Časopis Naše řeč
en cz

Z knih, časopisů a novin

Zdeněk Tyl, Jana Ondráčková

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Bohemistické příspěvky z Maďarska

Nový slavistický časopis Maďarské akademie věd „Studia slavica“ přinesl hned v prvním ročníku (1955) dvě stati s českou thematikou. Gy. Décsy tu otiskl pod názvem Čeština v středověkých Uhrách úryvky z větší práce, zabývající se vývojem českého jazyka a navazující obsahově i metodicky na studie I. Kniezsi a P. Királye (srov. na př. jejich jazykovědné poznámky k edici Středověké české listiny, která vyšla jako 1. svazek sbírky Slovanské jazykové pamiatky z Maďarska v Budapešti 1952). Zajímavé je jeho rozlišení dvojí stylové varianty spisovné češtiny od 2. poloviny 14. století: literární a „praktické“, která se vyvíjela pod přímým vlivem latinských a německých kancelářských písemností, ale obecně po všech stránkách zaostávala za jazykem krásné literatury. Mimo to se Décsy zabývá otázkou rozšíření české spisovné normy na Slovensku a jeho příčinami; ty spatřuje v přirozené příbuznosti obou jazyků, českého a slovenského, v kulturní vyspělosti spisovné češtiny ve srovnání s ostatními národními jazyky střední Evropy, ale také v přímých politických, hospodářských a kulturních vztazích mezi českými zeměmi a středověkými Uhrami a konečně i v jisté fluktuaci obyvatelstva, kterou lze prokázat. Pozoruhodný je jeho poukaz na potřebu rozlišovat mezi českým, latinským, německým atd. „typem“ slovenského jazyka (podle toho, v jakém kontextu jsou obsaženy slovakismy), alespoň pokud jde o památky středověké; zkoumání jednotlivých typů pak vyžaduje zvláštního metodického postupu. Ostatek článku Décsyho je vyplněn výčtem českých jazykových památek slovenské provenience (prokázané nebo aspoň pravděpodobně předpokládané) s bibliografickými údaji a poznámkami, zejména o jejich jazyce.

Druhý bohemistický příspěvek v prvním ročníku téhož časopisu napsala maďarská slavistka E. Urhegyiová: Budapeštský rukopis Knijh o zarmutcenijch welikých Czýrkwe Swaté (s. 261—277). Tento rukopis, chovaný v budapeštské knihovně Széchenyiho, sign. Quart. Slav 38, v kterém je na jednom místě napsáno jméno Petra Chelčického jako autora a který byl na základě tohoto přípisku považován za jeho dílo, je ve skutečnosti druhou částí díla Jana z Příbramě, jehož první část je zapsána v jiném rukopisu téže knihovny. Rukopis je v článku podrobně popsán a srovnán jak s knižním vydáním Příbramova spisu z roku 1542, tak i s oběma už dříve známými rukopisy, mikulovským a pražským; autorka si všímá především těch míst, na kterých založil své srovnání obou rukopisů se starým tiskem L. Klicman v Listech filologických 17, 1890. Mezi rukopisy na jedné a edicí na druhé straně jsou [53]patrny značné rozdíly; autorka v nich spatřuje — nepochybně právem — svědectví vzrušených náboženských sporů v 15. a 16. století.

