Jazykový koutek Československého rozhlasu

František Cuřín

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Zájem naší veřejnosti o otázky jazykové správnosti, projevující se brzy po roce 1945 neobyčejně živým a širokým ohlasem jazykových koutků Československého rozhlasu, stejně jako potřeba této výchovné práce v naší společnosti přivedly velmi brzy pracovníky Ústavu pro jazyk český k šťastnému rozhodnutí shrnovat čas od času rozhlasové výklady do knižních výběrů. Už r. 1949 vyšel Jazykový koutek Československého rozhlasu (První výběr), který se dočkal dalších dvou vydání, vřele přijatých zvláště po Stalinových statích o jazykovědě z r. 1950. Na tento první výběr navázal r. 1955 výběr druhý,[1] při[176]nášející výklady vysílané od 1. července r. 1948 do 30. června 1953, a konečně roku 1959 vyšel Jazykový koutek Československého rozhlasu. Třetí výběr, zahrnující relace vysílané od července 1953 do konce roku 1958.[2]

Každý z těchto výběrů má svůj charakter, určovaný aktuálními potřebami společenské praxe. Kdežto první výběr položil důraz na otázky pravopisu, slovní zásoby, frazeologie a skladby, druhý výběr otázky pravopisné vědomě pominul a soustředil se na problémy spojené s obohacováním slovní zásoby a s jejím slohovým rozvrstvením a na otázky stylistické vůbec. Poměr k otázkám pravopisným byl určován faktem, že Pravidla z roku 1941 nejen neodpovídala současnému stavu jazyka, pokud jde o skloňování a časování, ale nadto nedávala ani pevné vodítko pro řešení mnohých nových problémů pravopisných. První výběr jen doplňoval některé mezery starých Pravidel; do druhého výběru pak nebylo pravopisné poučení zařazeno proto, že se už připravovala Pravidla nová. Bylo zřejmé už tehdy, že ve výkladu a popularizaci nových Pravidel připadne rozhlasovému vysílání jedna z hlavních úloh.[3] Pracovníci Ústavu na to byli připraveni: svědčí o tom třetí výběr Jazykového koutku.[4]

Třetí výběr Jazykového koutku Československého rozhlasu je tedy převahou věnován výkladu nových Pravidel českého pravopisu. Je z dosavadních svazků nejjednotnější, jak svědčí už počet oddílů; v prvním a druhém výběru jich bylo po pěti, v třetím jsou jen tři: I. Pravopis, II. Tvaroslovné výklady, III. O spisovné výslovnosti. Do oddílu pravopisného jsou zařazeny především koutky vysílané od října 1957 do května 1958, do oddílu tvaroslovného jsou pojaty koutky vysílané v celém cyklu r. 1958. Proti tomu oddíl o spisovné výslovnosti je založen na koutcích vysílaných většinou před rokem 1953; je však rozsahem nevelký, a lze proto jen vítat slib redakce, že se rozhlasové vysílání i tištěné výběry budou k otázkám výslovnosti častěji vracet.

Rozsáhlý oddíl o pravopise je uveden zásadními výklady Kuchařovými a Váhalovými o podstatě pravopisu, o jeho nové úpravě, [177]o poměru Pravidel z r. 1941 a 1957 a o pravopise slovenském. Učí posluchače (a čtenáře) dívat se správně na otázky jazykové vůbec a pravopisné zvlášť, vymezují jasně hranice pravopisu a mluvnice a odůvodňují nutnost vývoje i v psaném obraze jazyka. Už toto zařazení důležitých obecných a shrnujících výkladů na samý začátek oddílu svědčí o promyšlené stavbě knihy. Obdobně jsou stavěny jednotlivé oddíly a pododdíly: začínají vždy otázkami obecnějšími a končí speciálními problémy týkajícími se jednotlivých slov a tvarů nebo malých skupin příkladů. Tak se např. v pododdíle o psaní i a y probírá nejdřív psaní i a y v základech slov, v koncovkách jmen a jako výraz mluvnické shody, a teprve potom následují výklady o psaní slov pýří, rozmarýna, cimbál, cyklostyl atd. Podobně jsou uspořádány další kapitolky; jsou věnovány psaní skupin souhlásek, psaní předložek a předpon s a z, délce samohlásek v domácích slovech, psaní slov přejatých, zkratkám a značkám, psaní velkých písmen, označování hranic slov v písmu a rozdělovacím znaménkům.

