Časopis Naše řeč
en cz

Tak zvaný jmenovací nominativ

František Trávníček

[Články]

(pdf)

-

1. Mám na mysli v duchu naší mluvnické tradice nominativ druhých podstatných jmen ve slovních spojeních typu „slovo ryba“, odlišných od zcela obdobných dvojic typu „město Praha“. Oba typy jsou mluvnicky stejné tam, kde větná vazba žádá nominativ. Např.: slovo ryba je prastaré; město Praha je starobylé. Obojí spojení tu má úkon podmětu, a je proto v nominativě. Nebo: to je slovo ryba; to je město Praha. V obou větách jsou nominativy jmenným přísudkem k podmětovému nominativu to.

Rozdíl mezi obojími typy se projevuje až tehdy, žádá-li větná vazba jiný pád než nominativ. V typu „město Praha“ nabývají příslušného tvaru obě podstatná jména; např. znám město (akuz.) Prahu; vyprávím o městě Praze. Avšak v typu „slovo ryba“ podřizuje se větné vazbě jen jméno první, druhé pak zůstává v nominativě: skloňuji slovo (akuz.) ryba; vykládám o slově ryba. Lze říci, že je tak zvaný jmenovací nominativ po stránce mluvnické nevazebný. To je název nepochybně výstižnější než „nominativ jmenovací“, protože každý nominativ má proti ostatním pádům úkon více nebo méně jmenovací. Vždyť název „jmenovací“ je vlastně překlad latinského (casus) nominativus, názvu nominativu vůbec. Srov. rus. imeniteľnyj padež a pol. mianownik. Označení jmenovacího nominativu za nevazebný postihuje jeho stránku syntaktickou a odlišuje jej od nominativu vazebného v typu „město Praha“. Ale ani tento název nestačí, protože je obecný, široký. Důležitý je arciť nikoli název sám, nýbrž výklad mluvnické nevazebnosti, která je nepochybně odrazem nějaké poznávací, významové stránky spojení typu „slovo ryba“, odlišné od spojení s nominativem vazebným.

2. Většinou se spokojujeme pouhým výčtem prvních slov, po kterých se nevazebný nominativ druhých slov klade: slovo (ryba), tvar, jméno, název… To je pomůcka pro běžnou praxi, ale hlubší, vědecké poznání nemůže vystačit se zjištěním jevu samého, nýbrž musí postihnout jeho podstatu, zobecnit jej. Ani dvě nejnovější větší mluvnická díla výklad jmenovacího nominativu nemají: „Základy české [201]skladby“ z r. 1958 od Fr. Kopečného a „Česká mluvnice“ z r. 1960 od B. Havránka a Al. Jedličky. Z r. 1947 je výklad od Vl. Šmilauera v jeho „Novočeské skladbě“ (na s. 179): „Nominativ jmenovací je přívlastek uvádějící jméno, titul předmětu v přesném znění; je to vlastně nominativní atp. jednočlenná věta, podaná jako přímá řeč.“ Tento výklad — v podstatě Zubatého, viz pozn. 3 — ve své obecnosti přesnému rozlišování obou typů a jejich dnešnímu pojetí nehoví.

V 2. vydání „Mluvnice spisovné češtiny“ z r. 1951 pokusil jsem se odlišit oba typy výkladem (II, s. 1193), že se jmenovací nominativ klade u těch jmen, která vyjadřují bližší obsahové určení jména předcházejícího.[1] Např. ve spojení slovo bratr vyjadřuje podstatné jméno bratr obsah, význam podstatného jména slovo, jehož obsah, význam je široký, obecný. Tak tomu sice vskutku je, ale nemohu sebekriticky neuznat, že tento výklad neodlišuje dost ostře typ s nominativem jmenovacím od typu „město Praha“ s nominativem vazebným. Vždyť také v typu „město Praha“ má první podstatné jméno širší obsah, význam než podstatné jméno druhé, zahrnujíc všechna města, nejen Prahu. Je sice pravda, že obsahový, významový vztah obou jmen ve spojení s nevazebným nominativem není totožný se vztahem ve spojení s nominativem vazebným, ale onen můj výklad tento rozdíl konkrétně nevystihuje. Je toho však potřebí a je to možné, protože je jazyk nástroj myšlení a dorozumění.

