Časopis Naše řeč
en cz

Poznámka k příčestím na -lý v češtině

J. B. (= Jaromír Bělič), Eva Halíková

[Články]

(pdf)

-

17. března 1957 zemřela po krátké těžké nemoci ve věku 24 let autorka tohoto článku, velmi nadějná mladá vědecká pracovnice. Po studiích češtiny a angličtiny na brněnské universitě stala se Eva Halíková asistentkou na katedře českého jazyka a literatury na vysoké škole pedagogické v Olomouci, kde s neobyčejnou pracovní houževnatostí začala úspěšně rozvíjet svou činnost učitelskou i badatelskou. Přes své mládí napsala již několik studií, z nichž byla uveřejněna stať „Dva typy záporu v moderní angličtině“ (Sborník VŠP v Olomouci, jazyk a literatura 2, 1955, s. 195—205) a v tisku je pojednání o obecném záporu v češtině (Sb. VPŠ v Olomouci, jazyk a literatura 4). V minulém čísle Naší řeči (s. 94—97) jsme přinesli obšírný a pečlivý referát Evy Halíkové o prvních učebnicích českého jazyka pro polské školy v Československu, nyní otiskujeme z její pozůstalosti tento drobný, ale závažný článek, který si autorka připravila jako diskusní příspěvek na lednovou konferenci o historickosrovnávacím studiu slovanských jazyků. Vysoká škola pedagogická v Olomouci ztratila v Evě Halíkové obětavou a oblíbenou učitelskou sílu a česká jazykověda v ní ztrácí opravdu slibný vědecký talent. Budiž čest její památce.

J. B.

 

V roce 1955 uveřejnil Fr. Kopečný ve sborníku k 95. narozeninám bulharského jazykovědce Alexandra Teodorova-Balana stať „Problém českého příčestí minulého činného v historii českého mluvnictví“. V ní přesvědčivě dokázal, že tvary jako psal, dělal a pod., tradičně označované jako příčestí minulé, ve skutečnosti příčestím už dávno nejsou, nýbrž jsou nesamostatným morfologickým komponentem, základem praeteritálního tvaru (tvaru minulého času). V češtině máme však i dnes příčestí minulé u bezpředmětových činnostních (akčních) sloves pohybu a u některých sloves stavových. Jsou to tvary jako přišlý, odešlý, spadlý, vypadlý, lidové vystouplý, nastouplý a j.

Probírka Příručního slovníku jazyka českého (dále PS) ukázala, že takových příčestí na -lý je v češtině opravdu hojně. Vedle toho ovšem mnohem více tvarů na -lý už ztratilo svou původní platnost [151]a stalo se adjektivy.[1] Platnost příčestí mají na př. (kromě shora uvedených příkladů) tyto tvary:

doběhlý, dopadlý, došlý, dokvetlý…, nasedlý, nateklý (voda je nateklá), nastalý…, odstouplý, odteklý…, přiběhlý, přilétlý, přistouplý…, uběhlý, uteklý, upadlý, utonulý…, vběhlý, vniklý, vlezlý…, vyběhlý, vylétlý, vylezlý, vyšlý, vyteklý, vybuchlý, vyklouzlý, vystříklý, vyhynulý…, vzlétlý, vzniklý, zaniklý a mn. j.

Příčestí na -lý jsou tvořena většinou od sloves bezpředmětových; výjimečně se vyskytují i u sloves předmětových, na př. utrhlý (u kterého PS uvádí význam „takový, který byl utržen nebo se utrhl“), vbodlý, vyšouplý, zařízlý, zapíchlý a. j. Většina z těchto příčestí patří podle PS mezi výrazy málo užívané. Téměř všechna příčestí jsou tvořena od sloves předponových, bez předpony je na př. stanulý = takový, jenž stanul, svitlý = takový, jenž svitl, vysvitl, zast. stalý = takový, jenž se stal…

