Trávníčkova Mluvnice se čestně řadí k nejlepším popisům a rozborům současného jazyka vůbec.

Stejně důkladně zpracoval akademik Trávníček také celou slovní zásobu současné češtiny ve známém Slovníku jazyka českého, který je snad nejpopulárnější bohemistickou prací vůbec. První a druhé vydání (1937, 1941) vzešlo ze spolupráce s brněnským profesorem Pavlem Vášou (Trávníček využil zčásti Vášova slovníkového materiálu, sbíraného delší dobu); vydání třetí (1946) a čtvrté (1954) přepracoval a podstatně doplnil již Trávníček sám. Jádrem slovníku jsou výrazové prostředky vlastního spisovného jazyka, Trávníček však přihlíží i k prostředkům hovorovým, k prostředkům uměleckého spisovného stylu a v hojné míře též k nářečím, zejména v těch případech, kdy je třeba předpokládat, že uživatel slovníku bude v něm hledat poučení [118]o nářečních slovech, s nimiž se setká při četbě našich klasiků. Slovník podává v rozsáhlé míře též poučení o pravopisu slov, o jejich původu (to se týká hlavně slov přejatých) a o stylistickém rozvrstvení spisovného výraziva. Ze stručných výkladů mluvnických, které Trávníček připojil jako úvod k prvnímu vydání slovníku, vyrostla později samostatná práce Stručná mluvnice česká (vyšla v trojím vydání 1941, 1943 a 1945).

Přímo z potřeb praxe (především divadelní) vychází Trávníčkova knížka Správná česká výslovnost (1935), vydaná podruhé s názvem Spisovná česká výslovnost (1940). Touto záslužnou prací autor zaplnil citelnou mezeru v naší odborné literatuře a dal základ ke kodifikaci ortoepické normy (od r. 1942 se těmito otázkami zabývá ortoepická komise při Akademii).

Velké pozornosti těšil se u Trávníčka jazyk uměleckých slovesných projevů. Sem patří již zmíněná stať O jedné stránce slovesa v našem písemnictví, dále např. studie o jazyce Vančurově (Slovo a slovesnost 6, 1940, s. 145—153), drobnější práce popularizační (vydané později v jeho Nástroji myšlení a dorozumění, viz dále), vystihující hlavní rysy uměleckého stylu Erbenova, Jiráskova, Mahenova aj. Celkový pohled na základní otázky básnického stylu podal Trávníček ve spisku Umělecká mluva (1947). Už výběr autorů, o jejichž stylu Trávníček psal, ukazuje k tomu, že sledoval nejen cíle teoretické, nýbrž do jisté míry i výchovné. Na rozborech jazyka našich předních umělců slova dokazuje přesvědčivě, že bohatost výrazových prostředků spisovné češtiny vyhovuje plně i zvýšeným potřebám stylu uměleckého, jsou-li správně a s hlubokým porozuměním vybírány, že spisovný jazyk český je výborným nástrojem básnického vyjadřování, a to i bez zvláštních deformací, jež se často zdůvodňovaly specifickou potřebou vyplývající z estetického záměru básnického sdělení. Na druhé straně však se Trávníček nestaví proti tomu, aby slovesní umělci, vedeni zvláštní vyjadřovací potřebou, nevyužívali i prostředků z jiných norem, než je norma vlastního spisovného jazyka současného, ať už jde o prostředky jazyka staršího, prvky hovorové češtiny, prvky nářeční atd., popřípadě aby dotvářeli i vlastní spisovný jazyk. Nejnověji podrobil Trávníček rozboru některá díla našeho současného slovesného umění v knížce O jazyce naší nové prózy (1954, srov. o ní [119]recenzi M. Komárka v Naší řeči 38, 1955, s. 181—183), v níž do jisté míry revidoval některé své starší názory na základní otázky uměleckého stylu, a to pod vlivem sovětské diskuse o marxismu v jazykovědě (z r. 1950).

Jiným odvětvím Trávníčkova zájmu jsou otázky slohu. Z tohoto okruhu můžeme jmenovat alespoň dvě zásadnější práce. První je stať O vyučování slohu (1943), kde sice v popředí autorova zájmu stojí otázky vyučovací praxe slohu na našich všeobecně vzdělávacích školách, kde však jsou už řešeny i otázky významu zásadního. V podnětné studii O jazykovém slohu (1954) řeší Trávníček základní problémy teoretické povahy a přímo vyzývá k další diskusi na toto poměrně opomíjené téma.

Oblíbeným námětem Trávníčkových úvah je také otázka vzájemného vztahu mezi češtinou a slovenštinou. O této otázce přednášel již např. mezi legionáři v Rusku, vracel se k ní ještě několikrát, naposled v článku Vzájemný vztah mezi češtinou a slovenštinou ve světle Stalinových jazykových statí (Naše řeč 36, 1953, s. 28—34); v něm z marxistického hlediska podrobil důkladné revizi dřívější názory na tento problém, ať již názory jiných, či především názory vlastní.

