Časopis Naše řeč
en cz

Tam mne jistě najdeš — to se mně líbí

František Váhala

[Okénko z naší poradny]

(pdf)

-

Dostali jsme několik dotazů, zda je opravdu chyba, napíšeme-li tam mne jistě najdeš, hledal mne v divadle, to se mně líbí, dej mně pokoj apod. místo tam mě jistě najdeš, hledal mě v divadle, to se mi líbí, dej mi pokoj. — Jinými slovy řečeno, tazatelé chtějí vědět, je-li možno v nepřízvučném postavení užít tzv. delších tvarů zájmena já.

Zájmeno má v některých pádech dvojí tvary, ve 4. (a 2.) pádě mne a mě, ve 3. pádě mně a mi. Tvarů delších (mne, mně) se užívá vždy po předložkách a v důraze; např. pro mne a za mne, mne najdeš ve středu jen v našem klubu (ve 4. p.); ke mně můžeš přijít kdykoli, mně se to líbí (ve 3. pádě). Nejde-li však o předložkový pád ani o důraz, tj. stojí-li zájmenný tvar až za jiným přízvučným slovem jako tzv. příklonka, užívá se tvarů kratších (mě, mi): (4. p.) hledal mě, (3. p.) dej mi to. Tak tomu učí všechny učebnice jazyka českého a všechny dosavadní mluvnice spisovné češtiny; toto poučení vyčteme i z příkladů uvedených u tohoto zájmena ve školním vydání Pravidel českého pravopisu (to ovšem nepřináší v tvarosloví žádné pronikavé změny, nýbrž jen reviduje některé poučky a údaje starší, u zájmen např. připouští u zájmena týž ve 4. pádě jedn. čísla v ženském rodě tvar tutéž a v 7. p. toutéž vedle touž).[1] Avšak v jazykové praxi se stále hojněji vyskýtají zejména ve 4. pádě tvary delší i v postavení nepřízvučném, příklonném: hledal mne, řidčeji pak i ve 3. pádě: dej mně to, to se mně líbí.[2] Proto nový Slovník spisovného [252]jazyka českého (jeho první díl byl v těchto dnech ukončen), který u skloňovaných a časovaných slov přináší též mluvnické údaje, ve shodě se skutečným užíváním tohoto zájmena v jazyce zjišťuje, že „po předl. a v důrazu se užívá jen delších tvarů mne, mně, jinak obojích: mne i mě, mně i mi“. Tomuto údaji je třeba rozumět tak, že dosavadní poučky učebnic a mluvnic o užívání kratších a delších tvarů zájmena ve 4., 3. pádě zůstávají nadále v platnosti, avšak odchylné užití tvarů delších v nepřízvučném postavení nemůže být pokládáno za chybné.

Znamená to tedy, že se uvolňuje dřívější strohé pravidlo o užívání delších tvarů v 4. a 3. pádě jen po předložkách a při důrazu a že se připouští jejich užití i v postavení nedůrazném vedle náležitých tvarů kratších (mě, mi). — K tomu musíme poznamenat, že v užívání tvarů mne a mně místo a mi v nedůrazném postavení ve 4. a 3. pádě je jistý rozdíl: tvar 4. p. mne má charakter poněkud knižní a vyskytuje se spíše v projevech psaných, a naopak tvar mně ve 3. p. má ráz trochu hovorový a je běžný hlavně v projevech mluvených.


[1] Viz Naše řeč 41, 1958, s. 190.

[2] Viz první dvojčíslo letošního ročníku Naší řeči, 1960, s. 59n. — V 2. pádě je původní tvar mne, kdežto je původně 4. pád, který pronikl do 2. pádu; proto tvar mne v nepřízvučném postavení (to se mne netýká, ptal se mne apod.) je tu původní a náležitý, kdežto užití mě (to se mě netýká, ptal se mě) je pozdější. Viz J. Gebauer, Příruční mluvnice jazyka českého, 2. vyd., Praha 1904, s. 134, Fr. Trávníček, Mluvnice spisovné češtiny I, Praha 1948, s. 536.

Naše řeč, ročník 43 (1960), číslo 7-8, s. 251-252

Předchozí František Váhala: Zveřejnit – uveřejnit

Následující Jaromír Bělič: Jazyková stránka naší nové ústavy