Časopis Naše řeč
en cz

Slovenské příspěvky k otázce vzájemného poměru mezi češtinou a slovenštinou

Adolf Kamiš

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Složitou otázkou vzájemného vztahu mezi češtinou a slovenštinou se zabývalo v uplynulém období — delším než sto let — mnoho našich i zahraničních jazykovědců.[1]

Starší jazykověda však vycházela zhusta z nesprávných předpokladů a nedovedla dát správnou odpověď na otázku, zda Češi a Slováci tvoří jeden, nebo dva národy a zda čeština a slovenština jsou dva samostatné jazyky, nebo dvě nářeční větve jednoho jazyka.

Po osvobození naší republiky v roce 1945 byl vyřešen v lidově demokratické republice poměr obou našich národů právně. Nová ústava uznala, že čeština a slovenština jsou dva samostatné slovan[231]ské jazyky. Tehdy nastalo také nové období ve zkoumání této otázky. Správné řešení, které nedovedla dát starší jazykověda, vycházející z jazykozpytné metody historickosrovnávací, může dát v dnešní době jazykověda marxistická.[2]

Ze slovenských jazykovědců zabývá se touto otázkou především E. Pauliny. V poslední době věnoval tomuto problému několik studií.

Pauliny se shoduje s názorem většiny českých i cizích jazykovědců, že všechna slovenská nářečí, tedy i nářečí středoslovenské, na jehož podkladě vznikl spisovný jazyk slovenský, jsou původu západoslovanského.[3] Některé odchylné prvky jazykové, které bývají pokládány za jugoslavismy, vznikly ve střední slovenštině podle něho tím, že oblast středoslovenská hraničila v době předhistorické s oblastí jihoslovanskou. Za jugoslavismy, jejichž počet určují různí badatelé různě, pokládá Pauliny tyto jevy: rat-, lat- za psl. ort-, olt- (rásť, rázsocha, rázvora, rakyta, lani, lakeť); dl, tl > l (jen v nářečích: salo, zrkalo, ťažalo, česalo, omelo); ch > ś > s (mucha — 3., 6. jedn. čís. muse, vrchy — 6. mn. čís. na vrsiech, spisovně však jen Čech Česi); 3. mn. čís. slovesa byť: oni sa (v nářečích); k tomu přiřazuje Pauliny i koncovku 1. mn. čís. sloves na -mo (iďemo, robimo v gemerských nářečích).[4]

Naproti tomu nepovažuje Pauliny za jugoslavismus 7. jedn. čís. žen. rodu ženou proti stč. ženú a jiné jevy, které se za ně často počítají. Avšak i o vyjmenovaných jugoslavismech lze vyslovit pochybnost, zda všechny vznikly již před 9. stol. a zda skutečně jde o jugoslavismy, jak soudí Pauliny. Domníváme se, že právě v případě vývoje ch > ś > s jde o pozdější analogii vzniklou na domácí půdě. Uvedená změna se vyskytuje jako střídání koncové souhlásky ve flexi: ženísi analogicky podle vojaci; kde nejde o analogii, š zůstává, jako např. ve slově všetok apod.[5]

[232]Podobně jako historikové Václav Chaloupecký, Branislav Varsik a někteří čeští jazykovědci přiklání se Pauliny k názoru, že čeština pronikla jako kulturní jazyk na Slovensko již před dobou husitskou. Pauliny posunuje tuto dobu dokonce ještě před 13. století. Nově vyslovuje názor, že pro nejstarší dobu šlo o jazyk „velkomoravské národnosti“, tedy o jakousi „kulturní velkomoravštinu“. Vychází tu z teze slovenského historika Petra Ratkoše, že velkomoravská národnost a jazyk této národnosti nezaniká hned po pádu Velkomoravské říše, nýbrž ji přetrvává. Dědičkou kulturních snah této říše se stává Olomouc. Prostřednictvím kněží (diecéze olomoucká má živé styky s diecézí ostřihomskou) dostávají se české knihy do Uher. Praha jako kulturní centrum začíná na Slovensko působit později, teprve v 2. pol. 14. stol. a v 15. stol.

Tento nový názor, který Pauliny poprvé formuloval na konferenci o vzájemných vztazích mezi Čechy a Slováky,[6] později formuluje tak, že je třeba fakta, která ukazují tento vývoj, ještě důkladně prozkoumat.[7] Názor Paulinyho zní hodně pravděpodobně, sledujeme-li funkci a vývoj češtiny na Slovensku.

Dále si všímá Pauliny funkce češtiny jako kulturního jazyka a jejího poměru k domácím nářečím a zdůrazňuje, že je zcela jiného rázu než u latiny a němčiny, které byly pokládány za jazyky cizí. Podotýká, že v poměru slovenských nářečí k češtině nutno mluvit o zvláštním případě bilingvismu. Ukazuje, že čeština vystupovala jako „reprezentant“ domácího jazyka, že se tedy chápala „ako spisovná podoba domácich slovenských nárečí“.[8] Tento názor se nám zdá zcela shodný s názorem českých jazykovědců, jak jej formuloval už J. Bělič ve shora uvedené stati (viz pozn. 2).

Pauliny odmítá pro nejstarší období „metafysickou“ představu československé jednoty národní a jazykové.[9] Soudí, že nejstarší formou národnosti na území Slovenska byla národnost „velkomoravská“, kterou nelze ztotožňovat s pozdější národností českou, resp. „československou“.[7]

Je přirozené, že dnešní česká jazykověda nechce pro nejstarší období hovořit o nějakém „československém národě“ a jeho „dvou větvích“, jako to činila někdy jazykověda starší. Nemůžeme totiž pro[233]mítat do daleké minulosti skutečnost, že dnes existuje národ český a slovenský,[10] neboť by to byl anachronismus.

