Čeština je jazyk vtipný

František Hladiš

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Pod tímto názvem vydala Mladá fronta před časem knížku Františka Jílka (edice Úsměvy, Praha 1956, s. 232, cena 6,90 Kčs). Autor chtěl čtenáři ukázat, na kterých jazykových skutečnostech se zakládá možnost humorného využití češtiny. Jsou to podle něho: 1. pružnost významových vztahů mezi slovy (synonymie, homonymie), 2. zvuková stránka slov, 3. možnost parodie uměleckých děl básnických i prozaických.

Podle toho je i knížka rozdělena do tří oddílů, z nichž první je nejobsáhlejší. Autor si tu všímá dvojznačných slov v dialogu, různých významů jednoho slova v ústech mluvčího, užití těchto slov ve rčeních a příslovích. Dále vysvětluje, proč se věci jmenují tak a ne jinak, ukazuje na zvláštnosti dětské řeči, vliv školní výchovy (jazykové) na vy[105]jadřování dětí, upozorňuje čtenáře na krajové zvláštnosti v jazyce a pod. V druhém oddíle mluví autor o tom, jak na základě zvukové podobnosti různých slov vzniká možnost záměny a s ní i možnost humorného využití. Krátce se zmiňuje též o rýmu a o dělení slov jako o zdrojích humoru v jazyce. Třetí oddíl je velmi krátký. Jílek ukazuje, jak si parodista všímá uměleckých zvláštností jednotlivých spisovatelů, aby co nejlépe vystihl jejich dílo.

Pokud jde o metodu výkladu, nechce se autor, jak sám poznamenává, spokojit pouze s registrací humorných případů, nýbrž jazykovým rozborem chce vysvětlit, proč k vtipným a humorným situacím v jazyce dochází. Přitom smích a humor nemíní chápat samoúčelně, neboť v něm vidí pomocníka, který pomáhá v boji proti šedivostem našeho života.

Ačkoli autorův záměr byl jistě nejlepší, nemůžeme s některými výklady, formulacemi i celým postupem jeho práce souhlasit. V některých případech se zdá, že autor neodlišuje skutečně doložené případy jazykového humoru od vlastních konstrukcí, kterých by snad mohlo být humorně využito. Tak na příklad může působit žertovně přirovnání: Můj muž je jako Loretánské zvonky: každou hodinu mi hraje (s. 29); nevidíme však nic vtipného na př. na aplikaci mluvnického pravidla na vztahy milostné: Mluvnice učí, že zájmenem svůj se přivlastňuje osobě, která je podmětem větného děje. Ale svůj znamená také tolik co osobitý, důsledný, pevně setrvávající na svém rozhodnutí. Z toho ze všeho může vyplývat úvaha: Žena, která je úplně svá, nemůže ovšem být moje. A náleží-li mi, je to gramatická chyba (s. 32). Někdy jsou příklady konstruovány tak složitě, že se čtenáři vnucuje otázka, zda se vůbec mohou vyskytnout někde jinde než na stránkách této knížky. Tak si vybírá autor na př. slovo snobní, přesto, že se velmi zřídka vyskytuje (jak uvádí i Příruční slovník), aby mohl vytvořit kalambur snobní — snubní (s. 177). Zdá se, že to autor sám cítí, neboť skoro každý takový příklad bývá uváděn slovy: … může vtipálek říci (s. 30), … z toho všeho může vyplývat úvaha (s. 32), … slovní hra je může spojovat (s. 105), … i může se stát (s. 52), … mohl uvést příslušnou půjčovnu peněz do rozpaků (s. 52), … toho by využil… (s. 54), … může tedy vzniknout kalambur (s. 167) a pod. Tak může skutečně vzniknout kalambur, ale pouze od „zeleného stolu“; v živém jazyce se stěží vyskytne.

Tomuto vyumělkovaně spekulativnímu přístupu k tak živé věci, jako je jazykový humor, se Jílek nevyhnul ani v části o zvukové a grafické stránce slov. Mám zde na mysli ty části II. oddílu o zvukové stránce slov, v kterých se píše o slovech, jež je možno číst zpředu i zezadu se stejným významem: Ada, aha, Anna, bab, blb, bob, cídíc, dohod, jaj, kazak, oso atd. (s. 183). Spekulativnost vrcholí tam, kde se autor pokouší sestavovat podobným způsobem celé věty: Celkem jednu sovu sám pan Knap má. Sůvo, sundejme klec atp. (Přitom uvádí i příklad, [106]který tak zcela nehraje: Skok, Prokope, pokrop koks). Těžko by mohl autor vysvětlit, co je na těchto a podobných příkladech vtipného. Rovněž pouhou konstrukcí, která má daleko k tomu, aby byla vtipná, je nápis Výdej kakaa a mokky a zvláště pak výklad, který způsobuje, že se hláska a vyskytne sedmkrát za sebou: V mléčném bufetu si dají udělat nápis VÝDEJ KAKAA A MOKKY, ale nelíbí se jim rozmístění písmen, protože mezery mezi KAKAA a A a A a MOKKY nejsou stejné (s. 188).

