K stylistice mluveného projevu

Jaroslav Zima

[Články]

(pdf)

-

Sledujeme-li práce sovětské jazykovědy o otázkách slohu a stylistiky, jež v přehledu hodnotí Alois Jedlička v 2. čísle letošního ročníku Slova a slovesnosti, uvědomujeme si jejich dvojí ráz. Tkví jednak v tom, že usilují o zpřesnění základních stylistických pojmů, jednak v úsilí o klasifikaci jednotlivých stylů.

V nejobsáhlejší ze sovětských stylistických prací poslední doby, v práci Gvozděvově[1], rýsuje se i zajímavá charakteristika stylu hovorového jazyka. Vycházeje z prací Stalinových a zejména z jeho these o sepětí myšlení a jazyka, určuje Gvozděv blíže styl hovorového jazyka jednak „bezprostředností vztahů mezi účastníky hovoru a společným námětem, jednak i jednoduchým obsa[155]hem řeči“ (s. 13). Upozorňuje na různé větve stylu mluveného jazyka a ukazuje na jeho rozrůznění podle toho, zda jde o dialog s krátkými replikami či o pouhé sdělení; zjišťuje, jak důležitým činitelem může být hodnocení hovořícího, vyvracení opačného mínění nebo konečně snaha přesvědčovat posluchače, jejímž důsledkem bývá expresivní charakter projevu. Uvažuje i o lidovém útvaru stylistickém („prostorečnyj styl“) s jeho charakteristickým odklonem od přijatých norem a s jeho výrazovou expresivitou s odstínem hrubosti (s. 14).

Sledujíce práci Gvozděvovu a jeho podrobné větvení stylů mluveného jazyka, klademe si otázku, zda by nebylo vhodné před rozlišováním, jež předpokládá znalost toho, co jednotlivé styly dělí, avšak co dosud přesně neznáme a co se teprve musí stát předmětem podrobného konkretního zkoumání, všimnout si nejprve toho, co charakterisuje po stránce stylistické mluvenou řeč vůbec.

Proto věnujeme tuto úvahu stylistické stránce spontánních mluvených projevů. Jimi rozumíme běžné mluvené projevy, v nichž se obrážejí všední situace denního života a společenského styku. Takové mluvené projevy nesledují cíle speciální, jako na př. řeč, přednáška, deklamace, rozhlasové hlášení, jejichž východiskem bývá zpravidla promyšlená příprava a nezřídka i písemný podklad, takže v nich jde často jen o mluvenou formu projevu v základě psaného. Spontánní mluvené projevy bývají ovšem rozlišeny i podle toho, zda běží o projevy pronášené hovorovým jazykem spisovným nebo o projevy nářeční nebo konečně o projevy pronášené obecnou češtinou. Podle toho se mění i ráz jejich lexikálních prostředků, stránka hláskoslovná, tvaroslovná i skladebná. Nicméně přes všechny tyto rozdíly mají takové projevy nejen společný základ jazykový, ale i jisté společné znaky speciální.

