Studie ze slovanské jazykovědy

František Daneš

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Pod tímto titulem vydala filologická fakulta brněnské university sborník prací k 70. narozeninám akademika Františka Trávníčka.[1] Sborník obsahuje bezmála padesát příspěvků od badatelů generace [173]starší, střední, mladé i nejmladší, většinou s tematikou jubilantovi blízkou — bohemistickou; ostatní příspěvky se týkají slovenštiny, ruštiny, staroslověnštiny, vývoje slovanských jazyků apod.

Jak už to ve sbornících bývá, různí se uveřejněné stati nejen rozsahem, ale i metodou práce a celkovou hodnotou. Vedle prací metodicky čistých a průbojných stojí práce spíše tradičně pracované i příspěvky spokojující se jen snesením a utříděním materiálu, ojediněle i články, které mnoho nového nepřinášejí.

Redakce se snažila soustředit pozornost přispěvatelů k otázkám syntaktickým. Podařilo se jí to asi u poloviny příspěvků; většinou však nejde o syntaktickou problematiku ve vlastním smyslu (větosloví), nýbrž spíše o význam a užívání slovních druhů a tvarů; v některých příspěvcích zařazených mezi syntaktické o problematiku skladebnou téměř ani nejde (např. Komárkův sémantický rozbor příslovcí ještě, již nebo Novákův výklad jihočeského préteria mychme a západoslovenského volalach).

Ve svém referátě si povšimneme blíže těch příspěvků, které se týkají češtiny a mohou zajímat naše čtenáře.

První dvě stati se zabývají historickou fonologií; snaží se vysvětlit, kdy a proč došlo v češtině k tzv. neutralizaci znělosti, tj. k zrušení rozdílů mezi znělou a neznělou souhláskou na konci slova nebo ve skupině (led [let], sbírat [zbírat] atp.). Jak známo, vznikla tato situace v češtině po zániku jerů a je otázka, zda tato neutralizace nastala ihned po tomto zániku jerů, anebo až později. Poněvadž písemné doklady nejsou dostatečně průkazné — např. stč. psaní dchoř a sde (novočes. tchoř a zde), pokouší se E. Pauliny řešit tuto otázku z hlediska vývoje celého fonologického systému na základě materiálu českého a slovenského, spisovného i nářečního. Rozborem rozdílného hláskového vývoje předpony a předložky s-, s před souhláskami jedinečnými (r, l, m, n; v) v češtině a v slovenštině, zejména pak sledováním vývoje skupiny s + g (původní) a změny g > h dochází k závěru, že k neutralizaci znělosti v případech s-, s došlo v slovenštině potom, když se všechny třené souhlásky staly párovými, tedy koncem 12. nebo začátkem 13. stol.

Stať Paulinyho vyniká obdivuhodnou autorovou schopností vidět jasně neobyčejně složité vztahy uvnitř hláskového systému, a to nejen staticky a synchronicky (jak se to někdy neprávem fonologii vytýká), nýbrž i dynamicky a v složitých vývojových vztazích. Leccos zůstalo ovšem ještě nevysvětleno (např. rozdílný vývoj skupiny zg v češtině a slovenštině) a leccos není asi vyřešeno definitivně (vznik české asimilace skupiny sh-). Některé výklady by bylo možno i zpřesnit (není např. jasné, proč autor pracuje jen s předložkou s se 7. pádem, nikoli též s 2. pádem; nelze také zcela jednoznačně tvrdit, že [174]v češtině zůstává s před jedinečnými souhláskami beze změny).[2] Jasnosti důmyslného, ale složitého výkladu vadí někdy nedůslednosti v transkripci.

J. Vachek řeší otázku neutralizace znělosti poněkud z jiné strany. Soudí, že stč. psaní typu dchoř, sde mohlo by svědčit o tom, že na přechodnou dobu (po zániku jerů) nelišily se souhlásky znělé a neznělé v takových skupinách sice už znělostí (výslovnost bez spodoby znělosti je v jazycích velmi řídká), ale rozdíl mezi nimi přece jen zcela nezmizel: lišily se rozdílem v napjatosti, který zpravidla provází rozdíl ve znělosti (neznělé se vyslovují napjatě, znělé nenapjatě). Toto dočasné nahrazení protikladu znělosti protikladem napjatosti nevedlo však — na rozdíl od angličtiny, která se v jistém období svého vývoje ocitla v podobné situaci — k nahrazení trvalému a k všeobecnému přehodnocení obou protikladů. V češtině zůstal protiklad znělosti zachován a případy, o nichž tu byla řeč, které jej porušovaly, byly vyřešeny neutralizací (v uvedených situacích nastoupila spodoba ve výslovnosti).[3] (V angličtině bránila stejnému řešení obdobné hláskové situace ta okolnost, že by se při značné jednoslabičnosti anglické slovní zásoby velmi rozšířila homonymita, nežádoucím způsobem narušující dorozumívací funkci.)

Předností Vachkova výkladu je to, že sleduje vztahy plánu zvukového k ostatním plánům jazykové stavby; vychází, v tradici Mathesiově, z celkových vyjadřovacích potřeb a předvádí názorně vývoj celého systému se všemi tendencemi. Srovnávání jazyků nepříbuzných ukazuje se tu jako velmi cenná badatelská pomůcka.

Problematiku syntaktickou zahajuje obšírná stať R. Mrázka o jmenných větách ve staré ruštině, v níž autor aplikuje myšlenky Trávníčkovy (srov. Neslovesné věty v češtině II) na jazyk památek staroruských. V lecčem se ovšem od Trávníčka odchyluje a zavádí zčásti i novou terminologii. Navazuje v tom na svůj článek ze Slova a slovesnosti (28, 1957, s. 16—29), kde navrhl (nevím, zda právě šťastně) shrnout přísudek vět dvojčlenných a základ (základní člen) vět jednočlenných (podle Mrázka „jednotný člen“) v nadřazený pojem, který by se nazýval výrok. Nyní však užívá pro „výrok“ i termínu predikát, který je přece zcela ustálen jako souznačný název pro přísudek; tato novota může vést k ne[175]dorozumění a je v rozporu i se samými výklady Mrázkovými, neboť v citovaném článku výslovně zdůrazňuje, že „predikace … existuje … jenom ve větách dvoučlenných“.

