Časopis Naše řeč
en cz

Jak si lidé na Slovácku vysvětlují vznik rodových přezdívek

Zdeňka Horálková

[Články]

(pdf)

-

Přezdívky (přízviska, přídomky) se nejčastěji tvoří tam, kde má více rodin stejné příjmení. S takovým zjevem se setkáváme ve větší míře na př. v horňácké vsi Javorníku při jihovýchodních [153]moravskoslovenských hranicích. V obci, která má kolem 1200 obyvatel, opakuje se mnohonásobně asi deset nejběžnějších příjmení. Tvoření přezdívek je zde příznivá také malá rozmanitost křestních jmen. Až do nedávné doby (přibližně do konce druhé světové války) dávala se dětem skoro stereotypně stejná jména: děvčatům Kateřina, Eva, Anna a Alžběta; mužských jmen bylo o něco více: Jan, Martin, Pavel, Tomáš, Jiří, Štěpán, Adam, ale posledních dvou se užívalo řidčeji. Adam jako křestní jméno bylo omezeno téměř jen na jednu rodinu (Petruchových), která podle něho dostala dokonce přezdívku Adamé (žen. Adamka).

Podle tradice i podle matričních záznamů lze soudit, že se okruh užívaných křestních jmen proti dřívějšímu obyčeji postupně zmenšoval, pravděpodobně proto, že ubývalo rodin s více dětmi. Přestala se dávat jména Ondráš, Matouš, Václav, Barbora, Kristina[1] a j.; tato jména však v Javorníku nikdy nebyla častá. Jméno Barbora (Babuša) bylo pokládáno i za hanlivé. 85letý podruh Štěpán Sťahel-Pondráš o jedné Babuše na př. vypravoval: „Babuša nebyło pěkné meno. Babuša sa dostała ke Garbárovi za nevěstu. Oni si nedali ríkat Babuša, oni sa za to meno haňbili. Dali si ríkat lem mamo a pak babo.“ (Když prý ji manžel v hádce oslovil „Babušo“, čtrnáct dní s ním za to nemluvila.)

Nechuť k méně obvyklým jménům bývala v Javorníku tak silná, že se raději dalo jedno jméno dvěma dětem. Tak v jedné rodině měli dva Jany; druhý, dosud žijící, se narodil, až když první byl už z domu. Podobný případ připomněl v srpnu 1956 uvedený Št. Pondráš: „Odmosci mávali děvčat moc, aj Rozínu, Kristínu, a mali aj dvě Anky.“[2]

V úředním styku se předchází nedorozumění tím, že se k příjmení dodává číslo popisné, mezi domácími lidmi se užívá přezdívek.[3] Tak na př. Petruchovi se dělí na rody Adamů, Pavlů, [154]Pavlišů, Ščefánků a j., k příjmení Sťaheł jsou přezdívky Garbár, Kaméncový Ondráš, Kýša, Młýnek, Péča, Pohrabáč, Pondráš a j. U třetího nejčastějšího příjmení, Pavlinců, se rozlišují Baborenčáci, Bosíci, Děkané, Drahoví, Filáci, Frišenci, Hrubé, Janité, Mikuláci, Odmosci, Páleničáré, Ušáňé, Opájé atd. „Každý má nejaké meno naznaté… Turečci sa píšú, Chovancé jim povedajú.“[4]

Téměř s každým takovýmto „naznatým“ jménem je spojena tradice o jeho původu. Nelze ovšem vylučovat, že jde v některých případech jen o rekonstrukci, o jakousi lidovou etymologii. Přitom je však zajímavé, že tradici o vzniku přezdívek podává ve většině případů téměř celá obec shodně.

Přezdívka platila původně jednotlivci, zpravidla brzy přešla na všechny členy jeho rodiny a v dalších generacích náležela celému rodu. Vznik některých přezdívek kladou Javorničané bez bližšího určení do daleké minulosti („kedisi kerýsi z teho rodu“), jiné umisťují dosti přesně podle generací (na př. když byl otec ženy, dnes osmdesátileté, malým dítětem a p.).

