Časopis Naše řeč
en cz

Ke skloňování neživotných podstatných jmen rodu mužského zakončených na -l

Jana Dvončová

[Články]

(pdf)

-

Podstatná jména neživotná rodu mužského zakončená na obojetné souhlásky -l, -s, -z patří buď ke vzoru tvrdému (hrad), nebo ke vzoru měkkému (stroj). Samo zakončení nezařazuje ještě jméno [146]jednoznačně k příslušnému vzoru. O zařazení svědčí teprve tvar 2. pádu jednotného čísla.

Chtěla bych v tomto článku upozornit na kolísání v skloňování některých měkkých jmen zakončených na -l, zvláště v 6. pádě množ. čísla, a to na ty případy, které nynější mluvnické příručky neuvádějí.

Některé případy kolísání ve skloňování jmen zakončených na -l zaznamenává už J. Dobrovský ve své mluvnici (Ausführliches Lehrgebäude der böhmischen Sprache, v redakci z r. 1809 s. 237 a 238, v redakci z r. 1819, s názvem Lehrgebäude der böhmischen Sprache, s. 166 a 167).[1] Zmínka se týká 2. p. jedn. čís., kde vedle starého tvaru s koncovkou -a je také tvar zakončený na -e; na př. popela i popele, kotla i kotle, tejla i tejle. Podrobněji vykládá příčinu tohoto kolísání podstatných jmen mezi skloňováním měkkým a tvrdým J. Gebauer v Historické mluvnici jazyka českého, díl III, Praha 1896, § 47 a § 48, a shodně též Fr. Trávníček v Historické mluvnici československé, Praha 1935, § 289. Příčinou kolísání ve skloňování jmen zakončených na -l — v slovech domácích i přejatých z jazyků cizích — je ve staré době mizení rozdílu mezi l a ł. Tím se ztrácí podklad pro lišení skloňování a podle Gebauera ze slov domácích „k tvrdému skloňování patří, ale odchylkou ke vzoru měkkému přecházejí“ na př. slova anděl, kotel (jména původu cizího, ale dávno zdomácnělá), manžel, popel, uzel a jiná.

U slov přejatých je, podle Gebauera skloňování měkké hojnější v době starší, někde se jazyk ustálil, někde kolísání trvá. U slov, která nebyla zcela ustálena po zmizení rozdílu mezi l a ł, mění se pak skloňování staré podle vzoru měkkého a proniká skloňování nové podle vzoru tvrdého (cizí jména na -l přejímala se zpravidla do typu skloňování měkkého, protože cizí střední l bylo bližší českému l měkkému než tvrdému). Slova přejatá v době nové, kdy se l a ł již nerozlišuje, mají tedy pravidelné skloňování tvrdé (admirál, bál, generál, kanál, konsul, šál). Mezi slovy cizího původu, která kolísají mezi skloňováním měkkým a tvrdým, uvádí Gebauer na příklad řadu vlastních jmen biblických, jako Abel, Bál, Daniel a j., jména z latiny nebo z prostředí latinského, jako artikul, cirkl, konšel, titul, z němčiny nebo z prostředí německého, jako cíl, coul, fotel, mandel a mnoho jiných.[2]

[147]Kolísání trvá u některých slov až do doby nynější. Současné mluvnice podávají většinou jen výčet slov, která patří ke skloňování tvrdému nebo ke skloňování měkkému.[3] Uvádějí též některé případy, kdy substantivum má zároveň skloňování tvrdé i měkké (na př. chmel, uhel, plevel). Fr. Trávníček zaznamenává ve své Mluvnici spisovné češtiny několik případů kolísání v jednotlivých pádech. Na s. 475 připomíná odlišnou pádovou příponu u substantiva kejkle (2. p. kejklů, 3. p. kejklům, 6. p. kejklech, 7. p. kejkli; vedle toho má toto slovo i skloňování podle vzoru „duše“). Na s. 457—458 autor uvádí slova, která kolísají mezi vzory „dub“ a „stroj“, a to hlavně v 2. pádě jedn. čísla (na př. chmel — chmelu//chmele, plevel — plevelu//plevele, kotel — kotlu//kotle a jiná), dále v 3. a 6. p. jedn. a v 1., 2. a 4. p. mn. (na př. artikuli, artikule, artikulí//artikulu, -ly, -lů; kotlů//kotli, nejčastěji mn. č. kotly, topoly, úly). Jméno rubl má tvary 2. p. jedn. č. ruble — časť. rublu, mn. 1., 4. ruble, 7. rubly. Pravidla českého pravopisu, pokud obsahují údaje gramatické, uvádějí u těchto slov jen koncovku 2. p. jedn. č. a tím zařazují slovo jednoznačně k určitému vzoru, po případě naznačují dvojí možné skloňování slova (na př. chmel, -e i -u). Podobně postupuje Slovník jazyka českého od P. Váši a Fr. Trávníčka (4. vyd., Praha 1952).

