Z knih, časopisů a novin

Zdeněk Tyl

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Rozboru hlavních zákonitostí jazykového vývoje je věnována stať V. Skaličky Zákony vývoje jazyka (Sovětská jazykověda 5, 1955, s. 81—94), shrnující a prohlubující výtěžky dosavadního zkoumání. K obecným zákonům, platným pro všechny jazyky, patří na př. zákon stability jazyka (projevuje se odolností proti změnám) a naopak zákon jazykového pokroku (stálé zdokonalování jazyka, zejména v oblasti lexikální a gramatické); vedle nich se uplatňují vývojové zákony jednotlivých jazyků. Existenci obecných zákonů jazykového vývoje pokládá autor za bezpečně prokázanou a jejich zkoumání za schopné dalšího rozvoje; pro zkoumání zákonitostí uplatňujících se ve vývoji jednotlivých jazyků upozorňuje na význam t. zv. typologie.

Důležitou otázkou obecné jazykovědy se zabývá i J. Krámský v čl. K problému základního slovního fondu (Sovětská jazykověda 5, 1955, s. 226—231). Zhodnocením dosud podaných výkladů usiluje dobrat se správného obsahu i rozsahu pojmu „základní slovní fond“ a dochází k tomuto závěru: „Pevným a určitým pojmem jest jen pojem základního slovního fondu v užším slova smyslu, t. j. jádro základního slovního fondu, které vyjadřuje mimolinguistickou skutečnost životně nutnou a společnou všem příslušníkům daného linguistického společenství. Kolem tohoto jádra se seskupují další vrstvy slov charakteristické pro stále menší a menší okruh mluvčích — to je základní slovní fond v širším slova smyslu, který se mnohonásobně prolíná se slovní zásobou všech příslušníků jazykového společenství“ (s. 231).

Na konferenci o mezislovanských stycích, kterou uspořádal Slovanský ústav ČSAV v prosinci 1954 v Praze, přednesl M. Dokulil podnětný a materiálově dobře podložený referát na thema Vliv ruštiny na ostatní spisovné jazyky slovanské v sovětské epoše (Sovětská jazykověda 5, 1955, s. 161—175). Všímá si tu pozorně jednotlivých postupů, jimiž se realisuje vliv ruštiny na ostatní slovanské jazyky především v oblasti slovní zásoby a frazeologie (zčásti též v mluvnické stavbě) a dokládá je [48]konkretními příklady, zejména z češtiny. Přitom lze už nyní vysledovat jisté charakteristické rozdíly mezi jednotlivými jazyky slovanskými, pokud jde o přejímání ruských jazykových prvků. Tak na př. rus. chozrasčët se přejímá do češtiny, slovenštiny a bulharštiny přímo (chozrasčot), kdežto některé jiné jazyky tu vytvářejí kalkové opisy: srov. ukr. razrachunok hospodarsky, bělorus. haspadarčy razlik, pol. razrachunok gospodarczy. Rus. stengazeta beze změny proniká do ukrajinštiny a běloruštiny, bulharština si slovo přizpůsobuje do podoby stenvestnik, kdežto čeština (a s ní i slovenština) původní přímé přejetí stěngazeta záhy opustila a vytvořila si nejprve dvojslovné pojmenování opisné (nástěnné noviny) a pak nové domácí slovo (nástěnka); mezi oběma těmito výrazy pak provedla i jemné významové rozlišení.

V novém, už třetím vydání vyšla nedávno praktická příručka B. Hály a M. Sováka Hlas — řeč — sluch. Základní věci z fonetiky a logopedie (Praha 1955, s. 352). Z předcházejícího vydání (1947) podrželi autoři název, osnovu a vcelku i obsahovou náplň, ale jinak své výklady důkladně přepracovali a doplnili podle nového bádání fonetického i logopedického; zvláště přitom přihlédli k výtěžkům učení I. P. Pavlova, pokud je lze aplikovat v těchto disciplinách. V této podobě kniha jistě dobře vyhoví současnému zvýšenému zájmu o rozmanité otázky fysiologické a zvukové stránky řeči, o kulturu mluveného slova, pathologii dorozumívacího procesu, moderní nápravné metody a pod.