3. Hojné případy se jmenovacím nominativem zřetelně se rozpadávají na dvě skupiny, na dva typy. První je typ „slovo ryba“.

Samo o sobě má slovo ryba svůj ustálený lexikální (slovníkový) význam, který lze vystihnout latinským piscis a německým der Fisch: to je ryba; chytil rybu atp. Označuje jistého živočicha, vodního obratlovce, který má své podstatné a obecné neboli druhové vlastnosti. A označuje nejen jedince, nýbrž celý druh, obecninu. Ve spojení slovo ryba nemáme však na mysli tento běžný význam jména ryba, nýbrž je chápeme za jazykový útvar zvaný slovo. Posuzujeme je z jiného hlediska, jako jeden ze základních jazykových sdělných útvarů. Je to pro nás jiná obecnina než piscis a podstatné jméno slovo tuto jeho novou obecninu označuje. Jde o pojetí silně [202]zobecněné, o abstrakci z nesčíslných podobných útvarů: pes, pták, člověk, stůl, psát… A nevazebný nominativ: vyslov, skloňuj, napiš… slovo (= akuz.) ryba, je mluvnickým významovým prostředkem tohoto zvláštního pojetí.

Podobné je spojení podstatné jméno ryba, vystihující souvislost jména ryba se všemi slovy mluvnické povahy zvanými podstatná jména. Je to pojetí užší než ve spojení slovo ryba, ale přece jen obecnější a jiné, než když máme na mysli pojetí piscis. A je tomu tak i ve spojení tvar ryba, kde posuzujeme ryba jako tzv. slovní tvar skloňovaný.

K tomuto typu náležejí také spojení s druhým podstatným jménem vlastním, např. příjmení (slovo, tvar) Skála (Svoboda, Neruda…). Podstatné jméno Skála je od původu obecné jméno skála, přenesené na osoby a označující jejich rodinnou příslušnost. Řeknu-li nebo napíši: byl tam Skála, nebo: znám Skálu, mám na mysli konkrétní osobu, která je nositelkou tohoto jména. Ve spojení příjmení Skála vsak nejde o osobu, nýbrž o jistý jazykový útvar zvaný příjmení. Podstatné jméno příjmení pak toto nové pojetí, tuto novou obecninu podstatného jména Skála vyjadřuje. A nevazebný nominativ je mluvnickým prostředkem tohoto nového pojetí: mluvíme o skloňování příjmení (= genit.) Skála.

Jde tu jako v předešlých spojeních slovo (podstatné jméno, tvar) ryba o zobecněné pojetí podstatného jména Skála, a to vlastního. To však není podstatný rozdíl.

Ve všech dosud uváděných příkladech typu „slovo ryba“ je jmenovací, nevazebný nominativ jeden. Vyskytuje se však i nominativ několikaslovný, ve spojení dvou podstatných jmen nebo podstatnébo jména se shodným přívlastkovým nebo přísudkovým přídavným jménem. Např. jméno „Ivan Skála“ „Jan Neruda“…; spojení, sousloví „soudruh ředitel“; věta „mladost radost“; nápis „Zakázaný vchod“; nápis „Vchod zakázán“. Jsou možná i spojení dvou přídavných jmen: výraz „chodící bos“; rozvitý přívlastek „starý český“ podstatného jména jazyk. A spojení trojslovná: název „Československá socialistická republika“.

Nevazebné jsou pak tu všechny nominativy: např. o jménu „Jan Neruda“; s nápisem „Zakázaný vchod“; v podmětu „starý český jazyk“.