Na rozdíl od dosavadních mluvnických příruček je možno ukázat na četných dokladech, že při skloňování některých podst. jmen zakončených na -l objevuje se v současném spisovném jazyce kolísání i v 6. p. množ. čísla. Proniká tam koncovka -ech, a to u některých slov, která se v ostatních pádech skloňují zcela nebo převážně jako měkká. Zřetelně můžeme sledovat tuto tendenci zvláště na slovech cíl a pytel.

Slova cíl a pytel uvádí Dobrovský jen jako měkká (srov. Ausf. Lehrgeb., s. 237 n.). Gebauer uvádí podst. jméno cíl mezi slovy, která kolísají ve skloňování, avšak bez dokladů tvarů tvrdých [148](srov. Hist. mluv., s. 80). O slově pytel se zmiňuje na s. 79 jako o slově s „flexí vždy stejnou“. Citované Gebauerovy školní mluvnice i dnešní příručky mluvnické i slovníkové (akademický Příruční slovník jazyka českého a Vášův-Trávníčkův Slovník jazyka českého) určují u slov cíl a pytel jen skloňování měkké.

Mluvnická excerpce z děl současného spisovného jazyka, kterou pořizuje Ústav pro jazyk český, potvrzuje uvedené pronikání koncovky -ech. Tvar 6. p. mn. čísla cílech je doložen z časopisů Hlas revoluce, Lidové noviny, Rudé právo, Lidová demokracie, Rovnost, Stráž lidu (v časovém rozpětí od r. 1950 do r. 1955). V materiálu frekvenčního slovníku českého jazyka vypracovaného Výzkumným ústavem pedagogickým, do něhož jsem mohla laskavostí oddělení českého jazyka nahlédnout, byly zjištěny tvary cílech v Práci a Tvorbě a též v Pedagogice O. Chlupa (Praha 1948) při jinak pravidelném skloňování měkkém.

Předběžné výsledky mluvnické ankety pořádané Ústavem pro jazyk český v roce 1955 (které ovšem vyžadují ještě hlubšího a přesnějšího zhodnocení, než je pouhá statistika) ukazují, že v povědomí uživatelů českého jazyka je koncovka -ech u těchto slov měkkého typu poměrně pevně ustálena. Ze 175 vyplněných dotazníků je tvar cílech ve 164 případech. (Z toho spojení 2. p. j. č. cíle, 6. p. mn. č. cílech a 7. p. mn. č. cíli u téhož vyplňovatele je ve 126 případech; spojení 2. p. j. č. cíle, 6. p. mn. č. cílech, 7. p. mn. č. cíly v 31 případech [zde jde ovšem jen o rozdíl v pravopise], jiných případů 7.) U slova pytel je tvar pytlech uveden v 32 případech.

Doplníme-li tento materiál, který poskytuje pouze upozornění a není dostačující pro řešení této otázky, o další doklady z lístkového slovníkového archivu Ústavu pro jazyk český, ukáže se, že jde skutečně o kolísání v jednotlivých pádech a že toto kolísání je patrně staré, jak to naznačuje Gebauerova Hist. ml. Z lístkového materiálu můžeme citovat tyto doklady na tvrdé koncovky:

2. p. č. j. cílu: být u cílu (Klácel, 1845), cílu nedosáhl (F. M. Pelcl, 1777);

3. p. č. j. cílu: k cílu vede (Fr. G. Procházka, 1885), k tomu cílu a konci (Špreng, 1777);

6. p. č. mn. cílech: mluvili jsme o zásadách a cílech a úkolech odborového hnutí (A. Zápotocký, 1949);

2. p. č. j. pytlu: do pytlu (Krát. hist. bibl., 1779);

6. p. č. mn. pytlech: po plných pytlech (Hum. kalendář na r. 1860), strejček na prvých pytlech leží (Rubeš, 1837).

Také v Jungmannově slovníku nacházíme doklad na tvar cílech. Není ovšem jasné, jak tento tvar hodnotit. Jungmann sám považuje skloňování slova cíl za měkké, vedle toho má poznámku, [149]že zřídka je toto slovo též žen. rodu.[4] Doklad zní: „moře v svých mezech a cílech“. Jde tu snad i o případ tvarové harmonie.

