Časopis Naše řeč
en cz

Polská příručka o kultuře jazyka

Vladimír Ženatý

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

S. Dobosiewicz, J. Tokarski, B. Wieczorkiewicz: Kultura języka. Państwowe Zakłady Wydawnictw Szkolnych, Warszawa 1952. Cena zł. 3,60. Str. 146.

Živá publikační činnost polských linguistů přinesla loňského roku polské veřejnosti, a zvláště pak přímo učitelům a žákům nejvyšší, 11. třídy jako zvláštní školní příručku o otázkách jazykové kultury tuto knihu, vydanou ve značném nákladu 40 000 výtisků. Zpestřují ji reprodukce starobylých rukopisů, titulních listů starších i novějších jazykových příruček a slovníků polského jazyka a portréty vynikajících polských jazykovědců. Odborná literatura uváděna není, zato však jsou tu systematické poukazy na vhodné jazykové příručky, slovníky a časopisy. Zásadně kladně můžeme hodnotit, že autoři k svým výkladům připojují četné, někdy i rozsáhlé, a vtipně vybrané ukázky z polské poesie a prózy umělecké a novinářské, z nářečí a ve výběru pro konfrontaci i materiál ze starších příruček jazykových.

Vcelku podává kniha popularisujícím způsobem synthesu soudobé jazykové theorie a jazykové pedagogiky s využitím Stalinových statí o jazykovědě a je zaměřena důsledně na současný stav polského jazyka [306]a jeho úkoly; historickou retrospektivu podává příležitostně v souvislosti s výklady o dnešní péči o něj. Obsahově je rozdělena ve dvě části: prvou, Język i jego rozwój, zpracoval S. Dobosiewicz, druhou, Kultura języka, napsali společně J. Tokarski a B. Wieczorkiewicz.

Dobosiewiczowa stať podává celkový pohled na jazyk v těsném sepětí se Stalinovými thesemi o jazyce a dokládá je konkretním polským materiálem, zvl. při výkladech o základním slovním fondu, do něhož autor řadí i slova původem cizí, jako izba, szkoła, rynek, ale také wagon, kino, atom, radio, metr, hektar a j., která v jazyce zdomácněla obohatila jej a posílila a stala se základem k tvoření nových slov. Ovšem tato relativně nepočetná cizí slova neporušují charakter polského základního slovního fondu, který je společný se základním slovním fondem ostatních jazyků slovanských. Ze základního slovního fondu se rozvíjí slovní zásoba, jež je stále hlubším odrazem skutečnosti, s níž člověk přichází do styku. Proto hyne v jazyce obvykle to, co zhynulo v životě, ale častěji se jazyk stává tresorem, který uchovává i výrazy, jež z denního života již zmizely. Žijí však dále v dílech autorů minulých epoch, v nářečích (srov. morav. včil a stč. včilé) nebo i v běžné řeči hovorové, kde si však jejich reálný význam již neuvědomujeme (srov. na př. výraz někoho pranýřovat). Při výkladu o třídních žargonech užil autor jako ilustrujícího historického příkladu latiny, která se stala z bohatého a živého spisovného jazyka po pádu římského císařství „třídním žargonem“ jedné sociální skupiny (ve středověku duchovenstva) a nakonec uměle udržovaným jazykem náboženského kultu, srozumitelným jen zasvěcencům. Žargony jsou výsledkem odtržení určitých sociálních skupin od ostatní společnosti a tvoří je nejčastěji příživnické sociální skupiny, jako šlechtická aristokracie, horní vrstvy buržoasie nebo t. zv. lumpenproletariát. Na otázku po vzniku celonárodního jazyka polského odpovídá Dobosiewicz thesí o jeho vzniku z dialektu velkopolského jako jazyka kmene hospodářsky, politicky i kulturně nejvyvinutějšího. Se vznikem jazyka celonárodního nepřestávají však dialekty trvat dále, jsou velmi odolné k společenským přeměnám a konservativní ve svých znacích nejcharakterističtějších, avšak postupně se rozplývají v jazyce celonárodním, zbavujíce se svého slovníku nebo jej odkazujíce celonárodnímu jazyku. Autor se zabývá vznikem dvou spisovných jazyků tak blízkých, jako je jazyk Horních a Dolních Lužičanů. Ty vznikly na základě vlastních vnitřních jazykových zákonů, jelikož Lužičanům chyběl společný samostatný stát a tím i možnost společného života hospodářského. V závěru autor připomíná, že nelze ztotožnit jazyk celonárodní s jazykem spisovným a stavět jej proti jazyku lidovému, dialektům; rozdíly mezi jazykem spisovným a lidovým zmizí spolu s rozdíly mezi městem a vesnicí, mezi prací duševní a fysickou.