Chceme-li věnovat pozornost otázce slohu spontánních mluvených projevů, je nutno vyjít od základních rozdílů mezi spontánními projevy mluvenými a projevy psanými. Ve srovnání s projevy psanými je mluvená podoba jazyka zajisté prvotní; existovala již před vznikem podoby psané. Mezi oběma jazykovými formami je i značný rozdíl kvantitativní: přes všechen rozvoj kultury i grafické techniky člověk daleko více mluví, než píše. Je přesto velmi pochopitelné, že stylistika věnuje převážně pozornost slohu projevů psaných, neboť toto zkoumání je značně usnadněno prostorovou a časovou ustáleností zkoumaného jazykového materiálu. Zmocňuje se při tomto postupu jazykových skutečností daných opticky, zatím co při zkoumání stylu běžných mluvených projevů jsou základem jazykové skutečnosti akustické a činitel zrakový je po jejich zapsání teprve činitelem časově druhotným. [156]Proti překážkám v sledování stylu spontánního mluveného projevu rýsují se však jasně i výhody této cesty. Záleží především v tom, že tímto projevem vystihujeme skutečnost bezprostředněji. Nepřetržité plynutí mluveného projevu odsunuje nebo silně omezuje uvažování, reflexi, kterou každý psaný projev zpravidla prochází a jež zadržuje prvky spontánnosti a nahrazuje je prvky záměrnými. Psaný projev omezuje však nebo snižuje bezprostřednost vyjadřování i tím, že bývá zpravidla vytvářen jen v jediné vrstvě jazykové, v jazyce spisovném, (nepřihlížíme-li ovšem k nečetným projevům psaným v dialektech a k aktualisaci ovlivněné zřeteli estetickými), zatím co spontánní projev mluvený nebývá omezen jen na jazyk spisovný. Avšak psaný projev bývá obvykle omezen i svou látkou. Nepíšeme o všem, o čem mluvíme, nýbrž vyjadřujeme se zpravidla v určitých stylistických formách, jež mají svou zákonitost. I ta se sice průběhem doby mění, ale uplatňuje se v ní silně vliv tradice, tedy vliv konservativní, jenž vzdálenost od projevu mluveného ještě více stupňuje. Písemné projevy mívají svou ustáleností v prostoru a čase — a také svou společenskou funkcí, jak nedávno připomněl Milan Romportl[2], větší význam než mluvená forma jazyka. Tento kvalitativní charakter psaných projevů se odlišuje od kvantitativní povahy projevů mluvených, jež svou obecnou rozšířeností, svým množstvím a také i určitou svou vlastní zákonitostí ovlivňují psanou formu jazyka. Stačí tu jen připomenout na příklad vazby přechodníkové, jež mluvený jazyk dneška nezná. Je proto důležité i v stylistice vycházet nejenom z psané formy jazyka, nýbrž také z jeho forem mluvených, v nichž spontánní projev už svou frekvencí zaujímá místo velmi důležité.

Východiskem je nám tu ten jev, že v spontánním mluveném projevu vystupuje silně do popředí obecný znak jazykových projevů, totiž přímý styk mluvčího s posluchačem. Vnitřním rysem tohoto styku je (stejně jako u psané formy jazyka) jeho záměrnost, neboť směřuje k určitému cíli, jímž je dorozumění. Jeho vnějším rysem, jenž tu vystupuje proti jazyku psanému navíc, je fakt, že se toto spojení děje v rámci určitých skutečností vytvářejících situaci projevu. Vyznačuje se svou lineárností, nepřetržitostí, jež, jak již bylo řečeno; do značné míry vylučuje prvky úvahové, „nedopouští libovolně rozvinuté a déletrvající práce na slově“[3]. Zvuková stránka tohoto spojení zahrnuje v sobě prvky aktivní, jako na př. melodii, [157]sílu hlasu, tempo řeči, a prvek v podstatě pasivní povahy, jímž jsou pausy (přestávky). I ty mohou mít funkci významotvornou, jak připomenuto ve studii Jedličkově a Danešově[4], stejně jako gestikulace a mimika, jež ve většině spontánních mluvených projevů význam jednotlivých výrazových prostředků zesilují a jež v omezené míře mohou i samy být nástrojem dorozumívání. Je tedy rejstřík výrazových prostředků běžného mluveného jazyka velmi obsáhlý a můžeme právem očekávat, že se odraz jeho rozmanitosti a specifičnosti projeví i v stylistice.

Srovnáváme-li spontánní projev mluvený s psaným projevem téhož obsahu, zjišťujeme v mluveném projevu jako nejnápadnější jeho rys ten fakt, že způsob vztahu mezi myšlenkou a jejím slovním vyjádřením je v něm uvolněn. Tento rys se jeví především v slovníku mluveného projevu. V četných jeho složkách pozorujeme totiž, že se jejich význam za určitých okolností zeslabuje nebo dokonce i stírá.

Slyšíme-li na př. souvětí: Počkej, budu hned připraven nebo Podívej se (koukni se), co je tam lidí, mají v obou souvětích slova (syntakticky ovšem věty žádací) počkej, podívej se, koukni se svůj plný původní význam; sloveso počkati tedy ‚strávit nějakou dobu čekáním‘, slovesa podívat se, kouknout se pak ‚popatřit, pohledět‘. Zcela jinak je tomu však s významem týchž sloves ve větách následujících: Počkej, já ti natluču, až tě chytím, nebo Podívej se, já se s tebou nebudu zdržovat. A stejně i v dalších podobných případech: Mluvili jsme už o tom, ale počkejte, něco vám ještě povím; podívejte se, nesmíte se hned tak rozčilovat; hleďte (heleďte, helejte), do novin mi přes rameno koukat nemusíte. Oslabení původního významu se jeví ovšem i u sloves jiných (Víte, tohle asi nebudete znát) a také i u jiných druhů slov. Je tomu tak na př. i u vokativních vsuvek. Uvedeme několik příkladů: „Měls tam jít taky. To jsem si, pane, pochutnal“. — „To si, člověče, nedovedeš představit ten rámus.“ — „To není, holenku (holečku), jen tak.“ — „To jsme si, panečku, vykračovali!“