[203]Vidíme, že jsou slova vyjadřující obecné pojetí nominativů velmi hojná: slovo, tvar, substantivum, adjektivum…, spojení, nápis, věta… A že je zobecněné pojetí možné u všech ohebných slovních druhů: slovo ryba, substantivum ryba, adjektivum bílý, zájmeno já, číslovka jeden… Je možné také u slov neohebných a u slovesných nebo citoslovečných vět: příslovce tam; věta „žák píše“; věta „vzhůru!“. Ale tu nemá tvaroslovný vazebný dosah.

4. Druhý typ s nevazebným nominativem je „báseň Máj“.

Samo o sobě znamená slovo máj jeden z měsíců, zvaný též květen. Ve spojení báseň Máj má však toto slovo význam přenesený; znamená jistý slovesný, literární útvar, a to jedinečný, konkrétní, dílo Máchovo. Má povahu podstatného jména vlastního, vyznačenou velkým začátečním písmenem. Podstatné jméno báseň pak označuje tento přenesený význam slova máj jako novou obecninu. A nevazebný nominativ — srov. např.: v básni Máj — je mluvnickým významovým prostředkem tohoto přeneseného významu slova máj.

Podobně je tomu např. ve spojení povídka Babička, kde je užito podstatného jména babička přeneseně o literárním díle, zase jedinečném, tj. jako jména vlastního. Srov.: čteme povídku Babička (povídku „Babička“). Nebo ve spojení časopis Tvorba má slovo tvorba, od původu obecné s významem ‚tvoření, tvůrčí činnost‘, přenesený význam, konkrétně označený podstatným jménem časopis.

V tomto typu „báseň Máj“ jsou nevazebné nominativy veskrze jména vlastní. To však je proti typu „slovo ryba“ rozdíl jen druhotný.

5. Jinak je tomu ve spojeních s nominativem vazebným, tvořících dva základní typy: „město Praha“ a „soudruh učitel“.

V typu „město Praha“ zachovává si podstatné jméno Praha svůj běžný význam; znamená jedno z měst, které má proti ostatním jistou jedinečnou vlastnost. Podstatné jméno město neoznačuje tedy nějaký nový význam, novou obecninu jména Praha, nýbrž obecninu tkvící v něm samém. Srov. k tomu můj článek v „Slově a slovesnosti“ 21, 1960, s. 95n.

Také v typu „soudruh učitel“ podržuje si podstatné jméno učitel svůj běžný lexikální význam, tj. podstatné jméno soudruh jej nemění, neoznačuje jako nějakou obecninu jinou. Podstatné jméno [204]soudruh svým významem jen doplňuje druhovou platnost, druhový význam podstatného jména učitel, a to jistou vlastností, jistým rysem aktuálním. Tím se podstatné jméno soudruh liší od podstatného jména město v typu „město Praha“, ale má s ním společné to, že obecninu následujícího podstatného jména nemění.

Tak je tomu i ve spojení např. děda Vševěda. Podstatné jméno děda nevyjadřuje nějaký jiný druhový význam jména Vševěda, nýbrž jeho běžný význam jen doplňuje nedruhovou, aktuální vlastností; prostě jej označuje za starého člověka, dědu. Podobné je spojení pták Ohnivák.

K typu „soudruh učitel“ náležejí též spojení s prvním podstatným jménem obecným a s druhým vlastním, např. soudruh Novotný, učitel Novák, básník Neruda, spisovatel Olbracht, hora Říp, řeka Morava. Ani zde obecné jméno nemění druhový význam jména vlastního, nemění jeho obecninu, nýbrž ji jen doplňuje aktuální, nedruhovou vlastností.

I ve spojení dvou jmen vlastních, Jan Neruda, Lázně Bělohrad apod., první jméno jen doplňuje význam druhého.