Pauliny odmítá názor starší buržoazní jazykovědy, že se Slováci odpradávna pokládali za Čechy tím, že užívali češtiny jako spisovného jazyka. I když zde byly tendence k vytvoření jedné společné národnosti s Čechy,[11] nedošlo k tomu, neboť různý historický vývoj obou národů a pak feudální pojetí územního vlastenectví způsobily, že Slováci se ustavili jako samostatný národ se samostatnou spisovnou řečí na začátku období kapitalismu. Čeština byla důležitým prvkem při formování slovenské národnosti, a přispěla tedy velmi zřetelně i při formování slovenského národa.

Nejvýznamnější předštúrovský pokus Antona Bernoláka o spisovnou slovenštinu se nezdařil. Vedle důvodů sociálně ekonomických aj., jak to zdůrazňuje akad. Fr. Trávníček nebo J. Bělič, možno jako hlavní důvod Bernolákova neúspěchu přijmout Paulinyho názor, že zvolil za základ spisovného jazyka tu formu kulturní slovenštiny, která již zanikla, neboť integrace slovenských nářečí nastávala pod vlivem středoslovenských nářečí. Naproti tomu štúrovci, kteří vystoupili později, viděli již vývoj jasně, a musili tedy kodifikovat střední slovenštinu. Kulturní středoslovenština měla svou tradici a měla vliv na ostatní slovenská nářečí již od středověku.[12] Vznik Štúrovy kodifikace je tedy podle Paulinyho dokončením vývojových tendencí na Slovensku, takže nejde o nějakou nepřirozenou „odluku“ nebo „rozkol“ v poměru k češtině, jak ostatně zdůrazňují už uvedení čeští badatelé.

Shrneme-li teze uvedených studií, vidíme, že se Pauliny zásadně shoduje s názory českých badatelů. Jeho přínos je v tom, že upozornil na úlohu kulturního jazyka velkomoravské národnosti a na úlohu kulturního centra této národnosti, Olomouce, pro přijetí češtiny jako kulturního jazyka. Nově také zdůrazňuje úlohu kulturní středoslovenštiny pro vznik spisovného jazyka slovenského v 19. stol.

Jeho studie jsou cenným příspěvkem k řešení otázky vzájemného poměru mezi češtinou a slovenštinou, v níž je dosud ještě hodně nevyřešených a sporných problémů. Bude zde proto potřebí další spolupráce české i slovenské jazykovědy. Vyřešení těchto otázek přispěje zároveň i k řešení otázky vzájemného poměru Čechů a Slováků v minulosti.


[1] Základní starší literaturu týkající se této otázky podává např. akad. Fr. Trávníček v Historické mluvnici československé, Praha 1935, s. 20n., a V. Vážný v Nářečích slovenských, Čs. vlastivěda III, Praha 1934, s. 220n.

[2] Kritické zhodnocení výsledku starší české jazykovědy, revizi svých dřívějších názorů, jakož i nové řešení této otázky podal akad. Fr. Trávníček ve statích Poměr mezi češtinou a slovenštinou ze stanoviska marxismu (Tvorba 21, č. 7, s. 165n.) a Vzájemný vztah mezi češtinou a slovenštinou ve světle Stalinových statí (NŘ 36, 1953, s. 28n.). — Podobně ze stanoviska marxistické jazykovědy vychází J. Bělič ve stati Poměr mezi češtinou a slovenštinou (Sedm kapitol o češtině, Praha 1955, s. 44—64).

[3] Čeština a jej význam pri rozvoji slovenského spisovného jazyka a našej národnej kultúry. Předneseno jako referát na konferenci Historického ústavu SAV, která se konala 18.—21. dubna 1956 ve Smolenicích; otištěno ve sborníku O vzájomných vzťahoch Čechov a Slovákov, Bratislava 1956, s. 99n.

[4] Viz Paulinyho odpověď na otázku 28 pro 4. mezinárodní sjezd slavistů v Moskvě Či odrážajú a v akej miere slovenské nárečia kmenové jazyky? Сборник ответов на вопросы по языкознанию, Moskva 1958, s. 278n.

[5] Viz Fr. Trávníček, Historická mluvnice, s. 14 a 118; podobně M. Komárek, Historická mluvnice I, Hláskosloví, Praha 1958, s. 34.

[6] Viz pozn. č. 3.

[7] Viz studii Kultúrnohistorické podmienky a spoločenské funkcie bilingvizmu v dejinách spisovnej slovenčiny. Sborník Československé přednášky pro 4. mezinárodní sjezd slavistů v Moskvě, Praha 1958, s. 40.

[8] Odpověď na ot. č. 3 pro 4. mezinár. sjezd Aká je špecifika literárného bilingvizmu v dejinách slovenčiny. Сборник ответов на вопросы по языкознанию, Moskva 1958, s. 22n.

[9] Viz zde citovanou studii v pozn. 3, s. 104.

[7] Viz studii Kultúrnohistorické podmienky a spoločenské funkcie bilingvizmu v dejinách spisovnej slovenčiny. Sborník Československé přednášky pro 4. mezinárodní sjezd slavistů v Moskvě, Praha 1958, s. 40.

[10] Viz i A. V. Isačenko, Začiatky vzdelanosti vo Veľkomoravskej ríši, Martin 1948, s. 12.

[11] Bělič, s. 53.

[12] Srov. K. Horálek, K problematice dějin spisovného jazyka. Studie a práce lingvistické I, Praha 1954, s. 371n.

Naše řeč, ročník 42 (1959), číslo 7-8, s. 230-233

Předchozí Radoslav Večerka: K historickosrovnávacímu studiu slovanských jazyků

Následující Vladimír Staněk: Otto Grotewohl o otázkách jazykové kultury

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1