Poslední příklady ukazují již zcela jasně, že oslabení původního významu může jít tak daleko, že slovo mění i své slovně druhové zařazení: panečku se stává citoslovcem, stejně jako se staly citoslovci původně slovesné tvary já řku (jářku) a hleď (hle). Někdy tu jde o jev již velmi starý (hle), jindy se zas tento proces ukončuje před našima očima.

Jev, že bývá význam slova v spontánním mluveném projevu [158]zeslabován, že klesá téměř k nulovému stupni, není jen jevem jednoho jazyka, má širší platnost[5].

Dospíváme tedy k poznání, že význam slova bývá často v běžném mluveném projevu zeslabován a že slovo ztrácí svůj původní plný význam. Tento jev je ovšem jen jednou stránkou našeho problému, a to stránkou popisnou. Je však třeba věnovat pozornost i příčinám významového poklesu slov a začlenění tohoto poklesu do stavby spontánního mluveného projevu. Výklad souvisí s povahou spontánního mluveného projevu. Vyložili jsme již, že tu běží o proces výrazně směřující od mluvčího k posluchači a význačně se lišící znakem lineárnosti a nepřerušovaného časového plynutí od projevů psaných. Základem je tu mluvní činnost mluvčího a jeho zájem o výsledek, totiž o pochopení, jehož se mu má dostat od posluchače. Zájem o výsledek, který „existuje téměř v každé práci, kterou konáme vědomě“[6], předpokládá jednak vědomé volní úsilí se strany mluvčího, jež se často projevuje výrazovou expresivitou (Počkej, já ti dám!), jednak ustavičnou snahou udržet pozornost posluchače, bojem s rozptylujícími popudy, jenž je „jedním z nejobtížnějších úkolů úmyslné pozornosti“[7]. Toto vědomé volní úsilí, projevující se výrazy expresivní povahy na straně jedné, a zajišťování pouhé pozornosti na straně druhé, zajišťování, jež se často automatisuje, dějí se v spontánním mluveném projevu často přímými výzvami, jež mají zpravidla syntaktickou formu vět žádacích (pozorujte, všimněte si, uvědomte si, uvažte, považte, hleďte, podívejte se, koukni, koukněte se, poslyšte, počkejte a j.). Volní prvky v nich jsou ovšem rozmanité intensity. Z toho plyne stupňovitost poklesu od reálné výzvy, která chce získávat, přesvědčovat nebo i varovat, až k významově téměř úplně oslabenému a často zcela automatisovanému prostředku [159]zajišťujícímu jen pozornost posluchače. Podobně zajišťujeme pozornost posluchače i vokativními vsuvkami (soudruzi, pane, člověče, příteli, holenku, holečku, panečku), tedy jazykovými prostředky, z nichž některé se častým užíváním automatisují, klesají až k významové neurčitosti, mění dokonce někdy slovní druh a vystupují pak na nulovém bodě svého významového poklesu ve funkci slovních prostředků zajišťujících pozornost.

V spontánním mluveném projevu je velmi důležité pozornost posluchače nejen udržovat, nýbrž i získávat, aktivisovat, a tím posluchače i přesvědčovat. Děje se tak zpravidla zjišťovacími otázkami, jež mívají často i formu vět vedlejších (chápete?, rozumíte?, víte?, že ano?, že jo?, no ne? a pod.). V těchto výrazových prostředcích neběží zpravidla o zjištění, zda posluchač rozumí, chápe, ví, nýbrž o výraz získávající jeho pozornost nebo přesvědčující jej o správnosti stanoviska mluvčího. Podle intensity, kterou obsahují, mají tyto výrazové prostředky někdy expresivní povahu: Je to přece taky váš zájem, chápete? (rozumíte?) — Udělal to kvůli ženě, víte? Ale v téhle věci měl pravdu, že ano? (že jo? no ne?) — Jindy zase v nich nejde o expresivní přesvědčování, nýbrž jen o zajišťování pozornosti, a tím i vnímavosti posluchače, tedy o výrazový prostředek automatisovaný, potřebný k udržení spojení mezi oběma činiteli mluveného projevu. Oznamovací ráz projevu ukazuje často sám, že tu nejde o přesvědčování, nýbrž jen o oživování pozornosti: „Byl jsem tam hned ráno — už tam byl houf lidí — rozumíte — každý měl moc řečí — že jo — že by se měl vzít na to buldozer — takhle že to bude dlouho trvat — chápete — no jo, povídám, mluvením se to nespraví, copak takhle chytit lopatu do ruky a jít na to, to je — víte — ze všeho nejrozumnější.“