Akademik B. Havránek v závažné stati nazvané „Textová kritika a primitivní typy spojování vět ve staré češtině“ sleduje v nejstarších českých památkách (především v různých rukopisech a redakcích Dalimilovy kroniky) některé tendence ve vývoji staročeského souvětí. Jsou to zejména: (1) změny volného spojování vět v útvary semknutější (především odstraňování časté změny podmětu v původních volných spojeních vět, blízkých jazyku mluvenému), (2) postupný rozvoj vyjadřování větných vztahů spojkami specifikovanými (resp. spojení bezespoječných spojeními spojkovými), (3) ústup starých jazykových jevů v oblasti vazeb. Vydavatelé starých památek, zejména těch, které jsou dochovány v rukopisech různého stáří, leckdy si při hodnocení různočtení těchto vývojových tendencí nevšímali, nebo dokonce opravovali starší typy vyjadřování na novější. V tomto směru dávají i Trávníčkovy práce textové kritice mnohé poučení. K některých Trávníčkovým výkladům má však Havránek kritické připomínky a výhrady (Trávníčkem předpokládaný vznik některých spojek podřadicích z citoslovcí aj.).[4]

J. Chloupek podrobně vykládá základní jevy z větosloví archaických nářečí východomoravských. Jde vlastně o volně spojené kapitolky s cenným původním materiálem, kterým by však prospěla jednotnější koncepce a metodické ujasnění; projevuje se to ovšem už v úvodní obecné kapitole, kde se myslím autorovi nepodařilo plně vystihnout vztah mezi synchronií a diachronií a statickým a dynamickým hlediskem (s tímto nedostatkem se setkáváme bohužel i u mnohých autorů jiných); Chloupek neříká také dost jasně, v čem vidí hlavní úkol a cíl zkoumání dialektů (jeho historický zřetel lze ovšem v zásadě jistě vítat). Sporný je oddíl o spojkách; autor snáší doklady na dotvrzení Trávníčkova výkladu spojky že z původního citoslovce. Jak už jsme uvedli, nesouhlasí s tímto výkladem Havránek, a rovněž Gebauer byl jiného názoru; myslím, že Chloupkovy doklady ukazují jen to, že slovo že nemívá vždy platnost spojky uvozující větu vypovídací — ale to není novum, ani to nutně nesvědčí o vzniku z citoslovce. Ve výkladech o slovosledu nejde většinou o jevy archaické. Ch. mimo jiné dobře ukazuje, že jádra výpovědi bývá nejen na jejím konci, ale též na začátku a uprostřed. Není však jasné, proč soudí, že proto není pořádek slov prostředkem aktuálního členění, a proč vidí zvláštnost v tom, že je tu aktuální členění signalizováno intonací. — Tyto kritické poznámky nechtějí ovšem nijak po[176]pírat základní význam Chloupkovy práce z oblasti dosud málo zpracované.

Druhý příspěvek z nářeční skladby je od St. Králíka. Autor v nevelkém, ale materiálově bohatém článku probírá poměr parataxe a hypotaxe v textech zapsaných na Kelečsku. Větší frekvenci spojení souřadných a malou rozvitost hypotaxe vykládá (celkem tradičně) větší nebo menší potřebou vyjadřovat myšlenkovou závislost i mluvnicky, podmíněnou mluvčím, tématem a prostředím.

Na okraj mnohých prací z nářeční syntaxe hodí se poznamenat, že by se dialektologové měli poněkud vymanit z úzkých hranic nářečí a vidět celou problematiku skladby spontánních mluvených projevů vůbec. (Chloupek ve své práci leccos v tomto směru již naznačuje.) Pokud jde o vztah parataxe a hypotaxe v nářečních projevech, nelze k věci přistupovat jen z hlediska úzce popisně mluvnického; jde tu, zejména u souvětí souřadných, o širší problematiku způsobů a typů výstavby kontextu.

Velmi mnoho pozornosti věnovali autoři zastoupení ve sborníku spojkám.

Bauerova historická studie „Slovanské spojky s -bo“ pracuje s bohatým materiálem ze všech slovanských jazyků i z nářečí a přistupuje k výkladu ze širokého historickosrovnávacího hlediska. Poučné je důmyslné schéma rozložení těchto spojek v slovanských jazycích (s. 83). Následující stať M. Bauerové navazuje výkladem o staroslověnských spojkách s -bo. — J. Stanislav v drobném a popisně zaměřeném článku si všímá slovenských spojek přípustkových.

M. Grepla zaujaly podmínky rozrůznění spojovacích prostředků v obrozenské češtině. Spisovná čeština obrozenská byla jazyk převážně knižní, a proto stylisticky málo diferencovaný. Jazyková teorie působila tím, že oživovala spojky staré a odumírající a znásobovala zásobu spojek živých a běžných. Tím vznikl bohatý, ale málo rozrůzněný inventář spojovacích výrazů. Když vliv konzervativní teorie, která se rozešla s živým spisovným obyčejem, ochabl, došlo i k oslabení vlivu jazyka starého. Spisovný jazyk ztrácel postupně svůj výlučný a knižní ráz; některé nevžité spojky, za něž byla vhodnější náhrada, zanikají, mizejí starší podoby spojek, homonymní se spojkami jiné platnosti, dochází k jejich výrazné významové a stylistické diferenciaci. Uplatňuje se konečně i vliv jazyka lidového: spisovný jazyk proniká i do běžného styku a vzniká, za spolupůsobení řeči lidové, jeho vrstva hovorová. U spojek se tento proces projeví v tom, že pro danou funkci se stává základní ta spojka, která žije i v jazyce lidovém (protože), ostatní spojky nabývají rázu stylisticky příznakového (poněvadž, jelikož, ježto) nebo zanikají (an).

