Celostátní slavistická konference

Miroslav Komárek (Olomouc)

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Ve dnech 5.—7. března konala se na filosofické fakultě Palackého university v Olomouci za účasti českých i slovenských jazykovědců celostátní konference o otázkách srovnávací slovanské jazykovědy. Úkolem této konference, svolané Slovanským ústavem Československé akademie věd, bylo jednak zhodnotit práci, kterou vykonala naše srovnávací slovanská jazykověda od brněnské konference (v listopadu r. 1951, v. referát o ní v Naší řeči 35 [1951], str. 156n.), jednak dát československé slavistice program další práce. Těmito pracovními po[178]radami československých slavistů byly zároveň zahájeny oslavy Josefa Dobrovského, který se narodil před 200 lety. Českoslovenští slavisté se s hrdostí hlásí k jeho velkému dílu, které je nám i dnes vzorem a bohatým zdrojem podnětů. Velmi těžce dolehla na účastníky konference bolestná rána, která postihla Sovětský svaz i celé pokrokové lidstvo, úmrtí velkého budovatele Sovětského svazu, J. V. Stalina. Pod dojmem této těžké ztráty však ještě více vyniklo základní zaměření konference, usilující o tvůrčí rozvíjení základních Stalinových thesí o jazyce. Výrazem těsné spolupráce naší jazykovědy s jazykovědou sovětskou byla i přítomnost milého sovětského hosta, doc. A. G. Rudněva.

Konference byla zahájena projevem akademika Fr. Trávníčka o Josefu Dobrovském. Akad. Trávníček ukázal zejména, jak vědecká práce Josefa Dobrovského není jen plodem učeného zájmu, nýbrž vědomě pomáhá kulturnímu rozvoji lidu. Charakteristické je pro Dobrovského jeho pokrokové rusofilství. Své významné dílo, podrobnou mluvnici češtiny („Ausführliches Lehrgebäude der böhmischen Sprache“), napsal Dobrovský proto, že pochopil společenskou potřebu kodifikace celonárodního jazyka. Ve světle Stalinových statí se tato jeho práce jeví přímo jako objevitelská a v lecčems téměř předjímá Stalinovo pojetí jazykové stavby. Dobrovský je u nás zakladatelem vědeckého mluvnictví, jež vysvobodil z pouhého empirismu, často povrchního, tím, že chápal jazyk jako složitou soustavu výrazových prostředků. Rovněž vývoj jazyka vidí Dobrovský — podobně jako J. V. Stalin — v jednotě s vývojem národa. O správném pojetí jazyka jako nástroje myšlení a dorozumění svědčí i jeho boj proti purismu a novotaření.

Buržoasní věda zmenšovala význam Dobrovského tím, že ukazovala na cizí vlivy, které na Dobrovského působily. Naproti tomu my, poučeni marxistickým názorem na otázku kulturních vlivů, musíme vidět, čím je jeho dílo osobité a v čem své domnělé vzory předčil. Při hodnocení Dobrovského nepůjde o to, hledat s dnešního hlediska v jeho práci nedostatky a omyly, nýbrž s přihlédnutím k historickým podmínkám ocenit jeho přínos našemu kulturnímu rozvoji.

Pracovní pořad konference zahájil akademik Boh. Havránek hodnocením vykonané práce. Kladně zhodnotil plnění úkolů v okruhu otázek vzniku a vývoje národních jazyků a v úseku praktickém, zejména didaktickém (lexikografie, školské mluvnice a učebnice, theorie překladu); dosti práce bylo vykonáno také ve slovanské lexikografii (především na staroslověnském a rusko-českém slovníku). Pokud jde o srovnávací studium gramatické stavby slovanských jazyků, je možno pozorovat značný zájem, projevující se v diskusích, menších statích a hlavně v anketě časopisu Slavia, ale větší práce nevznikla. Velké nedostatky jsou ve srovnávacím studiu jazyků indoevropských a ve studiu vztahů balto-slovanských; jsou zaviněny neuspokojivým stavem tohoto studia [179]skoro na všech našich universitách; úkoly na tomto úseku byly splněny jen v oblasti etymologie (prof. Machkem).