Výrazových prostředků užívaných k zajištění pozornosti má ovšem spontánní projev mluvený více. Vedle těch, o nichž jsme se zmínili, je to zejména krajově rozšířené ne s protáhlou tázací melodií stoupavou a dnes pak zejména v pražské mluvené řeči nevhodně rozšířené jo s melodickou tendencí stoupavou:

„Šel jsem se na kluka zeptat do školy, jo, abych věděl, co a jak. Přijdu tam hned v osm hodin, jo, a ptám se po ředitelce. Najdu ji na chodbě před ředitelnou, jo, povídám, jsem ten a ten, jo, mám tu jako kluka, jo, a chtěl bych vědět, jak to s ním dopadá.“

Velké rozšíření tohoto jo s melodickou tendencí stoupavou a jeho převaha nad ostatními slovními prostředky zajišťujícími pozornost posluchače je jev, jejž bychom ve spojitosti s krajovým rozšířením tázacího ne mohli snad vykládat i tím, že běžný mluvený jazyk směřuje do jisté míry k jednoslabičnosti u těchto výrazových pro[160]středků. Prozkoumání spontánních mluvených projevů nářečních ukázalo by pravděpodobně i po této stránce mnohou zajímavost.[8]

Uvedenými výrazovými prostředky zajišťujeme v běžném mluveném projevu pozornost posluchače přímo. Věty žádací, vokativní větné celky i otázky zjišťovací se obracejí přímo k posluchači jako přímé výzvy k zvýšení jeho vnímavosti. Ale také mluvčí sám a jeho osobní vztah k látce, o níž hovoří, je v mluveném projevu výrazně zastoupen. Příznakem spontánního mluveného projevu není jenom časté kladení zájmenného podmětu já, jehož významové arytmické platnosti v hovorové češtině byla věnována studie Mathesiova[9]. Projevem tohoto osobního vztahu k hovorovému thematu jsou i vložené věty typu prosím, povídám, říkám, řeknu, myslím i ustálené formy vložených vět jako nemusím ani říkat (povídat), jak známo, jak vidět, to se rozumí, to se ví, jak už to vypadá, jak se říká, jakpak ne, pročpak ne, jak by ne a pod. Ve vsuvkách, zdůrazňujících osobu mluvčího, uplatňují se ovšem i prvky povahy společenské. Je tomu tak zejména na př. u vsuvky prosím. Také její významový obsah klesá, měříme-li tento pokles srovnáním s významem základním, téměř až k nulovému stupni významovému a slovo samo slouží v spontánní mluvě jako formální prostředek k vyjádření společenské funkce projevu. Dodává mu určitého společenského zabarvení, na př. zdvořilostního ve spojení prosím ano a v četných jazykových situacích podobného rázu. (To je, prosím, všechno náramně hezké — Co byste tam, prosím vás, dělal? — Tak to bychom, prosím, měli a pod.). Volní stránka mluveného projevu jím může být zmirňována, sloveso samo se stává svým významovým poklesem funkčně méně významným a poklesá také tvarově (prosimano, ’simano). Na tento tvarový pokles výrazových prostředků funkčně méně významných, způsobený „jistou nepozorností mluvčího“, zejména „u výrazů spíše formálního charakteru“ upozornil na příkladech z němčiny, lotyštiny a španělštiny nedávno Georg Fr. Meier[10]. Jindy opět může být slovesem prosím volní stránka [161]projevu zesilována a sloveso má plný důraz (Tak to se, prosím, dělat nebude!). Ale i v tomto druhém případě ustupuje původní jeho význam a sloveso se stává prostě výrazem silné vůle mluvčího.

