Hledáme tři sta nových průvodčí
Jaroslav Kuchař
[Drobnosti]
-
Taková a podobná oznámení čteme čas od času na vývěskách ve vozech městských pouličních drah a jsme přitom na rozpacích: má mít slovo průvodčí na konci -ch, nebo jen prosté -í, tedy tři sta průvodčích, nebo průvodčí? Nad touto otázkou se zamyslilo několik čtenářů a požádalo nás o jazykový výklad.
Podstatná jména rodu mužského zakončená na -čí, jako jsou krejčí, příručí, výběrčí, průvodčí, dozorčí, nebo na -ní, jako účetní, pokladní aj., mají dnes skloňování celkem ustálené. Skloňují se jako mužská přídavná jména měkká podle vzoru „jarní“; jen v 2. pádě množném jsou tvary dva: bez krejčích jako „bez jarních“ a druhý tvar bez krejčí, což je vlastně starší původní tvar tohoto typu podstatných jmen. Dnes cítíme, že tento tvar bez koncovky v 2. pádě množném u mužského rodu zastaral.
Jsou-li taková podstatná jména rodu ženského, tedy ta výběrčí, ta průvodčí, mají ve všech pádech jednotného čísla jediný tvar tak jako ženské přídavné jméno jarní nebo podstatné jméno paní. V množném čísle se skloňování těchto jmen rovněž shoduje se skloňováním přídavných jmen typu „jarní“, ovšem až na 2. pád, v němž je značné kolísání. U slova paní je dosud starý, dodnes dochovaný 2. pád. množ. čísla bez koncovky, vzpomeňme jen na předválečný „List paní a dívek“; podoba s -ch na konci, tedy např. časopis našich paních, je nespisovná, nářeční (častá zejména v Praze). Naopak zase u slov jako výběrčí nebo účetní bychom dnes v 2. pádě množném tvar bez -ch jen stěží utvořili,[1] podoby s koncovým -ch jsou nám značně běžnější: aktivu žen se zúčastnilo 15 účetních, přijmeme 5 výběrčích-inkasistek. Tvary těchto jmen se tedy v 2. pádě množném odklánějí od osamoceného slova paní a vyrovnávají se i tu se skloňováním jmen přídavných. Je to konec konců v souhlase se slovotvornou stavbou těchto slov, která většinou pociťujeme jako zpodstatnělá jména přídavná. — U slova krejčí, kde se tento vztah k jménům přídavným neuplatňuje, vytvořilo se pro označování žen vůbec samostatné slovo, krejčová, a to má v 2. pádě množném přirozeně jen tvar krejčových.
Tento proces probíhající v tvarech 2. pádu množného čísla není však dosud ukončen. Z naší skupinky slov ženského rodu zakončených na -í jsou dosud některá pevněji spjata se vzorem „paní“. Tak např. slovo průvodčí. Jistě se málokdo pozastaví nad tím, vyiádříme-li se o zaměstnankyních pražských dopravních podniků, že „přísnost [189]pražských průvodčí je všeobecně známa“. Tvar bez koncovky v 2. pádě množném se drží pevněji pravděpodobně také proto, že v tomto velmi často užívaném pojmenování slouží k potřebnému odlišení ženských funkcí od týchž funkcí vykonávaných muži.
V převážné většině mluvních situací, v nichž užíváme slov průvodčí, výběrčí, účetní (a také jiných, jako třeba učitel, inženýr, občan, příslušník, posluchač atd.), nám však nejde o rozlišování rodového významu u těchto jmen osob, nejde nám o zdůraznění, že jde o muže, popř. o ženu, nýbrž jen o vyjádření dané funkce nositele, ať už povolání, nějaké činnosti nebo hodnosti apod. Tak třeba mluvíme o posluchačích rozhlasu, příslušnících armády, učitelích na školách, účetních v JZD atd., aniž chceme tyto osoby nějak rodově lišit (tedy např. na posluchače a posluchačky, jako je tomu při osloveních přímých). K vyjádření tohoto druhového významu, při němž na rodovém rozlišení nezáleží, slouží nám tu, jak jste si zajisté povšimli, vždy jméno v rodě mužském (posluchač, příslušník, učitel), a to jak v čísle jednotném, tak i množném. Budeme-li tedy v našem případě mluvit o mužích i ženách jako jedné skupině a nebudeme-li je chtít pojmenováním odlišit, užijeme v 2. pádě množném tvaru mužského, tj. s -ch na konci (průvodčích, výběrích, účetních).