Vlastní referáty a s nimi souvisící diskusní příspěvky byly rozděleny celkem do pěti okruhů: I. národní jazyk a jeho vývoj; II. sloh; III. srovnávací studium mluvnické stavby slovanských jazyků; IV. staroslověnský slovník a etymologický slovník slovanských jazyků; V. využití srovnávací metody při vyučování. Probereme je tak, jak za sebou následovaly.

I. O otázkách národního jazyka a jeho vývoje byly proneseny referáty dva.

Prof. Bělič se ve svém zásadním referátě zabýval především samým pojmem národního jazyka. Konstatoval, že ani v sovětské linguistice není v chápání tohoto pojmu naprosté shody. Buď se národním jazykem rozumí spisovný jazyk národa (Čikobava), nebo se chápe šíř jako souhrn dialektů i se spisovným jazykem (Avanesov). Prof. Bělič, který ve svých dřívějších pracích byl zastáncem prvého pojetí, zejm. v článku „K otázce češtiny jako národního jazyka“ v Slově a slovesnosti 13, 1952, str. 71n., dospívá dnes k závěru, že i druhé pojetí má jisté oprávnění a oporu ve Stalinových statích. Navrhuje proto rozlišovat ve shodě s novější Trávníčkovou formulací národní jazyk v užším smyslu (t. j. spisovný jazyk národa) a v širším smyslu. — Dále se dotkl prof. Bělič relativnosti pojmů „jazyk“ a „nářečí“ a ukázal, že záleží jenom na historických podmínkách, zda se ten či onen jazyk národnosti vyvinul v jazyk národa nebo poklesl v dialekt. Pro zkoumání slovanských jazyků vidí Bělič dvě cesty: jednak vycházet z dnešního stavu do minulosti, jednak postupovat od nejstarších památek až k dnešku. Utváření jednotlivých národních jazyků slovanských dokumentoval referent na materiálu slovenském, polském, ruském a ukrajinském. Zmínil se také o značně složitých případech, kdy se centrum státu posouvá a tím se mění také regionální základ spisovného jazyka. (Část o slovenštině je v jádře shodná s Běličovým článkem uveřejněným v 1. č. letošního ročníku Slova a slovesnosti.)

Doc. Blanár si v druhém referátě, týkajícím se vývoje jazyka slovenské a české menšiny v Bulharsku, všiml konvergentního vývoje jazyka této menšiny k bulharštině. V tomto procesu, který je umožněn dvojjazyčností menšinového obyvatelstva, ukazuje se, že jednotlivé složky jazyka nejsou stejně odolné proti působení cizích vlivů. Nejméně odolná je slovní zásoba. Bulharská slova buď vytlačují slova česká a slovenská, nebo existují vedle nich. Důležité však je, že podstatná část základního slovního fondu zůstává zachována. Hláskosloví je odolnější než slovník, ale méně odolné než mluvnická stavba. Pozorují se tendence přehodnocovat český a slovenský hláskový systém podle [180]systému bulharského. Zpravidla je bulharským vlivem zasažena kvantita a přízvuk. V morfologii je nejvíce porušena deklinace — vyskytují se příznaky ztráty koncovkové deklinace a stále více pronikají předložkové pády. Přejímají se rovněž bulharské typy větné stavby. — Pokud jde o intensitu vlivu, jsou zde jednak rozdíly sociální, jednak rozdíly podle hustoty osídlení. Tam, kde je osídlení méně souvislé, nastává vlastně zánik češtiny a slovenštiny.

