Nový slovník cizích slov

Františka Havlová

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Když v roce 1954 vydalo Státní pedagogické nakladatelství „Kapesní slovník cizích slov“ zpracovaný dr. Jiřím Hallerem,[1] slíbila v předmluvě redakce jazykových příruček, že „Státní pedagogické nakladatelství vydá v nejbližší době podrobnější slovník cizích slov, který přinese větší bohatství hesel“. Dvě léta nato (1956) vyšel skutečně poměrně rozsáhlý Slovník cizích slov, sestavený Janem Kubištou a dr. Ladislavem Rejmanem. (Zesnulý J. Kubišta zúčastnil se jako člen kanceláře Slovníku jazyka českého po mnoho let prací na rukopisu prvních svazků akademického Příručního slovníku jazyka českého a získal při tom bohaté zkušenosti lexikografické.) Kolik hesel tento pětisetstránkový slovník obsahuje, není sice uvedeno, ale můžeme je odhadnout asi na 30 tisíc. A to není množství malé, i když je to jen asi polovina hesel Pechova „Velkého slovníku cizích slov“ (1952). Podle slov úvodní poznámky má tento nový slovník „poskytnout dnešnímu čtenáři stručné sice, ale co možná všestranné poučení o významu cizích slov, která se nejčastěji vyskytují v periodickém tisku i v literatuře knižní“. Materiál byl vybírán tak, aby byly zastoupe[98]ny rovnoměrně různé vědní obory, ale kromě odborných výrazů, jichž je opravdu nejvíc, jsou uváděna i spisovná slova, jež termíny nejsou, a vedle toho ještě cizí slova z jazyka obecného, lidového i z nářečí. Autoři se snažili, „aby nic podstatného nebylo opominuto“, a proto zařadili i výběr „tzv. okřídlených slov a vět“ a jména nejznámějších hrdinů světových dramat a románů, kteří se většinou stali představiteli jistého typu (Don Quijote, Don Juan, Falstaff, Faust, Hamlet, Oblomov ap.).

Úkol, který si takto slovník vymezil, je tedy velký a autoři jej splnili celkem se zdarem. Bohatství materiálu je značné, výklady instruktivní, protože se autoři neomezují jen na české ekvivalenty nebo na nejstručnější výklad, jak to činil i Pech. Často podávají poučení encyklopedického charakteru, takže některá hesla, především z oblasti společenských věd, zabírají i 10 až 20 řádků (heslo trockismus např. 21 řádků). Jako ve všech slovnících cizích slov je i zde uvedena výslovnost, pokud se odchyluje od psaného obrazu slova, takže se tento slovník dobře hodí všem uživatelům k první informaci o cizích slovech odborných i k hledání vhodných českých ekvivalentů k cizím slovům ostatním. Přesto však je možno mít několik poznámek a připomínek, jež se budou týkat především výběru slov a způsobu zpracování.