Obraz všestranné činnosti geniálního českého fysiologa J. E. Purkyně bude třeba doplnit mimo jiné také sebráním a odborným zhodnocením toho, co vykonal pro vědu o zvukové stránce lidské řeči, pro fonetiku. Prvním příspěvkem k tomu je článek B. Hály O významu J. E. Purkyně pro fonetiku (Sb. Jan Evangelista Purkyně. Badatel — národní buditel. Praha 1955, s. 131—135). Omezuje se zatím na to, že zdůrazňuje několik pozoruhodných faktů, které Purkyně uložil do pojednání „Badania v przedmiocie fizyologii mowy ludzkiej“ (otištěném v krakovském čas. Kwartalnik naukowy 1835—1836); na př. jeho popisy artikulace jednotlivých hlásek až překvapují svou výstižností a také Purkyňovo hodnocení různých fonetických jevů zaslouží s ohledem na použitou pracovní metodu (vesměs sebepozorování) plného uznání. — V témž sborníku na s. 130—131 vypisuje O. Ferdinand stručně osudy Purkyňova fonetického pojednání, které učinil předmětem svého rozboru B. Hála ve zmíněném článku.

Hlavním požadavkem při zjišťování srozumitelnosti přenosu řeči telefonem je, aby výsledky nebyly závislé na individuálních vlastnosteh mluvícího a naslouchajícího. Proto se srozumitelnost kontroluje přesnými metodami; srozumitelnost jednotlivých slabik se zjišťuje většinou pomocí t. zv. logatomů (řec. logos — řeč, atom — nedělitelná část); to jsou jednoslabičné části slov (nikoli jednoslabičná slova), skládající se [49]z jedné samohlásky a jedné nebo více souhlásek, na př. ab, ba, bas. V Ústavu pro jazyk český sestaveny byly české logatomy a za účasti Výzkumného ústavu spojů prakticky vyzkoušeny. Zprávu o hlavních výsledcích pokusů podává B. Borovičková v čl. Metoda tvoření českých logatomů pro zjišťování slabikové srozumitelnosti (Slaboproudý obzor 16, 1955, s. 144—148)[1].

V článku Čeština ohrožena pohlovštinou? (Literární noviny 1955, č. 28) navazuje akad. B. Havránek na kursivu J. Mareše „Polární čeština“ (tamtéž 1954, č. 42) a na konkretních příkladech ukazuje, že by nebylo správné mluvit o nějakém úpadku současné češtiny; spíše naopak jsme svědky jejího nebývalého rozkvětu. Dnešní spisovný jazyk celkem dobře plní úkoly, které mu ukládá všestranný rozvoj našeho života hospodářského i kulturního; nadto má česká jazykověda možnost prakticky zasahovat do jazykové politiky, této možnosti využívá a dbá, aby obohacování naší mateřštiny a nové prostředky výrazové, zejména lexikální, bylo v souladu s platnými zákonitostmi českého jazyka.

Uznání zasluhuje pozornost, kterou soustavně věnuje otázkám jazykové správnosti Bulletin Novinářského studijního ústavu, aby tak zjednal předpoklady pro zlepšení dosud ne vždy zcela uspokojivé jazykové úrovně našeho tisku. Z příspěvků uveřejněných v letošním ročníku jmenovaného časopisu upozorňujeme na několik výkladu, kterými sem přispěli pracovníci Ústavu pro jazyk český ČSAV: F. Váhala, Rod u přejatých slov (2, 1955, s. 119—120) a K otázce správnosti jazyka novin (tamtéž, s. 399), J. Machač, K chybnému užívání slovesných vazeb (s. 351) a L. Doležel, K slohové výstavbě souvětí (s. 363—364).

