Časopis Naše řeč
en cz

Širší než delší

[Drobnosti]

(pdf)

-

»Srovnávají-li se dvě vlastnosti téže věci vespolek, vyjadřují se obě komparativem: Jest veliké stavení, širší něco než delší, uprostřed. Rada horlivěji než potřebněji konána byla«. Tak čteme v Bartošově Nové rukověti 28, podobně na př. v Zikmundově Skladbě 328 a podle ní u Kotta 1, 732, kde se na rozdíl od Bartoše uvádějí aspoň ještě jiné způsoby na vyjádření téže věci.

Říkáme opravdu o lidech nebo o rozličných věcech, že jsou »širší než delší«, ale Čech, který se nenutí do »učené« mluvy, nedovede tak užíti komparativů jiných příd. jmen, nedovede ani říci o někom, že je širší než vyšší, nebo delší než širší, neřku-li, že je šťastnější než chytřejší a p. Možnost dvou komparativů je ve skutečné češtině tímto způsobem právě jen v ustáleném rčení »širší než delší«; kdo tak učí říkati i jinde, dopouští se chyby, že zpovšechňuje věc možnou jen za určitých okolností. Lidová mluva, pokud víme, zná takové spojení dvou komparativů jen v onom rčení, jinde se mu vyhýbá, i mluva spisovná, stará i nová. Jsou jen ojedinělé doklady spojení jiných, které urážejí cit prostého Čecha. Ještě sneseme, čteme-li v Kron. Tur. 1, 425 »veliká stavení, nětco delší nežli širší«; nemluvíme tak, ale chápeme, že zde Kocín (nebo Veleslavín) napodobí rčení ustálené, a rčení zde obměněné nám je ještě docela srozumitelné. Doklady jiné, jaké čteme na př. u Zikmunda a Kotta (bez udání pramene: »Římané v bojích některých statečnější nežli šťastnější bývali; řeč tvá jest důmyslnější nežli pravdivější«; z Žerotína »rada ta … horlivěji nežli potřebněji držána byla«) jsou jen umělé napodobeniny latiny. A objeví-li se něco podobného dnes (čtli jsme na př. v jedné nedělní povídce o člověku, který byl »lakomější než šetrnější«), jsou to asi plody doby, v níž se u nás na školách tak málokde dbá, aby se žáci učili mluviti a psáti jazykem prostým a přirozeným.

[108]Výraz »širší než delší« je vlastně nelogický, logicky by měl zníti »šírší než dlouhý«, protože jen u jedné z obou vlastností se má naznačiti její větší míra. Jen etymolog, který ví, že v než vězí slovo ne rozšířené částicí že (»A je větší než B« znamenalo původně »A je větší, ne B«, jak se říká na př. v sanskrtě), dovedl by snad hájiti logické správnosti věty »ten člověk je širší než delší«; ale my ovšem víme, že základem řeči nejsou věty sestrojené podle logických formulí, nýbrž představy často rozčleněné a upravené rozličnými duševními ději beze zření ke skutečnému poměru jejich částí. Co nám je »širší než delší«, má vlastně rozměry podle naší zkušenosti a našeho názoru nepřirozené nebo aspoň neobvyklé. »Delší« strana obdélníku je nám jeho délkou, nikdo o záhonu s rozměry 1 × 5 m neřekne, že je dlouhý 1 m a široký 5 m. Jen ze zvláštních příčin se vyjádříme jinak; chodník domu s úzkým průčelím, jaké někde i v Praze vídáme, může býti »širší než delší«, může míti šířku větší než délku, protože délkou chodníku nám je jeho strana souběžná s průčelím. Proto je možno, že příd. jm. »delší« mluvnickým spodobením obou výrazů srovnávaných vlastností ve rčení »širší než delší« znamená prostě vlastnost »delší« strany, t. délky, která tentokrát výjimkou vlastně ani není »delší«. Vždyť výrazem »širší než delší« někdy vyjadřujeme jen subjektivní pocit, jejž v nás budí nezvyklost rozměrů, okolnost, že šířka předmětu v poměru k jeho délce je větší, než bývá, aniž musí jeho délku přesahovati: o člověku malé postavy, kterému dobře svědčí, o rybě, jejíž šířka je v poměru k délce větší, než u ryb bývá, o nepovedeném záhonu s nepoměrnou šířkou dovedeme říci, že je »širší než delší«, ač dobře víme, že to není pravda. Čeština toto divné spojování dvou komparativů má jen za okolností, kde je dovedeme psychologicky jakž takž vyložiti: proč ji někteří z našich gramatiků nutí, aby se podobně vyjadřovala i jinde?

Latina takovýchto dvojích komparativů dovede užívati o nejrozmanitějších vlastnostech; u římských spisovatelů čteme na př. o řeči pravdivější než lidu milejší, o nákaze hrozivější než zhoubnější, o krajích, které vojska jich dobývající činila bohatšími než udatnějšími atd. I komparativů příslovcí tak hojně nalézáme, čteme na př. o možnosti výčitky, že se obvinění děje ochotněji než pravdivěji. Také řečtina se tak dovede vyjadřovati. Ale oba tyto jazyky mohou také se stejným významem užíti positivů tak, že se přidá ku přídavnému jménu vyjadřujícímu převládající vlastnost slovo znamenající »více, spíše«. A to je způsob, jaký je obvyklý u nás; mezi přídavkem více a spíše je při tom ten jemný rozdíl, že se slovem více naznačuje rozdíl ve vlastnostech [109]přímo, kdežto slovo spíše se klade, kde převládající vlastnost stojí proti vlastnosti, která by se mohla zdáti nebo někomu se zdá přednější. Říkáme tedy na př. o někom, že je více (spíše) lakomý než šetrný a p. Přídavná jména se zde nijak neliší od jiných slovních druhů; říkáme stejně na př. o někom, že má víc štěstí než rozumu, že má spíše strach než nechuť do něčeho, že na někoho více (spíše) žárlí, než mu závidí, anebo také že šířka něčeho je větší než výška nebo délka a p. A kde se myšlenka, o niž jde, nedosti snadně dá vyjádřiti nestupňovanými jmény příd., je věcí slohové obratnosti najíti výraz jiný, netřeba se utíkati k nečeskému zdvojování komparativů.

Naše řeč, ročník 7 (1923), číslo 4, s. 107-109

Předchozí Josef Zubatý: Počínati, začínati, končiti

Následující Václav Flajšhans, Red. (= Redakce): Kraslice

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1