Časopis Naše řeč
en cz

Dvě školské pravopisné příručky

Jarmila Syrovátková, Vladimír Ženatý

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Od posledního přetisku Pravidel českého pravopisu uplynulo téměř deset let; za tu dobu byla Pravidla úplně rozebrána. Žákům i učitelům proto chyběla kodifikující příručka, která by jim byla vodítkem při zvládání pravopisných jevů. Protože jsou pravopisné znalosti žáků našich škol na nízké úrovni, vypracovali někteří praktikové pomocné příručky, [98]které měly zčásti nahrazovat nepřístupná Pravidla českého pravopisu nebo pomáhat zlepšovat stav pravopisných znalostí žáků.[1]

K těmto publikacím se řadí i příručka Pravopisná norma, kterou vypracovali E. Čech a J. Kaňka jako pomocnou knihu pro odborné školy.[2] Příručka je určena žákům a je metodicky uspořádána tak, aby s ní mohli pracovat samostatně, bez pomoci učitele. Je doplněním učebnic českého jazyka pro odborné školy, v kterých není věnováno procvičování pravopisu místo; učebnice počítají správně s tím, že žáci mají zvládnout pravopisné jevy už na osmileté střední škole.

Příručka má část theoretickou, výkladovou a praktickou, s řadou cvičení na jednotlivé pravopisné jevy; celek je uzavřen slovníčkem a klíčem k cvičením. Výkladová část obsahuje poučení o základních rysech českého pravopisu a o pravopisné normě a sleduje jednotlivé pravopisné jevy tak, že vedle theoretických výkladů podává i rozbor konkretních příkladů; poučení se dostává žákům na př: o psaní i-y, u-ů-ú, slabik mě-mně, bě-bje, o psaní předložek a předpon s a z, je věnována zvláštní pozornost psaní přídavných jmen s příponami -ný, -ní, -ský, probírá se stupňování přídavných jmen s hlediska pravopisného, psaní krátkého a dlouhého i-í v koncovkách, psaní příslovečných spřežek; poslední část si všímá dělení slov, psaní velkých počátečních písmen a užívání rozdělovacích znamének.

K těmto výkladům máme jednu připomínku: je sice pravda, že žáci chybují v psaní i-í v koncovkách jmen, na př. při skloňování zájmen, a sloves, ale není vhodné, když se výklady o těchto rozdílech v koncovkách bez jakéhokoli osvětlení připojí k předchozím výkladům vlastních jevů pravopisných. Rozlišování jevů pravopisných a mluvnických je ve školské praxi důležité právě z důvodů metodických.

Při výkladech vycházejí autoři v podstatě z dosavadní kodifikace Pravidel českého pravopisu; v příručce nacházíme obdobné uspořádání pravopisných jevů i jejich stejné pojetí. Žáci tak dostali do rukou příručku, která jim má pomoci odůvodnit pravopis slova tehdy, když při psaní zakolísají. Také to, že jednotlivé případy v pracovní části — ve cvičeních — musí sami v theoretické části najít a odůvodnit si je, vede k samostatné práci. S těchto hledisk je příručka nejen vhodným doplněním učebnic, ale přispívá i k rozmnožení pracovních možností ve škole i mimo ni.

Je proto škoda, že její cenu poněkud snižují některé nedostatky a nepřesnosti, které by v publikaci určené škole neměly být. Je třeba se [99]pozastavit už nad názvem příručky „Pravopisná norma“. Normou se zde rozumí předpis, pravidlo, ačkoli se dnes v jazykovědě vžívá chápání normy v jiném smyslu, v protikladu ke kodifikaci[3]; kodifikací se rozumí právě soubor pravidel a pouček, které postihují, zachycují pravidelnost, zákonitost, která je v jazyce. Autoři v tomto smyslu sami mluví o kodifikaci pravopisné normy v Pravidlech českého pravopisu (viz s. 3). — Nesporné však není vždy ani to, co autoři pokládají za součást „normy“; příručka se totiž vědomě odchyluje v některých případech od kodifikace Pravidel českého pravopisu z r. 1941, a třebas se přitom přihlíží k pracím vyšlým z Ústavu pro jazyk český (není uvedeno konkretně ke kterým), uplatňuje se tu jistě i vlastní hledisko autorů.

I v jiných případech se objevují nedostatky v přesném pojmovém rozlišování, způsobené jistě spěšnou formulací úvodních výkladů: tak jsou na př. nepřesné mnohé formulace, v nichž se mluví o pravopise v souvislosti s normou spisovného jazyka (na př. s. 22 „Ve slovech cizího původu se v dnešní normě spisovného jazyka píše vždy krátké u“; podobně s. 3 a 7).

