Časopis Naše řeč
en cz

Vzájemný vztah mezi češtinou a slovenštinou ve světle Stalinových jazykových statí

František Trávníček

[Články]

(pdf)

-

Otázka o poměru mezi češtinou a slovenštinou zajímala již Dobrovského. Se zřením k 1. os. sing. budem proti čes. budu vyslovil Dobrovský v r. 1785 názor, že „Slováci mají více příbuznosti s Charváty než Čechové“, ale r. 1809 napsal, že nehledíme-li k pozdějším změnám, „splývá stará čeština se slovenštinou v jeden dialekt“. Vztah slovenštiny k jihoslovanštině označil na počátku 20. století za genetický slovenský jazykozpytec S. Czambel, který vyslovil domněnku, že je slovenština od původu jazyk jihoslovanský, který se časem počeštil, ale zachoval si některé původní rysy jihoslovanské, zejména veskrze příponu -m v 1. os. sing. příznakových sloves. Tuto domněnku však vyvrací ta okolnost, že je -m nesporně pozdního původu — až od počátku 14. století — a vznikla tedy v jihoslovanštině i v slovenštině zcela nezávisle. Rovněž domněnka bulharského jazykozpytce B. Coneva, že byla slovenština v 9. století jazyk „spíše jihoslovanský než západoslovanský“, ukázala se bezpodstatná.

Po opuštění těchto domněnek obrátila naše a slovenská jazykověda pozornost k t. zv. jugoslavismům v slovenštině, t. j. k řadě shod mezi slovenštinou a jihoslovanštinou, považovaných za pozdější nános na slovenštinu jako na jazyk nepochybně od původu západoslovanský a nejbližší češtině. K této otázce je třeba se vrátit a osvětlit ji v duchu Stalinova výkladu o míšení (křížení) jazyků, obsaženém v jeho slavných statích vyšlých souborně s názvem Marksizm i voprosy jazykoznanija (Moskva, Gosudar. izdateľstvo politič. literatury 1950).

Naší otázky o poměru mezi češtinou a slovenštinou se otázka jugoslavismů přímo netýká.

Po příkladu znalce církevní slovanštiny a našich nářečí Fr. Pastrnka, který se velmi podrobně obíral s otázkou původu slovenštiny a jejího poměru k češtině, ujalo se v české jazykovědě po 1. světové válce skoro obecně mínění, že slovenština a čeština tvoří pro svou nepochybnou značnou příbuznost vyšší jazykovou jednotku, jazyk československý. Toto pojetí je však zcela nevědecké, vzniklo jako přímý ohlas reakční theorie, ideologie jednotného československého národa, který si vytvořila naše vládnoucí buržoasie k hájení svých třídních, vykořisťovatelských zájmů. Projevilo se to zřetelně hospodářským zatlačováním Slovenska, zanedbáváním a přímým omezováním slovenského průmyslu, stlačováním [29]Slovenska na zemi zemědělskou, na odbytiště průmyslových výrobků českého kapitalismu. Tento kořistnický systém kapitalistický byl zastírán prohlašováním Slovenska za území zajímavé národopisně a za zemi horské turistiky. Buržoasii šlo o to, aby se stalo Slovensko odbytištěm českých průmyslových výrobků a zemí laciné pracovní síly.