K 80. výročí narození zakladatele naší socialistické poesie napsal akad. F. Trávníček stať Básnické slovo S. K. Neumanna (Host do domu 2, 1955, s. 313—317). Citujeme odtud: „V ústrojném spojení básnického slova s myšlenkami, ideami, které pomáhají člověku pochopit všechny krásy a dary přírody i života a také mu slouží v boji za osvobození od útisku a tmářství, za pravé lidství, v rovnocenném jazykovém vyjádření těchto krásných a plodných myšlenek a ideí je významný průkopnický rys Neumannova básnického díla, je síla a krása jeho básnického slova“ (s. 314).

V 1. sv. literárně vědné řady Sborníku prací filosofické fakulty brněnské university (3, 1955, s. 141—153) rozbírá M. Jelínek styl brněnských románů Rudolfa Těsnohlídka. Knihy „Poseidon a jeho svět“, „Kolonia Kutejsík“ a „Vrba zelená“ jsou vděčným námětem jazykově stylistického rozboru pro svůj neobyčejně pestrý jazyk, v němž se mísí jazykové prostředky spisovné s výrazivem nespisovným, nárečním a argotickým. Na Těsnohlídkově jazykovém stylu lze také názorně demon[50]strovat těsné sepětí ideové a thematické stránky literárního díla s jeho stránkou výrazovou; souvislost stylistických nedostatků s chybami ideovými a thematickými tu z Jelínkova rozboru vystupuje zcela patrně.

K podobnému závěru dospívá týž autor i ve svém příspěvku do Kellnerova sborníku Ke stylu literárních prací Ludmily Hořké (s. 179—192; o něm viz zde dále). Jazykově stylistickým rozborem dvou autobiograficky zabarvených knih slezské regionální spisovatelky („Doma“ a „Řeka“) zjišťuje M. Jelínek jako charakteristické rysy výrazovou prostotu a snahu o konkretní vyjadřování (s tím ovšem místy kontrastuje úsilí o výraz „literárnější“), dále jednoduchou stavbu syntaktickou a vydatné využití dialogu; kriticky se ovšem staví k přemíře lašských prvků nářečních a v závěru opět ukazuje, jak závažné nedostatky stylistické souvisí s ideovou nevyspělostí autorčinou a že samo přirozené umění vypravěčské bez důkladného vzdělání jazykového nemůže vést k dokonalé realisaci uměleckého záměru.

Část referátu předneseného na školení překladatelů v Hoříně na podzim 1954 O stylistických problémech překladové literatury otiskl J. Levý v redakčním časopise Stát. nakladatelství krásné literatury „Poznámky a vysvětlivky“ 2, 1954, s. 15—23. Je to další z autorových pozoruhodných příspěvků k theorii překladu; škoda, že byl publikován v časopise veřejnosti téměř zcela nedostupném.[2]

K 10. výročí našeho osvobození si dalo jazykovědné oddělení Československo-sovětského institutu úkol podat soustavný přehled naší rusistiky od května 1945 do současnosti. Částí tohoto plánu je i článek K. Horálka Naše překlady z ruštiny (Sovětská jazykověda 5, 1955, s. 95—101); je zaměřen převážně na literaturu uměleckou a usiluje o zachycení základních rysů českých překladů z ruštiny (a také z ukrajinštiny). Autor se však nevyhýbá ani zásadnímu hodnocení a soudí, že ve srovnání se stavem v roce 1945 a v letech nejblíže následujících je tu patrný slušný pokrok, i když stále ještě pociťujeme nedostatek takových překladatelských individualit, jako byl Josef Hora nebo Bohumil Mathesius.

Další příspěvek k ocenění naší překladatelské minulosti podala V. Vlašínová rozborem Havlíčkova překladu Gogolových „Mrtvých duší“ (Sovětská jazykověda 5, 1955, s. 102—108); přitom si zvláště všímá toho, jakými prostředky Havlíček dosahoval jazykové živosti překladu (po této stránce si ho zvláště cenil Bohumil Mathesius) a jak v překladu projevil svou osobitost. Při tlumočení lidových prvků Gogolovy mluvy (a těch není málo, na př. v rázovitých charakteristikách, pořekadlech, klení a pod.) prospěla Havlíčkovi nemálo jeho jedinečná [51]znalost lidového jazyka; pozdější překladatelé této opory neměli, a proto jejich překlady zastaraly dříve než Havlíčkův.