V diskusi, která navázala na oba referáty, polemisovali asp. Bauer a dr. Peciar se starším názorem prof. Běliče, že pojem národní jazyk (rus. nacional’nyj jazyk) splývá vlastně s pojmem spisovný jazyk po vzniku národa. Doc. Dostál měl připomínky zvláště k terminologické stránce (termíny jazyk, nářečí a p.). Doc. Ružička upozornil mimo jiné na problematičnost termínu „slovenská odluka“; čeština byla sice na Slovensku spisovným jazykem, ale nebyly podmínky, aby se stala jazykem národním. Naopak je třeba zdůraznit, že uživatelé slovenských nářečí byli si vždy vědomi své jednoty. Pokud jde o historické zkoumání slovenštiny, je podle názoru dr. Ružičky možná jen jedna cesta — od přítomného stavu do minulosti. Dr. Damborský navázal na Běličův výklad a ukázal, za jakých podmínek vznikla spisovná polština.

V diskusi k příspěvku doc. Blanára vystoupili jazykovědci slovenští. Dr. Štolc upozornil na nebezpečí, které hrozí práci doc. Blanára, totiž aby takové výzkumy nevedly k jakési jazykové defektologii, protože nepozorují nový systém, nýbrž zjišťují jen narušení systému starého. Podle jeho názoru lze o míšení mluvit jen tam, kde ovlivňovaný jazyk zůstává plně hodnotným dorozumívacím prostředkem.

Prof. Bělič ve své odpovědi řekl, že pojetí národního jazyka jako strukturního útvaru, proti němuž byly námitky, má oporu v pracích Stalinových; Stalin mluví o tom, že vedle jazyka existují dialekty, předpokládá tedy nadřazený útvar. Pro dřívější dobu lze pokládat za nadřazený útvar nářečí centra. Není ovšem možno přenášet do minulosti pojmy odvozené ze současného stavu, jako je národ, národní jazyk. Termín „slovenská odluka“ považuje rovněž za nevhodný, proto mluvil o „t. zv. slovenské odluce“. Zdůraznil přitom, že jen marxistickou metodou můžeme dojít k správnému výkladu poměru češtiny a slovenštiny.

Po odpovědi prof. Běliče následovalo ještě několik volných diskusních příspěvků k problematice národního jazyka. Jednotliví diskutující mluvili o poměru jazyka a dialektu s historického hlediska (asp. Lamprecht), o vzniku interdialektu s doklady z moravské slovenštiny (dr. Chloupek), o vlivu knihtisku na spisovný jazyk, hlavně český a polský (dr. Kyas a prof. Isačenko). Dr Komárek upozornil ve svém příspěvku na nutnost studovat vliv jednotlivých tříd na vývoj spisovné formy národního jazyka. Všiml si otázky přejímání cizích slov a purismu [181]a ukázal, že jak purismus, tak nadměrné užívání cizích slov je ve vývoji národního jazyka odrazem třídních zájmů. V buržoasní společnosti je jejich základem vnitrotřídní rozpor nacionalismu a kosmopolitismu.

II. Druhá thematická skupina měla jediný referát, akad. Fr. Trávníčka o slohu. Akad. Trávníček se v něm zabýval základní otázkou o místě nauky o slohu v systému jazykovědy a o jejím poměru ke gramatice a lexikologii. Zdůraznil těsnou souvislost jazyka a myšlení. Tato základní skutečnost musí být respektována i ve stylistice; právě její opomíjení je příčinou nesprávných závěrů idealistické stylistiky. Gramatika a lexikologie se liší od stylistiky tím, že poznávají jazyk strukturně, bez zřetele ke konkretnímu užití jazykových prostředků, kdežto stylistika se zabývá jazykovými prostředky s hlediska slohového, t. j. s hlediska jejich užívání. Sloh definuje akad. Trávníček jako výběr hotových jazykových prostředků nebo tvoření nových a mluvnické zpracování obojích prostředků, sloužících k vyjadřování myšlenek v určité konkretní oblasti lidské činnosti, při které se jazykové projevy dějí. Činnost, za které projevy probíhají, je tedy podle definice akademika Trávníčka základním slohotvorným činitelem. Stylistika se zabývá jazykovými prostředky v konkretních jazykových projevech, přitom se ovšem opírá o strukturní poznání jazyka a zároveň je rozšiřuje a prohlubuje.