[177]St. Žaža podává v dosti rozsáhlém článku přehledný popis složených spojkových výrazů v dnešní češtině. (Za složené spojky pokládá takové výrazy spojovací, jejichž alespoň jedna složka nemá už svůj vlastní význam, tedy např. jakmile, zatímco.) Všímá si významové a syntaktické platnosti jednotlivých spojek i jejich stránky pravopisné, obrážející různý stupeň lexikalizace. Autor dělí tyto spojky na pět skupin; základní je však třídění na dva typy: (1) spojky, jejichž obě složky byly původně ve větě závislé; je to typ dnes neproduktivní; (2) spojky, jejichž jedna složka je z věty řídící, druhá z věty závislé;[5] je to typ produktivní. Autor si správně všímá nejen skutečných spojek, nýbrž i složených spojkových výrazů. (Z terminologického hlediska by však bylo možno doporučit obě věci důsledněji lišit a podle potřeby užívat nadřazeného termínu výrazy spojovací. Autor užívá též střídavě názvů věta závislá, vedlejší, podřízená; druhý z nich není v této souvislosti rozhodně na místě.)

Jasná a metodicky přesná stať K. Hausenblase o spojkách kdežto a zatímco řadí se k těm příspěvkům z poslední doby, které rehabilitují — po důkladném rozboru — některé jazykové prostředky, které byly dosud neprávem a v rozporu s živým spisovným obyčejem pokládány za chybné. Proto výsledky, ke kterým Hausenblas došel, jsou důležité i pro poznání normy spisovného jazyka a pro jazykovou praxi. Původní význam spojky zatímco je časový: dnes se jí však často užívá, ve větách typu Návštěvníci Matěje se odhadují na sto tisíc duší, zatímco před válkou to bývala pouť několika set lidí (K. Čapek), kde má význam jiný, který Hausenblas dobře vystihuje termínem kontrastně srovnávací (a který bývá vyjadřován také spojkou kdežto). Toto užívání H. zdůvodňuje významově a slohově a zároveň ukazuje, že souvisí i s vývojem této spojky. Od významu pouhé časové souběžnosti je jen krok ke srovnávání obou současných událostí lišících se dvěma věcmi a je zároveň plynulý přechod k případům, kdy konfrontace nabývá převahy, až konečně dospíváme k případům, kdy časová souběžnost je nejen zatlačena do pozadí, nýbrž i vůbec chybí. (Obdobný významový posun je i u příslovce zatím: (1) ‚v té době‘, (2) ‚naproti tomu, proti předpokladu‘; zde se za chybný nikdy nepokládal.) — Spojky kdežto, dosud doporučované místo spojky zatímco, užívá se, podle autorova zjištění, dnes převážně jen tehdy, stojí-li věta jí uvozená na druhém místě (zřídka tedy stojí na počátku souvětí); nabývá tak povahy spojky souřadicí.

Dnes živou otázkou druhů slov se zabývá Št. Peciar. Vychází z dosavadních prací, zejména Vinogradovových, a zdůrazňuje, že při třídění slov na slovní druhy je třeba mít na paměti rozličné [178]přechodné typy slov. Soustřeďuje se na slova neohebná (materiál bere ze slovenštiny) a třídí je na 4 kategorie a 5 druhů (1. slova plnovýznamová — příslovce, 2. slova pomocná čili gramatická — předložky a spojky, 3. slova modální — částice, 4. citoslovce). Ostatní skupiny neohebných slov tvoří přechodné typy mezi těmito pěti druhy a patří k některému z nich; jsou to: predikativa, spony a modální slova v užším smyslu. Zařazení spony mezi slova neohebná nebude jistě (alespoň pro slovenštinu a češtinu) všeobecně přijato (sám autor kolísá a užívá i termínu sponové sloveso). Problematika třídění slov zůstává stále otevřená; za velmi cenné pokládám autorovo zdůraznění přechodného charakteru některých skupin slov (pojmy »centrálnost, perifernost a přechodnost« jazykových jevů jsou vůbec pro výklad jazykové struktury velmi důležité). Myslím, že mnoho sporných případů je dáno tím, že tradiční slovní druhy se opírají o třídění podle kritérií trojího řádu: významových, morfologických a syntaktických. A tu je pochopitelné, že pevná jádra slovních druhů vydělených tímto způsobem představují jen ta slova, u nichž se všechna tři hlediska shodují; v ostatních případech, přechodných, záleží pak na tom, které hledisko zvolíme za rozhodující (např. u číslovek je to hledisko významové). Konečný počet slovních druhů, ke kterému dospějeme při třídění, závisí ovšem na tom, jak podrobná dělidla zvolíme (zejména hledisko významové dovoluje značně podrobné třídění).

M. Komárek jasně a přesvědčivě rozebírá význam slov ještě a již (už). (Stranou zatím nechává jejich slovnědruhové určení; stránka významová, a zejména některé znaky skladebné totiž ukazují, že se podstatně liší od příslovcí času, mezi něž bývají řazena.) I když jde od původu o příslovce času, je v dnešním jazyce jejich základní význam jiný: nevyjadřují přímo časové okolnosti (časový význam plyne až ze souvislosti, někdy i chybí), nýbrž vyjadřují spíše vztahy děje nebo stavu k soumezné situaci [následující u ještě, předcházející u již: ještě tam není (ale bude) — již tam není (ale byl)]. Blíží se tedy k prostředkům vyjadřujícím různé vztahy modální.