Sborník jazykovědných studií Adolfu Kellnerovi (red. St. Králík, vyd. Slezský studijní ústav v Opavě 1954, s. 192) je věnován památce obětavého a zasloužilého pracovníka v oboru českých a slovenských nářečí, který svou prací pomáhal razit nové cesty české dialektologie, zasloužil se o zpřesnění jejích metod a uplatnil se i při její organisaci (viz nekrolog Ad. Kellnera od V. Vážného v Naší řeči 36, 1953, s. 220—228). Vedle úvodních statí, které jsou věnovány zhodnocení bohatého životního díla Kellnerova i zachycení jeho vzácné lidské osobnosti (St. Králík, Vědecké dílo Adolfa Kellnera, s. 9—21; A. Kellnerová, Lidský profil Adolfa Kellnera, s. 22—24; V. Vážný, Soupis prací univ. prof. Dr. Adolfa Kellnera, s. 25—28), je sborník vyplněn příspěvky s thematikou převážně dialektologickou; jsou tu zastoupeni i slovenští jazykovědci, k nimž měl Ad. Kellner několika svými pracemi ze slovenské dialektologie i osobně rovněž blízko.

Řadu příspěvků odborných zahajuje akad. Fr. Trávníček statí Smíšená a přechodná nářečí (s. 31—33), ve které odmítá domněnku polského linguisty K. Nitsche o původní polsko-české povaze laštiny: „V stalinském duchu nelze pokládat laštinu za zvláštní dialekt vedle dialektů českých a polských, nýbrž za dialekt českého jazyka, protože přijavši některé prvky polské vyvíjela se dále podle vnitřních zákonů jazyka českého, přesněji, podle svých vnitřních zákonů v rámci vnitřních zákonů celého českého jazyka.“

Na některé jazykově zeměpisné studie Kellnerovy navazuje A. Lamprecht v článku Z jazykového zeměpisu lašského (s. 34—43): ukazuje v něm, jak změny šířící se z obou základních center lašské nářeční oblasti (západního opavského a východního ostravského), po př. také z některých dalších center sekundárních (jako je na př. středisko východoopavské) přispěly k jazykové diferenciaci zkoumaného území; podobně D. Šlosar v příspěvku Změna á > o v lašském nářečí na Místecku zkoumá případy, kde tato změna na nejzápadnějším okraji území není provedena zcela důsledně a poněkud ustupuje (s. 44—46). A. Gregor přispěl do sborníku bohatým souborem nářečních dokladů na citoslovce s platností větnou i jinou (Citoslovečné věty v lašských nářečích, s. 47—52). M. Romportl pokračuje v řadě svých studií o zvukové stránce nářečí na jazykovém pomezí česko-polském a stejnou metodou, které užil při zkoumání modulačního systému nářečí jablunkovských (Slezský sborník 52, 1954, příl. k č. 1/2; viz zde zprávu na s. 53—54), provádí důkladný rozbor melodických a přízvukových jevů v oblasti t. zv. východolašských nářečí (Přízvuk a melodie v nářečí na Těšínsku, s. 53—78). Otázku postavení moravské slovenštiny řeší tu J. Bělič na theoretickém základě Stalinových thesí (s. 81—91) a pře[52]svědčivě dovozuje, že t. zv. moravskoslovenská nářečí se vyvíjejí v nepochybné závislosti na českém národním jazyku, směrem k němu a spolu s ním, neboť k němu patří, stejně jako na druhé straně západoslovenská nářečí patří zase k národnímu jazyku slovenskému. Tak dochází Bělič v podstatě k stejnému závěru jako brněnský dialektologický kolektiv v článku K diferenciaci moravskoslovenských nářečí a k jejich vztahu k českému národnímu jazyku (Sb. prací filos. fak. brněnské university 3, 1954, s. 18—31; viz Naše řeč 38, 1955 s. 248—249). V Příspěvku k historické dialektologii Hranicka se J. Skulina pokouší o historický výklad přechodového rázu mluvy hranické oblasti (s. 91—111). Z jeho rozboru hláskoslovných a tvaroslovných dialektismů doložených ve starých památkách vyplývá celkem bezpečně, že dnešní nářeční rozrůznění Hranicka není z doby předhistorické, nýbrž že se toto území, původně jazykově jednotné, diferencovalo teprve v průběhu historického vývoje a že tato diferenciace do značné míry souvisí s feudálním rozdrobením studované oblasti. Článek A. Vaška Z jazykového zeměpisu Rožnovska a Valašskomeziříčska (s. 112—118) se zabývá jednak územním rozšířením přehlásky a > ě, e, jednak výskytem měkkých retnic (p’, b’, m’, f’, v’). Charakteristika karlovického nářečí od Fr. Svěráka (s. 119—125) shrnuje ve zkratce hlavní data hláskoslovná, tvaroslovná, lexikální i frazeologická o lidové mluvě na horním Vsetínsku.