6. Vidíme, že se rozdíl mezi spojeními s nevazebným nominativem a mezi spojeními s nominativem vazebným týká významového, poznávacího vztahu mezi oběma jmény. V nevazebných spojeních první podstatné jméno označuje, v jakém zobecněném nebo přeneseném významu je druhého podstatného jména užito. Tak ve spojení slovo ryba označuje podstatné jméno slovo zobecněný význam podstatného jména ryba, ve spojení báseň Máj pak podstatné jméno báseň vyjadřuje přenesený význam podstatného jména Máj. Ve spojeních vazebných má první podstatné jméno úkon jiný: vztahuje se přímo k tomu druhovému významu následujícího podstatného jména, v kterém je ho konkrétně užito. Tento vztah je dvojí. Buď první podstatné jméno svým významem postihuje příslušnou obecninu následujícího vlastního jména; např. město Praha. Anebo první podstatné jméno svým významem aktuálně doplňuje druhový význam následujícího jména vlastního nebo obecného: soudruh učitel, Jan Neruda, básník Neruda.

Tím, že se ve spojeních s vazebným nominativem první podstatné jméno přímo vztahuje ke konkrétnímu významu, v kterém je slova druhého užito, tvoří tato spojení po stránce významové užší celek, [205]jednotu než spojení s nominativem nevazebným. A výrazovým prostředkem této větší významové sepjatosti je právě vazebný nominativ, to, že se druhé jméno podřizuje větné vazbě zároveň se jménem prvním.

Z toho vyplývá, že je mluvnická stránka těchto spojení, jejich vazebnost a nevazebnost, odrazem stránky poznávací, myšlenkové. A že je proto nezbytně nutné celou mluvnickou strukturu, soustavu opírat o myšlení, z něho ji vyvozovat, nechceme-li upadnout do formalismu.

7. Po jedné stránce se nevazebný nominativ částečně shoduje s nominativem vazebným. Jde o ty případy, kdy užíváme podstatných jmen se jmenovacím nominativem samých, bez podstatného jména průvodného.

V typu „slovo (jméno, tvar) ryba“ zůstává sám nominativ. Říkáme „skloňuji ryba“ právě tak jako „skloňuji slovo (= akuz.) ryba“. Ale pravíme: „čtu Babičku proti: „čtu povídku Babička“. Zde se klade jméno samo v tvaru žádaném větnou vazbou.

Rozdíl mezi „skloňovat ryba a „číst Babičku vyplývá z různé povahy jejich aktuálního úkonu. Mluvíme-li o skloňování, máme na mysli nikoli „rybu“ jako vodního obratlovce, nýbrž jako slovo, podstatné jméno. Tento zobecněný význam zřetelně vystupuje v našem vědomí, a jestliže jej nevyjádříme průvodným podstatným jménem slovo, je třeba jej pro zřetelnost vyjádřit nevazebným nominativem ryba samým.

Naproti tomu jde ve spojení číst Babičku o přenesený význam podstatného jména babička, o význam konkrétně s tímto slovem spjatý. Tento přenesený význam má toto slovo samo, i bez průvodného podstatného jména povídka nebo jiného. Srov. „Babička“ jako titul knihy od B. Němcové. Podobně „odbírám Tvorbu“ a titul časopisu „Tvorba“.

Nevazebná spojení typu „báseň Máj“ chovají se tu tedy stejně jako typy vazebné. Srov.: znám město Prahu = znám Prahu; čtu Jana Nerudu = čtu Nerudu; mluvil jsem se soudruhem předsedou = mluvil jsem s předsedou.

8. V praktickém životě se vyskytují některé zvláštní případy.

Vl. Šmilauer uvádí v „Novočeské skladbě“ na s. 180 zajímavé spo[206]jení zápas Slavie-Sparta. Zdálo by se, že je to spojení neústrojné, neboť jména Slavie-Sparta nelze označit za zápas. Jde tu však nepochybně o výpustku průvodného podstatného jména: zápas klubů (mužstva) Slavie-Sparta.

Tamtéž uvádí Šmilauer: rubrika „Zemřelí“. Smysl je: „Zemřelí“ jako rubrika (v novinách). Je to typ „slovo ryba“. A dále: vila, pokoj, pokladna č. 20. Chápeme to ve smyslu ‚vila… s číslem 20‘, ale z toho nelze vyvozovat, že nominativ číslo 20 vznikl z výrazu s číslem 20. Jde tu o typ „slovo ryba“, tj. o původní význam: číslo dvacet jako pokoj, jako označení pokoje.