S tohoto třídního hlediska hodnotilo se vytvoření samostatné spisovné slovenštiny v polovici 19. století jako rozkol, jako čin oslabující, rozrušující národní jednotu československou. Ve smyslu marxistického pojetí společenského vývoje není však nejmenší pochyby o tom, že je vytvoření samostatné spisovné slovenštiny projev, odraz zrodu slovenského národa. Připomeňme si Stalinovu hlubokou definici národa: „Národ je historicky vzniklá stálá pospolitost řeči, území, hospodářského života a psychického založení, projevujícího se v pospolitosti kultury“[1]. Slováci měli před vznikem spisovné slovenštiny tři podmínky pro konstituování se v národ, pro národní sebeurčení: pospolitost území, hospodářského života a psychického založení projevujícího se v pospolitosti kultury. Chyběl jim první znak národů — pospolitost řeči. Mohlo by se zdát, že tuto pospolitost už měli, totiž slovenštinu jako soubor řady nářečí, odlišný od češtiny, od českých nářečí. Po slavných Stalinových statích o jazyce a jazykovědě z r. 1950 je však jasné, že jim chyběl společný, jednotný dorozumívací nástroj ve všech oblastech lidské činnosti, jazyk spisovný. Lidová nářečí slovenská byla a jsou nástrojem dorozumívání lidových mas. Viz Stalinův výrok: „Místní (teritoriální) dialekty slouží lidovým masám“. Jako obecně dorozumívacího jazyka užívali Slováci do té doby spisovné češtiny. Vytvořením spisovné slovenštiny byl vývoj slovenské národnosti v národ dovršen. Spisovná slovenština se stala celonárodním slovenským jazykem.

Ve světle Stalinových výkladů o vzniku národa pochopíme, proč se neujaly starší pokusy o samostatnou slovenštinu, počínajíc koncem stol. 18. To byla doba neplně rozvitého kapitalismu, kdy byl v Uhrách ještě silný feudalismus. Chyběla tedy v té době ke zrodu slovenského národa základní podmínka, co se týče společenského řádu, jak vysvítá z této Stalinovy poučky: „Národ není prostě historická kategorie, nýbrž historická kategorie určité epochy, epochy rozvíjejícího se kapitalismu. Proces likvidace feudalismu a rozvoje kapitalismu je zároveň procesem konstituování lidí v národy“[2].

[30]Na druhé straně pochopíme, proč se Slováci naléhavě hlásili o své právo na národní svébytnost za první Československé republiky; proto, že v ní byl kapitalistický řád plně rozvit.

Snahy Slováků o uznání národní svébytnosti byly za první republiky potlačovány, protože odporovaly buržoasní ideologii o jednotě československého národa.

Ideologii jednotného československého národa podlehly též naše společenské vědy, historie, literární dějepis, národopis i jazykověda. To musíme sebekriticky přiznat. Jazykověda se nedopouštěla chyby tím, že vůbec zkoumala příbuznost češtiny a slovenštiny a že zjistila jejich značnou příbuznost. Toto zkoumání samo o sobě nebylo závadné, naopak náleží k důležitým úkolům jazykovědným. Vždyť sám Stalin zdůraznil potřebu srovnávání slovanských jazyků, protože může, jak pravil, „přinést jazykovědě velký užitek při studiu zákonů vývoje jazyka“. Chyba české jazykovědy, i má osobní chyba, záležela v těm, že jsme ze srovnání slovenštiny s češtinou vyvozovali závěr, že slovenština není vedle češtiny, polštiny… slovanský jazyk samostatný, nýbrž že je s češtinou, t. j. s českými, moravskými a slezskými nářečími, do té míry příbuzná, že s ní tvoří vyšší jazykovou jednotku, jazyk československý. Toto řešení poměru mezi češtinou a slovenštinou bylo buržoasií velmi vítáno jako vědecký důkaz její these o československém národě v tom smyslu, že je-li československý jazyk, je též československý národ. Česká jazykověda umožnila tak buržoasii zastřít čistě třídní a šovinistický ráz československé ideologie a dala této ideologii ráz objektivní pravdy.