Předsedající prof. K. Horálek zahájil diskusi o tomto thematu zásadní připomínkou, že jazykové prostředky mají nejen aspekt významový a gramatický, nýbrž také slohový, stylistický. V diskusi zdůraznil dr. J. V. Bečka význam stylistické morfologie a syntaxe a promluvil o některých naléhavých úkolech naší stylistiky, jako je rozbor stylu našich klasiků a význačných autorů literatury politické. K tomu je ovšem třeba důkladné revise metod. Tím pomůžeme i zvýšit úroveň slohové výchovy ve škole. Dr. Bečka navrhuje svolat zvláštní konferenci o otázkách slohu. Prof. Jedlička se dotkl poměru termínů sloh a styl v češtině a upozornil zejména, že ve významu ‚stylistická vrstva spisovného jazyka‘ se užívá jen termínu styl, na př. hovorový styl, odborný styl (vžitá je tato terminologie v jazykovědě slovenské). Dále hovořil o tom, že stylistické možnosti spisovného jazyka jsou závislé na bohatství synonymních jazykových prostředků a zvláště na stupni ustálenosti jeho normy. Pro neustálenost spisovné normy výslovnostní nemáme propracovány ani výslovnostní styly. Doc. Kopečný nesouhlasí se zahrnutím „mluvnického zpracování“ do definice stylu. Kdežto výběr prostředků je činnost záměrná, je mluvnické formování automatisováno a stylisticky relevantní je jen to, co se z této automatisovanosti vymkne. Věd. aspirant dr. Hausenblas vidí největší potíž v nepropra[182]covanosti metod stylistického rozboru. Stejně jako prof. Horálek zdůrazňuje nutnost vybudovat stylistiku jazyka; ta není zaměřena především na individuální, nýbrž na typické užívání jazyka. Jazyková stylistika má mít dvě části: systematiku stylů a synonymiku jazykových prostředků.

Ve shrnutí diskuse dotkl se akad. Trávníček mezi jiným také otázky, zda má mluvnice obsahovat i stylistické hodnocení prostředků. Považuje to za výhodné. Zdůraznil také význam studia jazyka umělecké literatury pro poznání mluvnické stavby. Svou odpověď zakončil výzvou k stále usilovnějšímu studiu Stalinových statí o jazykovědě, ke kritice a konkretní práci, která se nebojí ani chyb, jichž by se mohla dopustit.

III. V třetím thematickém okruhu, týkajícím se mluvnické stavby slovanských jazyků, bylo proneseno celkem pět referátů.

Akad. Boh. Havránek zdůraznil, že jednotlivé složky gramatické stavby jazyka je třeba zkoumat nikoli jen s hlediska formy, nýbrž vždy i s hlediska jejich významu. Gramatické kategorie je pak nutno studovat nerozlučně s vývojem celé gramatické stavby jazyka. Srovnávání musí mít nezbytně složku historickou a má být spojeno se znalostí dějin příslušných společenských útvarů. Cílem je odhalení speciálních vnitřních zákonitostí ve vývoji jazyků. Tuto svou základní thesi doložil akad. Havránek výkladem ruských tvarů kondicionálu, jež souvisí s vyjadřováním subjektu zájmenem v ruštině, a dále výkladem o vzniku složených tvarů minulého času v slovanských jazycích (jejich vznik je výsledkem konfliktu mezi kategoriemi času a gramatikalisující se kategorií vidu). Hledání vnitřní podmíněnosti jazykového vývoje je třeba zdůraznit proti hledání cizích vlivů ve vývoji jazyka. Důležitá je i terminologická poznámka akad. Havránka: navrhuje rozlišovat termíny stavba a výstavba (gram. stavba: výstavba věty); termín stavba je dobře vyhradit pro útvary systémové.