Cizí slova se objevují v knižní a časopisecké literatuře ve značné míře. Mnohá z nich jsou už dnes zastaralá, mnohá z nich známe jen z více nebo méně exkluzivního užití u některých spisovatelů (mám na mysli třeba R. Svobodovou, Ž. Podlipskou, Čapka-Choda ap.). Autoři slovníku, kteří chtěli uvést jen slova nejčastěji se vyskytující, takovým slovům, popřípadě nikoli běžně tvořeným odvozeninám cizích slov, měli — a snad i chtěli — se vyhnout. Zjistit ovšem frekvenci právě takovýchto celkem ojedinělých slov není snadné, protože předpokládá bohatý dokladový materiál, který jednotlivec obyčejně nemá. Proto se autoři museli opírat a opírali o slovníky cizích slov již vyšlé a o výkladové slovníky české (uvádějí je mezi prameny na s. 3), ale nemohli si vždy dobře zkontrolovat skutečnou životnost některých slov. A tak na jedné straně ze slovníků přejali slova ve skutečnosti zcela ojedinělá nebo zastaralá (bylo by zajímavé vysledovat, jak se právě v slovnících cizích slov přejímají některé výrazy z jednoho vydání do druhého), na druhé straně nezachytili některá slova nová nebo sice starší, ale v literatuře živá. Tak sloveso blondovat (odbarvovat vlasy) není v lístkovém materiálu Ústavu pro jazyk český vůbec doloženo a do slovníku takového druhu, jako je slovník Kubištův a Rejmanův, nepatří. (V Příručním slovníku je uvedeno bez dokladu, ale nedopatřením i bez omezení.) Slovo dušegrějka (‚ruská teplá jupka bez rukávů a knoflíků‘) je v archívu ÚJČ doloženo jedenkrát v podobě dušegrejka (R. Pokorný v překladech veršů z r. 1874), jedenkrát v podobě dušehrejka (K. Hav[99]líček, Obrazy z Rus) a dvakrát v zčeštěné podobě, kterou uvádí jako dubletu i slovník Kubištův-Rejmanův: dušehřejka (Zeyer v Novelách a V. Č. Bendl v překladu Puškinova Oněgina). Fantasistní máme doloženo jen jednou z F. X. Šaldy (v Zápisníku z r. 1931), avšak to je jeden z četných galicismů Šaldových utvořených ad hoc. Slovo francmaçon (‚svobodný zednář‘) je doloženo jedinkrát z J. Holečka, kdežto F. X. Šalda užil jednou odvozeniny francmaçonství („francmaçonství vášně“), v slovníku neuvedené. Slovo tyfon ve významu ‚větrná smršť na moři‘, čili jak dnes běžně říkáme tajfun, je sice doloženo z Ottova slovníku naučného nové doby (Dodatků) i z Masarykova naučného slovníku (v krásné literatuře jen Pichlerem v překladu Saint-Pierrovy Chyše indické z r. 1842), avšak tam se asi dostalo mechanickým přepsáním anglického typhoon; bylo zatlačeno běžným tajfun a vůbec se ho neužívá. Bagáž ve významu zavazadla, charakterizované v Příručním slovníku i v slovníku Kubištově-Rejmanově jako zastaralé, nebylo příliš běžné; v archívu je doloženo jen z A. Mrštíka (Rok na vsi 1904), z Holečka (Za svobodu 1878) a z Pflegra (Telegram 1866). Grelota (‚háčkované nebo pletené ozdoby ženských šatů napodobující rolničky‘), uvedené v slovníku bez časového omezení, bylo asi krátce dobové, úzce omezené; mají je jen Vševěd a Dodatky k Óttovu slovníku naučnému. Tato a jiná podobná slova budou jistě mít své místo ve velkém slovníku cizích slov, ne však v našem slovníku živých cizích slov.

Na druhé straně postrádáme v slovníku slova jazyka spisovného i obecného i výrazy odborné, jež jsou dnes — nebo byly ještě nedávno — zcela běžné. Jsou to např. almara (je uvedena kasa), berla (je uvedena perla), fach, fachman, fald, faldovat, fašang, fošna, gruzovik (je broněvik), ichtoxyl, Ikaros, iljušin, Indočína, indoevropeista, jupka (autoři užili tohoto slova ve výkladu), kvíz, žandár, žentour, žingle aj. Také ze slov zkratkových marně hledáme některá často nebo dokonce velmi často užívaná v posledních letech, zvláště v souvislosti se stranickým životem; tak není uvedeni agitprop, agitpropčík, doložený v novinách už v třicátých letech, po r. 1945 mezi jiným i ve Fučíkově Reportáži psané na oprátce, kultprop a kultpropčík, kdežto jiná slova, podle našeho zdání méně běžná, uvedena jsou (např. torgpredstvo). Otázka je také, mají-li být ve středním slovníku cizích slov, jako je náš, uváděna cizí slova a slovní spojení, která tvoří jen součást slovního pokladu toho kterého jazyka, a uvedou-li se v jazykovém slovníku jiného národa, mají nutně povahu citátu; mám na mysli např. francouzské merci nebo anglické good bye (avšak dnes zcela běžné chorošo uvedeno není) nebo konečně francouzský člen le. Je zřejmé, že je uveden jen proto, že se objevuje ve třech rčeních: le styl est l’homme même (!), les extrêmes se touchent a l’État c’est moi; ne[100]ní-li však uvedeno ani přídavné jméno grand, které se objevuje v hesle folio ve spojení grand in folio (je uvedeno jen podstatné jméno grand ve významu ‚španělský velmož‘), neměl být zařazen ani tento člen. Rčení, citáty z klasiků, především latinských, a vůbec „okřídlená“ nebo „živá“ slova, jak jim říkal V. Flajšhans, jsou zastoupena v počtu hojném a pro dané účely slovníku způsobem vyčerpávajícím. (Je však diskusní, mají-li být vůbec citáty takto zařazeny mezi jednotlivá slova; myslím, že by bylo správnější uvést je na konci slovníku v samostatném seznamu.)

