Časopis Naše řeč
en cz

Konference o historickosrovnávacím studiu slovanských jazyků

Jiří Daňhelka

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Čilé dění, jež v jazykovědě nastalo po r. 1950, vyvolalo jednak potřebu revidovat dosavadní metody jazykovědné práce, jednak snahu hledat její cesty nové. Mezi otázky, o nichž se diskutovalo nejčastěji, patří otázky zkoumání jazyků v jejich synchronním průřezu a všestranné srovnávání jejich stavby se zřetelem k jejich historickému vývoji. Československá akademie věd se rozhodla věnovat těmto otázkám dvě vědecké konference. První z nich, konaná na konci roku 1956, byla soustředěna na otázky vědeckého studia soudobých jazyků, t. j. na zkoumání jazyků v jejich synchronním průřezu.[1] Druhá pak byla věnována otázkám historickosrovnávacího studia slovanských jazyků. Tato druhá konference byla uspořádána ve dnech 28. ledna až 1. února 1957 v Olomouci a v Praze. V Olomouci, kde konferenční jednání bylo vyvrcholením oslav desátého výročí obnovení olomouckého vysokého školství, byla konference zahájena a trvala první dva dny, další tři dny probíhalo pak jednání v Praze. Konference se zúčastnili pracovníci z vědeckých ústavů Československé akademie věd (zejména z Ústavu pro jazyk český a ze Slovanského ústavu jakožto ústavů pořádajících), z ústavů Slovenské akademie věd a z vysokých škol z Prahy, Bratislavy, Brna, Olomouce, Plzně a Ústí nad Labem. K závažnosti konference přispěla účast zahraničních hostí[2], kteří se většinou předtím zúčastnili pražského zasedání Mezinárodního slavistického komitétu, připravujícího pro rok 1958 velký slavistický kongres v Moskvě.

Na programu pětidenního jednání byly referáty a koreferáty rozdělené do tří thematických okruhů. Uvedením prvního thematického okruhu, zaměřeného na historickosrovnávací studium tvarosloví, byl hlavní referát prof. K. Horálka Metodologické [173]předpoklady historickosrovnávacího studia mluvnických kategorií v slovanských jazycích. Prof. Horálek ukázal především na potřebu metodologického propracování bádání o jednotlivých slovanských jazycích, tak aby, jako dosud, vynikaly jejich obecně slovanské rysy, ale přitom aby byly zdůrazněny i osobitosti každého jednotlivého jazyka; připomněl dále, že první náběhy k metodicky novému studiu morfologické stavby jazyků přinesla pražská škola strukturalistická (s ním se ve svém hlavním díle o morforlogii ruštiny [Russkij jazyk. — Grammatičeskoje učenie o slove] v podstatě shoduje i akad. V. V. Vinogradov) a že je třeba, aby dosavadní roztříštěnost některých dílčích názorů byla odstraněna dohodou o zásadních principech; konečně poukázal na potřebu rozlišovat v linguistickém studiu kategorie reálné (skutečnostní), pojmové a gramatické a zkoumat jejich vzájemné souvislosti. Svým referátem prof. Horálek otevřel cestu k diskusi jednak o gramatických kategoriích slovesných, jednak o otázkách studia slovních druhů. Těmto problémům byly věnovány čtyři koreferáty: prof. A. Dostála o slovesných kategoriích verba finita a infinita, prof. E. Paulinyho o problémech slovesné rekce, dr. M. Komárka o historickosrovnávacím studiu slovních druhů (v konkretní části soustředěný na problém číslovek v slovanských jazycích) a doc. J. Ružičky o dvou sporných slovních druzích (o sponě a t. zv. predikativu).

Úvodem do druhého thematického okruhu jednání konference, věnovaného problémům skladby, byl referát akad. B. Havránka Metodická problematika historickosrovnávacího studia syntaxe slovanských jazyků. Akademik Havránek zdůraznil zejména potřebu studia vývoje syntaktických prostředků v souvislosti s tím, jak se postupně s rozvojem myšlení a vyjadřování vyjasňovaly syntaktické vztahy. Na konkretních dokladech ukázal, jak širokého srovnávacího studia je zapotřebí při rekonstruování starých syntaktických forem z mladších zápisů starobylých památek, jaké jsou prostředky tohoto studia a jaký je jeho smysl. Na jeho podnětný výklad, zaměřený především k češtině a jejímu vývoji, navázal prof. J. Kurz referátem Problematika zkoumání syntaxe staroslověnského jazyka a ukázka rozboru participiálních konstrukcí v slovanských jazycích, obírajícím se hlavně staroslověnštinou a problematikou syntaxe praslovanské. Dr. J. Bauer se pak ve svém koreferátu soustředil na otázky vývoje věty a souvětí ve staré češtině a na podkladě srovnávacím se pokusil vystihnout základní vývojové tendence; přitom v úvodu k svému koreferátu upozornil na zvláštní povahu syntaktických prostředků spisovných projevů psaných a na jejich kvalitativní rozdíl od lidových projevů mluvených. Doc. P. Trost posléze řešil otázku baltoslovanských vztahů v oblasti syntaxe a z rozboru konkretních jevů (záporový genitiv a přísudkový instrumentál) vyvodil důležité závěry obecné o vztahu systému jazyka jako celku k jeho [174]jednotlivým částem — právě historickosrovnávací jazykověda má podle něho co dělat s isolovanými částmi, z nichž může rekonstruovat zaniklý systém; k řešení těchto otázek je naléhavě třeba dalšího propracování srovnávací metody.