Celkem zřídka se užívá místo nebo vedle nevazebného nominativu genitivu. Říkávalo se: titul rada nebo titul rady. Havránek-Jedlička uvádějí v „České mluvnici“ na s. 108: dosáhnout titulu promovaný pedagog, ale: dosáhnout hodnosti doktora věd.

Ne ojediněle se klade nevazebný nominativ místo vazebného. Havránek-Jedlička připomínají: na ostrově Kypru, ale: na ostrově Kuba. Spojení ostrov Kuba je vazebné, náleží do typu „město Praha“ a nevazebný nominativ na ostrově Kuba lze pochopit u cizího názvu, jehož skloňování budí rozpaky. Fr. Kopečný uvádí obdobná spojení „na hoře Goa, Gaurisankar“?[2]

V administrativním jazyce se hojně klade nevazebný nominativ po průvodných slovech obec, okres, kraj: v obci Lhota, na okrese Blansko, v kraji Brno. Spojení obec Lhota… náležejí do typu „město Praha“ a nevazebný nominativ se v nich ujímá beze vší pochyby pro svou praktičnost a také zřetelnost. Jde o vlastní místní jména a u nich je zřetelnost žádoucí.

Pro srovnání připomínám, že má ruština nevazebný nominativ v typu „město Praha“ veskrze; srov.: v gorodě Brno, Praga.

9. Do jmenovacího nominativu se zpravidla zahrnuje nominativ v takovýchto případech: říkají („nadávají“) mu Jan; říkali mu kmotr Palička (Erben); nazvali jej Václav; přezděli mu Rejsek (Z. Winter).

Jde tu sice o nominativ nevazebný, nebo aspoň vazebně nezcela ústrojný, ale nikoli ve spojení dvou podstatných jmen, jak je tomu ve [207]spojeních typu „slovo ryba“ a „báseň Máj“. Ve školní praxi jsou s ním proto jisté potíže.

Lze je odstranit mým výkladem v „Mluvnici spisovné češtiny II“, s. 1195, že tu jde o smysl: dávají mu jméno Jan atp., kde je Jan jmenovací nominativ typu „slovo ryba“. A že věta říkají mu Jan vznikla výpustkou průvodného podstatného jména jméno právě tak jako např. věta skloňujeme ryba (místo slovo, substantivum ryba).

Tento praktický výklad má oporu ve skutečném vývoji jazyka. V staré češtině se zpravidla říkalo dieti komu jmě Jan a znamenalo to původní ‚dávat (klást) komu jméno Jan‘. Z toho vzniklo výpustkou dieti komu Jan ve významu ‚říkat Jan‘ Tato vazba se zachovala, i když se starobylé sloveso dieti (díti) nahrazovalo slovesy jinými: říkat komu Jan, nazývat koho Jan atpod.[3]


[1] Srov. i článek Fr. Daneše v Naší řeči 33, 1949, s. 54n.

[2] Srov. i Naši řeč 33, 1949, s. 57.

[3] Profesor Zubatý, Studie a články I, 1, 1945, s. 91, pozn. (pův. Sborník filologický 2, 1911, s. 64), vykládá jmenovací nominativ tak, že „stojí ve větě bez větové souvislosti vlastně jako přímá řeč, citující způsob, jakým se ona osoba či onen předmět jmenuje“. To se může týkat stavu předpísemného, protože v staré češtině je již zcela zřetelné spojité, splývavé spojení dieti jmě Jan a z něho vzniklá výpustková vazba dieti Jan.

Naše řeč, ročník 44 (1961), číslo 7-8, s. 200-207

Předchozí Alois Jedlička: Za akademikem Františkem Trávníčkem

Následující Blažena Havlová: Vsuvky v stylu publicistickém a populárně odborném

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1