Časopis Naše řeč
en cz

O vývoji předmětového genitivu v češtině

Radoslav Večerka

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

[1]Demokratizace spisovného jazyka, k níž dochází zejména v poslední době silným vzrůstem počtu jeho aktivních uživatelů, vede ke změnám a k posunům v spisovné normě. V spisovných projevech se obráží velmi rozmanitým způsobem střetání mluvních zvyklostí z jazyka běžně mluveného nebo lidového s mluvnickou kodifikací. Značné rozdíly mezi kodifikací a živým jazykovým územ jsou mimo jiné i v užívání předmětového 2. pádu (genitivu), pádu před časem velmi oblíbeného a dlouhou dobu předpisovaného i tam, kde se už v mluvní praxi běžně užívalo prostředků jiných (nejčastěji 4. pádu). Zjistit skutečný stav užívání předmětového genitivu mohla jen studie, která by se nespokojila s pouhým popisem současného stavu, nýbrž která by vědecky vyšetřila hlavní vývojové zákonitosti ovládající užívání předmětového 2. pádu a prostředků s ním synonymních v celém historickém vývoji češtiny. Tohoto úkolu se podjal a úspěšně jej splnil Karel Hausenblas v monografii Vývoj předmětového genitivu v češtině, vydané nakladatelstvím ČSAV v r. 1958. Řekněme hned na začátku, že je to kniha nejen velmi bohatá materiálem, nýbrž též promyšlená a průbojná i po stránce teoretické.

V úvodních partiích řeší autor teoretické otázky z vlastní skladby: otázku syntaktických závislostí a jejich vyjadřování, otázku řízenosti (rekce) a předmětu, otázku pádů a otázku 2. pádu (genitivu). Pojednává pak přehledně o užívání 2. pádu v současné češtině, dále podrobněji o 2. pádu závislém na slovese (adverbálním), o jeho funkcích a významech, o jeho vývoji i změnách, jimiž ve vývoji prošel. Kromě toho vyslovuje autor v úvodě i další metodologické zásady širšího dosahu. Je to na prvním místě zásada historického přístupu k problému. Autor chce vyložit současný stav a jeho vznik jako výsledek dlouhého vývoje, který je nutno sledovat pokud možno v celé jeho nepřetržité souvislosti. S tím zároveň vyvstává otázka — [171]co je to vlastně „jazyk“, v jehož vývoji se má daný jev sledovat; nebo formulováno z hlediska čistě pracovního: které jazykové prameny tedy vybrat a excerpovat. Ve středu autorovy pozornosti je ovšem především jazyk spisovný jako nejvypracovanější podoba národního jazyka, ale sleduje zároveň podle možností i živý podklad spisovného jazyka: hovorovou mluvu pražskou, obecnou češtinu a lidová nářečí. Jejich vztah ke spisovnému jazyku na jedné straně a vnitřní stylová rozrůzněnost spisovného jazyka na straně druhé pak má spolu s přihlédnutím k eventuálnímu působení jazyků cizích, k vlivu mluvnické kodifikace aj. umožnit postižení vývoje v celé jeho dynamičnosti a složitosti. Je třeba zdůraznit, že všechny uvedené teoretické principy, formulované v Hausenblasově práci jasně a přesvědčivě, nezůstaly pouhou úvodní proklamací. Žádný doklad nechápe pak autor při vlastním rozboru jako jazykový fakt „sám o sobě“; vždycky jej hodnotí i z hlediska široce funkčního a stylistického.

Vlastní práce je rozvržena do tří kapitol: A. Genitiv záporový, B. Genitiv partitivní a C. Genitiv vlastní slovesné rekce.