Je samozřejmé, že východiskem všech výkladů o pravopise je rozsáhlá úvodní část nových Pravidel i jejich abecední slovník. Autoři z nich mnohdy citují doklady, např. ve výkladu o hromadění znamének při pomlčce (s. 161), v poučení o psaní velkých písmen po dvojtečce (s. 105—106), ale často řeší i případy v Pravidlech neuvedené: doporučují např. psaní Emauzský klášter a Sázavský klášter s poukazem na zavádění psaní Strahovský klášter, „neboť je rovněž chápeme jako celonárodně známé památné stavby“ (s. 117), rozšiřují výčet cizích jmen vlastních apod., jak k tomu někdy vedou i konkrétní dotazy posluchačů. Zvlášť je třeba v této části vyzdvihnout způsob, jakým se poučení podává. Autoři především vysvětlují příčiny, proč se pravopis mění, odůvodňují jednotlivé změny zřeteli etymologickými, historickými, systémovými i současným stavem spisovného jazyka, např. u slov lišaj a sirup (s. 22), viník a vinice (s. 40), u změn v délce samohlásek atd., doplňují argumenty, pro které se pravopisná komise rozhodla přijmout nová slova a způsob jejich psaní třeba i proti mínění některých odborníků (viz koutek „Spolurozhodovat“, s. 122—124). Výklady takto pojaté ovšem posluchače i čtenáře přesvědčují, učí ho chápat pravopisnou i jazykovou problematiku a ukazují, že změny v pravopise nejsou náhodné a libovolné. Při tomto postupu se poučení o pravopise musí opírat a skutečně opírá o rozsáhlou znalost nejen dokladového materiálu, ale i celého systému jazyka. Proto se čtenáři dostane poučení i o jiných jevech než pravopisných. V koutcích najdeme mnoho podrobných pozorování a výkladů, jaké nebývají (aspoň v té šíři) ani v podrobnějších mluvnicích českého jazyka, např. o změně kvantity při odvozování slov (s. 62n.), o rozdílech ve vztahu češtiny a ruštiny [178]k cizím slovům (s. 64n.), o skladebné platnosti slova proč ve větách typu Nevím proč (s. 156) ajv.

Mnoho z toho, co jsme řekli o oddíle pravopisném, je možné opakovat i o druhé hlavní části knihy, o oddílu „Tvaroslovné výklady“. Je uveden základním výkladem Al. Jedličky nazvaným „Nebojte se mluvnice“. Autor v něm zdůrazňuje zřetel k vývoji jazyka i k jeho vývojovým zákonitostem, vysvětluje vztah mezi kodifikací a normou a odůvodňuje potřebu jejich těsného souladu. Ostatní koutky jsou shrnuty do dvou hlavních skupin: „Skloňování“, v němž je odděleno skloňování jmen obecných od skloňování jmen vlastních, a „Časování“. Celý tento druhý oddíl je snad ještě víc než oddíl první výsledkem rozsáhlé a podrobné vědecké práce; přímo na ni upozorňuje koutek „Proč v Mnichově, ale o Mnichovu“ (s. 191—201). Tento koutek (vlastně několik koutků spojených), stejně jako např. koutek o životnosti a neživotnosti (s. 166—179), „Chemikové a chemici“ (s. 210—216), koutky o skloňování cizích jmen (s. 282—294) jsou hotové odborné studie, obohacující naše znalosti buď o jevech ještě neprozkoumaných, nebo sice už zkoumaných, ale ne dost podrobně. Čtenář si z nich udělá obraz, jakou práci je třeba vykonat, než se odborník rozhodne kodifikovat ten nebo onen tvar. Důležitý je přitom všude zřetel k stylistické platnosti tvarů a smysl pro potřeby nejrozmanitějších oborů lidské činnosti. Přímo instruktivní je po této stránce koutek „Dva Edys“ (s. 296—298). Autor se tu nespokojuje jen odsudkem jazykových chyb v cirkusových návěštích, ale podává hned několik návrhů na texty, které by zachovaly cirkusovému plakátu jeho zvláštní charakter.

Nejmenší v celém výběru je oddíl „O spisovné výslovnosti“. Poučuje o základních otázkách ortoepických, jako např. o spodobě znělosti, o délce a krátkosti samohlásek, o výslovnosti souhláskových skupin apod. Jak jsme už připomněli, redakce je si vědoma toho, že je třeba těmto otázkám věnovat více pozornosti, a v příštím výběru na to bude jistě pamatovat.

Na celé knize je třeba ocenit hlubokou poučenost, s níž autoři k výkladu látky přistupují, a bohatou a promyšlenou dokumentaci materiálovou, která podpírá konečné soudy. Pisatelé se sice správně zříkají úzce odborné terminologie, ale dbají, aby výklady byly i při populární formě přesné a správné i věcně a aby skutečnost příliš nezjednodušovaly. Jsou jen velmi řídké případy, kde se to nepovedlo zcela. Např. souvislost mezi slovy líha, ližina a líhat není ani tak jednoduchá, ani tak jistá, jak soudí koutek „Vlys a ližina“ (s. 34 až 35), v 2. pádě množ. č. od slov dno a jho (den a jeh) je samohláska e přece jen jiného původu než vkladné e u tvarů ráhen, křídel, kouzel, žeber (koutek „Den a jeh“, s. 220—222), tvar ruky pro [179]1. pád množ. č. uvádí jen Příruční slovník, ale nikoli Pravidla. I jinde by bylo vhodné opravit několik drobností, např. tvrdý jer místo „tvrdé jer“ (s. 41; Pravidla uvádějí jen mužský rod), souhlásky k, g, ch, h se jednou méně vhodně nazývají hrdelnicemi (s 44), jindy zadopatrovými (s. 230), překlad francouzského označení znamének nad písmeny accent slovem přízvuk („e s přízvukem“) může čtenáře neznalého franštiny zavádět (s. 73) apod.