Ještě má dva významová okruhy: (1) staví skutečnost, která je vyjádřena větou nebo její částí, do protikladu k rozdílné situaci, která na tuto skutečnost bezprostředně navazuje (časově, místně, v hodnocení atp.); (2) připojuje k tomu, co předcházelo. — Jsou též rozdíly v tom, stojí-li ještě u přísudku, nebo u jiného slova (větného členu, věty vedlejší).

Již má tyto významy: (1) u přísudku naznačuje, že děj nebo stav je novou fází, odlišnou od fáze předcházející (Už půjdu); (2) v ostatních případech je tento význam doplněn tím, že pojmenovaný jev je vyznačován jako člen souvislé řady (Již po několika hodinách chůze pocítil); (3) u číselných výrazů vyjadřuje [179]dosažení uvedeného množství a zároveň hodnotí (Výstavu zhlédlo již 10 000 návštěvníků).

Již a ještě jsou výrazy souvztažné a tvoří jednu významovou skupinu se slovy až, teprve. — Slovníkáři budou z Komárkových výkladů jistě plně těžit.

Předložkami se obírají dva příspěvky.

Poměrně obsáhlá materiálová práce M. Jelínka pojednává o nových nepůvodních (nevlastních) předložkách v obrozenské češtině. Spisovný jazyk v tomto období záměrně rozhojňoval nejen slovní zásobu, ale i prostředky syntaktické, zejména pro vyjadřování odborné. Jelínek podává podrobný a utříděný výčet a charakteristiku nových nepůvodních předložek a předložkových výrazů vzniklých v té době (někdy uvádí i prostředky přejaté z jazyka staršího); všímá si prostředků nejfrekventovanějších a jejich i méně častých synonym. (Otázku správnosti nechává vědomě stranou.) Jde o proces ještě ani dnes neukončený. Některé prostředky, které tehdy vznikly, se pevně ujaly a žijí podnes (např. při příležitosti), jiné se trvale nevžily (prostředkem čeho, v běhu čeho aj.). Práce Jelínkova se opírá o autorovu podrobnou excerpci obrozenské literatury a je po této stránce velmi užitečná.

Objevným výkladem o dvojím původu předpony a předložky ot/od přispěl V. Machek. Jejich významy jsou dvojího druhu. Do první skupiny patří významy, které lze vyložit ze základního významu reciprocity (vzájemnosti); patří sem jednak typ odpovědět,[6] dále pak typ pozdrav ode mne, slovo od slova, platit od kusu (‚záměna, výměna, něco za něco‘); odtud je pak přechod k jasnému významu ‚proti‘: nářeč. lék od kašle a různá ojedinělá archaická spojení jako nejsem od toho, mít od strachu uděláno, není od místa aj. Ve všech uvedených významech odpovídá v řečtině výraz anti.

Do druhé skupiny patří významy odlukové (vstáti od stolu atd.), často jde o původ, příčinu, východisko (tj. činnost vychází a odpoutává se od nějakého činitele). Je zajímavé, že v češtině a polštině vznikl zvláštní významový odstín předpony od- u typu odříkat: nejen že činnost dospěla ke konci (to bychom vyjádřili jinak, doříkal, přeříkal), ale též že původce ji má už za sebou, je to jakási ‚neúplnost vnitřní účasti‘.[7]

Historickosrovnávacím rozborem materiálu slovanského a indoevropského vůbec dochází pak Machek k přesvědčivému závěru, že [180]uvedené dvě samostatné významové skupiny svědčí o tom, že dnešní české (a slovanské) od- jsou od původu dvě různá slova: (1) původní předpona ot-, odpovídající ide *ant- [řec. anti, baltské at-, srov. německé ant(wort) a ent(gegnen) aj.] se základním významem vzájemnosti; (2) původní předložka odъ (vznikla hláskovými změnami z ide *an(e)u, srov. řec. aneu, něm. ohne) s významem odlukovým. — Oba útvary ovšem na sebe působily, docházelo ke kontaminaci a nakonec ke splynutí (např. v staré češtině převládá již od, ale vedle něho je i ot). — Výklad je přesvědčivý po stránce významové; hláskový výklad odъ z *aneu má jisté potíže.

Jednomu zajímavému jevu českého pořádku slov je věnován výklad Al. Jedličky. V dnešním spisovném jazyce stává někdy přivlastňovací druhý pád osobních jmen, která mají podobu jmen přídavných, nikoli až za řídícím podstatným jménem, nýbrž před ním (tedy: Vrchlického spisy místo spisy Vrchlického). Jde, podle Jedličky, o tři typy:

(1) spisy Němcové — zde je antepozice (tj. postavení před řídícím podstatným jménem) jen ojedinělá; jistě především proto, že neexistují ženská jména, od nichž by se tvořilo přídavné jméno přivlastňovací (tak, jak je tomu u jmen mužských: Vrchlického spisy podle Nerudovy spisy);

(2) domek hajného — hajného domek: v materiále, který měl autor k dispozici, objevuje se obojí slovosled rovnoměrně; antepozice převažuje u vztahu příslušnosti (např. hajného stavení), kdežto tam, kde je 2. pád podmětový, je doložena téměř jen postpozice (např. pod vedením vrátného). Celkově je antepozice příznačná spíše pro vyjadřování lidové a je patrně pokračováním stavu staršího;

(3) Vrchlického spisy: zde je situace nejsložitější. V některých případech je podle Jedličky antepozice ustálená, jindy dokonce jedině možná; ustálená je v případech jako (a) Komenského ulice (dvojslovná pojmenování), (b) Komenského Labyrint světa (uvádění názvů děl); jedině možná je v případě (c) Dobrovského objev přízvukových zákonů (z důvodů významové zřetelnosti). Vedle toho působí i činitelé další (též rozdíly generační a individuální). — V ostatních případech je značné kolísání, i tu se ovšem projevují jisté tendence (zřetelně např. převažuje postpozice u genitivu podmětového: působení Palackého). Zde už nejde o obnovování stavu staršího, nýbrž o jev nový.