Řešení příbuznosti slovenštiny a češtiny se závěrem o československém jazyce bylo úplně pochybené proto, že v době, kdy Slováci splňovali všecky čtyři stalinské podmínky národa, byla zcela nemarxistická otázka, je-li či není-li slovenština samostatný jazyk. Slovenština je samostatný jazyk prostě proto, že je společným, jednotným nástrojem myšlení a dorozumívání celého slovenského národa. Názvem jazyk se právě vystihuje ve smyslu stalinského pojetí národa ta okolnost, že nějaký jazykový útvar slouží celému národu. Tento celonárodní úkon slovenštiny naprosto není závislý na stupni příbuznosti s češtinou nebo s jinými slovanskými jazyky. I kdyby byla slovenština týž jazyk jako čeština, nemohlo by se jen z toho vyvozovat, že jsou Čechové a Slováci jeden národ. Vždyť Stalin praví: „Angličané a Severoameričané mluví týmž jazykem, a přece netvoří jeden národ. Totéž platí o Norech a Dánech, o Angličanech a Irech“[3].

[31]Domněnka o československém jazyce má i jiné podstatné závady. Předně je při ní nesprávné též pojetí češtiny, neboť ani o ní nelze říci, že je to nářeční skupina československého jazyka. Čeština je společným dorozumívacím nástrojem celého národa, a je proto samostatným slovanským jazykem jako slovenština, ruština atd.

Dále je nemarxistické zužování otázky slovenského národa na otázku jazyka. Stalin dodává k své definici národa toto: „Je nutno zdůraznit, že žádný z uvedených znaků sám o sobě k definování národa nestačí“[4].

To znamená, že by nebylo možné odůvodňovat existenci slovenského národa jen tím, že mají Slováci samostatný jazyk. Tím spíše však bylo zcela pochybené popírat existenci slovenského národa jen proto, že prý není slovenština samostatný jazyk. Je pravda, že ani Slováci sami nechápali své národnostní dění plně ve stalinském duchu, že také oni většinou zužovali toto dění na oblast jazykovou, že právo na své národní sebeurčení dokazovali hlavně opačným tvrzením, než zastávala česká jazykověda, že je totiž slovenština od původu samostatný jazyk vedle češtiny. K tomuto mínění dospěla slovenská jazykověda jiným hodnocením shod a zejména rozdílů mezi češtinou a slovenštinou. I to byl postup nemarxistický, ale to chybu české jazykovědy nemůže omluvit.

Záporné stanovisko v otázce slovenské národnosti bylo nejednou zdůvodňováno poukazem na to, že Slováci nemají samostatný stát. Na pohled je to rozšíření této otázky o závažný důvod z oblasti mimojazykové, ale tento důvod je zcela lichý, neprůkazný, neboť samostatný stát není nezbytnou podmínkou pro existenci národa. Stalin to výslovně popřel, když tuto podmínku uváděli někteří ruští socialističní theoretikové vedle čtyř znaků Stalinových: „Domnívám se, že je Vámi navrhované schema s jeho novým pátým znakem pojetí národa v základě chybné a nemůže být odůvodněno ani theoreticky ani prakticky — politicky“[5]. A jindy mluví Stalin o státech národnostních, „které jsou obývány několika národy“, a ke kterým řadí Rakousko-Uhersko a Rusko[6]. Český národ existoval za Rakouska-Uherska, nemaje svůj samostatný stát. A ČSR po druhé světové válce obývají dva národové, jak to praví naše ústava z 9. května 1948: „ČSR je jednotný stát dvou rovnoprávných slovanských národů, Čechů a Slováků“.

Je možné poukazovat na to, že česká buržoasie promítala otázku česko-slovenského poměru do oblasti státní, že prohlašovala sloven[32]ské snahy o uznání národní svébytnosti za nebezpečí pro jednotu ČSR. Ale ani to nás neomlouvá. Měli jsme si připomenout, že česká buržoasie nepomýšlela za 1. světové války původně ani na samostatný československý stát, že chtěla zachovat rakousko-uherskou monarchii jako hospodářský celek, výhodný pro kapitalistický řád. Neuvědomili jsme si, že teprve Velká říjnová socialistická revoluce způsobila rozhodný obrat v tom smyslu, že bylo zřízení samostatné ČSR prohlášeno zásluhou dělnictva za revoluční požadavek našeho lidu. Měli jsme pochopit, že starost o jednotný československý stát byla buržoasii jen záminkou a prostředkem k zastírání jejích třídních zájmů, k odvrácení pozornosti širokých národních vrstev od jejího vykořisťování a od národního šovinismu.