Potřeboval by tedy výběr slov revizi, i když nedostatky ve výběru nejsou podstatné, stejně jako by si zasloužila propracování stavba jednotlivých hesel. Protože autoři šetřili místem, neuvádějí každé slovo samostatně, nýbrž užili způsobu tzv. hnízdování, dnes v menších slovnících běžného. Při tomto způsobu uvede se jako heslo slovo základní a odvozeniny se k němu přiřadí do téhož odstavce. Je však žádoucí, aby bylo přesně stanoveno, které odvozeniny se přihnízdují, protože jinak může dojít k přiřazování mechanickému, danému jen materiálem. A to má za následek nedůslednosti, s nimiž se setkáváme i v našem slovníku. Na jedné straně jsou obsáhlé heslové odstavce, v nichž jsou k základnímu heslu přiřazena všecka slova téhož základu, i když jsou významově značně posunuta a nevznikla přímým odvozením (např. k základu instrument je přihnízdováno: instrumentace, instrumentační, instrumentál (!), instrumentalismus, instrumentalista, instrumentální, instrumentarium, instrumentář, instrumentářka, instrumentátor, instrumentista, instrumentovati, instrumentum, nebo k heslu legalisace: legalisovati, legalita, legálnost, legální), na druhé straně jsou slova příbuzná zpracována jako samostatná hesla; tak jsou uvedena jako samostatná hesla idiot (s přihnízdovaným přídavným jménem idiotický a podstatným jménem idiotie) a přechýlené ženské jméno idiotka (s přihnízdovaným přídavným jménem idiotský), nebo bohém (s přihnízdovaným podstatným jménem bohéma) a bohémka (s přídavným jménem bohémský), nebo runa (bez odvozenin) a runolog (s přihnízdovaným přídavným jménem runový). Když už autoři určili za základní princip abecední řazení, měli je dodržet důsledně, tak jak to učinili např. u hesla instrument, protože takto by u některých hesel snadno mohlo dojít k zkreslení (např. u hesla idiot by se někdo mohl domnívat, že je k němu utvořeno jen přídavné jméno idiotický, kdežto přídavné jméno idiotský že je utvořeno k podstatnému jménu idiotka). Bylo by proto správnější nadřadit abecednímu řazení hledisko slovotvorné. Pak by se také zmenšilo nebezpečí mechaničnosti, která způsobila, že někdy byly zahrnuty pod jeden význam pojmy, které spolu nemají vůbec nic společného. Tak u hesla latina (‚latinský jazyk‘) je uveden význam ‚část staršího mlýnského zařízení‘ v platnosti mlynář[101]ského odborného termínu. Avšak tato mlynářská latina nemá myslím s latinou jako jazykem nic společného; domnívám se, že jejím základem je slovo lať, takže znamená vlastně ‚laťoví‘, a je otázka, zda vůbec v tomto významu do slovníku cizích slov patří (podle Etymologického slovníku jazyka českého Holuba-Kopečného je sice lať z něm. Latte, ale zdomácnělo tak jako slovo košile, kalhoty apod., takže je jako cizí už nepociťujeme). Jako homonyma (slova stejně znějící, ale různého významu) rozlišuje je už Jungmann ve svém Slovníku, a myslím, že opravdu neměla být pod jedním významem. Podobně jsou spojeny dva významy u hesla jota: s neodlišenou výslovností je jota řecký název písmene i, kdežto s výslovností [chota] španělský název písmene j (a pak i název jednoho z nejznámějších španělských tanců); měl se tedy tento druhý význam oddělit alespoň číslicí, jak je to řečeno v úvodní poznámce.