Z množství javornických přezdívek chceme si krátce všimnout těch, jejichž vznik popisují shodně aspoň dva místní obyvatelé, kteří nejsou blízkými příbuznými, aby se omezila možnost opakovat snad libovolnou rodinnou etymologii.

Přezdívka se zpravidla dědí po meči a podle tradice nejčastěji byl také mužský člen rodiny jejím prvním nositelem. Vzácnější jsou případy, že přezdívku rodiny určí žena jako její první nositelka anebo že se přezdívka dědí po přeslici. Tento případ nastává, když muž se ožení s dědičkou usedlosti, s níž je přezdívka pevně spjata (tak v Javorníku na př. přezdívka Garbárů, od dávna patřící rodině Turečků, přešla k příjmení Sťahlů). — Dosti ojedinělý je případ, kdy chlapec, který brzy ztratil otce, je ve vsi volán matčinou přezdívkou (je Łaták jako matka, třebaže vyrůstá u otcových rodičů).[5] — Přezdívku, jež původně platila ženě, má v Javorníku připomenutý rod Łatáků. Vznikla podle zaměstnání jejich prabáby, která byla łatáčka, t. j. vyšivačka łatek (zadních dílů čepců). Takové vyšivačky - łatáčky byly jen v sousední Vrbce, odkud také ona prabába pocházela. Její povolání dalo pro svou neobvyklost snadno vznik přezdívce, která se stala trvalou pro další generace.

[155]Nejsrozumitelnější jsou přezdívky určené zaměstnáním nebo nějakou funkcí obecní nebo církevní. Přízviska Kostelník a Pokładník nepřesahují rodinu v jedné generaci, starší přezdívky Fojté („fojt był za vrchnosti pudmistr“) a Išpechtoré jsou již trvalé. „Išpechtor był v obecních horách hájný. Od té doby bývało vjec hájných, ale povidało sa to lem nám,“ vysvětlovala svou rodinnou přezdívku Alžběta Jurenová. Trvalé jsou přezdívky Garbáré (garbár = koželuh), Uhláré, Páleníci, Páleničáré, Pohrabáčé (pohrabáč = cestář), třebaže koželužství a výroba uhlí v milířích nejsou už v Javorníku známy a pálením slivovice na výdělek nebo cestářstvím se rodiny, které tyto přezdívky mají, také už nezabývají.

Na původ ze sousedních obcí ukazují na př. přezdívky Kužełovjan a Vrbovčan. Jeden Pavlinec dostal asi před sedmdesáti lety přezdívku Veletiňák podle obce Veletin, kde se vyučil ve mlýně.

Některé přezdívky byly utvořeny podle polohy obydlí: Majtáné od vývozu, Majtáné z hospody (třebaže o hospodě v jejich domě se ví už jen z tradice), Odmosci (jedn. č. Odmostek, Odmoščena), Draharé a Drahoví. Poslední dvě přezdívky jsou podle toho, že jejich nositelé bydlí ‚na drahách‘ a ‚na drážkách‘, t. j. tam, kudy pastýř honí nebo někdy honil na pastvu; ale Draharé jsou prý původní stará rodina, kdežto Drahoví se ‚na drahách‘ usadili později.

Jméno Chovanec, běžné na Slovácku i v nejbližším okolí Javorníka jako příjmení, žije v Javorníku jako přezdívka, která se snadno vytvořila, protože vzít si sirotka nebo polosirotka ‚za chovanca‘ nebo ‚za chovanicu‘ nebylo neobvyklé. „Jeden z Turečků był kedisi za chovanca, vzali si ho za vłastního, od toho był Chovanec a ostatní po něm Chovancé“.

I poněkud neobvyklejší křestní jména, jak jsme se již zmiňovali, dala vznik přízvisku (Adam, Ondráš, Mikula, Mikulák, Dorinec).