[307]Vlastní výklad o kultuře jazyka obsahuje druhá, obsáhlejší část knihy. Podstatou této kultury jazyka je uvědomělý vztah k jazyku. Autoři tu užili srovnání s lidským systémem nervovým, jehož existenci si uvědomujeme, je-li tento systém nějak narušen. I jazyka užíváme často nevědomě a jeho existenci nám připomene mnohdy teprve jazyková indisposice. Kultura jazyka má tři složky: Za prvé je to schopnost správného výběru jazykových prostředků a jejich vhodného užívání se zřetelem k cíli projevu a zároveň schopnost vyhnout se všemu, co by narušovalo „jazykové klima“, t. j. umět se vyhnout všemu, co by v dané situaci mohlo zraňovat jazykový cit posluchače. V podstatě jde o vypěstění účinného osobitého stylu. Autoři tu mluví o „sprawności języka“; jejím českým ekvivalentem by byla nejspíše „jazyková ú-činnost“[1]. (Termínem pro jazykovou správnost je v polštině výraz „poprawność“.) Druhou složkou jazykové kultury je vypěstovaná vnímavost k nejjemnějším odstínům jazyka a jeho kráse. Tuto vnímavost, získanou dobrou četbou, poslechem dobrých recitací a jazykových projevů, je nutno prohloubit a aktivisovat poznáním stavby jazyka, t. j. četbou jazykovědné literatury. K tomu jako třetí moment přistupuje aktivní boj proti všemu, co jazyk kazí a co oslabuje dynamickou a emocionální sílu jeho elementů neodpovědným jejich užíváním. (Boj proti frázím, bezmyšlenkovitosti a nestylovosti.) Příkladným vzorem je tu pro polské čtenáře Stefan Żeromski, jehož pracovní postup autoři dokumentují rozborem variant jeho historického románu „Popioły“.

Na tuto kapitolu, která má název Kultura językowa i sprawność języka, navazují autoři svůj výklad o polské výslovnosti, o výrazové přesnosti a zřetelnosti, k němuž se organicky váže poučení o nářečních prvcích v jazyce, o archaismech, slovech domácích i cizích. Po oddíle věnovaném slohovým rozdílům v jazyce, v němž je i instruktivní rozbor jazyka Mickiewiczova „Pana Tadeáše“ a děl S. Żeromského, následuje závěrečná kapitola s titulem Rozwijanie sprawności języka, obsahující souhrnný přehled jazykových pomůcek, slovníků a časopisů vhodných pro další jazykové vzdělání čtenáře.

Základní složkou kultury jazyka je péče o správnou a účinnou výslovnost, jejíž norma se opírá o nynější výslovnost a o odborné zkoumání. Nesprávné je t. zv. kriterium pravopisné, to jest snaha vyslovovat, jak se píše. V praxi existují v polském jazyce dva typy spisovné výslovnosti: školní a divadelní. Obě normy se v detailech od sebe liší, jak to vyplývá z jejich funkčního zaměření. Pro školy platí závazná orthoepická pravidla již od 1. března 1930. V této souvislosti je důle[308]žité připomenout, že dnes je v Polsku stále silnější unifikující vliv hlavního města Varšavy, a to i ve výslovnosti: výslovnost hlasatele varšavské stanice jako stanice centrální stává se normou pro celé Polsko. Stejně je tomu tak i s jazykem Varšavy, v níž se rozpouštějí všechny krajové zvláštnosti jazykové a jejíž elementy jazykové v jednotném jazyku celonárodním jsou dominující. Správná výslovnost je požadavek jazykové kultury velké společenské důležitosti: musí náležitě plnit funkci dorozumívací a nesmí být v rozporu s naším jazykovým citem.