Není rovněž jasné, co rozumějí autoři pravopisnou soustavou: jednou je to pro ně repertoár grafických znaků (srov. s. 8: velká písmena, slovní znaky, rozdělovací znaménka), jindy mluví v souvislosti s úkoly pravopisu o tom, že je pravopisná soustava značně pevná nebo že není tak obtížná, jde tedy o způsob zaznamenávání projevů těmito znaky.

Nepřesně se také mluví o poměru výslovnosti a pravopisu na s. 22; uváděné odchylky od pravopisu nejsou vždy obecné, nýbrž často nářeční (kužel, družička). Naopak by bylo třeba upozornit, že se někdy slova s psaným krátkým u ve spisovném jazyce vyslovují dlouze [túra, blúza].

E. Čech i J. Kaňka byli spoluautory učebnice českého jazyka pro odborné školy; překvapuje tedy, že v Pravopisné normě najdeme jen ojediněle odkaz (s. 49) na látku probíranou v učebnici. Ani terminologie v příručce není vždy ve shodě s terminologií ve školských učebnicích. Tak se na s. 19 setkáváme s termínem „podmět neurčitý“, ale v uváděných příkladech čteme jen věty Dnes už hlásili změnu počasí, Zvonili poledne — tedy typy vět, které žáci poznávají již v 7. tř. jako věty s podmětem všeobecným. Bylo by třeba dbát i o sjednocení formulací v publikaci samé; tak na př. na s. 7 se mluví o vnitřním složení slova, na s. 12 o stejném jevu jako o slovních částech, na s. 23 jako o slovních součástech. Podrobnějšího výkladu by si zasloužil volný doplněk, zejména pokud jde o interpunkci u vazeb přechodníkových; autoři z příkladů nevyvodili prosté školské pravidlo o oddělování přechodníkových vazeb čárkami. Je též možné vyhnout se příkladům, které jsou pro žáky obtížné; na s. 67 v poznámce o interpunkci přístavku je uveden příklad Drobný déšť, spíše [100]jen mžení, ochladilo mi hlavu; mluvnická shoda přísudku s přístavkem vysvětlujícího charakteru místo obvyklé shody s podmětem ztěžuje jistě žákům i odůvodnění interpunkce.

Otázka výběru jevů, kterých si příručka všímá, nebyla jistě lehká, a je třeba říci, že autoři správně vybrali jevy nejpodstatnější; chybí ovšem mnohdy výčet všech možností, které uvádějí alespoň v náznacích učebnice českého jazyka pro osmiletou střední školu. (Na př. při probírání shody přísudku s podmětem by bylo třeba připomenout i procvičit shodu přísudku s několikanásobným podmětem složeným ze jmen středního rodu.) Na druhé straně by bylo snad lépe vyhnout se příkladům, o nichž je jasné, že jejich pravopis bude v nových Pravidlech zjednodušen (na př. vyssavač, skreslit, nablízku a j.).

Nejcennější částí příručky jsou cvičení; počtem jsou dostačující a vyhovují také po stránce textové. Obvykle bývají sestavena z excerpovaných vět denního tisku nebo současné beletrie. Jen u těch, která slouží k procvičování vyňatých slov, setkáváme se s násilně vykonstruovanými texty, působícími až komicky (na př. s. 88).

Přes uvedené nepřesnosti lze hodnotit publikaci „Pravopisná norma“ kladně. Dokladem její potřebnosti je zájem, kterého se jejímu prvnímu vydání dostalo, i praktické užívání na školách. V dalších vydáních bylo by však dobře zpřesnit některé formulace a upravit některé jednotlivosti, jak jsme je výše připomenuli.

Jarmila Syrovátková

 

V řadě pravopisných pomůcek, vycházejících ovšem, jako všechny jiné, z vydání Pravidel českého pravopisu z r. 1941 a jejich přetisků z r. 1946 a 1948, které vydalo v poslední době Státní pedagogické nakladatelství na přání učitelů i veřejnosti, vyšla jako pomocná kniha pro školy všeobecně vzdělávací publikace „Český pravopis“, (s podtitulem Mluvnická a pravopisná cvičení); zpracoval ji kolektiv čtyř autorů, František Omelka, Oldřich Horák, Josef Hubáček a Čeněk Charous (295 stran, 12,85 Kčs za váz. výtisk).