Záporový genitiv vznikl podle autora v baltoslovanském období. Ze dvou starších názorů na jeho významové východisko — význam ablativní, nebo význam partitivní[2] — přiklání se autor k názoru druhému. K rozšíření 2. pádu ještě v předhistorickém období přispělo to, že se z něho vyvinul speciální prostředek posílení, zdůraznění záporu a po vyprchání této funkce zůstala jen gramatikalizovaná funkce genitivu předmětového. V nejstarší historicky dosvědčené fázi češtiny se předmětového genitivu záporového užívalo důsledně (výjimky byly jen ojedinělé). Jeho vytlačování 4. pádem se začalo zčásti už v 16. stol. (hlavně v překladech), v mluvě lidové (pražské a středočeské) od poloviny 17. stol. a v stol. 18.; tu zanikl vůbec a udržel se (v různé míře) v okrajových územích. Příčinou jeho ústupu bylo zobecňování 4. pádu jako pádu přímého předmětu, ale pravděpodobně i vliv cizí (německý), který se uplatnil shodně s vnitřní vývojovou zákonitostí domácí. S vývojovou linií záporového genitivu předmětového se křížila vývojová linie záporového 2. pádu v neosobních větách existenčních. Ten nebyl v nejstarších památkách tak důsledný jako záporový genitiv předmětový: vedle obratů typu není peněz byly dosti časté i obraty s 1. pádem (typu nejsou peníze). 2. pádu tu zprvu přibývalo a teprve po největším rozšíření v 16. stol. začal zase ustupovat.

[172]Zvláštní byl vývoj záporového 2. pádu v spisovné češtině od obrození. Vlivem mluvnických kodifikací, opírajících se v podstatě o normu 16. stol., bylo ve spisovném jazyce obnovováno užívání záporového 2. pádu v plném původním rozsahu. Celý další vývoj však probíhal jako vyrovnávání spisovného jazyka s lidovým podkladem, v němž se už většinou záporový genitiv neobjevoval. Sbližování jazyka spisovného s lidovým se uskutečňovalo různým tempem a dosáhlo různého stupně v jeho různých stylech. Pojednání o záporovém 2. pádu uzavírá autor podrobným a jemným rozborem současného spisovného úzu. Připomíná mimo jiné i užití 2. pádu při důrazném záporu; spojuje tuto zdůrazňující funkci 2. pádu s jeho významem „partitivním“, přesněji řečeno s významovým odstínem (neurčitě) kvantitativním: popření i jediné součásti nějakého celku nebo úhrnu slouží jako výrazné popření celkové. To je zjištění zcela výstižné a můžeme k jeho podpoře uvést zajímavý doklad z moravské lidové písně, v němž je pro potřeby důrazného popření vyjádřena slovně (kúsek) „partitivnost“ jména (galán), které vlastně partitivně pojímáno být nemůže: vdávala bych sa, chuť mám, kúska galána nemám.

Pozoruhodná a cenná Hausenblasova pozorování o vzniku a vývoji záporového 2. pádu v češtině mohli bychom doplnit poznámkou o původu záporového 2. pádu v neosobních existenčních větách, na něž se v jeho práci nedostalo (na rozdíl od záporového 2. pádu předmětového). Dosud byly vysloveny v podstatě dva názory. Podle jednoho byl u tohoto typu prvotní, základní vznik neosobnosti. Tak např. Šachmatov soudí, že když se na místě starých vět typu ne byl chleb objevily věty typu ne bylo chleb, vedl nedostatek shody mezi dřívějším podmětem a dřívějším přísudkem k záměně formy 1. pádu formou pádu 2. (známého ze záporných vět — Sintaksis, s. 107). Podle druhého názoru byl při užití 2. pádu v takových větách základní a rozhodující právě zápor; to např. zdůrazňuje v polemice s Šachmatovem Borkovskij (Voprosy slavjanskogo jazykoznanija, kn. 2, Lvov 1949, s. 13). Nechceme a nemůžeme zde tuto obtížnou problematiku řešit, ale zdá se, že pravděpodobnější je domněnka Borkovského. Naznačuje to i Hausenblasovo pozorování, že záporový 2. pád neosobní sledoval vlastně s jistým časovým opožděním vývojovou linii záporového 2. pádu předmětového. Na druhé straně je ovšem nepochybné, že se v osudech záporového 2. pádu neosobního obrážel také vývoj neosobnosti vůbec; to je v Hausenblasově práci plným právem zdůrazněno.