Dodatkem k studii B. Havránka Původ slova tábor „ležení“, otištěné v NŘ 38, 1955, s. 2—12, upozorňujeme na tři drobné maďarské příspěvky do diskuse o původu a dalším vývoji tohoto slova. D. Pais ve stati Hongrois tábor „camp“, turc tapqur (Acta Linguistica Academiae scientiarum Hungaricae 5, 1955, s. 219—223) znovu se stručným zdůvodněním rekapituluje svůj starší výklad: maďarské slovo tábor pokládá za slovo starotureckého původu, které se do maďarštiny dostalo ještě dříve, než se Maďaři usadili na dnešním svém území. Na článek Paisův navazuje poznámka J. Németha Die Herkunft des ung. Wortes tábor (tamtéž, s. 224); autor v ní konstatuje, že do diskuse nebyl přinesen žádný nový materiál, a tudíž trvá na závěru, ke kterému dospěl v studii Neuere Untersuchungen über das Wort Tabor (otištěna tamtéž 3, 1953, s. 431—446). Z tohoto Némethova závěru vyšel ostatně také B. Havránek, když v cit. studii rozborem nového dokladového materiálu ukázal, že slovo tábor nabylo významu „ležení“ mezi protivníky husitství v Čechách a v jejich nejbližším sousedství a odtud se rozšířilo — spolu se slávou táborských a husitských bojovníků — téměř po celé Evropě. Podle Németha — na rozdíl od mínění Paisova — turecké tabur „vozová hradba, vozový tábor“ pochází z maďarštiny, ostatní příbuzné výrazy v turečtině jsou dílem neprůkazné, dílem nejisté. Konečně je v témž časopise otištěna podrobná zpráva maďarského bohemisty P. Királye o Havránkově studii (Prof. B. Havránek über die Herkunft des Wortes tábor; 5, 1955, s. 225—226), uvedená přehledem starších pokusů o objasnění historie tohoto slova, které podnikli z Čechů zejména K. Titz, z Maďarů J. Melich a jiní.

Jazyk a styl našich novin

Významným projevem soustavné péče, kterou věnuje Svaz čs. novinářů jazykovému školení svých členů, byla konference o jazyce našich novin, uspořádaná za aktivní účasti Ústavu pro jazyk český ČSAV v Praze dne 21. dubna 1956. Zahájil ji stručným úvodním slovem akad. B. Havránek a hlavní referáty přednesli pracovníci ÚJČ Fr. Váhala, M. Jelínek a L. Doležel; tyto referáty vydal nyní Svaz čs. novinářů v drobné brožuře, tištěné rotaprintem, pod názvem Jazyk a styl našich novin (Praha, Novinářský a studijní ústav 1956, s. 66).

V prvním referátu (Vývoj moderního spisovného jazyka, s. 1—19) podává F. Váhala přehled vývoje spisovné češtiny od počátku 19. století do přítomnosti; chceme-li správně odhadnout, kam směřuje dnešní vývoj, je takový pohled do minulosti jazyka nezbytný. Zvláštní pozor[54]nost věnuje ovšem vývoji slovní zásoby českého jazyka v těch obdobích, kdy se měnila a obohacovala kvantitativně i kvalitativně nejvíce: v době obrozenské, po vzniku samostatného státu v roce 1918 a zejména po osvobození v r. 1945. Není přehnané tvrzení, že za posledních deset let čeština po této stránce prošla takovým vývojem, na který by byla potřebovala v minulosti více než půl století. Výrazný je i vývoj mluvnický, ve kterém se střetávají dva hlavní proudy: tendence archaisující, opírající se o starší fáze jazyka, a tendence druhá, která vydatně přihlíží k živé mluvě, zvláště lidové, a usiluje o demokratisaci spisovného jazyka. Změnila se a stále se mění i větná stavba a sloh; vývoj stylu postupuje v podstatě od vznosné a pathetické spisovné češtiny minulého století k prostotě a účelné výraznosti. Referát je uzavřen heslovým výkladem o vývoji českého pravopisu a podrobnějšími informacemi o připraveném novém vydání Pravidel se stručným zdůvodněním hlavních změn.

Na rozdíl od obecněji pojatého referátu Váhalova vychází M. Jelínek ve svém příspěvku (Jazyková správnost v novinách, s. 20—50) z rozboru konkretních ukázek, působivě vybraných z našeho tisku ústředního, krajského, okresního i závodního. Celková úroveň jazyka v našich novinách se podle jeho názoru zlepšuje, hrubých jazykových poklesků — zejména ve srovnání se stavem brzy po roce 1945 — ubývá, ale i tak má jazyková výchova v této oblasti stále ještě dost široké pole působnosti. Účinnosti Jelínkova výkladu napomáhá i to, že všechny výtky a doklady nedostatků jsou uváděny i s udáním pramene. Brožuru uzavírá L. Doležel speciálním příspěvkem stylistickým (Několik zásadních otázek publicistického stylu v novinách, s. 51—65). Zdůrazňuje v něm nutnost propracovat obecnou problematiku jazyka a stylu novin; jakmile bude uspokojivě zajištěna jazyková správnost v novinách, bude třeba přikročit k soustavnému stylistickému rozboru novinových příspěvků a tak zjišťovat slohové rysy, znaky a normy žánrových stylů novinářských. K rozvinutí této práce chce Doležel přispět tím, že diskusně a ovšem toliko v hrubých obrysech osvětluje několik základních pojmů (publicistický styl a otázka jeho svébytnosti; postavení stylu novinářských žánrů v soustavě stylů současného spisovného jazyka).