S nekritickým přístupem k materiálu souvisí i snaha dát čtenáři něco velmi vtipného; přitom však autor zapomíná, že chce mluvit výhradně jen o češtině jako jazyku vtipném. Jsou totiž v knížce anekdoty a žerty, jejichž humor nevyplývá z podstaty českého jazyka a nejsou na češtinu vázány. U některých dokonce sám autor naznačuje, z kterého jazyka byly přejaty. Na př. na s. 168 jsou hned dvě. První se připisuje Talleyrandovi (1754—1838), známému francouzskému diplomatu 19. století, druhou je Einsteinovo vysvětlování theorie relativity. Tu se nabízí otázka, zda by nebylo lepší při studiu a zkoumání humoru v jazyce rozlišovat: (1) vtipné a humorné situace, které nejsou závislé na jednotlivém jazyce a jeho struktuře (jde v nich hlavně o vtipný obsah), (2) ty humorné a vtipné příklady, kde je vtip a humor založen na osobitých zvláštnostech jistého jazyka. Obyčejně jsou takové případy do jiného jazyka těžko adekvátně přeložitelné. O případech prvního druhu by se pak knížka pojednávající o češtině nemusila vůbec zmiňovat, tu by úplně stačila sbírka anekdot bez obsáhlého „filologického rozboru“.

Kritického hodnocení zasluhuje však i způsob, jakým Jílek vysvětluje jednotlivé příklady. Někdy se autor snaží vysvětlovat vtip tak jasný, že výklad přímo ruší a působí silně „profesorsky“, dotýká se přirozeného důvtipu čtenáře. Mnohdy by stačilo uvést a rozebrat jen typický příklad a spokojit se s tím, že čtenář pochopí vznik a smysl příkladů dalších. Toto nepodceňování čtenářovy inteligence by bylo celému výkladu jen ku prospěchu (v tom se shodují všechny recense knihy, uveřejněné již dříve v některých časopisech).

V knížce je i několik nepřesností, které dále snižují její hodnotu. Tak na příklad první příhoda z kapitoly „Naše kraje se škádlí pro jazykové zvláštnosti“ (s. 146) je založena na domnělém dvojím významu slova kukat na Slovácku: 1. kukati, 2. koukati (dívati se). V druhém významu zde však toto sloveso vůbec neexistuje, protože koukat je slovo typicky české v užším smyslu. V části pojednávající o zvukové stránce slov ilustruje autor rytmus pěti cepů při mlácení. Autorovi však ušlo, že poslední příklad je již pro rytmus šesti cepů (koláče do peci, s. 190).

V knížce je ještě mnoho dalších případů, které nám vnucují otázku, zda jde o zvláštní vtipnost mateřského jazyka, nebo jen o neobvyklé kombinace hlásek a slov, na nichž jinak nic vtipného není a jež jsou dány pouze nedokonalostí nebo malou schopností zvládnout český jazyk [107]v jeho plnosti. Nejlépe je to vidět na částech „Chvála dětské řeči“ a „Škola je perlorodka“.

Nakonec se musíme zmínit o věci, která není už přímo otázkou jazykovědnou. Jde o ideové pojetí celé knihy. Podívejme se, jak chápe autor úkoly humoru v naší společnosti (s. 7): „Všichni musíme zmáhat nové a nové úkoly, jež nám přináší přetváření společenského řádu. Koloběh příčin a následků, do něhož jsme pevně včleněni, činil by z našich dnů šedivou spleť. Proto se náš duch, který je ve své podstatě volný a svobodný, touží zotavit z té vážnosti a vítá každou příležitost, která mu umožňuje rozletět se do říše volnosti.“

Koho tím chce autor přesvědčit? Za zdánlivě vědeckou terminologií a slovy o přetváření společenského řádu se skrývá zmatek a chaos, který, jak se zdá, má autor nejen v otázce humoru v dnešní společnosti, ale i v přístupu k celému našemu společenskému dění. Přece snad, chceme-li se radovat, tu se náš „v podstatě svobodný duch“ nemusí ubírat do „říše volnosti“, aby pookřál. Stačí být na zemi; a dnešní dění na ni sotva přináší jen „šedivou spleť“. Ostatně žádný vtip nevznikl v imaginární říši volnosti, ale mezi lidmi a vždy měl kořeny v reálné skutečnosti. O tom konečně přináší mnoho dokladů i tato knížka, která je-li prospěšná, pak hlavně svou materiálovou částí.[1] Materiál sám dokumentuje, že „čeština je jazyk vtipný“ (ostatně každý jazyk „je vtipný“). Napsat však o tom i vtipnou knížku je, jak se zdá, mnohem těžší.

---

[1] Tím ovšem nechceme nijak tvrdit, že by snad všechen materiál byl vhodně vybrán; leckterá anekdota v knížce uvedená odpovídá maloměšťácké představě humoru z dob Vilímkových Humoristických listů.

Naše řeč, ročník 40 (1957), číslo 3-4, s. 104-107

Předchozí Jarmila Syrovátková, Vladimír Ženatý: Dvě školské pravopisné příručky

Následující Zdeněk Tyl: Z knih, časopisů a novin