Aktuální kapitolou je část věnovaná poměru mezi jazykem celonárodním a nářečími (dialekty terytorialne, t. j. nářečí lidová, dialekty środowiskowe, nářečí třídní a vrstvová, a smíšený typ regionální, na př. jazyk Varšavy a Krakova). Především je nutno rozlišovat mezi skutečně dialektickými výrazy a pojmenováním věcí, jichž se používá v životě venkovském a jež mohou být ostatním lidem neznámy. Takováto slova musíme považovat za odborné termíny a autoři uvádějí jako příklad výraz babka (kovadlinka na klepání kosy). V slovesném díle uměleckém lze použít nářečních i odborných výrazů jen tak, aby byly harmonicky spjaty s textem a aby jim bez obtíží rozuměl průměrný čtenář. Požadavek srozumitelnosti je stále důrazněji uplatňován i proti požadavku realistického vystižení prostředí těmito jazykovými prostředky. Ostatně dokladem toho, jak se nářečí rozplývají v jazyce celonárodním, je typická pro polské poměry řeč horníků, kterou donedávna representoval slezský dialekt promíšený vrstvovou mluvou horníků. Od doby, kdy jsou horníci získáváni náborem z celého Polska, mizí v jejich řeči slezské dialektismy.

Platnost těchto zásad se rozšiřuje i na užívání archaismů ve slovesné tvorbě. (I tu musíme odlišit archaismus věci od archaismu výrazu.) V souvislosti s výklady o archaismech odmítají polští jazykovědci kriterium historické správnosti; jazyk slouží přítomnosti, a proto právo na existenci mají i nové formy a výrazy, jestliže vyhovují potřebám mluvčích. Neznamená to ovšem, že náš poměr k vývoji jazyka je pouze trpný a omezuje se na funkci pozorovatele. I jazykověda má před sebou perspektivu možnosti „inženýrské regulace jazyka“, která by ovšem zachovávala plně „fysiognomii a klima“ jednotlivých jazyků. Zatím se s takovou „regulací“, ovšem více méně nezkoordinovanou, setkáváme při vytváření odborné terminologie. V tomto duchu je tu také odmítnut jazykový purismus a zároveň jsou tu stanoveny zásady pro užívání cizích slov. Správné je užít cizího výrazu tenkrát, kdy příslušný cizí výraz vystihuje podstatu pojmu, kterou nelze vyjádřit výrazem domácím. Užívání cizích slov patří mezi otázky jazykové praxe a souvisí s otázkou výrazové přesnosti a zřetelnosti. Kladné stanovisko zaujali autoři k slovům zkratkovým, která však ztrácejí [309]smysl, je-li jich mnoho. Život je tvořivý, proto musí být tvořivý i jazyk. Úroveň této jazykové tvořivosti je závislá na obecné úrovni kultury jazyka. Čím je vyšší, tím je hodnotnější příliv nových výrazů. Předposlední kapitola je věnována individuálnímu činiteli v jazyce, který se projevuje především v slovesném umění. Proto jazyk spisovatelů nelze považovat za vzor k mechanickému napodobení, je však čtenářům pramenem informací o možnostech a bohatství mateřského jazyka, jež nemohou zachytit ani mluvnice, ani slovníky. Zásadním požadavkem kultury jazyka není totiž pasivní kopírování vzorů, třeba i nejdokonalejších. Ty mají nám být podnětem k aktivní tvořivosti v oblasti našich potřeb vyjadřovacích. Tak se na konci své příručky vracejí autoři k pojmu jazykové „sprawności“.

Ve svém referátu jsme pominuli části méně zdařilé (zvl. o jazyku uměleckém, kde se mluví o estetickém kriteriu jazyka a krásnu jazyka); českého čtenáře překvapí i nedostatek zřetele k slohu výkladovému, který je pro školu nejdůležitější. Také kapitola o stylistických vrstvách spisovného jazyka vlastně v knize chybí. Ale tyto nedostatky nemohou snížit hodnotu tohoto jinak zdařilého pokusu o souhrnný pohled na jazyk pro školní praxi. Celým svým zaměřením je tato polská příručka blízká známé studii akad. Trávníčka „O jazykové správnosti“ ve sborníku Čtení o jazyce a poesii a zčásti též jeho „Úvodu do českého jazyka“. Nepochybujeme, že by podobná příručka měla svůj význam i na našich školách, třeba jako pomocná kniha.


[1] Termín „jazyková vytříbenost“, známý v české jazykovědné terminologii, polský termín nevystihuje. Josef Jungmann užívá v 2. vydání své Slovesnosti z r. 1845 termínu „výmluvnost“, který je svým obsahem polskému termínu značně blízký.

Naše řeč, ročník 36 (1953), číslo 9-10, s. 305-309

Předchozí Rudolf Havel: Čeština v radách nakladatelských praktiků

Následující Miloš Helcl: Příprava nového slovníku současného spisovného jazyka

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1