Třetí thematický okruh, věnovaný studiu slovní zásoby, byl uveden referátem prof. A. Isačenka Obecné zákonitosti a národní specifičnost při rozvíjení slovní zásoby slovanských jazyků. Prof. Isačenko ukázal, jak jistou osobitost slovní zásoby jednotlivých slovanských jazyků vytváří svérázné využívání různých způsobů pojmenovávacích na podkladě a s využitím tradičních prvků slovní zásoby celé rodiny slovanských jazyků. Ukázal, jak snaha po jednoslovných pojmenováních tvoří v oblasti slovní zásoby národní specifičnost dnešní češtiny a slovenštiny proti ruštině při zachovávání slovanského charakteru všech těchto tří jazyků. Na jeho referát pak navázal svým koreferátem prof. J. Bělič (Vliv historického vývoje společnosti na slovní zásobu národního jazyka) a ukázal na potřebu, aby pod zjištěné široké obecné zákonitosti při vyhledávání specifičnosti národního jazyka byla podložena detailní významová analysa a charakteristika každého jednotlivého jevu v slovní zásobě daného jazyka, podniknutá se zřetelem ke všem historickým okolnostem, které na daný jev nějakým způsobem působily. Tuto problematiku dále rozvíjel koreferát doc. J. Daňhelky o uplatnění historickosrovnávací metody při studiu a popisu vývoje slovní zásoby; doc. Daňhelka ukázal na konkretních případech, jak je třeba využívat historickosrovnávací metody při lexikologickém studiu i při lexikografické praxi, a ukázal na některé svérázné znaky této metody, pokud se uplatňuje při studiu vývoje slovní zásoby. Tyto otázky doplnil dále koreferát doc. V. Blanára (Niektoré problémy slovanskej lexikológie), zaměřený především k problémům speciálního slovníku jedné památky. Obecnými otázkami typů pojmenování se zabýval dr. J. Horecký v koreferátu Pomenovanie motivované účelom. S problematikou nejmladší větve indoevropské komparatistiky seznámil účastníky konference prof. V. Machek v koreferátu o hethitských paralelách k slovanskému tvoření slov. — Je třeba vyzvednout, že u tohoto thematického okruhu, dosud podobnými konferencemi a sjezdy dosti opomíjeného, byla v referátech, v koreferátech i v diskusi řešena celá řada důležitých otázek, a to nejen theoreticky, ale především na bohatém ilustračním materiálu.

S problematikou jednotlivých thematických okruhů volně souvisely referáty zahraničních hostí. Prof. Vl. Georgiev (Bulharsko) referoval o vztahu slovanských jazyků k jiným skupinám jazyků indoevropských, zejména k jazykům germánským a árským. Prof. E. Petrovici (Rumunsko) přednesl referát o interferenci slovanských jazyků s rumunštinou v předhistorickém období. K syntaktické problematice se připínal referát holandského slavisty prof. C. H. van Schoone[175]velda o melodickém průběhu ruské věty se zřetelem k přízvuku. Sovětský dialektolog prof. R. I. Avanesov osvětlil zásady zpracování sovětského dialektologického atlasu se zřetelem k poměru mezi synchronní a diachronní analysou jazykových prostředků. Dva referáty přednesl prof. R. Jakobson (USA), první o zásadách strukturálního rozboru jazyka, druhý o problému synchronního a diachronního studia jazykového systému. — Účast zahraničních hostí měla pro celou konferenci velký význam, jednak přímý — přednesením referátů a zasahováním do diskuse —, jednak nepřímý tím, že všem účastníkům zdůrazňovala odpovědnost za rozvoj národní vědy.

Při zahájení konferenčního jednání v Olomouci přednesl úvodní projev prof. J. Bělič o tradicích olomoucké slavistiky. Zhodnotil olomoucký pobyt Josefa Dobrovského, připomněl pochybené snahy Františka Dobromysla Trnky působit na jednotný spisovný jazyk český ve smyslu přibližování nářečím moravským a slovenským, vyzvedl olomoucké působení zakladatele československé dialektologie A. V. Šembery, všiml si prací Vincence Praska a zvážil dílo badatele ve staroslověnštině prof. Josefa Vašici, pokud je spjato s jeho působením na někdejším zbytku staré olomoucké university. Nakonec poukázal na to, že této staré slavistické tradici je mladé olomoucké vysoké školství zavázáno nejen vděkem, ale i povinností rozvíjet dílo nadšených průkopníků.

Rokování na této třetí[3] již poválečné konferenci slavistické nebylo jen přehlídkou vykonané práce na poli srovnávací slovanské jazykovědy, ale projevovalo se zároveň snahou a úsilím o její rozvoj. Byly naznačeny problémy, jejichž řešení je nejen možné, ale i nutné. Konference však také ukázala, že jsou u nás již i mladé síly, které tyto problémy mohou odpovědně a mnohdy jistě i úspěšně řešit. K podnětnosti konference přispěje i to, že referáty i koreferáty (eventuálně i některé diskusní příspěvky) přednesené na konferenci budou vydány tiskem.


[1] O ní viz referát v tomto ročníku Naší řeči na s. 49—51.

[2] Vedle dále jmenovaných jazykovědců, kteří přednesli referáty, byli ještě účastni polský slavista Lehr-Spławiński, maďarský jazykovědec St. Kniezsa, sovětský docent slavistiky Kondrašov, představitel slavistiky NDR prof. Bielfeldt aj.

[3] Srov. zprávy o předešlých konferencích v Naší řeči 35, 1951-52, s. 156—159 a 36, 1953, s. 177—186.

Naše řeč, ročník 40 (1957), číslo 5-6, s. 172-175

Předchozí Zikmund Skyba: Jazykové koutky v cizině

Následující Zdeněk Tyl: Z knih, časopisů a novin

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1