Časopis Naše řeč
en cz

Konference českých slavistů

Redakce

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Srovnávací studium slovanských jazyků procházelo v poslední době obdobím jisté stagnace. Avšak tento mrtvý bod je již překonán: Můžeme už dnes říci, že přímý poukaz na užitečnost a důležitost srovnávacího studia slovanských jazyků, obsažený v posledních pracích J. V. Stalina o marxismu v jazykovědě, znamená novou etapu v tomto úseku jazykovědné práce.

U nás má studium slovanských jazyků starou a dobrou tradici — vždyť u jeho kolébky stál „patriarcha slavistiky“ Josef Dobrovský. Přestože následující generace našich slavistů vykonaly hodně práce, nemůžeme dnes s jejími výsledky vystačit, neboť jednak nevyřešila všechny problémy, ba některé důležité otázky si ani nepoložila, jednak mnohá její řešení neuspokojují.

Proto jazykovědné oddělení Československo-sovětského institutu svolalo na dny 23. a 24. listopadu 1951 slavistickou konferenci na filosofickou fakultu Masarykovy university v Brně. Jejím úkolem bylo jednak zhodnotit dosavadní práci v oboru slavistiky, zejména po stránce metodologické, jednak stanovit úkoly a směrnice pro toto studium na nejbližší dobu. Konferenci předsedali střídavě prof. Trávníček a Havránek a zúčastnili se jí vedoucí představitelé slavistických kateder našich universit i mladí pracovníci tohoto oboru. — I když konference měla některé závažné nedostatky (mimo jiné nebyla včas zajištěna účast zástupců slovenských), přece jen přinesla řadu podnětů a její závěry rozhodně přispějí k rozvití i prohloubení studia slovanských jazyků u nás.

Program konference byl velmi bohatý a zabral hodně do široka: věnovala se pozornost i otázkám srovnávací jazykovědy indoevropské a na druhé straně se hodně diskutovalo na př. o otázkách charakteru a vytváření českého jazyka národního. Hlavní referáty, které byly na brněnské konferenci předneseny, budou otištěny především v našem odborném časopise pro slovanskou jazykovědu, Slavii. My zde jejich thematiku jen naznačíme, podrobněji si pak všimneme jen těch otázek, které mají bezprostřední význam pro bohemistiku a budou čtenáře Naší řeči zajímat především.

[157]V úvodním referátě podrobil prof. Skalička kritice dosavadní historický srovnávací jazykozpyt. I když přinesla tato vědecká disciplina řadu správných a cenných poznatků, nemůžeme ji dnes přijímat jako celek, zejména ne po stránce metodologické. Druhý referát byl věnován poměru staroslověnštiny a praslovanštiny. Prof. Kurz se v něm soustředil na zdůvodnění významu, jaký má staroslověnština pro studium slovanských jazyků.

V závěrečném referátu prvého dne se zabýval prof. Havránek metodami studia vývoje slovanských jazyků. V kritice různých starších směrů zdůraznil to, že všechny tyto metody měly společný základní nedostatek: nepřihlížely dostatečně ke vztahu vývoje jazyka ke společnosti, jíž slouží. Ukázal na důsledky, jaké plynou ze studia těchto souvislostí (na př. jak různé byly hospodářské a politické podmínky vývoje slovanských jazyků ve srovnání třeba s jazyky románskými). Při studiu tvoření národnostních a národních jazyků slovanských je třeba věnovat velkou pozornost jazyku spisovnému, a to i jeho podobě mluvené. — Diskuse se zaměřila zejména na složité otázky celonárodního charakteru jazyka, jak se různou měrou projevoval v dějinném vývoji češtiny a jaké místo tu zaujímal jazyk spisovný.

Stejně bohatý byl pořad a průběh druhého dne. V prvním referátu, o poměru češtiny a slovenštiny, prof. Trávníček kriticky zhodnotil práci našich jazykovědců i svou vlastní, pokud jde o studium vzájemného vztahu našich dvou jazyků. Ukázal, že ideologie jednotného národa československého, kterou významnou měrou podporovali i jazykovědci theorií jednotného národního jazyka československého, sloužila třídním zájmům buržoasie. Vytvoření samostatné spisovné slovenštiny bylo s hlediska této ideologie považováno za neblahý rozkol mezi Čechy a Slováky, zatím co ve skutečnosti bylo přirozeným důsledkem vývoje slovenské národnosti, lišící se od českého národa odchylným historickým vývojem a z toho vyplývajícím psychickým ustrojením. Chybné bylo již samo chápání pojmu „jazyk“ a „dialekt“. Názvy „jazyk“ a „dialekt“ nejsou měřítkem příbuznosti, nýbrž vystihují různý stupeň úkonnosti: jazyk slouží celému národnímu kolektivu, dialekt jen části příslušníků národa v denním životě. Jakmile se vytvořil slovenský národ, musíme studovat poměr slovenštiny a češtiny jako poměr dvou příbuzných jazyků, nikoli dialektů. O starém českém jazyce spisovném prof. Trávníček výstižně poznamenal, že již od počátku měl celonárodní funkci alespoň potenciálně a sféra jeho působnosti se stále rozšiřovala. I když sloužil k vyjádření třídní kultury, nebyl třídní. — V diskusi k těmto problémům se ovšem nejvíce pociťovala nepřítomnost zástupců vědy slovenské, ale i tak přinesla debata několik cenných postřehů, zejména v otázce poměru spisovného jazyka k jazyku národnímu a k dialektům.