Neobyčejně záslužná je Trávníčkova práce vědecky popularizační. Vede ho k ní opravdová láska k mateřštině a zároveň láska k jejím nositelům a uživatelům — širokým vrstvám lidu. Trávníček jako málokdo z vědeckých pracovníků je nadán pro tuto práci již tím, že má jedinečný dar jasného, obecně přístupného slohu, jímž se ostatně vyznačují všechny jeho práce. K popularizační činnosti vede ho i nevšední ochota dělit se o bohaté vědomosti s každým, kdo projeví opravdový zájem o hlubší poznání své mateřštiny. Tak vznikají z tzv. universitních extenzí (veřejné přednášky pro široký okruh zájemců) knížky O českém jazyce (1924), Jazyk a národ (1930) — nástin vývoje českého jazyka na podkladě historie společnosti, která ho užívala jako dorozumívacího prostředku. Sem patří i Příspěvky k česko-ruským stykům, otiskované po částech v brněnské Rovnosti a vydané pak i souborně (1946), jakési nepřímé vyznání lásky a přátelství k Sovětskému svazu po našem osvobození. Jako populárně nauková příručka, vzniklá z přednášek pro učitele v činné službě, byla rovněž myšlena knížka [120]s názvem Úvod do českého jazyka (první vydání 1948, zcela přepracované vydání druhé z r. 1952, srov. o ní recenzi Al. Jedličky v Naší řeči 36, 1953, s. 229—232); přesahuje však rámec práce populární, podávajíc výklady závažných otázek jazykovědných, jako je např. otázka národního jazyka a jeho členění, vzájemného vztahu jazyka a nářečí, otázka jazykových stylů aj. Z oživeného zájmu o jazykovědu po známé sovětské diskusi z léta r. 1950 vzniká (z původní přednášky pro Socialistickou akademii) brožura Proč lidé mluví různými jazyky (1952).

Ohlasu vskutku celonárodního dočkala se Trávníčkova popularizační činnost novinářská. Již od třicátých let datuje se jeho spolupráce s brněnskými Lidovými novinami, v nichž Trávníček pravidelně otiskoval své proslulé jazykové sloupky, nejčtenější snad část Lidových novin. Je to pestrá směs článků zaměřených především k otázkám jazykové kultury v širokém slova smyslu (výklady slov, jejich tvoření, sousloví, vazeb a rčení, otázka cizích slov, problémy pravopisné, otázky uměleckého stylu aj.). Právě v nich se uplatnilo Trávníčkovo mistrovství zkratkového výkladu i spletitých otázek, jimi propracoval autor onu dnes již známou a často uplatňovanou formu miniaturních jazykových pojednání. Část těchto sloupků vyšla souborně v knize s názvem Nástroj myšlení a dorozumění (1944). Když se pak zájem nesčetných čtenářů těchto sloupků obracel hlavně na otázky o původu slov, vzniklo proslulé Jazykové zákampí Lidových novin. Bylo to v době ponížení našeho národa za nacistické okupace. Trávníček těmito sloupky, jimiž odhaloval krásu a bohatost i starobylost našeho jazyka, burcoval národní uvědomění a hrdost, nepřímo naznačoval nezdolnou sílu jazyka, jehož nositelem byl utlačovaný, nikoli však zdeptaný český národ. Připočteme-li k tomuto výčtu ještě desítky, ba stovky jazykovědných přednášek pro veřejnost, jeví se nám Trávníčkova popularizační činnost jako veliké dílo, kterému je těžko najít obdoby.

Nemalá je také činnost Trávníčkova přispívající k řešení otázek týkajících se vyučování českému jazyku na školách všeobecně vzdělávacích. I zde by bylo možno jmenovat několik velmi záslužných prací. Zájem o školu vede Trávníčka po druhé světové válce na nějaký čas přímo i k účasti na sestavování učebnic českého jazyka pro školy.

[121]Výrazným znakem Trávníčkovy vědecké osobnosti je vedle neobyčejné pracovitosti a píle též stálý zdravý neklid nutící ho nespokojovat se s dosaženými výsledky, nýbrž usilovat o stále dokonalejší, jasnější a správnější chápání všech jazykových otázek, kriticky hodnotit práci vlastní i práci jiných. Odtud jeho četné kritické a polemické články uveřejňované v našich časopisech. Je však třeba poznamenat, že Trávníčkovi tu jde o věc samu; s odsouzením názorů, které pokládá za nesprávné, neodsuzuje nikdy jejich autora, jemuž je vždy ochoten pomoci. V této souvislosti bychom mohli uvést jeho kritické studie obecnějšího rázu, jako je např. kritika českého jazykozpytného strukturalismu, revize dřívějšího vlastního pojetí vzájemného vztahu mezi češtinou a slovenštinou aj., dále pak kritické poznámky k studiím a článkům různých autorů, kritiky a odpovědi na kritiky, jimiž se chce vždy dobrat k jádru problémů a k jejich nejlepšímu řešení.