Naše úvaha o úvodní větě Hledáme tři sta nových průvodčí se tím dostává poněkud ná jinou kolej. Koho to vlastně v dopravních podnicích potřebují: muže, nebo ženy, anebo obojí? Tvar ve větě uvedený, s pouhým -í na konci, by svědčil jen pro ženy (srovnej „List paní a dívek“), a svědčila by pro to konečně i další, nová výzva „Voláme ženy do městské dopravy“, která se obrací rovněž jen k ženám. Jak jsme si však v dopravních podnicích ověřili, mají zájem jak o ženy, tak i o muže, i když jsou si vědomi, že mezi ženami získají pracovnice snáze. Buď jak buď, v dané větě měla být dána přednost mužskému, a tím vlastně, jak jsme si už řekli, i „bezrodému“ tvaru průvodčích: Hledáme tři sta nových průvodčích. Znění původní cítila velká část čtenářů přece jen jako trochu zastaralé, archaické; proto tolik dotazů v naší poradně.
A podle tohoto vzoru můžeme posoudit i název nedávno vzniklého družstva, totiž Družstva krejčí. Také tento název je poněkud uměle archaizován. Ať už jsou v tomto družstvě zaměstnáni jen muži, anebo muži i ženy, rozhodně blíže dnešnímu jazykovému povědomí a cítění většiny uživatelů by byla podoba Družstvo krejčích; přitom není nutno mít obavy, že jde o vyjádření nespisovné, jak by k tomu, zejména v Praze, svádělo tak hojné rozšíření koncovky -ch i nad míru ve spisovném jazyce obvyklou.
Z obecnějšího hlediska mluvnického dochází v 2. pádě množném jmen na -čí (průvodčí) a -ní (účetní) k odstraňování zajímavého pa[190]radoxu, který se jak známo uplatňuje i jinde, např. u podstatných jmen vzoru „žena“: mužské jméno vladyka má dnes v 2. pádě množném jen tvar vladyků, naproti tomu ženské jméno vladyka, tj. žena nebo dcera vladykova, má tvar vladyk. Tvary pro mužský rod, a tím i vlastně tvary „bezrodé“, tj. významově bezpříznakové, byly rozšířeny o formální příznak, souhlásku -ch (průvodčích), kdežto tvarům pro rod ženský, tj. významově příznakovým, tento formální příznak chyběl. Protože však tvary ve všech ostatních pádech množného čísla — kromě 2. pádu — takto formálně odlišeny nebyly a nejsou, např. 3. pád průvodčím slouží jak k označení mužů, popř. mužů i žen jako druhu, tak i k označení žen, vyrovnává se postupně tímto směrem i pád 2., takže dnes vlastně máme již v množném čísle i v rámci spisovného jazyka jednotný skloňovací vzor pro oba rody, shodný se vzorem přídavných jmen „jarní“.[2] Vedle toho se však dosud uplatňuje v 2. pádě množném také tvar bez koncovky, a to zase pro oba rody; u jmen rodu mužského se však pociťuje zastaraleji, archaičtěji, než u některých jmen rodu ženského. Jen tvar bez koncovky má ve spisovném jazyce osamocené slovo paní, které se ovšem od ostatních slov téže skupiny výrazně liší jednak tím, že nemá stejně znějící mužskou podobu, jednak tím, že slovotvorně nesouvisí se jmény přídavnými.
[1] Tvary bez -ch uvádí jako jedině možné Trávníčkova Mluvnice spisovné češtiny I, 1951, s. 514; v ní jsou ženská jména důchodní, pokladní, průvodčí, vrchní, a také Hořejší, Kočí, jednoznačně přiřazena ke vzoru „paní“.
[2] Na toto tvarové vyrovnávání má nepochybně vliv ta okolnost, že většina z našich jmen, která se udržela v dorozumívacím styku (kromě ojedinělých, jako krejčí, kočí), buď jsou skutečná zpodstatnělá jména přídavná (dozorčí, účetní), nebo se dík formálnímu splynutí s nimi jako taková pociťují. O tom podrobněji píše M. Dokulil, Některé typy názvů osob podle činnosti v českém jazyce, Naše řeč 39, 1956, s. 142n.
Naše řeč, ročník 42 (1959), číslo 5-6, s. 188-190
Předchozí František Daneš: Studie ze slovanské jazykovědy
Následující František Váhala: Psaní názvů ústředních a jiných výborů
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1