Jedličkova stať je cenným příspěvkem k zjištění mluvnické normy jevu, který dosud z větší části zůstával v gramatikách nepovšimnut. Opírá se o bohatý a velmi účelně volený materiál, zpracovaný podle potřeby i statisticky. K některým jeho závěrům a formulacím je ovšem možno mít výhrady a připomínky. Několikrát autor cha[181]rakterizuje postavení přívlastku před jménem v případech typu 3a, b jako ustálené (třebaže s omezením „v podstatě, poměrně“ ustálené); na jiných místech se mluví správněji jen o tendenci (o tom, že nejde o skutečnou ustálenost, svědčí i dokladový materiál, s. 206). Rovněž Stručná mluvnice česká (Praha 1958), jejíž je Jedlička spoluautor, formuluje věc mnohem opatrněji („Před jménem stává někdy také neshodný přívlastek vyjádřený 2. pádem osobního jména s významem přivlastňovacím, zvláště v názvech“, s. 164). Jsem rovněž na rozpacích, zda je možno mluvit o „produktivnosti“ jevu slovosledného, jak to činí autor na s. 206; zde se snad lépe hodí pojem »progresívnosti« Jistě pak nelze označit výrazy typu v Zátureckého Slovanských příslovích za spojení s nominativem jmenovacím (s. 207).

Tvarosloví je věnováno rovněž několik příspěvků.

J. Kurz napsal příspěvek k řešení otázky doby vzniku slovanských přídavných jmen složených a jejich původního významu. — L. Novák podává výklad jihočeského tvaru mychme to vyzkoumali (= my jsme…), doloženého v starší Vydrově práci o nářečí hornoblanickém. Novák odmítá souvislost tohoto tvaru se západoslovenským préteritem volalach (o níž probíhala kdysi diskuse mezi Trávníčkem, Šmilauerem a Vážným) a soudí, že mychme je především kondicionál [my bychom > my bychme (podle my jsme) > mychme (ve zběžné výslovnosti)], který se ojediněle kontaminoval, směšoval s préteritem my jsme. Výklad je dost přesvědčivý, i když jeho podání je poněkud nesoustředěné; na závadu je i to, že autor měl k dispozici jen poměrně chudý a ne dost jasně interpretovaný materiál Vydrův.

Gregorův příspěvek o pasívu ve spisovné češtině a v nářečích vychází z prací Trávníčkových i jiných starších i novějších a nepřináší celkem mnoho nového, snad jen některé nářeční doklady; jinak přejímá příklady většinou z jiných prací (které nejsou někdy ani uvedeny). Leccos z toho, co autor pokládá za nářeční zvláštnost, je běžné v češtině, zejména obecné, vůbec (např. typ A jde se! není rozhodně typický jev nářečí slavkovsko-bučovického).

V. Kyas sleduje a hodnotí užívání přechodníku minulého v Blahoslavově překladu Nového zákona. V 16. stol. byl už přechodník minulý přežitkem (srov. i tehdejší mluvnice), avšak Blahoslav jej zachránil pro spisovný jazyk teoreticky i prakticky. Nové přechodníkové vazby dokládá Kyas úplným materiálem z tří historických knih NZ. Zjišťuje, že Blahoslav překládal řecké přechodníky aoristu a imperfekta přechodníkem minulým, na rozdíl od překladů starších (např.: všed — když vešel, uslyševše — slyšíce). Praxe Blahoslavova působila na pozdější vydavatele a překladatele bible a též na gramatiky.

[182]Střídáním záporového genitivu se záporovým akuzativem ve staroslověnštině se zabývá R. Večerka.

G. Horák soustavně rozebral významové vztahy tvarů mluvnické kategorie času a tvarů mluvnické kategorie způsobu a jejich stylistickou zaměnitelnost ve slovenštině. — J. Ružička se zabývá významovým a syntaktickým rozborem využití slovenských sloves pohybu a podává rozbor jejich spojení s infinitivem cílovým. (Navazuje tak na svou knižní práci o skladbě slovenského infinitivu.) Skladbě infinitivu jsou věnovány tři další příspěvky, z nichž první dva (A. Dostála a L. Pacnerové) se týkají staroslověnštiny, třetí (Trostův) litevštiny.

Sborník věnoval pozornost i tvoření slov.

J. Horecký se zabývá „sémantickou“, významovou klasifikací slov složených v slovenštině; většina jeho výkladů je však zajímavá i z hlediska češtiny. Autor usiluje především o přesnější vymezení pojmu »složené slovo«. Vychází správně z rozlišení rozboru morfematického a slovotvorného (není však jasné, proč tento rozbor pokládá za sémantický, významový). Definici složeného slova ani jiná přesná kritéria sice nepodává, ale vycházeje z teze, že slovotvorný rozbor je vždy dichotomický (dělí slovo na dvě části) a že v každém slově je tedy jen jediný slovotvorný šev, zjišťuje celkem správně, že se většinou k složeným slovům počítají i typy slov, která je nutno hodnotit jako odvozená (velkoměšťák, mnohoženství, čtyřverší aj.). Vlastní významové třídění není u Horeckého třídění podle lexikálního významu slov, jak bychom snad čekali, nýbrž v podstatě podle tradičního způsobu vycházejícího ze syntaktických vztahů mezi oběma složkami složeniny. H. ne dost jasně vykládá, že „tento [sémantický] vztah je sotva možno redukovat na vztahy větoslovné, jde spíše o vztahy logické, o vztahy přiřaďování a podřaďování, resp. slučování a určování“ (s. 289). V druhé části autor načrtává třídění z hlediska onomaziologického (pojmenovávacího). Cenné a podnětné studii by prospěla větší teoretická a pojmová ujasněnost.