U velké většiny koutků je třeba ocenit i jejich velmi vhodný metodický postup, počítající se zvláštní situací posluchače neodborníka. Látku řadí přehledně do výčtů, shrnují ji a opakují (např. v koutcích „Trpčí, ale sladší“, s. 45—48, „Psaní spojovací čárky“, s. 126 až 129), nebo ji vtipně spojují s nějakou konkrétní situací („Jen o čárku navíc“, s. 148—149). Jasný a živý styl, nebojící se vtipu a veselého slova, je nemenší předností tohoto výběru.

Zvláštní a sporný problém je však podle našeho mínění úprava některých koutků pro tisk. Rozhlasový projev má svůj vlastní styl, je to často jakoby rozhovor hlasatele nebo přednášeče s každým posluchačem zvlášť. Proto je v rozhlasovém vysílání oslovování posluchače běžnější než v psaném textu oslovování čtenáře. Některé koutky v tomto výběru byly dodatečně upravovány pro čtenáře, a to někdy značně formálně a vnějšně. V prvních slovech jednoho koutku „Zaposlouchejte se, prosím, aspoň v duchu“ jsou velmi pravděpodobně slova aspoň v duchu dodatečně přidána, stejně jako je dále dodatečně zaměněno slovo posluchač slovem čtenář, ale ostatní část zůstala: „Kdybyste mohli, milí čtenáři, zasáhnout do našeho monologu“. Podobné zásahy porušují charakter rozhlasového stylu, nehledě na to, že nejsou v knize důsledné (s. 45: „Vy, milí čtenáři“, ale hned na s. 48: „Stálí posluchači“), a nesouhlasí ani s titulem knihy, ani s představou, kterou titul navozuje. S tím vším souvisí i otázka, zda bylo vhodné upravovat výklady o výslovnosti. Koutky tohoto oddílu často dokládají výklady verši z našich předních básníků. Ty ovšem plní svou vlastní funkci jen tehdy, jsou-li přednášeny. Jejich účinnost se při četbě značně oslabuje.

„Třetí výběr Jazykového koutku“ je knížka milá i svou vnější úpravou. Čtenář jí už odpustí, že ho obsah tištěný na s. 405 poněkud dezorientuje o rozdělení druhého oddílu. Hesla „Skloňování“ a „Časování“ jsou totiž v knize i v obsahu tištěna stejným typem jako názvy pododdílů, takže se na stejnou úroveň dostanou hesla „Skloňování“ a „Jména obecná“, ačkoli je první nadřazeno druhému.

Jsme přesvědčeni, že tento svazek bude stejně srdečně přijat, jako byly uvítány dva svazky předcházející. Zaslouží si to pro svůj bohatý a zajímavý obsah, pro svou aktuálnost a potřebnost zvláště v dnešní době. Soudíme, že je nezbytným doplňkem Pravidel pro každého [180]uživatele jazyka, a že by se proto nakladatelství Akademie mělo snažit, aby kniha (vydaná ostatně v dosti velkém nákladu) pronikla do nejširších vrstev čtenářských, především také k učitelům a studentům.

---

[1] O prvním svazku Jazykového koutku Československého rozhlasu viz zprávu J. Zimy v Naší řeči 34, 1950, s. 24—28. O druhém výběru referoval v Naší řeči 39, 1956, s. 161—166, V. Křístek.

[2] Jazykový koutek Československého rozhlasu. Třetí výběr. Redigovali J. Kuchař a Fr. Váhala. Praha, Nakladatelství ČSAV 1959, stran 407, cena 16,30 Kčs.

[3] Upozornila na to redakce 2. výběru v předmluvě na s. 5.

[4] Jsou do něho pojaty koutky, které napsali tito autoři: Fr. Daneš, H. Čermáková, M. Dokulil, J. Dvončová-Švehlová, J. Filipec, K. Hausenblas, Př. Hauser, M. Helcl, Zd. Hlaváčková, Zd. Hrušková, Al. Jedlička, Vl. Kondrová, K. Kozlová, H. Kratochvílová, L. Kroupová, J. Kuchař, J. Machač, H. Marešová, E. Mleziva, Ed. Prandstetter, K. Richter, M. Roudný, K. Sochor, Sl. Utěšený, Fr. Váhala, E. Vodrážková, J. Zima, B. Zimová.

Naše řeč, ročník 43 (1960), číslo 5-6, s. 175-180

Předchozí Radoslav Večerka: O vývoji předmětového genitivu v češtině

Následující Zdeněk Tyl: Z knih, časopisů a novin