Trvalou pozornost věnovaly otázkám jazyka a stylu v novinách také obě periodické publikace Svazu čs. novinářů, čtvrtletník Novinářský sborník, který nastoupil na místo dřívějšího Bulletinu Novinářského studijního ústavu (o některých příspěvcích tam otištěných a zabývajících se jazykovou stránkou novin viz naše zprávy v NŘ 39, 1956, s. 49 a 247—248), a časopis Československý novinář. V Novinářském sborníku 1, 1956, s. 45—58 otiskl Fr. Váhala úhrnnou charakteristiku Jaký je jazyk našich novin? s několika dobrými postřehy, ale zejména s bohatým dokladovým materiálem, osvětlujícím jazyk a styl současného [55]českého tisku po všech stránkách; od téhož autora pochází i speciální výklad Jak skloňovat cizí vlastní jména (Čs. novinář 8, 1956, s. 54—55). — M. Jelínek upozorňuje na to, že ze syntaktické, v podstatě synonymní dvojice infinitivu a dějového podstatného jména dávají novináři jednostranně přednost substantivu, ale neprávem, často na úkor výraznosti a někdy i jazykové správnosti (Na obranu infinitivu; tamtéž, s. 194—196). Pracovníci Ústavu pro jazyk český, od kterých pochází převážná většina příspěvků v obou publikacích, nezapomínají při této praktické jazykově výchovné činnosti ani na otázky stylu; sem náleží Několik poznámek k jazyku sportovních rubrik od J. Machače (tamtéž, s. 84—85; se zvl. zřetelem k prvkům slangovým) a výklad J. Filipce Ke stylu zpráv z domova (tamtéž, s. 225—226; jak oživit styl tohoto novinářského žánru). L. Doležel si povšiml kulturních rubrik v novinách a vytýká jim na jedné straně slohový primitivismus, suché referentství a nezajímavou prostřednost, ale naopak mnohdy zase jazykovou vyumělkovanost a snahu po zbytečné exklusivnosti (Ke stylu našich kulturních rubrik, tamtéž s. 124—126).

Zdeněk Tyl

 

K diskusi o jevištní mluvě

V desátém čísle loňského ročníku časopisu Divadlo[1] je uveřejněna diskuse o důležitém úseku tvůrčí herecké práce, totiž o jevištní mluvě. Není to však diskuse v pravém slova smyslu, nýbrž jen výňatky z několika příspěvků vztahujících se k výslovnostní normě, zaslaných redakci k otištění, a redakční komentáře k nim.

Na prvním místě jsou uveřejněny výňatky z příspěvku prof. B. Hály, nazvaného Zahajujeme diskusi o českou výslovnostní normu (!). Autor se v něm obrátil k divadelníkům s výzvou k účasti v diskusi o výslovnostní normě. Připomněl, že „orthoepická norma nechce a ani nemůže nijak zasahovat do umělecké stránky hereckého výkonu“. Dále zdůvodnil nutnost vypracovat obecně závaznou normu výslovnosti tak, jako existuje norma pravopisná. Na četných příkladech vysvětlil, k čemu se má diskuse zaměřit. Obdobná výzva k širší veřejnosti byla uveřejněna již v předmluvě k publikaci Výslovnost spisovné češtiny, kterou na základě jednání orthoepické komise Ústavu pro jazyk český ČSAV zpracoval prof. B. Hála.[2]