Prof. Al. Isačenko ve svém rusky předneseném referátu o historickosrovnávacím studiu gramatických kategorií rovněž zdůraznil významovou stránku jazykových kategorií; zkoumat jazykové kategorie znamená opustit atomistický způsob studia jazyka. Ukázkou takového pohledu byl Isačenkův výklad o vývoji gramatické kategorie životnosti a neživotnosti. Ve staroslověnštině o této kategorii ještě nelze mluvit a místo ní je tam kategorie plnoprávných a neplnoprávných osob mužského pohlaví. Slovenština má zase tu zvláštnost, že se z obecné kategorie životných substantiv diferencuje zvláštní kategorie osob mužského pohlaví. (V jádře je tento referát už obsažen v Isačenkově příspěvku do ankety o srovnávací slovanské jazykovědě v Slavii 21, 1952/3, č. 2—3.)

Doc. A. G. Rudněv se zabýval kategorií slovesného rodu v ruštině. [183]Nastínil vývoj názorů na tuto kategorii v ruské jazykovědě a vyložil své vlastní pojetí, polemicky zahrocené proti nové normativní gramatice Akademie věd SSSR. Slovesný rod chápe jako kategorii syntaktickou, která vyjadřuje, odkud děj vychází a kam směřuje. Doc. Rudněv rozlišuje tři rody, činný, zvratný a trpný, a uvnitř těchto skupin provádí ještě další dělení podle kriterií syntaktických a významových.

Doc. Ant. Dostál promluvil o některých problémech slovanské konjugace a o jejich řešení s hlediska vývoje gramatické stavby slovanských jazyků. Také v jeho referátě byla zdůrazněna nutnost probírat jazyková fakta v souvislosti s celým systémem. Pro slovanský slovesný systém je zvláště charakteristická velká morfologická homogennost a skloubenost, která se projevila ve vřadění slovesných adjektiv do soustavy osobních slovesných tvarů, v omezení supletivnosti a ve vyrovnání mezi slovesnými kmeny. Výrazným vývojovým rysem je to, že se slovesné koncovky stávají stále vyhraněněji prostředkem pro vyjadřování kategorie osoby. Dále se dotkl slovotvorných typů slovanského slovesa; jejich omezení souvisí s jejich specialisací na vyjadřování různých významů gramatických, na př. vidu. Zdůraznil, že vidovou soustavu je rovněž třeba zkoumat v jejích vztazích ke kategoriím času, způsobu děje atd.

Dr Št. Peciar přednesl referát o problematice morfologického členění slovesných tvarů. Při třídění sloves zavrhuje pojem kmenotvorné přípony jako etymologisující (obdobně i pojem spojovacího morfému) a za správný považuje způsob, který je obvyklý v mluvnictví ruském. Podle jeho názoru je toto třídění vhodné i pro všechny slovanské jazyky. Pokud jde o otázku slovesného kmene, domnívá se, že dvojkmenná slovesa vcházejí do slovní zásoby se dvěma ustálenými základy, které jsou spolu spjaty gramatickými kategoriemi příslušného slovesa, ale mají samostatné derivační řady. Při třídění sloves je třeba vycházet z tvarů, které mají kvantitativní převahu, t. j. z koncovek přítomného času; pomocným kriteriem je kmen infinitivní. Tak dostaneme jednotné třídicí kriterium v celé morfologii. Slovesné třídy ovšem nejsou žádnou gramatickou kategorií, nýbrž pouze formálním roztříděním.