Ačkoli Trávníček dosáhl jedinečně vysokého stupně poznání ve svém oboru, nezůstal nikdy stát, sledoval a sleduje soustavně rozvoj jazykovědy i rozvoj věd příbuzných a pomocných, zejména pak se hluboce zabral do studia marxistického pojetí jazyka jako společenského jevu. Jsme teprve na začátku správného marxistického chápání základních otázek jazykovědy, a proto není divu, že některé Trávníčkovy názory nejsou přijímány všemi odborníky bez výhrad. To ovšem Trávníček vítá, neboť jako vědec nového, socialistického typu je si vědom toho, že správného poznání můžeme dosáhnout jen kolektivním úsilím. Ostatně názory na tyto otázky základní povahy formuluje Trávníček vždy jako diskusní a přímo k diskusi vyzývá.

Charakteristický je i Trávníčkův vývoj lidský. Vzešel z pracujícího venkovského lidu, jemuž zůstal věrný celým svým životem i dílem vpravdě demokratickým. Skrze svůj vědní obor naučil se ctít a milovat nejen národ svůj, nýbrž i ostatní národy slovanské, zejména národ ruský. O Trávníčkově nesmlouvavém a nebojácném postoji vůči utlačovatelům, vůči násilí nacistické okupace vypravují se hotové zkazky. Období druhé světové války bylo pro něho velkou životní školou; láska a obdiv k hrdinnému sovětskému lidu, který bojoval i za naši svobodu, přivedly jej k tomu, že se začal hlouběji obírat právě tou ideologií, která sovětskému lidu dávala sílu k vítězství: marxismem-leninismem. Tak se stal akademik Trávníček, jehož humánní a sociální cítění bylo zná[122]mo již dříve, přesvědčeným marxistou. Proto je zcela přirozené, že brzo po převratu vstoupil jako řadový pracovník do Komunistické strany Československa. Strana ho ráda přijala, svěřovala mu postupně důležité úkoly spojené s dovršením kulturní revoluce v našich zemích. Dovedla ocenit jeho práci, jak o tom svědčí četná vyznamenání, jichž se mu dostalo, i vyznamenání Řádem republiky, který mu byl udělen za životní dílo u příležitosti jeho 65. narozenin.

V osvobozené vlasti se stal akademik Trávníček poslancem Národního shromáždění, v jehož komisi kulturní pracuje dosud. Jako vysokoškolský učitel a akademický funkcionář (zakladatel brněnské pedagogické fakulty a její první děkan, od r. 1948 rektor brněnské university) věnuje Trávníček mnoho sil tomu, aby se naše vysoké školy staly výhní výchovy opravdu socialistických příslušníků inteligence, spjatých s dělnickou třídou a upřímně sloužících jejímu boji za vybudování spravedlivého společenského řádu, za socialismus, za dorozumění mezi národy a mír ve světě.

Náš časopis má mnoho důvodů k tomu, aby upřímně pozdravil akademika Trávníčka u příležitosti jeho životního jubilea. Je jeho spolupracovníkem vlastně od počátku jeho existence a přispívá účinně k plnění hlavního úkolu, který na sebe Naše řeč vzala — „vzdělávání a tříbení českého jazyka“. Od roku 1949 je pak akad. Trávníček předním členem redakční rady našeho časopisu.

S pocitem opravdového zadostiučinění může akad. Trávníček pohlížet zpět na vykonané dílo,[2] které již nyní je velké, a přece nikoli ještě uzavřené, neboť v něm náš jubilant stále pokračuje. Přejeme mu spolu s celou redakcí upřímně a z celého srdce do dalších let hodně pevného zdraví a životní i pracovní pohody.


[1] Srov. o ní např. recenzi J. Bauera v tomto ročníku Naší řeči, s. 41n.

[2] Úplný soupis prací akademika Františka Trávnička najde čtenář ve zvláštní publikaci Pražského lingvistického kroužku (Soupis prací Františka Trávníčka a Franka Wollmana, Praha 1938), dále pak ve sborníku studií a článků k šedesátinám obou vědců, který vyšel s názvem Pocta Františku Trávníčkovi a Franku Wollmanovi v Brně r. 1948, a ve sborníku k jubilantovým sedmdesátinám, který vyjde s názvem Studie ze slovanské jazykovědy.

Naše řeč, ročník 41 (1958), číslo 5-6, s. 113-122

Předchozí Oznámení

Následující Miloš Dokulil: Rozdělovací znaménka v nových Pravidlech českého pravopisu

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1