Zajímavé téma si zvolil V. Křístek — spojení typu křížem krážem, třesky plesky apod. Všímá si těchto výrazů po stránce zvukové, slovotvorné (původ), slovnědruhové, syntaktické i stylistické. Zjišťuje, že pro češtinu (i pro jiné slovanské jazyky) je příznačná kontrastnost a rýmovanost (nebo asonance) složek. K. uvádí mnoho zajímavého materiálu též ze staré češtiny a především ovšem z nářečí a slangu (nejnovější lážo plážo). Správně též konstatuje, že naše nářeční slovníky nedostačují; ze skutečnosti, že slovo je doloženo jen z jednoho nářečí, neplyne ještě, že jinde neexistuje. Do práce tohoto druhu, pracující nutně i s materiálem z druhé ruky, vloudí se pochopitelně snadno i některé nepřesnosti. (Např. angl. protějšek [183]k čes. hokus pokus není hocos-pocos s významem ‚kouzelník‘, nýbrž hocus-pocus s významem ‚kejklířství, provádět kejkle; zaříkávací formule‘ apod.).

Srovnávací práce J. Jiráčka o ruské příponě -ist a české a polské -ista přináší mnoho cenného materiálu, avšak zpracování chybí jasná osnova, srovnání je provedeno jen popisně a má mnohé nedostatky rázu metodického. Poněkud neústrojně je do výkladu zapojena též otázka správnosti; není také zcela vhodné mluvit o produktivnosti tam, kde jde o přejímání cizích slov; ruský typ specialist-jazykoved lze stěží nazývat „složeninou“; velmi nevhodná je též formulace „… přípona -ist je v ruštině vždy přízvučná se stálým přízvukem na příponě“ (s. 303 a 312).

A. Mátl se zabývá výkladem vzniku a významového vývoje slov dobytek a statek, patřících k prastarému slovanskému typu podstatných jmen utvořených od sloves. Významy konkrétní jsou u obou slov patrně velmi starobylé a nepochybně původní.

Další oddíl sborníku tvoří příspěvky věnované slovní zásobě.

A. Habovštiak sleduje různá pojmenování kmínu v slovenských nářečích. Vedle spisovného názvu rasca zjišťuje autor 33 různých podob (které jsou však v podstatě jen variantami tří základních názvů: kmín, rasca, stokláska). Autor sleduje spíše stránku etymologickou, výklady jazykově zeměpisné zůstaly v pozadí. U slov kmín a stoklasa by snad bylo možno upozornit, že jsou též v češtině; o polském stoklas(a) se autor zmiňuje. — V. Blanár chce na skupině slovenských slov hostinec, hospoda, špitál ukázat, jak lze v slovenštině, v jazyce s velmi skrovnými literárními doklady z doby staré, užívat v historické lexikologii s prospěchem materiálu nářečního (a ovšem i českého). Zdůrazňuje též správně nutnost zkoumat vždy celá významová pole, ne izolovaná slova.

S pojetím významového neboli pojmového slovního pole, které vypracoval zejména Němec J. Trier, pracuje též studie O. Ducháčka. Rozbírá podrobně slovní vyjádření pojmu »krása« v češtině. Významové pole definuje autor jako „souhrn všech slov náležejících k témuž významovému okruhu“ (sám pojem »významový okruh« zůstává tu ovšem poněkud nevymezen). Studium v tomto směru je zajisté cenné, neboť odhaluje jednu ze složek, které organizují slovní zásobu jazyka v složitý systém systémů. Centrum (jádro) pole »krása« tvoří podle autora studie slova krásný, hezký, pěkný, lepý, z dnešního hlediska pak i spanilý (etymolog. náležející do významového kruhu ‚moc a bohatství‘). Do významového pole »krása« zasahují i pole jiná (ozdoba, postava, líbit se, vábení a klamání aj.); je tu plynulý přechod od slov stojících blízko centra »krása« (nád[184]herný, rozkošný, skvostný…) až k slovům stojícím zcela na okraji (přepychový, něžný, oslňující…). — K práci tohoto druhu je jistě možno mít leckteré připomínky, zásadní, i k jednotlivostem. Především bude nutno jasně a důsledně lišit hledisko živých významových vztahů v současném jazyce (nebo v jazyce jisté doby) a hledisko etymologické. Naopak při zkoumání historickém, které lze také s prospěchem uplatnit, bude třeba sledovat, jak souvisí zastírání (oslabování) slovotvorných vztahů s pohybem slova ve významových polích; rovněž zkoumání těchto polí z hlediska rozvoje slovní zásoby v jistém období by ukázalo nepochybně mnoho zajímavého. O. Ducháček má nesporně zásluhu, že se těmto otázkám u nás dosud nejvíce věnoval.

A. Lamprecht ukazuje ve svém příspěvku, že je při historickosrovnávacím studiu jazyků příbuzných nebo i dialektů možné, ba nutné užívat též srovnávání různých vrstev slovní zásoby, zejména jejích složek stálých. — B. Novák si všímá některých speciálních obtíží vznikajících při zjišťování vhodného ekvivalentu ve slovníku rusko-českém.

Početně je zastoupen i oddíl věnovaný otázkám nářečí, především nářečí na Moravě.

Dva autoři přispěli pěkně provedenými dialektickými mapami s komentáři: Fr. Kopečný zpracoval dvě mapky severohanácké oblasti; podává na nich znázornění dnešního nářečního rozrůznění (hláskového i tvarového) této oblasti; vychází z prací starších, ale mnoho doplňuje podle nejnovějšího průzkumu vlastního i podle materiálu Ústavu pro jazyk český. — D. Šlosar znázornil na čtyřech mapkách[8] dnešní rozdělení nářečí na východní Moravě (na základě znaků hláskoslovných a tvaroslovných). Autor vychází z materiálu získaného dotazníkovou anketou Ústavu pro jazyk český a doplněného údaji z přímého výzkumu v terénu. Dospívá k závěru, že jde od původu o archaická nářečí česká; do severní části této oblasti pronikly některé hláskové jevy lašské, do jižní novoty původu slovenského; je tedy střední úsek nejstarobylejší, s některými jen jemu vlastními novotami. Šlosarova jazykově zeměpisná studie je psána jasně a hutně.