Skutečná příčestí na -lý je nutno rozlišovat od osamostatnělých už slovesných adjektiv, jak na to upozornil Fr. Kopečný, který uvádí jako kriterium pro rozlišování těchto dvou skupin okolnost, že skutečná adjektiva jsou základem pro tvoření dalších odvozenin,[2] na př. stálý se stupňuje a má odvozeniny stále, stálost, podobně přepadlý, vyžilý a j. Je ovšem možno dodat ještě kriteria další, především významová. Příčestí vyjadřuje stav nebo vlastnost, které jsou výsledky minulého děje, kdežto adjektivum vyjadřuje stálou vlastnost.[3] To, že příčestí vyjadřuje stav nebo vlastnost jako výsledek minulého děje, je vidět z toho, jak se v PS udává u takových tvarů význam; na př. přišlý = takový, jenž přišel, rozuteklý = takový, jenž se rozutekl, sklouzlý = takový, jenž sklouzl atd., po př. vystouplý = 1. vyšedší ven odněkud, 2. přerušivší určitý poměr, vzdavši se členství, účasti někde. Naproti tomu na př. adj. vytrvalý se vysvětluje jako ‚nepřestávající, neustávající, nepolevující v nějaké činnosti, zvl. v nějakém úsilí‘; vyzáblý = velmi hubený a suchý.

Další takové významové kriterion pro rozlišení slovesných adjektiv od skutečných příčestí je z oblasti vyjadřování záporu. Jde o případy, kde adjektivum nebo příčestí stojí po slovese býti. U adjektiv je možno přidat záporku buď ke slovesu nebo k adjektivu, [152]je tedy možný buď zápor větný nebo lexikální[4]; na př. je možno říci ovoce je nezralé vedle ovoce není zralé, samozřejmě s různým významovým odstínem. Ve větě s příčestím je možné užít záporky ne- jen u tvaru slovesa býti, jak to odpovídá tendenci češtiny vyjadřovat zápor na tvaru určitého slovesa.

Jsou pravděpodobně i kriteria další, vyplývající z toho, že ve spojení s příčestím je sloveso býti pomocné, opisné, ve spojení s adjektivem má platnost slovesa sponového.

Přechod mezi příčestími na -lý a adjektivy je plynulý a je hojně případů, které stojí na rozhraní mezi těmito kategoriemi. Je to na př. odvyklý, zešedivělý, vyvětralý a mn. j. Jsou také takové případy, kde výraz na -lý může být i příčestím i adjektivem, ovšem s různým významem, na př. ušlý má podle PS dva významy: 1. chůzí unavený (to je adjektivum), 2. takový, který ušel, unikl. Podobně prchlý, zapadlý, zběhlý a j.

Příruční slovník uvádí ve velké většině případů příčestí jako samostatná hesla s označením „adj.“. Jenom v několika případech se příčestí uvádí pod heslem slovesa, na př. nastalý, načichlý, namoklý, odmlklý, omdlelý, omrzlý a j. U některých z nich existují však odvozeniny (na př. omrzlý) a byla by tedy na místě interpretace adjektivní. A naopak jasná příčestí jako přilétlý, přistouplý, přišlý… se uvádějí jako adjektiva pod samostatným heslem. Praxe PS je po této stránce nejednotná.

Kopečného stať ukázala, že i některé základní mluvnické pojmy potřebují ověření. Tvar označovaný jako příčestí minulé, staré l-ové participium, je dnes základem praeteritálního tvaru a slova označovaná jako adjektiva jsou často slovesnými tvary — příčestími.


[1] Skutečnost bude patrně složitější. Některá adjektiva na -lý jsou patrně hodně stará, jsou pozůstatkem z dob, kdy slovesná adjektiva na -lý nebyla ještě paradigmatisována jako příčestí. Žila pak taková adjektiva (typu zralý, jedlý, stálý a pod.) vedle skutečných příčestí. O tom jinde. (Pozn. Fr. Kopečného, který článek z pozůstalosti E. Halíkové, svěřené mu laskavě jejím otcem p. řed. J. Halíkem, dodal k tisku.)

[2] Toto své kriterion dodatečně jinde zpřesňuji. (F. K.)

[3] T. j. nevázanou na děj, necítěnou jako výsledek děje. (F. K.)

[4] Pokládám zvláště toto kriterium Halíkové za velmi významné. Je přirozeně omezeno na adjektiva kladného hodnocení (dbalý, znalý, zralý, stálý…). Jen u takových se tvoří záporná antonyma (slova protikladného významu), kdežto od adjektiv s obsahem záporným (lidové zhnilý — líný, prchlý, potrhlý a p.) přirozeně nikoli. (F. K.)

Naše řeč, ročník 40 (1957), číslo 5-6, s. 150-152

Předchozí Jana Dvončová: Ke skloňování neživotných podstatných jmen rodu mužského zakončených na -l

Následující Zdeňka Horálková: Jak si lidé na Slovácku vysvětlují vznik rodových přezdívek

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1