K zajištění pozornosti patří také vhodná míra oddechu[11]. Její přirozenou podobou je v běžném mluveném projevu přestávka. Je nutná pro mluvčího i pro posluchače, neboť mluvený projev je svým nepřetržitým plynutím značně náročný na slovní pohotovost mluvčího i na vnímavost posluchače. Pro mluvčího však delší přestávka v řeči skrývá v sobě nebezpečí, že se posluchač v průběhu mlčení dostane myšlenkovými asociacemi do jiné myšlenkové sféry nebo že vlastním projevem přeruší pásmo rozhovoru, a tím poruší účinnost projevu mluvčího. Je tedy s hlediska mluvčího vhodné, aby delší přestávka v pásmu projevu byla vyplněna — nebo spíše doplněna, neboť nakonec i vedle slovní výplně mluvčí přestávku k oddechu i k rozmyšlení nezbytně potřebuje — prvky slovními.

Děje se tak zpravidla jednočlennými větami neslovesnými, které „mají nízkou hodnotu sdělnou“ a jichž se užívá „především tam, kde je možno slova doplňovat hudebními prostředky a situací“[12]. V běžném mluveném projevu mají tyto věty zpravidla podobu: Dobrá. — Dobře. — No dobrá. — No dobře. — Dále a pod. Tak slýcháme na př.: „Přinesl večer rybu a tvrdil, že ji sám chytil. Ale lovit jsme ho nikdo neviděl. Dobrá. Sel jsem k němu a povídám … — Přišel sám ke mně a podává mi ruku jakoby nic. No dobře. Za chvíli se zase vytratil ze světnice. —“

Je při mnohotvárnosti mluveného projevu přirozené, že ve větách tohoto typu je mezi platností příslovečnou přitakávací a platností citoslovečnou, kdy slova dobrá, dobře vyjadřují vlastně jen potřebu delší pausy, přechod velmi plynulý. Je proto přirozené, že je řada případů pomezních, kde takovéto neslovesné věty podržují úkoly oba: slovní zastoupení pausy i oslabení významové, totiž přitakávání tomu, co bylo řečeno (Dobrá. — Dobře a pod.), nebo vzbuzující pozornost pro to, co má následovat (Dále).

Delší přestávky v řeči potřebuje mluvčí zejména tehdy, když má odpovědět na otázku svého posluchače a podat delší souvislou odpověď. Také tuto dlouhou přestávku, kdy se chystá a soustřeďuje k odpovědi, vyplňuje často slovně, a to tak, že otázku opakuje, nebo tak, že místo melodie tázací užije melodie oznamovací, měně přitom v obou případech slovesnou osobu:

[162]Prosím vás, jak jste na to šli? —
a) Jak jsme na to šli? Nejdřív jsme si nakreslili plán.
b) Jak jsme na to šli. Nejdřív jsme si nakreslili plán.
Co tohle má zas znamenat? —
a) Co to má znamenat? To znamená, že se autobusem už nepojede.
b) Co to má znamenat. To znamená, že se autobusem už nepojede.

 Mezi oběma způsoby odpovědi je i rozdíl stylistický. Přímá opakovaná otázka rozpojuje oba členy výpovědi mnohem důrazněji než věta s intonací oznamovací, neboť ta má povahu spíše zaznamenávající. Zatím co otázka zahajující odpověď nevylučuje doznání jisté podřazenosti se strany mluvčího (Co to má znamenat? To sám nevím), zaznamenávající odpověď předpokládá zpravidla následující projev převahy mluvčího (Co to má znamenat. To je jasné, to vám vyložím, to vám chci právě vyprávět, to je samozřejmé…). Významový obsah obou druhů vyjádření je však silně pokleslý, oba mají v podstatě především funkci vyplnit delší přestávku v řeči, kterou potřebuje mluvčí k svému soustředění[13].

Povaha spontánních mluvených projevů, jejichž hlavním a základním rysem je přímý styk mluvčího s posluchačem a jejich nepřetržitost, vede tedy mluvčího k tomu, že užívá jazykových prostředků, jimiž zajišťuje pozornost posluchače. Sdělná hodnota takových prostředků klesá, naproti tomu se však vyvíjí a roste jejich úkon při udržování vnímavosti posluchače.