V diskusi upozornil věd. aspirant dr. Němec na nutnost přihlížet při studiu vývoje gramatických kategorií k dějinám významu příslušných forem. Prof. Poldauf doporučuje rozeznávat při studiu vnitřních zákonů vývoje jazyka směr vývoje a cesty vývoje; ty jsou potenciálně dány stavbou dílčího systému jazyka, jeho citlivými body. Doc. Kopečný, prof. Pauliny a dr. Dokulil připojili poznámky o poměru mezi gramatickými a logickými kategoriemi. Shodně protestují proti jejich ztotožňování, ovšem prof. Pauliny poznamenává, že je v praxi vždy nemůžeme od sebe dělit. Prof. Isačenko poznamenal k výkladu akad. Havránka, že vývoj tvarů kondicionálu a perfekta souvisí se zachováním nebo ztrátou spony. Prof. Ľ. Novák předpokládá při vzniku složeného [184]perfekta cizí vliv u všech slovanských jazyků. Asp. dr. Bauer přednes obsáhlou poznámku o problematice srovnávacího studia souvětí v slovanských jazycích. K referátu prof. Isačenka měli připomínky prof. Kurz (popírá, že by ve staroslověnštině bylo lze mluvit o rozdělení substantiv i v tom omezení, jak to formuloval prof. Isačenko), dr. Popela (ukázal na oslabení rodovosti ruského substantiva) a Dr. Oliva (upozornil na podobný případ v nové polštině, jako byla kategorie plnoprávných mužských osob v staroslověnštině). K problému kmenotvorné přípony, probíranému v referátu Peciarově, připomenul prof. Pauliny, že má svou jazykovou existenci a funkci. Rovněž dr. Ružička považuje pojem kmenotvorné přípony za nutný jak pro synchronii, tak pro diachronii slovenského slovesa.

IV. Z oboru lexikografie byly předneseny dva referáty. Prof. Jos. Kurz referoval o připravovaném staroslověnském slovníku a o zásadách práce na něm. Východiskem je Ščerbův názor, že každý slovník mrtvého jazyka má být thesaurem. Proto bude i excerpce pro tento slovník úplná, ovšem s omezením na nejstarší památky. V slovníku budou uváděny vedle významového určení slova také originální cizojazyčné ekvivalenty, poněvadž staroslověnská literatura byla z největší části překladová.

Prof. Machek ve svém referátě o problematice etymologického slovníku pojednal o obtížích, s kterými se setkává práce na novém etymologickém slovníku slovanských jazyků. Vedle obtíží vnějších jsou to potíže vnitřní, jako je nedostatek jasných sémantických zákonů, obtíže hláskoslovné atd. Na otázku, zda ještě dnes má etymologie možnost objevů, odpověděl prof. Machek kladně a naznačil některé cesty. Nakonec zdůraznil význam slovanských jazyků pro srovnávací jazykozpyt.

V. Poslední thema — využití srovnávacího hlediska při vyučování mateřskému jazyku a jazykům slovanským — bylo zastoupeno jen referátem prof. K. Horálka. Referent dovodil, že při paralelním probírání jazyka mateřského a jazyka cizího je třeba dbát jednak o koordinaci výuky, jednak o koordinaci pojmosloví a terminologie. Cílem musí být, aby se mateřský a cizí jazyk vzájemně podporovaly. Vyučování mateřskému jazyku a jazyku cizímu musí proto tvořit harmonický a vyvážený celek. Je to na prospěch oběma jazykům. V dalším výkladu se prof. Horálek záměrně omezil na hláskosloví. Podle jeho názoru patří do hláskosloví jednak systematika fonémů, jednak fonetické výklady o výslovnosti hlásek. Zvukové systémy obou jazyků je třeba srovnávat na základě funkce. Při srovnávání je ovšem přirozená diferenciace podle školních stupňů. Historické hledisko při srovnávání není nezbytné, na nižších stupních je lépe je omezit. Běžné [185]vyučování z historického poznání spíše jen těží, než je reprodukuje. Uplatnění srovnávacího zřetele ve vyučování je ovšem dosud brzděno nestejným pojetím a výkladem mluvnické látky v jednotlivých slovanských jazycích.