Není pochybnosti o tom, že příručku, která shrnuje pro žáky 5. až 8. tříd všeobecně vzdělávacích škol látku pravopisnou a přináší k ní i dostatek materiálu k procvičení, přivítají učitelé i rodiče dětí v zásadě velmi kladně. Úkol příručky vytkli autoři v předmluvě tak, že ji určili žákům 5. až 8. postupného ročníku k samostatnému docvičování probrané látky pravopisné, v níž se chybuje. Je ovšem s podivem, proč pravopisná příručka, nesoucí jasné označení „Český pravopis“, překračuje ve značné míře oblast svého určení a probírá nejen jevy t. zv. [101]pravopisu tvaroslovného a skladebného, ale i ty jevy mluvnické, které s pravopisem nikterak nesouvisí. Pak se ovšem leckdy stane, že se ve výkladu náležitě nerozlišují jevy pravopisné a mluvnické, ba že se přímo matou. Tak na př. na s. 147 se říká, že se pravopis (proloženo mnou, V. Ž.) jmenných tvarů přídavných jmen řídí vzorem „mlád, mláda, mládo“, ale v příkladech se uvádí také Děvčata jsou zdráva, hotova. Na s. 165 se mluví o tom, že „pravopis zájmena se řídí pravopisem zájmena ty“ (a myslí se tvary tobě, tě, tebe atd.). Podobně na s. 170 se říká o pravopise zájmen on, ona, ono a na s. 176 o pravopise zájmen náš, váš, který, že „se řídí pravopisem zájmen ten, ta, to“ (srovnávají se zde tvary jí, naší - té, ji, naši - tu, k nim - k těm a j.). Často se s tímto matením setkáváme ve cvičeních, na př. na s. 148 ve cvič. 3 („Doplňte, odůvodněte pravopis koncovek a napište“) jsou také příklady jako Dítě bylo sláb-o. (Správná je ovšem formulace u analogického cvičení 6 na s. 152: „Doplňte, odůvodněte tvar i pravopis koncovek a napište“.)

Bylo by ovšem možno omlouvat tyto nedostatky tím, že se ve školské praxi ještě leckdy mluví o pravopise ve smyslu širším a myslí se jím jevy tvaroslovné. Je však třeba říci, že takový způsob je nutno odstraňovat, protože vede i k vážným chybám metodickým. Jasné rozlišování jevů pravopisných a mluvnických je důležité také z důvodů metodických.

Kniha obsahuje 57 oddílů věnovaných jednotlivým jevům pravopisným, ale též mluvnickým. V čele každého oddílu je poučení v rámečku, po něm následují úkoly označené podle obtížnosti písmeny (A učivo 5. post. ročníku, B učivo 6. a 7. post. ročníku, C učivo 8. post. ročníku). Tento systém umožňuje nejen odstupňovat cvičení podle vyspělosti žáků, ale dává učiteli také možnost uložit žáku, který neovládá některý úsek učiva třeba z předchozích ročníků, dodatečně tuto látku procvičit. Na tento klad příručky kladou autoři právem v předmluvě důraz; doplnil bych je ještě v tom, že kniha umožňuje učitelům 6. až 8. post. ročníku kontrolu látky probrané v 5. post. ročníku, poněvadž chybí-li v cvičeních oddíl A, znamená to, že jde o látku v tomto ročníku neprobíranou (to se týká na příklad oddílu věnovaného přídavným jménům, a to i jejich skloňování). Dopouští-li se žák chyb z tohoto mluvnického učiva v 6. post. ročníku, nelze mu do probrání tohoto učiva snižovat známku v písemných pracích.

Jestliže autoři vyřešili metodicky správně otázku stupňovitosti cvičení, je třeba litovat, že si nepoložili otázku, jak obdobně vyřešit výchozí poučení v rámečku. To je přece podkladem celé práce žákovy a zde má kniha velký nedostatek v tom, že poučení je pro žáky všech stupňů stejné, nediferencované. To ovšem hodnotu příručky značně snižuje (prakticky se hodí především žákům 8. post. ročníku), zvláště když ve formulacích pouček zjišťujeme nedostatky různého druhu. Některé z nich [102]mohou mít původ právě v tom, že se autoři zaměřili jen k nejnižšímu stupni. Než přejdeme k rozboru těchto pouček, je třeba ještě říci, že poučky jsou doplňovány petitovými poznámkami, které upozorňují na speciální obtíže některého pravopisného nebo mluvnického jevu anebo podávají návod k snadnějšímu zapamatování pravidla. Tato struktura je porušena jen na s. 178, kde jsou v rámečku již i otázky.