Naproti tomu jsou jako samostatná hesla, bez uvedení jakéhokoli vztahu zpracována slova, která jsou vlastně tvarovými dubletami, neodlišenými často ani stylisticky. Tak slovo baklažán není uvedeno v žádný vztah k slovu patlažán, které je dnes i jako odborný název botanický i jako neodborný výraz jeho zcela rovnocenným synonymem. A protože se neshodují ani výklady obou těchto slov (baklažán je vyloženo jako ‚lilek jedlý‘, kdežto patlažán jako ‚lilek vejcoplodý, jedlý, s plody podobnými okurce‘), přestože jindy autoři tak činí (např. influence i influenza, uvedené jako dvě samostatná hesla, jsou vyloženy lékařsky stejně jako ‚chřipka‘), musí si čtenář vytvořit chybnou představu, že jde o dva různé pojmy. Podobně může být čtenář na pochybách, jde-li o tentýž pojem, u hesel idiom (‚jazyková zvláštnost‘) a idiotismus (‚svérázné rčení, jazyková zvláštnost‘) nebo u hesel folio (‚půlarchový nebo vůbec veliký formát‘) a in folio (‚v rozměru celého archu nebo půlarchu‘). — Až se bude pomýšlet na nové vydání, bude tedy nutno věnovat otázce stavby a výkladu hesel větší péči a důsledně propracovat také vzájemné odkazy.

Výslovnost je vcelku uváděna dobře, několikrát však došlo k zbytečným omylům. Např. u Foreign Office je uvedena výslovnost [forejň] místo [forin], u rumpstek (chybně místo rumpsteak) [rampsteak] místo [rampstejk], u rummy [remi] místo [rami], u rush [reš n. ruš] místo [raš n. ruš], u truck [trek] místo [trak] atd. Závažnější nedostatek je, že poměrně často není uvedena dlouhá výslovnost samohlásek, např. ve výrazech a slovech akordeon, exlibris, kinestesie, lapis, tamburina atd. I zde tedy bude potřebí revize, stejně jako v určování stylistické charakteristiky. Zdá se, že autoři neměli jasno o tom, co je vlastně jazyk hovorový, co jazyk obecný, nebo lidový a co výraz vulgární, a co je nutno označit jako slang, a proto je toto hodnocení, které jak známo patří k nejobtížnějším úkolům slovnikářským, značně nejednotné. Mno[102]ho nejednotnosti je také při uvádění původu jednotlivých slov. Důsledně je uváděn původ jen u citátů, u slov se však uvádí jen zcela náhodně; nejlépe vychází hudební terminologie, většinou italského původu, při níž došlo k opominutí jen v několika málo případech. A přece by měl být právě proto, že jde o slovník cizích slov, uveden u všech základních slov nejen jazyk, z něhož slovo pochází, nýbrž popřípadě i další jazykové prostředí, jímž k nám slovo přišlo, i původní jeho podoba. Jen tak by bylo poučení o cizích slovech úplné. To ovšem znamená sestavit velký slovník cizích slov, takový, jaký v posledních letech vyšel v Sovětském svazu, na Slovensku, v Jugoslávii, v Německu, v Polsku i jinde,[2] ale to je úkol nad síly jednotlivce. Zatím na takový slovník nemůžeme pomýšlet, a proto by bylo dobře, kdyby tento Slovník cizích slov, který bude uživatelům sloužit daleko lépe než všechny slovníky dosud u nás vyšlé, byl zrevidován a vyšel opravený znovu, aby dobře sloužil všem, kdo budou hledat o cizích slovech byť jen informativní poučení.

---

[1] Srov. Naše řeč 38, 1955, s. 99n.

[2] Lëchin - Petrov, Slovar’ inostrannych slov, Moskva 1949; Slovník cudzích slov, Bratislava 1953; Milan Bujakija, Leksikon stranich reči i izraza, Beograd 1954; Fremdwörterbuch. Leipzig 1954; Słownik wyrazów obcych, Warszawa 1954.

Naše řeč, ročník 41 (1958), číslo 3-4, s. 97-102

Předchozí Jaromír Spal: K IV. dílu Profousových „Místních jmen v Čechách“

Následující Jaromír Bělič: Školní vydání Pravidel