Nižší stupeň významové hodnoty některých lexikálních prostředků běžných mluvených projevů nemusí však být vždy důsledkem potřeby udržovat pozornost posluchače. Také nemusí být tato příčina příčinou jedinou. Bývá často kombinována i s příčinami jiného typu. Jednou z příčin, proč užíváme v běžném mluveném projevu slov významově méně určitých, je jistě i konkretní situace, v níž projev probíhá. Mohou-li se účastníci mluveného projevu opřít o přímé vnímání, které jim usnadňuje pochopení situace, mohou mnohé prvky svých projevů jen naznačit, aniž se tím porozumění nějak ztíží. Slova Tak honem! pronesená intonací věty rozkazovací a doplněná věcnou situací před žádoucím a zdržovaným odchodem na procházku mohou zcela dobře nahradit souvětí: Jsem netrpěliv a přál bych si, aby sis pospíšil se svými přípravami na procházku. Bally[14], jenž věnoval otázkám [163]mluveného jazyka značnou pozornost, upozornil již dříve, že „není, ostré hranice mezi situací a jazykovým projevem“, a to i v tom smyslu, že základní prvky situační mohou doplňovat mluvený projev i po stránce syntaktické. (Při zvolání Podívejte se! ukazujeme gestem na předmět a nahrazujeme jím tak vyjádření s předmětem mluvnickým.)

Tím spíše však usnadňuje nám situace, za níž běžný mluvený projev probíhá, abychom užívali lexikálních prostředků významu širokého a neurčitého, jež mimojazykoví činitelé situační mohou v daném případě významově blíže určit. Kromě situace působí však na výběr lexikálních prostředků v spontánním mluveném projevu i okolnost, že takový projev probíhá zpravidla i v ovzduší důvěrnosti[15]. Důvěrnost znamená také společenskou blízkost, a tedy i předpoklad, že budu i tehdy pochopen, mluvím-li neurčitěji. Všechny tyto složky jsou doplňovány ještě jednou okolností, jež v jiných jazykových projevech, zejména psaných, téměř neexistuje: časovou tísní. Mluvčí nemá při mluveném projevu čas k tomu, aby si uvědomil svou slovní zásobu a vybral takové lexikální prostředky, které by za všech okolností a vždy mohly zcela adekvátně vyjadřovat jeho myšlenku[16]. Je proto pochopitelné, že mluvčí, časem tísněný, užívá v mluveném projevu lexikálních výrazů rozsahově širokých, avšak obsahově chudších, protože tento postup mu jednak umožní rychlejší výběr, na druhé straně pak zase situace doplní specifikující znaky, jež slovu obsahově neplnému chybějí. Tento jev bývá usnadněn i okolností, že posluchač je někdy přímo očitým svědkem toho, o čem se mluví, takže mu vskutku podle slov Gvozděvových „namnoze stačí náznak“.

Toto vše, a zejména okolnost posledně připomenutá, vedou rovněž, stejně jako již dříve uvedené důvody, k tomu, že způsob vztahu mezi myšlenkou a jejím slovním vyjádřením je volnější.

Toto uvolnění, jež se v běžném mluveném projevu obráží menší lexikální přesností výrazovou, než je tomu v jiných jazykových projevech, tento volnější vztah, vedoucí k menší výrazové přesnosti, jeví se zejména u abstraktních prvků mluveného projevu, především u těch, jež jsou nositeli dějů, činností a stavů, tedy [164]u sloves. Je tedy dalším rysem spontánních mluvených projevů, že v nich užíváme v daleko větší míře nežli v jiných jazykových projevech sloves obsahově chudých. Řekne-li na př. primář nemocnice sekundářovi: „Přivezli jednoho nefritika, podíváme se na něj“, nebo řekne-li asistent profesorovi: „Podívám se na tu diplomovou práci doma“, dávají tu slovesu podívat se, rozsahově původně hodně širokému, obsah značně větší, nežli má ve svém významu původním (‚popatřit, pohledět‘), neboť ho užívají ve významu ‚prohlédnout, zběžně prostudovat‘. Tak slovesu, původně obsahově úzkému přibývá znaků, jež jeho obsah rozšiřují. Analogičnost četných situací, z nichž mnohé se vyznačují často i expresivní povahou, i častá důvěrná blízkost mluvčích i posluchačů (která tu je rovněž důležitá, neboť posluchač, který by náležel jiné vrstvě než mluvčí a byl bez vztahu určité důvěrnosti k němu, by novému významu, pokud není ustálen, nerozuměl) působí kladně na ustálení nového významu, jenž se konečně v závěrečné fázi svého vývoje lexikalisuje[17].