Řešení otázky o příbuznosti slovenštiny a češtiny se závěrem, že jsou to dvě nářeční skupiny tvořící vyšší jednotku, jazyk československý, je názorný a smutný příklad toho, jak idealistická věda přisluhuje — třebas nevědomky — kapitalistickému řádu, jak se zpronevěřuje vlastnímu poslání, pomáhat svému národu a celé lidské společnosti na cestě k opravdovému pokroku, k osvobození od jařma kapitalismu a k uskutečnění socialistického humanismu. Toto přisluhovačství české jazykovědy buržoasii vyplynulo z opomíjení stalinského pojetí národnosti, které se osvědčilo jako plně pravdivé a svrchovaně plodné v Sovětském svazu, kde vedlo k netušenému kulturnímu rozvoji všech národů, i těch, které byly za carismu utlačovány nebo udržovány na nejnižší úrovni. Stalinova národnostní politika svobodného rozvoje všech národů, národností a kmenů byla jedním z pramenů vnitřní jednoty a síly, kterou osvědčil Sovětský svaz k údivu celého světa za 2. světové války jako vítěz nad nacismem a fašismem a osvoboditel řady národů od nacistického a fašistického jařma. Ukázala se v plné míře pravdivost Stalinovy zásady, že „milionové masy lidové mohou prospívat v kulturním, politickém a hospodářském rozvoji jedině v mateřském (rodném), národním jazyce“[7].

Je nutno si dobře uvědomit, že názvy jazyk a nářečí nejsou měřítkem příbuznosti jazykových útvarů, zejména ne v dobách, kdy existují národy ve stalinském pojetí. Stalin napsal: „Ve všech vývojových etapách byl jazyk jako prostředek společenského styku společný a jednotný pro celou společnost“. To platí o všech společenských útvarech, rodech, kmenech, plemenech, národnosti a národech. Od té doby, kdy vznikl český národ, je čeština jeho nástrojem dorozumívání, neboli je jazykem národním. Podobně je i slovenština národním jazykem, protože slouží celému sloven[33]skému národu. Stala se národním jazykem sice o něco později než čeština, ale za první republiky národním jazykem už byla, neboť Slováci byli tehdy národem ve stalinském smyslů.

Název jazyk vystihuje tedy úkonnost češtiny i slovenštiny, vztahující se na celý český a slovenský národ, nijak se netýká příbuznosti češtiny a slovenštiny, protože stupeň příbuznosti tu vůbec nerozhoduje. Zcela nesprávné by bylo domnívat se, že by slovenština mohla být samostatným národním jazykem vedle češtiny jen tehdy, kdyby s ní byla méně příbuzná, než vskutku je, na př. tak, jak je příbuzná čeština s ruštinou. Bylo proto zcela pochybené tvrzení, že čeština tvoří se slovenštinou vyšší jednotku, jazyk československý. V době, kdy existoval český a slovenský národ, existoval národní jazyk český a slovenský. Tak zvaný jazyk československý nesloužil žádnému národu ani jinému společenskému útvaru, byla to prostě nevědecká, reakční fikce, neboť neexistuje jazyk, který by nebyl dorozumívacím nástrojem konkretní lidské pospolitosti.