V kapitole o genitivu partitivním zpřesňuje Hausenblas nejprve dosavadní výklady jeho významu. Ukazuje, že „více než částečnost zásahu vyhovuje pro vystižení významu genitivu partitiv[173]ního charakteristika ta, že genitiv partitivní na rozdíl od akuzativu vyjadřuje kvantitativní stránku zásahu, a to nikoli určitým vymezením kvantity, ale právě neurčitě, blíže neurčeně“ (s. 125). Domnívá se, že partitivní genitiv byl v slovanštině od počátku (a pro dávnou minulost pomýšlí na jeho genetický vztah k ablativu) a že v češtině byl a je dosud zčásti živý. Sleduje pak na bohatém dokladovém materiálu jeho vývoj u sloves bez předpony a odděleně u sloves předponových. Pozoruhodný je jeho postřeh, že se v starším jazyce kladl 2. pád po mnoha předponových slovesech (zejména s předponami na-, pak i při-, u- a po-) skoro pravidelně, že byl víceméně jejich vazbou. Neměl tedy zdánlivě povahu pravého partitivu, který by se byl mohl střídat (při vyjádření kvantity) se 4. pádem. Autor však vykládá tento úzus tak, že „v případě, kdy se měla vyjádřit též kvantita, nastupoval nejen genitiv za akuzativ, ale často ještě zároveň za sloveso prosté nastupovalo sloveso s některou kvantitativní předponou“ (s. 132). Dokládá tuto myšlenku příklady, v nichž se v českém textu překládá předponovým slovesem prosté sloveso z cizí (latinské) předlohy, jako např. Ex 9, 10 i nabrali sú popela z peci — tuleruntque cinerem de camino BiblPraž. Vývojová linie 2. pádu partitivního v češtině je podobná jako u 2. pádu záporového. V plné síle je v 16. stol. (v Bibli kralické), i ještě v 17. stol. u Komenského, ale v lidové mluvě (pražské) a pak i v textech spisovných začíná od doby pobělohorské ustupovat. Dnes se drží ještě hlavně v nářečích moravských, v spisovném jazyce pak při vyjádření velké kvantity provázené většinou emfazí (Těch buchet do zad, co ode mne dostala!) a pravidelně v konstrukcích s udáním množství (dostal trochu švestek; dnes se chápe jako závislý na měrovém výraze, ale původně tomu tak nebylo); řidší a na trvalém ústupu je při vyjadřování neurčité kvantity (nalil si do sklenice vína). Vyjadřování kvantity pouhým 2. pádem se velmi často nahrazuje prostředky jinými (slovními).

Kapitola o genitivu vlastní řízenosti (rekce) slovesné je rozčleněna do tří oddílů: 1. genitiv prvního předmětu u sloves prostých a předponových, 2. genitiv druhého předmětu a 3. genitiv u sloves zvratných. V prvním oddíle probírá autor zvlášť 2. pád u sloves prostých (a to u sloves vnímání, sledování, dbaní, usilování, žádání, bránění, vzdalování, odluky a želení) a zvlášť u sloves předponových. Sleduje opět ústup vazeb genitivních ve prospěch vazeb akuzativních v průběhu celého historického vývoje češtiny; prudký je tento proces zase hlavně v době pobělohorské. Vyrovnávání spisovného úzu s nespisovným od obrození se neslo trojím směrem: 1. po některých slovesech (jako brániti, tajiti aj.) nastoupil už 4. pád místo 2. pádu; 2. po jiných slovesech (jako žádati, [174]poskytovati aj.) je vytlačování 2. pádu pádem 4. zčásti brzděno možností kvantitativního chápání jejich vazby; 3. u některých sloves (jako dosáhnouti, nabýti aj.) se 2. pád udržuje (do značné míry vlivem kodifikace) dosud. I u těchto posledních dvou skupin však autor očekává další pronikání akuzativní vazby do normy spisovného jazyka v souhlase s obecnou vývojovou linií pádové soustavy češtiny.

Na rozdíl od 2. pádu prvního předmětu se 2. pád druhého předmětu jednak zachovává dosud (zbaviti někoho něčeho), jednak je nahrazován vazbou předložkovou (otlúčiti někoho něčeho → odloučit někoho od něčeho) nebo vazbou jinou (ale neakuzativní, např. naplniti něco něčeho → něčím).

Zvláštní postavení má konečně předmětový 2. pád u sloves zvratných: ten se zachoval skoro v celém svém bývalém rozsahu (zříci se něčeho, dotknouti se něčeho a mn. j.). Pád 4. pronikl k těmto slovesům jen zcela zřídka (např. dověděti se něco), více v mluvě hovorové než v spisovném jazyce.