Poučky v rámečku jsou, jak jsem již uvedl, s metodického hlediska velmi spornou částí knihy. Zde je nutno si položit otázku, jak se autoři vyrovnali s poučkami v učebnicích českého jazyka, jichž žáci užívají, a s poučkami, jak jsou formulovány v Havránkově-Jedličkově Stručné mluvnici české. Poučky v učebnicích jsou přirozeně diferencovány podle věku, Stručná mluvnice česká o tuto diferenciaci usiluje v jiné rovině[4], ale její poučky tištěné garmondem jsou do značné míry závazné, poněvadž jinak bychom ze samé snahy po originalitě formulací mohli způsobit u dětí jen zmatek. Takovou neujasněností poměru k poučkám učebnice a mluvnice trpí na příklad poučení o skloňování podstat. jmen rodu středního na s. 113 a 114. Vzor „město“ nemá tu v 6. p. mn. č. odkaz na koncovku -ách (městečkách), který má i učebnice pro 5. post. ročník a samozřejmě i mluvnice. V poznámce na s. 114 se praví: Některá podstatná jména zakončená na -ko, -čko mají v 6. p. mn. č. koncovku -ách. Proč toto neúplné poučení? Je převzato vlastně z učebnice pro 5. post. ročník, kde se na s. 87 říká: V 6. p. mn. č. mívají mnohá podstatná jména tohoto vzoru, hlavně jména zdrobnělá, koncovku -ách. Úplné poučení obsahuje samozřejmě učebnice pro 6. post. ročník na s. 89—90 (u jmen na -ho, -cho, -ko koncovka -ách vedle -ích) i mluvnice. Poučka posuzované příručky ustrnula na formulaci pro 5. post. ročník a neorganicky ji rozšířila o zakončení -čko (proč lišit -ko a -čko?). Přidáme-li k tomu, že se v cvičeních B, C k této látce neupozorňuje ani na časté chyby na kolách (7. pád koly se nacvičuje dvakrát) a ve střevách, je to svědectvím toho, že nebyl všude správně promyšlen poměr poučky v rámečku a cvičení, a také jejich náplň.

Také otázku poměru k mluvnické theorii by bylo třeba ještě promyslit. Mám obavu, že některé poučky vedou k obvyklému školskému prakticismu, na příklad při výkladu o používání čárky na s. 19. Po správné poučce, že se věta vedlejší odděluje od věty hlavní čárkou, následuje mechanický výčet spojek a vztažných zájmen a příslovcí místo poučení o podstatě vedlejší věty. Mezi spojkami se uvádí (též na s. 252) a až. Stručná mluvnice česká uvádí šestkrát, ale jen ve funkci částice, může mít též významy jiné; jde tu tedy o rozšíření látky proti běžné školní praxi.

[103]Naproti tomu chybí v poučkách leckterá drobnost: tak na příklad na s. 21 při poučení, že neoddělujeme čárkou jako a než, chybí při jako „nenásleduje-li celá věta“ (jako u než); na s. 142 je sice uvedena změna -cký v -čtí, ne však -čký v -čcí (v učebnici pro 6. post. ročník s. 102!); na s. 156 nejsou adjektiva s příponou v 2. stupni uvedena abecedně a chybí tu lehký; na s. 207 se neuvádí v známé pomůcce při tvoření 3. os. mn. č. sloves vzoru „trpěti“ a „sázeti“, že neplatí u sloves omdlíti a stavěti, ačkoli se to připomíná i v mluvnici i v příslušné učebnici. Nedostatkem pouček také bývá, že jsou formulovány tak, že činí nesprávný dojem, jako by vyčerpávaly všechny jevy příslušné kategorie.

V několika případech se příručka odchyluje od běžných výkladů: tak na příklad na s. 100 jsou podstatná jména pomnožná místní jako Budějovice a substantiva hromnice, letnice, vánoce, velikonoce přiřazena ke vzoru „stroj“. Učebnice pro 7. post. ročník ve shodě se Stručnou mluvnicí řadí jména Budějovice, Hodslavice atd. k podvzoru „ulice“, Trávníčkova Mluvnice spisovné češtiny I o nich mluví u vzoru „meč“, event. u vzoru „duše“, avšak substantiva hromnice, letnice atd. uvádějí všechny mluvnice u měkkého vzoru ženského. Jiná taková odchylka je na s. 105, kde se tvaru bratři (bratrů…) přisuzuje význam „rodní bratři“ a tvaru bratří (bratří…) význam přívrženců nějakého hnutí nebo církevního řádu, ačkoliv i učebnice pro 6. post. ročník správněji ukazuje na knižní ráz tohoto tvaru. Tato stylistická diferenciace je správná, nikoli diferenciace významová (na její nesprávnost by poukázal často i žák, viz bratří Čapkové, Mrštíkové a pod.). Poněkud zarážející je také, že při určování vzoru u maskulin (na s. 94) uvádí se jako příznak jen životnost nebo neživotnost a koncovka 2. pádu. Chybí tu typické zakončení v 1. pádu (tvrdá, měkká, event. obojetná souhláska). Při tomto způsobu určování, kdy se na prvém místě uvádí životnost a neživotnost, žáci se mylně domnívají, že toto určení je postačující (chápou je jako typické pro maskulina), a určují pak takto: „dům pokrytý šindel- (7. p. mn. č.) — píšeme -y, poněvadž jde o neživotné jméno“.