Fiktivnost československého jazyka vyplývá též z další okolnosti. Domnělý československý jazyk byl považován za celek skládající se ze dvou nářečních skupin, české a slovenské. Českou skupinu tvořila všecka česká lidová nářečí se spisovnou češtinou a slovenskou skupinu všecka lidová nářečí slovenská se spisovnou slovenštinou. Šlo tu o zcela nesprávné užívání názvu lidové nářečí ve dvojím smyslu. V duchu Stalinových jazykových statí jsou lidové neboli místní (teritoriální) dialekty protějškem jen jednoho jazykového útvaru, a to jazyka spisovného, s kterým tvoří jednotu, a to jazyk národní. Česká lidová nářečí jsou jazykový útvar národní jako spisovná čeština a stejně jsou slovenská lidová nářečí národní útvar jazykový jako spisovná slovenština. Oba tyto útvary mají tedy národní dorozumívací úkon společný a liší se od sebe jen jeho mírou. Lidové dialekty, jak řekl Stalin, „slouží lidovým masám“, jsou nástrojem jejich dorozumívání v denním živptě a kromě toho mají jednotlivá nářečí místně omezené pole působnosti, kdežto spisovný jazyk slouží všem členům národa na celém území a ve všech oblastech lidské činnosti. Lidové dialekty mají tedy dorozumívací úkon národní, avšak jen dílčí, kdežto spisovný jazyk má dorozumívací úkon v plné míře, je to národní jazyk jednotný neboli celonárodní. Lidová nářečí nejsou sice s jazykem spisovným totožná, ale na druhé straně nikoli útvar s ním nesouvisící, nýbrž tvoří s ním dialektickou jednotu. Vedoucí úlohu v ní má jazyk spisovný právě tak, jako měl podle Stalina společný jazyk plemen a národností v období otrokářství a feudalismu, který „nad lidová nářečí vynikal a podřizoval si je“. Platí to plně o spisovném jazyce v době existence národa a národních jazyků, které se vyvinuly [34]z národností a z jejich jazyků „s příchodem kapitalismu, s likvidací feudální roztříštěnosti a s vytvořením národního trhu“, jak praví Stalin.

Z toho vyplývá, že názvy jazyk a lidová nářečí vystihují míru dorozumívacího úkonu uvnitř jednoho národního jazyka, češtiny, slovenštiny, ruštiny atd. Mylná domněnka o československém jazyce jednak stavěla proti sobě nářečí a spisovný jazyk, jednak však celý národní jazyk, češtinu i slovenštinu, přímo nesmyslně považovala za nářečí fiktivní českoslovenštiny.

Otázka o příbuznosti češtiny a slovenštiny při jejich správném pojetí jako dvou samostatných národních jazyků zůstává, ale je třeba sledovat při jejím studiu jiný cíl než za předmnichovské republiky. Půjde o srovnání slovní zásoby a mluvnické soustavy obou jazyků se zřením k jejich národrímu úkonu, zjištění shod a rozdílů, podmínek jejich vzniku, vzájemného působení i vlivu jiných jazyků, slovanských i neslovarských, o vytčení místa obou jazyků v rodině slovanských jazyků, která je podle Stalina „bez jakýchkoli pochyb“ a jejímuž studiu přikládá Stalin, jak jsem již připomněl výše značnou důležitost.

Řešení poměru mezi češtinou a slovenštinou je přesvědčivý důkaz tvůrčí síly marxismu-leninismu, „vědy o zákonech vývoje přírody a společnosti“, jak praví Stalin, a tím badatelské methody pro všechny vědy, i pro jazykozpyt.


[1] Marxismus a národnostní a koloniální otázka, str. 11 (Velká knihovna marxismu-leninismu 1).

[2] Marxismus a národnostní a koloniální otázka, str. 15.

[3] Marxismus a národnostní a koloniální otázka, str. 9.

[4] Marxismus a národnostní a koloniální otázka, str. 11.

[5] Nacionaľnyj vopros i leninizm, str. 12, Gospolitizdat 1950.

[6] Marxismus a národnostní a koloniální otázka, str. 15, 16.

[7] Nacionaľnyj vopros i leninizm, str. 60—61.

Naše řeč, ročník 36 (1953), číslo 1-2, s. 28-34

Předchozí Bohuslav Havránek: Vybudování nové Československé akademie věd a Ústav pro jazyk český

Následující Miloš Helcl: Hybridně složená slova jako elektromotor, autodoprava

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1