A. Vašek podává poměrně podrobný přehled charakteristických rysů nářečí na východním Valašskomeziříčsku, všímá si vztahu k nářečím sousedním a pokouší se naznačit některé historické okolnosti a příčiny dnešní nářeční rozrůzněnosti zkoumaného území. Odkud a jak získal materiál, autor neříká. — J. Balhar vytěžil z přímé[185]ho výzkumu v terénu řadu pozorování o tvarech osobních zájmen v bohatě rozrůzněné oblasti lašské. V shrnujícím závěru zjišťuje shodu tohoto dílčího morfologického úseku se stavem celého mluvnického systému zkoumané oblasti a s jeho vývojovými tendencemi i s minulým vývojem společenským. Výklad je doplněn mapkou. (Překvapuje, že autor pokládá tvar se za „akuzativ třetí osoby“, s. 400.) — J. Skulina se pokusil podat syntetický pohled na jazykový vývoj složité nářeční oblasti — severního pomezí moravskoslovenského, které věnuje soustavnou pozornost již delší dobu. Jeho důvěrná znalost pestrého materiálu a celého terénu je mu při tom dobrou základnou. Zjišťuje — pochopitelně — jednak jevy archaické, jednak inovace; celá oblast má ráz přechodný, jsou v ní však zastoupeny i jevy smíšené. Značná část studie je věnována výkladům dějepisným (o kolonizacích) a autorovi se vždy plně nepodařilo skloubit je s výklady jazykovědnými. — Fr. Svěrák podává celkem mechanický popis jazykové stránky obecních účtů obce Svatobořic na Kyjovsku z let 1777—1834. Zjistil, že účty jsou psány na základě jazyka spisovného, avšak písaři spisovnou normu plně neovládali, a proto do jejich vyjadřování vnikaly prvky jejich rodného nářečí.

P. Ondrus řeší některé obecné otázky jazykového míšení, a to na materiále, který mu poskytlo míšení původně západoslovenského nářečí matranských osad v dnešním Maďarsku s okolními nářečími středoslovenskými.

Stať J. Běliče „K otázce obecné češtiny“ není, na rozdíl od předcházejících studií, prací materiálovou; jsou to spíše teze materiálem ilustrované. B. zdůrazňuje především to, že je třeba lišit dvojí obecnou češtinu: (1) oblastní, regionální interdialekt v Čechách (je na úrovni obecné hanáčtiny apod.), který je na Moravě přijímán jen v malé míře (a ne v celém rozsahu jevů); (2) obecnou češtinu více méně zbavenou prvků jen oblastních a projevující tendenci stát se celonárodním jazykovým útvarem nespisovným. Vedle toho B. předpokládá ještě existenci tzv. hovorové češtiny (definuje ji jako: „nenucenou, mluvnou formu spisovného jazyka“, s. 433), s níž prý tato vyšší vrstva obecné češtiny splývá. (Autor tu vlastně rozpracovává, co načrtl již ve svých „Sedmi kapitolách“ a zčásti podrobněji rozvedl ve sborníku čs. prací pro IV. mezinárodní sjezd slavistů v Moskvě; srov. zde s. 158n.)

Myslím, že celkově vidí Bělič situaci správně, když říká: „Při stupňovité přechodnosti útvarů interdialektických a při jejich dvojsměrné vázanosti (jednak k podřízeným útvarům nářečním, jednak k nadřazenému útvaru celonárodnímu) neexistují ovšem přesné hranice mezi jednotlivými vrstvami a zvláště v dnešní době je zde [186]značný pohyb: stará místní nářečí i na venkově splývají v interdialekty, interdialekty pak se, zatím hlavně ve městech, mění v neutrální celonárodní obecnou češtinu, která vývojově inklinuje stále k hovorové češtině spisovné, skrze niž zároveň působí i na spisovný jazyk v užším smyslu“ (s. 434). Je však možno jít dále a položit si otázku, zda poněkud apriorní podrobná klasifikace možných jazykových útvarů (či vrstev?) (např. v Čechách existuje podle B. tato hierarchie: krajová nářečí — krajové obecné češtiny — oblastní česká obecná čeština — celonárodní obecná čeština — hovorová čeština — spisovná čeština) zbytečně nezastírá prostou skutečnost plynulého (a stále proměnlivého) přechodu, který B. v uvedeném citátu tak výstižně charakterizoval. Zejména v dané situaci, kdy nám takřka vůbec chybí materiálové rozbory tzv. obecné češtiny a hovorové češtiny, je jisté nebezpečí, že si předem poněkud znesnadňujeme cestu k jasnému poznání. Zásluhou Běličovou ovšem nesporně je, že důrazně upozornil na to, že se běžně mluvený jazyk v Čechách („obecná čeština“) značně liší od běžně mluveného jazyka na Moravě a ve Slezsku. (Bylo by možno upozornit i na odchylnou artikulační bázi a zčásti i intonaci u mluvčích z Moravy a Slezska, zachovávanou leckdy i v projevech spisovných.)

Několik poznámek k jednotlivostem: Snad by bylo dobře poněkud více přihlédnout k tvarosloví. Výslovnost typu [mjesíc] je jen na okrajích jihozápadočeské oblasti, ale je ovšem i na Moravě a pokládá se — podle akademické příručky „Výslovnost spisovné češtiny“ — za přípustnou i v projevech spisovných (B. ji pokládá za znak jen „krajové obecné češtiny“). Jihozápadočeský typ neshodného přídavného jména přivlastňovacího tátovo kabát, tátovo košile bych rozhodně neřadil mezi jevy, které se při přechodu od místních nářečí k obecné češtině opouštějí; naopak patří k těm jevům, „které se drží úporněji“ (řečeno slovy Běličovými).