Otázku pomezních jazykových útvarů rozvinul ve svém referátě prof. Kellner. Na velmi bohatém a konkretním materiálu z Čadecka, Jablunkovska a Spišska, tedy z okrajových oblastí, kde se slovenština stýká s polštinou a ukrajinštinou, objasnil složitost vzájemného působení sou[158]sedních blízce příbuzných jazykových útvarů, jehož výsledkem jsou jednak jazyky a nářečí smíšená, jednak útvary přechodné. Podrobná zkoumání pomezných nářečí z této oblasti zřetelně potvrzují Stalinovou thesi o výsledcích míšení: ani tam, kde dochází k splývání nářečí, není pochyby o tom, ke kterému jazyku výsledný útvar náleží.

Kruh referátů uzavřel prof. Horálek svým rozborem aktuálních úkolů studia slovanských jazyků. Zdůraznil, že srovnávací studium slovanských jazyků se nemůže omezovat jen na hledání východiska, na rekonstrukci praslovanštiny, ale že má i celou řadu úkolů praktických, které velmi těsně souvisí s naší budovatelskou prací. Zejména jsou to úkoly překladatelské, slovnikářské a terminologické a ovšem úkoly, které s sebou přináší vyučování jazyku mateřskému i jazykům příbuzným. Zvláštní důležitost tu mají pak ty úkoly, které vyplývají z vedoucího postavení ruštiny: potřebujeme naléhavě soustavnou mluvnici ruštiny pro Čechy, musíme postavit na vědecký základ metodiku vyučování příbuzným jazykům, musíme theoreticky promýšlet, jak usměrňovat sbližování češtiny s ruštinou, tak abychom rozvíjeli ony bohaté možnosti vývoje, které v spisovné češtině jsou. — Tyto náměty byly pak konkretisovány v diskusi. Významný byl zejména diskusní příspěvek prof. Boř. Nováka, který rozvinul problematiku překladů z ruštiny a naznačil, v jakém asi směru lze očekávat působení ruštiny na češtinu. Připomenul, že v první etapě je třeba pomýšlet na sblížení českého pravopisu s ruským (zejména pokud jde o velká písmena a o interpunkci). Prof. Skalička zdůraznil, že také praktické úkoly slovanské filologie musí být osvětleny theoreticky. Jakékoli odtrhování praxe od theorie by bylo nemarxistické a škodlivé právě tak jako isolování theorie od praxe. Prof. Skalička pak zdůvodňoval nutnost doplňovat srovnávání jazyků příbuzných i srovnáváním jazyků nepříbuzných.

Výsledky konference shrnul v závěrečném projevu prof. Havránek. S uspokojením mohl prohlásit, že česká jazykověda pokročila již od deklarativního přiznání k marxistickým zásadám v jazykovědě k propracovávání základních otázek marxistické jazykovědy na konkretním materiálu českém a slovenském. I když se ještě, zejména v diskusi, projevily určité nedostatky, prozrazující někdy ne dost hluboké proniknutí marxistickým myšlením, ukázala konference ve svém celku skutečný nástup marxismu v naší jazykovědě.

Konference tedy vyzněla v jasný závěr, že je potřebí do všech důsledků propracovat dalekosáhlé podněty vyplývající ze Stalinových statí pro srovnávací jazykovědu, zvláště slovanskou, a že je třeba kriticky a sebekriticky zhodnotit dosavadní práci a se vší odpovědností přistoupit k vybudování jazykovědy vpravdě marxistické. Usnesení pak konkretisovalo nejbližší úkoly naší slavistiky a uložilo jejich zpracování jednotlivým jazykovědným katedrám našich universit a vědeckým institucím. Nás zajímají především poslední dva body tohoto usnesení. První z nich se týká otázky poměru celonárodního, národního a spisovného jazyka a studia vývoje spisovných jazyků slovanských a jejich vzájemného působení, druhý pak uvádí úkoly plynoucí z theoretického srovnávacího [159]studia pro jazykovědnou praxi (překládání, vyučování, slovnikářské práce). — Koncem roku bude svolána obdobná konference, aby zkontrolovala plnění těchto úkolů.

Naše řeč, ročník 35 (1951), číslo 7-8, s. 156-159

Předchozí Rudolf Havel, Bohuslav Havránek, R. Skřeček: Ediční problémy v Babičce

Následující František Svěrák: Není to valné

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1