To je v nejhrubších obrysech obsah Hausenblasovy monografie. Všechno bohatství materiálu, jemných interpretací dokladů, dílčích postřehů a řešení, které jsou v ní obsaženy, jsme ovšem reprodukovat nemohli. Ale i tak si snad z našeho referátu může čtenář udělat obraz o její celkové koncepci i o tom, jakým způsobem uplatnil autor historický přístup k tématu. Vývojové hledisko, zaměřené od minulosti k přítomnosti, je možno uskutečnit dvojím způsobem: buď by bylo možno vyjít z nejstaršího historického stavu a z jeho systému (řekněme z češtiny 14. stol.) a sledovat pak jeho další vývoj; nebo by bylo možno vyjít z dnešního stavu, z typů současného jazyka a sledovat (zase od nejstaršího historického období, eventuálně od rekonstruovaného období předhistorického) v historickém vývoji jejich vznik. Hausenblas volí v podstatě tento druhý způsob. Je to postup dobře možný a zdůvodněný; je jím jen zdůrazněno zaměření k současnému jazyku a uplatnění historické mluvnice při výkladu jevů nového jazyka. Má však své meze. Mimo zorné pole badatelovo při něm zůstávají některé historické jevy, které nemají v současnosti přímé pokračování a představují tedy z hlediska dnešního stavu jakési „slepé vývojové uličky“. Tak např. ve významu partitivním se někdy v starším jazyce objevoval nejen prostý 2. pád, nýbrž i 2. pád s předložkou ot nebo z; v Hausenblasově knize se tyto případy objevují např. ve variantách z bible, uváděných na s. 130: Ps 71 (resp. 72), 15: dáno bude jemu od zlata arabského ŽPod — dáno mu bude zlata arabského ŽKlem — dáno bude jemu z zlata arabského BiblPraž. V současném jazyce už takové vazby neexistují a autor tedy o nich dále nemluví. Nebylo by však bez zajímavosti konstatovat jejich relativní frekvenci v starším jazyce (frekvenční poznámky u jiných [175]typů patří totiž k nesporným kladům Hausenblasovy práce), řešit otázku jejich původu (jsou-li to prostředky domácí, nebo jsou-li to syntaktické kalky), naznačit jejich další vývoj apod. Podobně zůstal nezpracován i 2. pád u supina a později u infinitivu nahrazujícího supinum; autor připomíná, že byl živý ještě i v 16. stol. Dnes už po něm není prakticky ani stopy. Ale nešířil se snad, když se ztrácela starší motivace jeho užití odumíráním supina, i k infinitivu původnímu (jako např. zobecněl podle Tymčenka[3] 2. pád u infinitivu přechodných sloves v ukrajinských nářečích) a od infinitivu i k ostatním slovesným tvarům? Nemohl to být — mimo jiné — také jeden ze zdrojů posilujících široké užívání 2. pádu závislého na slovese, jak je v češtině vidíme právě v 16. stol.? Odpovědi na tyto otázky neznáme. Soudíme však, že by (i kdybychom na ně museli odpovědět záporně) přispěly k úplnějšímu poznání dějin našeho jazyka i k jeho historickému srovnání s jinými slovanskými jazyky.

Nad každou prací je možno velmi snadno vyslovovat, co bychom si byli přáli. Vždy lze najít něco, co by autor mohl nebo měl ještě zpracovat. Naše poznámky chtěly jen charakterizovat autorovu metodu. Cíle, který si Hausenblas ve své práci vytyčil, dosáhl zcela. Vyložil — v některých úsecích s definitivní platností — vývoj předmětového 2. pádu v češtině na základě důvěrné znalosti promyšleně vybraného materiálu, imponujícího jak svým rozsahem, tak i časovým rozpětím, které objímá. Není to proto nijaká nadsázka, označíme-li Hausenblasovu knihu za významný přínos k poznání vývoje českého jazyka.

[1] Karel Hausenblas, Vývoj předmětového genitivu v češtině, Praha 1958, (Studie a práce lingvistické III), 230 stran.

[2] Dodali bychom však, že existuje ještě třetí domněnka, Hirtova, o původu záporového genitivu: vznikl prý jako genitiv závislý na jméně (adnominální), a to tak, že buď vypadlo nějaké jméno, na němž byl původně záporový genitiv závislý, nebo že měla platnost podstatného jména sama záporka (viz H. Hirt, Indogermanische Grammatik VI, Heidelberg 1934, s. 106).

[3] E. K. Tymčenko, Funkcii genitiva v južnorusskoj jazykovoj oblasti, Varšava 1913.

Naše řeč, ročník 43 (1960), číslo 5-6, s. 170-175

Předchozí Karel Hausenblas: Kopečného Základy české skladby

Následující František Cuřín: Jazykový koutek Československého rozhlasu