Situace, osobní vztah i časová tíseň spontánního mluveného projevu působí tedy, že v něm užíváme lexikálních výrazových prostředků a především sloves obsahově chudých. Říkáme: „dělat radost, zármutek, starost, potíže“ ve významu ‚působit‘, „dělat oběd“ — vařit; „dát knihu do knihovny“ — zařadit, vložit, uložit; „dát talíř, vázu na stůl“ — položit, postavit; „dát kabát na věšák“ — pověsit; „dát věc advokátovi“ — svěřit; „brát potraviny v Pramenu“ — nakupovat. Tak tomu často bývá i u jiných sloves širokého rozsahu a obsahově chudých, jako na př. dostat, dostávat, vést, myslit, jít. Třeba tu ovšem od sebe lišit případy, kdy jazyk mluvený užívá takovýchto sloves z důvodů, jež jsme vyložili, a případy, kdy běží o výrazy eliptické (musíme na př. dělat, t. j. rychle, abychom přišli včas, tedy: pospíchat; dostat, t. j. do své moci, nebezpečného zločince, tedy: polapit, chytit). Zejména často užíváme v spontánním mluveném projevu slovesa jít, dávajíce mu situací, expresivitou význam značně užší. Často tu opět působí elipsa. Prosté jdu může znamenat podle situace: jdu k tobě — přicházím; jdu pryč — odcházím; jdu z lůžka — [165]vstávám; jdu ze služby — opouštím ji („od 1. ledna určitě jdu“); v rozkazovacím způsobu ztrácí často svůj původní význam a může být podle situace výrazem mírného odmítání („Ale jdi, tam přece nebudeš chodit!“) nebo odmítání silně expresivního („Jdi k šípku, jdi k čertu, jdi na kolo“ atd., atd.). Vedle odmítání je jeho rozkazovací způsob i výrazem podivu: „Ale jděte, jak jste to mohl všecko stačit!“

Mnohé z těchto slovních prostředků spontánních mluvených projevů jsou běžné i hovorové vrstvě spisovného jazyka, mnohé pronikly vůbec do spisovného jazyka již dříve, jiné konečně (jako na př. uvedené sloveso podívat se ve významu ‚běžně prostudovat, prohlédnout‘) do spisovného jazyka pronikají a ukazují nám, jak je i běžný hovor zdrojem obohacování slovní zásoby spisovného jazyka.

Pokusili jsme se naznačit alespoň na několika stylistických poznatcích problematiku spontánního mluveného projevu, jazykové oblasti snad nejrozšířenější, ale zároveň i v theoretickém zkoumání nejvíce opomíjené. Uznáváme-li však zásadu o těsném sepětí theorie s praxí za správnou, nemůžeme ponechávat theoreticky ladem nejrozsáhlejší oblast denní jazykové praxe. Spontánní mluvené projevy mají ovšem i mnoho jiných charakteristických rysů, než jsou ty, které jsme uvedli. Citové zaujetí mluvčího proniká v nich šíře a vede k obsáhlejším změnám, než bylo možno uvést v tomto článku. Také větná skladba spontánních mluvených projevů liší se značně od skladby projevů psaných. Těmto rysům bychom však věnovali svou pozornost v další úvaze.

---

[1] A. N. Gvozdev, Očerki po stilistike russkogo jazyka, Moskva 1952.

[2] Daneš - Hála - Jedlička - Romportl, O mluveném slově, Praha 1954, s. 4. O vztahu jazyka psaného k jazyku mluvenému v. též studii Josefa Vachka, Psaný jazyk a pravopis, Čtení o jazyce a poesii, Praha 1942, s. 235 a další.

[3] B. M. Těplov, Psychologie, Praha 1950, s. 175.

[4] Daneš - Hála - Jedlička - Romportl, O mluveném slově, s. 73, 91, 109.