Poslední oddíl sborníku obsahuje příspěvky o jazyce a stylu umělecké literatury.

K. Horálek zjišťuje, že nám dosud chybí soustavné pojednání o jazyce a stylu B. Němcové. Zejména po jazykové stránce je v něm plno zvláštností, které je třeba prostému čtenáři vysvětlit; jsou tu i značné problémy ediční. [Horálek dobře liší: dobový úzus — individuální návyk — stylizační prostředek. (Ovšem to, co je individuální návyk z hlediska autora, může se jevit jako stylisticky příznakové z hlediska čtenáře).] H. podrobně probírá úpravy, které na textu Babičky provedli Bartoš a po něm Pulec (z hlediska školsky viděné normy, resp. kodifikace), a klade si otázku, do jaké míry by text upravil Olbracht, kdyby se řídil zásadami, které uplatnil při úpravách děl A. Staška. Ukazuje se, že je leckdy těžko najít míru, [187]kam až jít. H. je přesvědčen, že by se i text značně zmodernizovaný čtenářům líbil, neboť „kouzlo jejího díla tkví hlouběji a není přímo jazykovými zvláštnostmi podmíněno“ (srov. úspěšné překlady do cizích jazyků). Dnes ovšem převládá názor, že spisy B. Němcové (i jiných autorů) není třeba jazykově upravovat.

O svém „Příspěvku k řešení otázky lidovosti a archaičnosti jazyka Erbenovy Kytice“ říká autor J. Daňhelka, že „nezbavuje další bádání povinnosti zpracovat celý materiál…“. S tím lze plně souhlasit, neboť Daňhelka se bohužel zcela spokojil s tím, že převzal materiál z Jílkovy-Oberpfalcrovy studie „Jazyk Kytice“ (napsané před 15 lety), který je, jak sám poznamenává, neúplný, a že jej komentuje. Zejména upozorňuje na to, že to, co se jeví jako archaismus dnešnímu čtenáři, nemusilo být archaismem v době vzniku básně, ale dochází přesto k závěru, „že si Erben svůj básnický jazyk založil právě na četných archaismech“. Jakým způsobem však Erben těchto prostředků užíval, Daňhelkův článek bohužel už nesleduje. V článku nás nemile překvapí i jistá mnohomluvnost spolu s nejednou formulační nepřesností (např. „to vše zanechalo na Erbenovi vliv“ — s. 455).

V cenné stati, opírající se o podrobné studium díla, snaží se K. Palas vystopovat hlavní linii vývoje jazyka T. Novákové v souvislosti s celkovým jejím vývojem uměleckým. První období tvorby (léta 80.) se vyznačuje silně knižním a strojeným rázem jazyka. V létech 90. dochází k obratu v literární tvorbě T. N.: podrobné studium východočeského venkova a hluboké proniknutí do života, myšlení a řeči lidu změnilo nejen zdroje inspirace, nýbrž i vyjadřovací prostředky: „Příklon k nářečí měl u Novákové důležitou úlohu v jejím odklonu od knižních, strojených jazykových prostředků, umožnil jí cestu k zlidovění jazyka a přispěl k celkovému prohloubení jejích uměleckých schopností“ (s. 462). Zpočátku se objevuje až přemíra nářečních prvků (takřka dialektický dokument), později je to však už záměrné stylistické využívání (a to i v syntaxi a frazeologii).

Na závěr sborníku je připojen soupis prací akad. Františka Trávníčka za léta 1948—1958, sestavený pohotovým bibliografem Zd. Tylem, a svazek je doplněn potřebnými rejstříky.

Podrobná přehlídka „Trávníčkova sborníku“ jistě ukázala, že současná bohemistika a slavistika vůbec je opravdu v rozkvětu tvořivě navazujíc na obsáhlé dílo jubilantovo.

---

[1] Státní pedagogické nakladatelství, Praha 1958, 493 str., 6 mapových příloh, cena váz. výtisků 61 Kčs.

[2] O tom, že se v češtině obecné a zčásti i spisovné vyslovuje předložka s před jedinečnými souhláskami zpravidla jako [z], psal už V. Ertl v Naší řeči 12, 1928, s. 85 n.

[3] Zajímavé je, že Gebauer výslovně popíral, že by se v češtině měnila na konci každá znělá souhláska v neznělou. Vachek soudí, že tu Gebauera zmýlilo jednak tvaroslovné střídání (led - ledu - ledový), jednak historický vývoj a konečně snad i jisté rozdíly ve výslovnosti (v napjatosti).

[4] Podrobněji o tom vykládá Havránek ve sb. K historickosrovnávacímu studiu slovanských jazyků, Praha 1958, s. 80n.

[5] Autor užívá pro toto splynutí dvou složek nevhodně názvu korelace.

[6] Neologismus odsouhlasit svědčí o tom, že jde o funkci produktivní.

[7] Leckdy je ovšem i v češtině třeba vyjádřit předponou od- prosté ukončení činnosti; tak vznikly výrazy typu odučit (stanovený počet hodin), odposlouchat, odsloužit, které právě přicházejí do nežádoucí kolize s významem ‚neúplné vnitřní účasti‘.

[8] Patrně technickým nedopatřením nejsou mapky, umístěné v příloze, označeny ani jménem autora, ani názvem článku, který je komentuje, ba ani v článku samém se na ně neodkazuje.

Naše řeč, ročník 42 (1959), číslo 5-6, s. 172-187

Předchozí Lubomír Doležel: Sborník o vědeckém studiu soudobých jazyků

Následující Jaroslav Kuchař: Hledáme tři sta nových průvodčí