[56]V Hálově článku se upozorňuje dále na skutečnost, že v „kruzích divadelních bývá často zaměňována jevištní mluva s orthoepickou normou, která bývá nesprávně chápána jakožto nauka o technice hereckého výkonu … anebo zase naopak jako nevítaný zásah do hereckého umění“. Dále se uvádí, že kodifikace normy „chce jenom pomáhat herci i režiséru v případech, kdy mají pochybnosti o tom, jak mají vyslovovat tu neb onu hlásku, to neb ono slovo, to neb ono hláskové spojení“. Z poznámek redakce vyplývá, že považuje Výslovnost spisovné češtiny omylem za příručku výslovnosti jevištní.[3]

Podobné stanovisko jako redakce zaujímá M. Obst ve stati K diskusi o jevištní výslovnosti.[4] Jeho příspěvek je zaměřen proti domnělé snaze omezovat mluvní umělecké výrazové prostředky herců stanovením závazné výslovnostní normy spisovné češtiny. Přestože reaguje na příspěvek Hálův, opomíjí autorovo vysvětlení vztahu mezi obecně spisovnou výslovnostní normou a výslovností na jevišti. Obst uvádí k podpoře svých názorů základní myšlenky z citované již sovětské studie. Přehlédl však, že i sovětští autoři hovoří výslovně o jednotné normované výslovnosti jako o stylistickém základu, na kterém výrazně zazní odstíny výslovnostních odchylek herců při realisaci charakteru postav hry.[5] Obst v závěru svého příspěvku odmítá Hálovu výzvu k diskusi, protože prý „nemá naprosto žádný význam diskutovat o tom, jaké odchylky od navržené normy jsou přípustné pro jeviště. Zde nemůžeme mluvit o nějakých odchylkách. Herec má dnes plné právo použít kterýchkoli prvků nespisovné výslovnosti a v jakékoli míře, jestliže mu slouží k uskutečnění jeho pokrokového záměru …, užívá [57]vědomě prvků nespisovných, jež nikdy nemohou a nesmí být do zásad vzorné výslovnosti zahrnuty, protože jimi charakterisuje postavy, jež spisovně z různých důvodů ani ve skutečnosti nemluví, a protože chce právě tuto skutečnost vyjádřit“. I když není zcela jasné, v čem záleží podle Obsta „pokrokovost“ libovolného zacházení s mateřským jazykem, jasné je alespoň tolik, že se v jeho závěrech projevuje jak nepochopení důležitosti a významu obecné normy výslovnosti, k jejímuž propracování mohou podle našeho mínění přispět divadelní pracovníci cennými zkušenostmi ze své umělecké práce, tak i nepochopení základních otázek jazyka uměleckých děl.

Kritickou Poznámku k pravidlům spisovné výslovnosti asistenta divadelní fakulty AMU V. Halady otiskuje redakce jen ve stručné parafrázi.

Rovněž stať doc. M. Romportla Ještě k otázce jevištní výslovnosti[6] uveřejňuje redakce pouze zkráceně. Romportl probírá vztah obecné výslovnostní normy a normy jevištní a správně zdůrazňuje, že je třeba vytvořit „neutrální, co možná jednotnou jevištní výslovnostní normu“. „Znalost této normy“, uzavírá Romportl, „umožní využít odchylek od ní jako výrazových hereckých prostředků, zároveň však ukáže, kde jsou hranice těchto odchylek. Nedbání výslovnostní normy na jevišti by vedlo k výslovnostní anarchii, nedbání hranic odchylek pak k výslovnostnímu naturalismu. Obojí nemá v realistickém divadelním umění místa.“