[5] Výrazně o tom svědčí studie Jeanjaquetova o galicismu par exemple. (J. Jeanjaquet, Le problème de Par exemple! Genèse et développement d’un gallicisme, Mélanges linguistiques offerts à Charles Bally, Ženeva 1939, s. 439n.) Ústí v poznání, že se tento výrazový prostředek mění v mluveném jazyce až v pouhé emocionální citoslovce. A bibliografie o výkladech tohoto rčení (C. M. Robert, A. Tobler, W. Ricken, L. Spitzer, A. Barth, Th. Kalepky, F. Brunot a L. Clédat), v studii Jeanjaquetově uvedená, zároveň zajímavě ukazuje, jak je často nutné při výkladu významu slov uchylovat se od dokladů z řeči psané k dokladům čerpaným přímo z živé mluvené řeči, jak usilovná snaha o řešení některých problémů v oblasti psaného jazyka může býti i pro významné vědce cestou mylnou, jde-li o jev převážně z oblasti jazyka mluveného, tedy o jev, jehož situační mnohotvárnost psaný jazyk vystihnout ani nemůže.

[6] B. M. Těplov, Psychologie, Praha 1950, s. 108.

[7] Tamže, s. 109.

[8] V Bechyni jsem na př. poznal v letech 1949—53 následující výrazový prostředek, který má zajistit pozornost posluchače: „Když dřív bývaly dřenice, ví, tak se koryto řeky pořádně vyčistilo, ví, odplavilo to všechen neřád, ví, ryby potom musely víc hledat žrádlo, ví, a braly víc jak teď, když už pár let dřenice nejsou“ (hovoří listonoš v Bechyni).

[9] Pronominální podmět v hovorové češtině, Čeština a obecný jazykozpyt, Praha 1947, s. 286—293.

[10] Georg Fr. Meier, Ein Beitrag zur Erforschung der Zusammenhänge von Sprache und Denken und der Entwicklungsgesetzmäszigkeiten der Sprache, Wissenschaftliche Zeitschrift der Karl Marx - Universität Leipzig, roč. 1952/53, seš. 9—10, s. 622a (Gesellschafts- und Sprachwissenschaftliche Reihe Nr. 4/5).

[11] O tom viz Těplov, Psychologie, Praha 1950, s. 111.

[12] Vladimír Šmilauer, Sloveso a přísudek, Druhé hovory o českém jazyce, Praha 1947, s. 84 (oba citáty).

[13] Zvukové, hláskové a slovní vyplňování přestávek v řeči — ovšem v řeči zpravidla předem připravené — neušlo u nás pozornosti Jana Blahoslava, jenž v tomto jevu vidí, „jakž staří říkávali, nevycvičených kazatelů stoličky“. O tom Vady kazatelů, vyd. Fr. A. Slavíka, Praha 1876, s. 54.

[14] Charles Bally, Le langage et la vie, Curych 1935, s. 117. Viz též jeho Traité de stylistique, Heidelberk 1909, s. 92.

[15] K témuž poznatku dospívá v podstatě i Gvozděv. Nemluví sice přímo o důvěrnosti vztahů při svých charakteristikách stylu hovorového, ale zdůrazňuje „větší komplikovanost vztahů mezi autorem a čtenářem než mezi hovořícím a posluchačem“ (s. 13), upozorňuje, že se mluvčí „obrací k posluchačům, kteří jsou často těsně spjati s životními osudy hovořícího“, a jimž tedy „namnoze stačí i náznak“ (s. 187).

[16] To potvrzuje i zcela běžný a obecně známý fakt, že nejpřesnější formulace svých myšlenek, a často tedy i nejlepší argumenty nacházíme „post festum“, v době po rozhovoru, kdy už jich nepotřebujeme.

[17] V uvedeném případě na př. běží jistě o význam dnes ustálený, ač jej naše současné slovníky plně nezachycují. Akademický Příruční slovník uvádí tento význam neúplně (‚posouditi, uvážiti něco‘), nezachycuje tedy významový odstín ‚prohlédnout‘, ‚zběžně prostudovat‘, v hovorové vrstvě spisovného jazyka dnes zcela běžný. Tento drobný poznatek nechce být povahy hodnotící. Chtěl by jen poukázat na fakt, že lexikografické práce současného jazyka by se měly opírat nejen o materiál jazyka psaného, nýbrž také o materiál čerpaný přímo z řeči hovorové, která je součástí spisovného jazyka. Známe totiž celkem dobře, jak se spisovně píše, ale známe velmi málo, jak se spisovně mluví.

Naše řeč, ročník 37 (1954), číslo 3-6, s. 154-165

Předchozí Karel Horálek: K metodice stylistického rozboru

Následující František Kopečný: Má tvarové rozlišování přídavných jmen určitých a neurčitých v přísudku význam stylistický nebo mluvnický?