Konkretní thematikou se zabývají i dva slovenské příspěvky (A. Habovštiaka Striednice za predhist. ъ, ь v oravských nárečiach, s. 126—133 a G. Horáka „Pochýlené“ samohlásky v nárečí Pohorelej a Lipt. Tepličky, s. 134—141), kdežto následující dva články se obracejí k dialektologické problematice obecné. V prvním se J. Chloupek pokouší o vyjasnění složité otázky vývojových rozdílů v nářečí a vzájemného vztahu různých forem národního jazyka (K otázce interdialektů, s. 145—153), v druhém J. Bauer upozorňuje na některé nedostatky ve zpracování nářeční syntaxe, které se zejména v našich dialektologických monografiích nevěnuje náležitá pozornost (Skladba v nářečních monografiích, s. 154—157).

Z dialektologického rámce sborníku se obsahově vymykají poslední tři příspěvky, uchovávají si však přesto souvislost se slezským prostředím, k němuž upřel svůj hlavní badatelský zájem i Ad. Kellner. F. Kopečný v článku O záhadě jména Beskydy (s. 158—173) stručně shrnuje, třídí a kriticky hodnotí všechno podstatné, co se dá s vědeckého hlediska o jménu Beskyd říci; za nejpřijatelnější pokládá ty výklady, které vycházejí z nějakého germánského nebo thráckého apelativa s významem buď „horský předěl“ nebo „horské pásmo, zalesněné i pastvinaté“ a z nich dává sám přednost původu thráckému. Místních jmen se týká i drobná poznámka J. Stanislava Po stopách Slezákov na Slovensku (s. 174—175). Za nejstarší stopu přítomnosti Slezanů na slovenském [53]území pokládá Stanislav jméno obce Sľažany v oblasti Nitry; kromě toho upozorňuje ještě na několik dalších místních jmen (Zlaté Moravce, Čechynce, Rumanová a j.), která podle jeho názoru svědčí o tom, že hospodářsky významná oblast nitranská byla vyhledávána obyvateli vzdálených krajů. Na stať M. Jelínka o stylu literárních prací slezské spisovatelky Ludmily Hořké (s. 179—182) jsme upozornili už dříve na s. 50.

Úhrnem lze říci, že sborník, který do značné míry vyplnili svými hodnotnými příspěvky právě žáci Kellnerovi, je pěknou ukázkou práce brněnského dialektologického střediska, které v třicátých letech založili Fr. Trávníček a B. Havránek a jehož činnost A. Kellner v poválečné době tak podnětně vedl a dále tvořivě rozvíjel.

---

[1] Srov. k tomu zásadní připomínky J. Vachka v Slově a slovesnosti 17, 1956, s. 40n.

[2] Pozornosti zasluhuje zejména pronikavá studie téhož autora Překladatelský proces — jeho objektivní podmínky a psychologie (Slovo a slovesnost 16, 1955, 65—87), usilující se zdarem o stanovení podstatných stylistických a uměleckých rozdílů mezi překladem a literárním dílem původním.

Naše řeč, ročník 39 (1956), číslo 1-2, s. 47-53

Předchozí Stanislav Králík: Výzkum moravskoslovenských nářečí

Následující Jana Dvončová: Proluka