V závěru naší zprávy je nutno uvést několik kritických připomínek k redakčnímu uspořádání „diskuse“. Pokládáme za nevhodné, že byly všechny čtyři příspěvky shrnuty do jediného redakčního článku a že byly uvedeny pouze ve výňatcích. Tímto jediným článkem redakce diskusi uzavřela, protože podle jejího názoru „otázky jevištní řeči přece jen nepatří dnes k nejdůležitějším problémům českého divadelnictví“ a „obecným otázkám spisovné výslovnosti se mají věnovat spíše odborné jazykovědné časopisy (Slovo a slovesnost, Naše řeč)…“ Vyloučila tedy z diskuse herce a ostatní divadelní pracovníky, kteří by podle našeho mínění měli vyjádřit své připomínky ke kodifikaci spis. výslovnosti ve svém odborném časopisu. Nepochybujeme, že herci mají opravdový zájem o otázky kultury mluveného jazyka a o zvyšování úrovně mluvního projevu. Je však nutno konstatovat, že v současné době bohužel nedosahuje tato kultura vždy žádoucí úrovně.[7]

[58]Je opravdu škoda, že redakce neumožnila, aby se o výslovnostní normě rozvinula diskuse herců a ostatních divadelních pracovníků, jak to měl správně na mysli prof. Hála.

Jana Ondráčková


[1] Roč. 7, 1956, s. 862—866.

[2] Z úvodu a z celého pojetí této publikace (Praha 1955) je zřejmé, že jde o příručku výslovnosti spisovného jazyka. Vydání nepovažuje orthoepická komise za definitivní. Na základě připomínek všech, „jimž na správné a jednotné české výslovnosti záleží“, má být vypracováno znění definitivní. — Srov. zprávu v Naší řeči 39, 1956, s. 166 n.

[3] Bylo by jistě užitečné, kdyby časopis Divadlo přinesl podrobnější recensi této závažné publikace. V posledních dvou ročnících byly otištěny dva články týkající se publikací o jevištní mluvě. Je to Obstův posudek knihy Kl. Rektorisové Řeč na jevišti (Divadlo 6, 1955, č. 12, s. 1041) a poznámka téhož autora, jež seznamuje s novou sovětskou studií o jevištní řeči (I. S. Iljinskaja a V. N. Sidorov, O sceničeskom proiznošenii v moskovskich teatrach — O jevištní výslovnosti v moskevských divadlech, (Voprosy kultury reči I, Akademie věd SSSR, 1955). V této práci jde o průzkum výslovnosti některých významných moskevských představení v l. 1951 a 1952. Autoři sledují vztah mezi výslovností spisovnou a výslovností jevištní a snaží se zjistit důvody, proč jevištní řeč v něčem respektuje pravidla spisovné výslovnosti a v něčem je porušuje. Respektuje je především tam, kde jde o dramatické dílo psané jazykem spisovným. Avšak i zde odhalují autoři řadu případů, kdy spisovná norma je porušena. Autoři také hodnotí umělecký cíl, k jehož dosažení používají herci nespisovné výslovnosti. (Divadlo 7, 1956, č. 4, s. 299).

[4] Redakce otiskuje tento příspěvek, zdá se, v plném znění jako reakci na článek Hálův (podle našeho mínění i na článek Romportlův, uveřejněný dále v závěru).

[5] „Jednotná normovaná výslovnost je tím neutrálním stylistickým základem, na kterém výrazně zazní všechny odstíny výslovnostních odchylek, jichž užívá mistr slova — herec k vytvoření jevištní postavy.“ (Citováno podle časopisu Divadlo, č. 4, s. 299.)

[6] Jde o kritiku názorů M. Obsta, vyslovených v jeho recensi o knize Kl. Rektorisové Reč na jevišti.

[7] Na to naráží na př. v témže čísle časopisu Divadlo článek Babylon podívaných nad Seinou od J. Pokorného, ve kterém autor srovnává jevištní mluvu na francouzské scéně s poměry u nás. Píše, že by se ve Francii divili, „jak u nás mohou obecenstvo a kritika — která si říká odborná — snést i na nejpřednějších scénách artikulující breptaly s provinční úrovní v memorování role i v mrštnosti jazyka a se šmíráckým poměrem ke kultivované jevištní dikci mateřštiny…“ (s. 837).

Naše řeč, ročník 40 (1957), číslo 1-2, s. 52-58

Předchozí Red. (= Redakce): Akademická konference o vědeckém studiu soudobých jazyků

Následující Jaroslav Kuchař: Olympionik

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1