Některé přezdívky vznikly z domáckých obměn křestních jmen a patrně měly původně expresivní citové zabarvení. Na př. přízvisko Ščefánci bylo z počátku i trochu posměškem nad lichotivým pojmenováním dospělého člověka, ale časem se hanlivý přídech ztratil. Přezdívku Ščefánek nemohou už domácí lidé určit časově podle generací; platila původně Štěpánu Petruchovi „kehoch já už neznał“, říkal jeden z nejstarších pamětníků Štěpán Sťahel-Pondráš, který v rodině Ščefánků v mládí mnoho let sloužil. „Žena jim ríkała lem Ščefánek, Ščefánek, ona jich mała velice ráda“. A zcela stejný výklad této přezdívky jsem slyšela ještě několikrát od jiných.[6]

[156]Z jména Pavel se vykládá přezdívka Pavija (ž. rod Pavěna, mn. č. Pavijé). Podle jednoho vysvětlení v té rodině byli „furt enem Pavlé. A tak sa jim začało povedat Pavlé, Pavijé“. Jiný výklad, dotvrzený z více stran, je, že Pavija patří k početné skupině přezdívek, které určilo nějaké náhodné směšné přeřeknutí nebo i úmyslné zkomolení. Přezdívka Pavijé a jí podobná Pavlišé vznikla prý jako posměšek nad špatnou výslovností; jednou šlo o zkomolené Pavje místo Pavle, po druhé o šišlavou výslovnost Pavlišek místo Pavlíček. Pak by ovšem tvary Pavija a Pavliša (jedn. č. mužského rodu) musely vzniknout dodatečně. V obou případech jde o přezdívky staré, což nutí k opatrnosti při přijímání místních výkladů.

Ze zkomolené výslovnosti se vykládají v Javorníku i přezdívky Opájé a Gošé (nebo Głošé): „Opaj, opaj!“ (místo „kopaj“) volal prý při pranici na peci jeden chlapec na druhého a toto zvolání zůstalo mu jako přezdívka a zůstává rodině i v dalších pokoleních. Kdy k vzniku přezdívky došlo, v které generaci, to už vymizelo z paměti. Gošé dostali prý jméno od některého předka, který neuměl správně vyslovit „groš“. Stačí, aby takovou zkomoleninu vyslovil větší školák, hned je z toho posměch a zůstane to.

Ze směšněho dětského zvolání vznikla prý „dost nedávno“ (asi před sto lety) přezdívka Kýšé, když totiž byl otec dosud žijící stařenky Kýšové malým chlapcem. To prý matka postavila dětem na zem nádobu s kyselým mlékem - kýškou, chlapec však nechtěl jíst a volal: „Mamo, kýša má oči!“ Matka prý ho pobízela: „Nech má, lem jedz!“, nevědouc, že do mléka dětem skočila žabka. Tuto versi podávají různí vypravěči doslova shodně.[7] — Podle sdělení prof. J. Běliče vypravuje se však tato historka jako lidová anekdota i jinde, na př. na Kyjovsku, aniž se spojuje se vznikem přezdívky.

Jednomu Kománkovi řekl prý učitel ve škole „ty klacku!“ „Už do smrti sa mu povídalo lem Klacek a ostatním z rodiny Klacké.“ Podobně vznikla podle vzpomínek stařenky Škopíkové jejich rodinná přezdívka Škáré. „To było takové naznaté méno, to tu každý nejaké mał. Jeden chłap kedisi v tem rodě zavołał na ženu: ty, stará, podaj ně tam tu škáru! — teda kožu jakúsi. Tak z teho jim to ostało.“[8] Některého z předků Pavlinců-Ušáňů napomínala prý žena před cestou na jarmark, aby nekupoval jiné voly než [157]s dlouhýma ušima, takové „ty ušáně“. A od toho už vznikla přezdívka Ušáňé.

Asi před šedesáti lety vznikla prý přezdívka Frišenci, a přestože ji postižení neradi slyší, zůstává jim. Měli prý psa Frišku. Jejich malý chlapec díval se na prostou svatbu vdovce a řekl o ní: „Muziky néni ani věnca, to je svatba pro Frišenku!“ — Jistě trochu ze zlomyslnosti tradují se i hrubší přezdívky, jako na př. Sralé (žen. Sralinky).