Koncovka -ech proniká k měkkému skloňování vzoru „stroj“ od vzoru tvrdého. Při skloňování podstatných jmen tvrdého vzoru „hrad“ bývají v 6. p. mn. č. koncovky -ech, -ích nebo -ách. Podle Trávníčka (MSČ I, 464) bývá pádová koncovka -ech u substantiv na -d, -t, -n, u substantiv na -r, -b, -p, -v, -m, -f. Jiná substantiva mají buď koncovku -ech, nebo -ích, anebo koncovky obě. Trávníček uvádí na př. dolech, klasech, stolech, kostelích, lesích, kotlech//kotlích, mrazech//mrazích, nosech//nosích, vozech//vozích. Také u vlastních jmen místních na -sy, -zy, -ly uvádí koncovky -ech nebo -ích (s. 469, § 325). Je zcela přirozené, že koncovka -ech, která se u tvrdého skloňování někdy střídá s koncovkou -ích, má snahu pronikat i k vzoru měkkému, kde je běžně koncovka -ích. Její upevnění v tomto pádě podporuje jistě i ta okolnost, že v některých případech se pociťuje tvar s koncovkou -ích jako zastarávající.

Má-li kodifikace být ve shodě s normou jazyka, je třeba se touto oblastí kolísání[5] podrobněji zabývat. Podobná oblast existuje i u substantiv ženského rodu, a to přechod od vzoru „kost“ ke vzoru „píseň“. V této oblasti se příručky snaží o zachycení současného stavu jazyka u jednotlivých slov v jednotlivých pádech samostatně. V oblasti kolísání mezi měkkým a tvrdým skloňováním mužským upozorňuje se většinou jen na slova jako chmel, která mají tvary obojího skloňování ve všech pádech. Nebylo by však zcela přesné přiřazovat k němu i slova, u nichž se odchylky od měkkého skloňování objevují jen v pádech některých, hlavně v 6. p. č. mn. Bylo by tedy pravděpodobně vhodné i v této oblasti kolísání kodifikovat tvary jednotlivých slov v jednotlivých pádech zvlášť. Lze předpokládat, že tvary jako cílech, kotlech a j. budou i nadále stále více pronikat, daří-li se jim i nyní unikat pozornosti korektorů i přes značnou výraznost a jsou-li v povědomí mnohých uživatelů spisovného jazyka tak pevně zakotveny, jak to ukazuje výsledek dotazníkové ankety.


[1] Citováno podle vydání z r. 1940. Srov. též článek J. Víškové a J. Sirotka Zpracování českého tvarosloví u Dobrovského ve Sborníku „Josef Dobrovský 1753—1953“, Praha 1953.

[2] Školní mluvnice se v řazení slov na -l k vzoru tvrdému nebo měkkému liší od řazení v Gebauerově Historické mluvnici jen v některých jednotlivých případech. Tak Gebauerova Krátká mluvnice česká, nově zpracovaná V. Ertlem (9. vydání, Praha 1922), v § 141 a § 143 řadí na př. slovo anděl jen ke vzoru tvrdému, o slovu kotel praví na s. 72, že místo původního genitivu kotlu je novotvar kotle, slovo cíl uvádí jen u vzoru měkkého. Gebauerova-Ertlova Mluvnice česká pro školy střední a ústavy učitelské (9. vyd., Praha 1926) v § 293 a § 297 a též Příruční mluvnice jazyka českého pro učitele a studium soukromé (3. vydání, upravené Fr. Trávníčkem, Praha 1925) v § 107 a § 112 uvádějí slovo anděl též jen u vzoru tvrdého, kotel mezi slovy kolísajícími v 2. p. j. č. jako artikulu // artikule, coulu // coule a j., cíl je u vzoru měkkého.

[3] Srov. Fr. Trávníček, Mluvnice spisovné češtiny I, 3. vyd., Praha 1951, § 319, 327, 332, 336; stejně Fr. Trávníček, Stručná mluvnice česká, Praha 1941, § 2, 12, 18, 23; B. Havránek - Al. Jedlička, Stručná mluvnice česká, Praha 1950, § 55, ve vyd. z r. 1955 § 50; B. Havránek - Al. Jedlička, Česká mluvnice, Praha 1951, § 79.

[4] V žádné z citovaných mluvnic a mluvnických příruček se na dvojí rod u slova cíl neupozorňuje.

[5] Kolísáním jmen na -l mezi tvrdým a měkkým skloňováním i rozdíly v kodifikaci v našich mluvnických a slovníkových příručkách se s užitím bohatého materiálu zabývá studie francouzského bohemisty Marca Veye v Revue des études slaves 27, 1951, s. 293—303.

Naše řeč, ročník 40 (1957), číslo 5-6, s. 145-149

Předchozí Miloš Dokulil: Psaní velkých písmen v nových Pravidlech českého pravopisu

Následující J. B. (= Jaromír Bělič), Eva Halíková: Poznámka k příčestím na -lý v češtině

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1