K vlastním výkladům pravopisným je připojen ještě dodatek „Skladba“, který obsahuje soubor příkladů na větný rozbor (ovšem ani zde nejde o jevy pravopisné). I tento dodatek přivítají učitelé rádi jako vhodnou sbírku materiálu k rozboru větnému, který si jinak museli někdy obtížně opatřovat sami. Věty jsou již zařazeny pod příslušná záhlaví (na příklad podmět, předmět, vedlejší věta příslovečná místní, časová a pod.). I tu se autoři nevyhnuli některým nedopatřením; nelze na příklad vysvětlovat věty jednočlenné prostě jako věty bez podmětu (s. 278). Také zařazení prvních tří vět v oddíle „Vedlejší věta doplňková“ je v neshodě se školskou mluvnicí a s učebnicemi; jde o věty přísudkové (po sponě býti).

[104]Jak jsme již uvedli, jsou kladem příručky hojná cvičení, celkem dobře promyšlená a organicky na sebe navazující. Je vždy snadno vytýkat autorům pravopisných cvičení nedostatky po stránce obsahové nebo stylistické, poněvadž snaha koncentrovat důležité pravopisné jevy, a často jen jednoho druhu, svádí někdy k textovým násilnostem. Přesto však lze upozornit na některá závažnější nedopatření. Je na příklad zbytečné nacvičovat na celém souvislém textu pravopis slova mýto a slov odvozených, když jediným frekventovaným slovem je jen Vysoké Mýto, ale to se v textu nevyskytuje. Proč nacvičovat pravopis slova úbytě (jakou má frekvenci?), a to ještě ve spojení: „Mnoho mladých lidí v kapitalistických státech hyne denně úbytěmi“, kde tento archaismus působí nakonec směšně. Často se též užívá příslovce střelhbitě místo prostého hbitě (s. 39, 40). Také po stránce obsahové jsou některá cvičení méně podařená, tak na příklad na s. 134 v článku „Turisté“ věta: „Kráčejí klidně (!) po širokých silnicích…“, nebo v článku „Malý sportovec vypravuje“: „My chlapci jsme obsadili všechny koruny kaštanů. Odtamtud jsme mohli dobře a zdarma pozorovat zápas. Nejdříve jsme se znamenitě bavili tím, že jsme po sobě házeli zralými kaštany…“ Proti elementárním zeměpisným znalostem se prohřešuje cvičení na s. 71 „Statečný lékař“.

Vcelku lze říci, že jde o knihu nesporně potřebnou, především v cvičební části, avšak s hlediska odborného i metodického v samých základech i ve svých důsledcích bohužel ne zcela promyšlenou. Bude jistě třeba zamyslet se nad celou koncepcí takové pomocné pravopisné příručky znova, aby se v novém vydání mohla stát knihou, která by vyhověla potřebám žáků i učitelů po všech stránkách.

Vladimír Ženatý


[1] AdamJarošHolub, Český slovník pravopisný a tvaroslovný (srov. referát v Naší řeči 38, 1955, s. 233—238). — Diktáty a pravopisná cvičení. Zpracovali členové katedry českého jazyka a literatury VŠP v Olomouci.

[2] Vydalo Státní pedagogické nakladatelství v Praze 1956, 156 stran, 6,80 Kčs.

[3] Srov. na př. v Naší řeči 39, 1956, s. 26—35.

[4] Srov. akad. Bohuslav Havránek a Alois Jedlička, K novému zpracování Stručné mluvnice české (Český jazyk, 1955, s. 292 n.).

Naše řeč, ročník 40 (1957), číslo 3-4, s. 97-104

Předchozí Eva Halíková: První učebnice českého jazyka pro polské školy v Československu

Následující František Hladiš: Čeština je jazyk vtipný

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1