V diskusi promluvil prof. Isačenko o některých rozporech mezi mluvnickou terminologií ruskou a českou (slovenskou). Nesrovnalosti jsou i ve výkladu jednotlivých jevů, zvláště syntaktických (doplněk, predikace). Dr. Hofman upozornil na možnost srovnávat se známými nářečními jevy mateřského jazyka. Doc. Ilek upozornil na srovnávání v oblasti syntaxe a zejména se dotkl ruských ekvivalentů českého „akusativu s infinitivem“. Dr. Vlček uvedl příklady srovnávání v lexikálním plánu. V dalších příspěvcích se mluvilo o využití srovnávacího hlediska na národních a středních školách (prof. Svěrák), o problematice vyučování ruské odborné terminologii na vysokých školách (V. Girtelschmidová), jakož i o nedostatcích srovnávacího hlediska v dosavadním vyučování ruštině zároveň se zdůrazněním, že srovnávání musí být podřízeno hledisku systémovému a nesmí se omezovat jen na diference (V. Barnet). Prof. Ľ. Novák ve svém diskusním příspěvku vytyčil jako důležitou pedagogickou zásadu při vyučování ruštině jednotné strukturní hledisko, které zahrne jak jevy syntaktické, tak morfologii a fonologii.

V shrnutí diskuse připomněl prof. Horálek, že srovnávání k didaktickým účelům nesmíme zaměňovat ani s historickosrovnávací metodou, ani se srovnávací typologií. Při sjednocování terminologie je třeba vždy dávat pozor, zda terminologický rozdíl nevyjadřuje rozdíly kategoriální.

Diskusí o Horálkově referátu skončil pracovní program konference. Průběh konference zhodnotil v závěrečném projevu akad. Boh. Havránek. Řekl, že konference ukázala význam Stalinových prací o jazyce pro slovanskou jazykovědu. Diskuse sice někdy vybočovala z mezí daných referátem, i to však mělo své výhody, neboť ukázala, na čem se na různých pracovištích pracuje. Celá konference dokumentovala těsnou souvislost jazykovědy naší s jazykovědou sovětskou. V několika projevech sice ještě místy zněl dosud úplně nepřekonaný kosmopolitismus a idealistický názor na jazyk, ale všeobecně lze říci, že naše slavistika je už proniknuta stalinským duchem. V některých oblastech bude třeba zintensivnit činnost, jako na př. v oblasti studia otázek indoevropských a baltoslovanských. V úseku srovnávacího studia mluvnické stavby slovanské je situace velmi dobrá, ovšem jsou zde spíše podněty než konkretní výsledky. Nedostatkem konference bylo, že nemohla zařadit referát o základním slovním fondu a slovní zásobě slovanských jazyků se srovnávacího hlediska. Důležité je, že si [186]povšimla otázek slohu a že jasně řekla, že stylistika je součástí nauky o jazyce. Kladem konference byl také poslední úsek, který vyjádřil potřebu spojovat theorii s praxí. S radostí je možno konstatovat, že slavistika překonala díky geniálním pracím J. V. Stalina dlouhou stagnaci a prožívá svou renesanci, která ovšem není prostým návratem, ale začátkem nové cesty. Závažné je rovněž zdůraznění významu naší národní vědecké tradice. Zvláště dílo J. Dobrovského má nám mnoho co říci a může nám být příkladem.

Po skončení hodnotícího projevu akad. Havránka schválili účastníci závěrečnou resoluci, která shrnuje výsledky konference, charakterisuje dnešní stav naší srovnávací slovanské jazykovědy a určuje její nejbližší úkoly. V jednotlivých úsecích byly opět určeni odborníci, kteří budou odpovědni za organisaci a provádění prací.

Celá konference svým zdařilým průběhem ukázala — jak v závěru řekl ředitel Slovanského ústavu prof. Jul. Dolanský —, že československá srovnávací slovanská jazykověda kráčí vstříc novému rozkvětu. Lze doufat, že její práce bude ještě intensivnější pod vedením Československé akademie věd, jejíž blahodárné působení na náš vědecký život se již začíná projevovat. Českoslovenští slavisté jsou si vědomi toho, že jejich práce je socialistické společnosti potřebná a že je platným přínosem k boji za mír ve světě.

Všechny referáty a v podstatě i diskusní příspěvky budou souhrnně otištěny v 2.—3. čísle letošního ročníku časopisu Slavia.

Naše řeč, ročník 36 (1953), číslo 5-6, s. 177-186

Předchozí Bohuslav Hála: Fonetický kabinet

Následující Dr Adolf Kellner