Zajímavé jsou přezdívky Pondráš a Poščefan. Štěpán, nejstarší člen rodu Sťahlů-Pondrášů (nar. 1870), vypravoval o tom v létě 1956 toto: „Mému dědovi było Ondráš. Po něm (když ještě mladý zemřel) ostali štyré synové a štyry céry. A jak oni (otec) zemreli, děťom povidali: děti po Ondrášovi — Poondrášé. Prv było Poondrášé, ale pak už sa to ríkało dokopy — Pondrášé.“ Protože v další generaci bylo Pondrášů mnoho, přišlo vhod, když se naskytla příležitost rozlišit jednoho z nich dalším přízviskem: Bezprsta. Přišel nějak o prsty a začali mu říkat Bezprsta. „A potom každý chlap v tom rodě był Bezprsta a i ty roby były Bezprstovy.“

Nejspíš podle charakteristické vlastnosti některého člena rodu vznikly přezdívky Hrubé („moseli to byt hrubí chłapi, pak ale už nebyl hrubý, ale Hruba, roby Hrubky“) a Šuchté (ženy Šuchtěny); o pomalém člověku se totiž v Javorníku říká, že je šuchtavý.

Mezi přezdívky odvozené z tělesných vlastností byli bychom nakloněni řadit i přezdívku Mego, Megošek. Bartoš[9] ji uvádí z Valašska v podobě ‚mego, megál, meguna‘ pro člověka ‚tlustého a tučného‘. Javorničané však tvrdí, že tato přezdívka vznikla podle příjmení hraběcího lesního správce Mega, který dlouho působil v sousední Velké (asi do r. 1900). Tento případ ukazuje, že je poučné srovnávat lokální výklady přezdívek s tradicí, která je s týmiž přezdívkami spojena jinde (podobně u přídomku Škára). Některé přezdívky podobné javornickým zaznamenal i s jejich vysvětlením v blízkém slovenském městě Myjavě M. Slávik (Živé rodinné mená na Myjave, Sborník Myjava, sestavil J. Bodnár, 1911, s. 357—361). Kyščiak prý měl rád kýšku, Ušiak „mal jemné, alebo väčšie uši“, Škarčiak „druhého škaredým robil, očerňoval“, Šucha „sa ošuchoval“. Zajímavé je sledovat také snahu odlišit formálním tvořením přezdívek starší vrstvy usedlíků od novějších (Draharé, Drahoví).

Ve způsobu tvoření přezdívek v Javorníku shledáváme tedy obdobný postup, jakým vznikala a ustalovala se i příjmení; přímým dokladem toho jsou přezdívky, které jsou známy z jiných [158]krajů jako příjmení (Hrubý, Chovanec, Fojt atd.)[10]. Souhlasně popisuje vznikání přezdívek z jiných krajů Moravy na př. Bartoš. V Javorníku proti Bartošovu svědectví zjišťujeme daleko větší houževnatost, s jakou se přezdívka drží všech členů rodiny i dalších generací. Podle Bartoše nesl si postižený přezdívku často do smrti, kdežto javornické přezdívky stávají se zpravidla trvalou a dědičnou součástí jména.[11]

Javornický materiál doplňuje tak zajímavě poznatky, které o původu a rázu našich příjmení podávají starší naše práce.


[1] Kristinka vyobrazená v publikaci Ferd. Bučiny Lidé z Javorníka (1941, nestránkováno) není Javorničanka. Pochází ze sousední obce Velké.

