Časopis Naše řeč
en cz

Gradace

[Hovorna]

(pdf)

-

(J. S.). Gradací v mluvnici nazýváme změnu daného výrazu za tím účelem, aby výraz změněný v poměru k výrazu základnímu znamenal vyšší míru toho, co vyjadřuje výraz základní. Na př.: silnější je ten, kdo je nadán větší měrou síly, než ten, koho označujeme slovem silný; velmi silný je ten, jehož síla vyniká nad normální míru síly těch, které nazýváme silnými. Gradace může býti buď poměrná, relativní, vyjadřujeme-li výrazem základním a výrazem změněným dva různé stupně téže představy: silný silnější, silnější nejsilnější (komparace, srovnávání), anebo naprostá, absolutní, vyjadřujeme-li výrazem obměněným jen značný, nadprůměrný stupeň představy vyjádřené slovem základním: silný velmi silný (elace, vzmocnění). Gradace se vyjadřuje zpravidla buď prostředky tvarovými (příponami, předponami), na př. silný silnější, starý prastarý, nebo syntaktickými, na př. silný velmi silný, div divoucí. Gradace jsou zásadně schopna slova, která vyjadřují nějakou představu vzmocnění schopnou, t. j. obecně všechny druhy slov mimo slova významu formálního (zájmena, číslovky, předložky, spojky), [22]jména podstatná, na př. chlap chlapisko, hodný chlap, přídavná (a příslovce z nich odvozená), na př. silný silnější, velmi silný (silně silněji, velmi silně) a p., slovesa, na př. žádati žadoniti, tuze žádati a p. Rozumí se, že tato zásadní schopnost je omezena jednak významem jednotlivých slov (na př. adj. železný není schopno gradace), jednak danými prostředky tvarovými (na př. příslovce mnoho nemá vlastního komparativu, který se vyjadřuje tvarem více). Při gradaci (obojí, poměrné i naprosté) musí býti patrno, že výraz vyjadřující představu vzmocněnou náleží tvarem k výrazu vyjadřujícímu představu prostou (krásný překrásný, krásnější, velmi krásný atd.); tomu neodporují tak zv. nepravidelné komparativy jako dobrý lepší, mnoho více, protože v našem citu jazykovém patří tyto dvojice k sobě v poměru positivu ke komparativu, tedy tak, jako cítíme, že půjdu je budoucí čas k slovesu jdu nebo našel minulý čas k slovesu nacházím, jehož budoucí čas je zase najdu atd. Srovnávání (komparace) se může díti jen mezi dvěma představami významu věcného (jmény podstatnými a jejich zástupci); na př. Jan je mladší než Karel (než ty). Lze ovšem srovnávati i dvě představy vyjadřující jakost (příd. jména a příslovce) nebo i děj (dvě slovesa), ale tu se užívá v češtině jako v mnohých jazycích jiných místo komparativu zpravidla výrazu opisného; na př. je spíše (více) lakomý než šetrný; mluvil spíše líbivě než přesvědčivě; spíš se vleče než chodí (kde první člen vyjadřuje spíše korekturu výrazu druhého, který může býti často vynechán, na př. spíš to neví — korektura přimyšleného výrazu „snad si nemůže vzpomenout“ a p.). Komparativ vlastní bývá tu (u adjektiv) v češtině řídký a přenáší se v tom případě nelogicky i na člen, který je základem srovnání, na př. je širší než delší (v. NŘ. 7, 107).

Není gradace tam, kde prostředky tvaroslovné nebo syntaktické nevyjadřují větší míru toho, co je vyjádřeno výrazem vysloveným bez těchto prostředků. Tedy na př. z výrazů, jichž se týká váš dotaz, není gradace ve větě „hoch byl celý tatínek“, už proto, že výraz celý nenáleží syntakticky k podst. jm. tatínek, nýbrž (vedle slovesa) k slovu hoch, jehož obsah arci nijak nevzmocňuje (právě tak, jako by nemohl vzmocňovati obsah slova otec). Proto také uvedená věta, zbavená domněle vzmocňujícího celý (tedy na stupni positivním), „on je tatínek“, je absurdní. Příd. jméno celý, které znamenalo původně „on celý = on všecek, všemi svými vlastnostmi atd.“, kleslo v tomto spojení v pouhý výraz formální, znamenající „zrovna, přímo, tak říkajíc“ (ten hoch je zrovna jeho otec). Chtěli-li bychom najíti výrazy, kde adj. celý má skutečně význam gradační, musili bychom sáhnouti k výrazům jako celá hromada (= hodná hromada), celá řada předků (= velká řada), při nichž — zvláště když šlo o výrazy hyperbolické, na př. celé hory knih, jsou toho celé kroniky — nabylo právě příd. jméno celý významu výše uvedeného (zrovna, takřka a p.).

Ani ve větě „šat je samá díra“ (= jedna díra) není možno mluviti o gradaci, neboť výrazy samá díra, jedna díra neznamenají větší ani velkou míru [23]díry (jako „velká díra, veledíra, díra nad díry“ a p.), nýbrž množství děr (bylo tam děr k nespočtení, jedna na druhé), a je tedy mezi výrazy díra a samá díra týž rozdíl jako mezi výrazy jedna díra, dvě díry, sto děr atd.; nejde tu tedy o gradaci představy vyjádřené výrazem základním, nýbrž o počet představ.

To platí i o výrazech jako „měl peněz do boha, jako smetí, bylo tam lidí jako máku, jako much atd.“, neboť i tu jde o počet, nikoli o gradaci. V těchto případech nelze mluviti ani z té příčiny o gradaci, že k výrazům do boha, jako smetí atd. scházejí výrazy základní (positivy), jichž by tyto výrazy byly gradací ve smyslu gramatickém. Výrazy velmi mnoho, veliké množství a p. znamenají sice také počet, ale tu o gradaci jde, protože vidíme, že velmi mnoho (přemnoho) jsou výrazy stupňované k positivu (1. stupni) mnoho; nebo veliké množství k positivu množství; převeliké množství k positivu veliké atd. Ve výrazech „mnoho lidí, lidí jako much“ (= velmi mnoho) je sice stupňování pojmové, nikoli však formální, gramatické, jako není gramatické gradace na př. ve výrazech špetka, hrst, hromada, spousta; možný, pravděpodobný, jistý; jíti, klusati, běžeti, uháněti, páditi atd.

Naše řeč, ročník 11 (1927), číslo 1, s. 21-23

Předchozí Fasovati, štych

Následující Charamza, charý

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1