[2] Aug. Sedláček (O staročeských příjmeních šlechtických. Sborník filologický 7, 1922, s. 44) uvádí ze starší doby podobných příkladů víc a upozorňuje, že se časem cítila potřeba dalšího rozlišování různými přídomky. Tak na př. v rodu vladyk z Dubence byli ve 14. stol. dva bratří Vaňkové, z nichž jednomu se říkalo Krátký. Nebo Jaroslav z Lemberka dal všechny své syny pokřtít jménem Havel; pak byli rozeznáváni přídavky Beran, Huba, Ryba a Kanovník. — V Javorníku však stejné jméno u dvou sourozenců překvapuje, protože se zde zpravidla neopakuje ani jméno po zemřelém sourozenci.

[3] Někdy je pak obyvatel známější svou přezdívkou než svým pravým příjmením. Stejný stav zjišťuje v sousední horňácké vsi Nové Lhotě (Lhotkách) A. Ptáčníková-Burešová:„Na Lhotkách má každý své přezvisko, a to tak vžité, že se na mnohé skutečným jménem ani nedoptáte.“ (Český lid 1950, s. 138.)

[4] V uvozovkách cituji přímé výpovědi Javorničanů pokud možno přesně i s kolísáním v užívání nářečí (byl - był, z toho - z teho a pod.).

[5] To jsou celkem obdoby k způsobu, jakým vykládá vznik příjmení z ženských jmen (typu Mařák, Běták) na př. Bartoš, Dialektologie moravská I, s. 148.

[6] Nešlo tu tedy o snahu odlišit zdrobnělým jménem mladšího hospodáře od otce téhož jména.

[7] Obdobný vznik přezdívky z jediného zvolání popisuje na př. také F. Bartoš v Dialektologii moravské I, s. 333, ovšem v jeho případě přezdívka nepřešla na ostatní členy rodiny, tím méně pak na další generace.

[8] Bartoš (Dialektologie I, s. 330) zná jméno škára jako ‚obraznou přezdívku pro starou ženu‘.

[9] Dialektologie moravská I, s. 330.

[10] Podle zápisu v gruntovnicích, v berní roli a v matrikách někdy přímo vidíme, jak příjmení kolísala a ustalovala se z několika přezdívek. Na př. Matěj Robejšek († 1622) se usadil na gruntě Károvském. Jeho syn Martin, uvedený v berní roli r. 1654 jménem Robejšek, je veden v pozemkových knihách jako „Martin Krejčí (byl krejčím), jinak Kára“. U tohoto Martina dlouho zápasilo příjmení Robejšek — Krejčí — Kára a nakonec zvítězilo Kára a stalo se dědičným. Srov. V. Oliverius, Jména ‚po chalupě‘ v Třenušce (okr. Rokycany), Český lid 1947, s. 170—171. Mnoho zajímavého materiálu najdeme také v práci V. Davídka - K. Doskočila - J. Svobody, Česká jména osobní a rodová, Praha 1941, s. 22 a jinde.

[11] Jak se přezdívky, jimiž Horňáci častují obyvatele druhých vesnic, stávají stálými epithety, ukázal K. Klusák v článku Horňáci mezi sebou (Český lid 1950, s. 111—114).

O houževnatosti starých přezdívek, zvaných „po chalupě“, t. j. přezdívek trvale svázaných s usedlostí a přecházejících i na nové majitele, svědčí citovaná práce V. Oliveriusa z Rokycanska. Na př. grunt, kde se dodnes říká „u Malíků“, koupil r. 1655 Vávra Svojkovský, kterému říkali Malík, nebo v usedlosti nazývané dnes „u Zikmundů“ byl před r. 1642 hospodářem Zikmund Sýkora atd.

Materiál z Javorníka je zajímavý proto, že v jiných krajích se novější přezdívky, vznikající od konce 18. století, zpravidla ani osobně a tím méně rodově neustálily. Srov. i uvedenou soubornou práci V. Davídka - K. Doskočila - J. Svobody Česká jména osobní a rodová, s. 86.

Naše řeč, ročník 40 (1957), číslo 5-6, s. 152-158

Předchozí J. B. (= Jaromír Bělič), Eva Halíková: Poznámka k příčestím na -lý v češtině

Následující Alois Jedlička: Základní příručka o slovenském odborném názvosloví

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1