Časopis Naše řeč
en cz

Pravidla slovenského pravopisu

František Váhala

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Dne 10. prosince 1953 byla v Bratislavě slavnostně odevzdána veřejnosti nová Pravidla slovenského pravopisu.[1] V platnost vstoupila dnem 1. ledna 1954, ve školách 1. února t. r. Zprávu o postupu závěrečných prací na novém vydání Pravidel slovenského pravopisu zároveň se zásadními slovy Úvodu k novým Pravidlům, jakož i soubor referátů a diskusních příspěvků přednesených na aktivu kulturních a vědeckých pracovníků v červnu 1953 přinesla Slovenská reč v 11.—12. čísle 18. ročníku. Diskusní výměna názorů o některých otázkách nové úpravy je velmi poučná a ukazuje jasně, jak je třeba vycházet z pevných, promyšlených a důsledně uplatňovaných theoretických zásad, ale zároveň mít na mysli to, že pravopisná pravidla jsou určena nejširší veřejnosti, jíž mají sloužit v písemném jazykovém styku.

Nová Pravidla slovenského pravopisu jsou první knihou, s kterou oficiálně vystupuje na veřejnost Ústav slovenského jazyka Slovenské akademie věd, plně tak úkoly, které mu byly svěřeny.

[34]Je jistě málo knih, které byly celou slovenskou veřejností očekávány tak nedočkavě a s tak velkým napětím, jako právě tato Pravidla. V době 22 let, což je v životě spisovného jazyka doba velmi krátká, je to třetí vydání — dokonce lépe řečeno třetí zpracování — knihy obsahující soubor pravidel nejen pravopisných, ale i mluvnických, i s pokyny o správnosti lexikální. První Pravidla slovenského pravopisu (z r. 1931) byla výsledkem nesprávných buržoasních theorií (tehdy obecně uznávaných) o t. zv. jednotném československém jazyce, a proto neprávem sbližovala slovenštinu s češtinou. Druhé zpracování Pravidel slovenského pravopisu (z r. 1940) vzniklo za t. zv. slovenského státu a bylo poznamenáno reakčním buržoasním nacionalismem, který se v jazykové politice projevoval jako šovinisticky nacionalistický purismus. Tento purismus se obracel hlavně proti slovům podezřelým z českého původu. Protože za odmítaná slova (buď vůbec v abecedním seznamu slov v Pravidlech vypuštěná, nebo označená hvězdičkou) nedovedl dát slovenštině rovnocennou náhradu, velmi ji ochuzoval; navrhované náhrady byly často tak umělé, že už při svém vzniku neměly naděje, že se ujmou obecně. Vývoj spisovné slovenštiny to ostatně potvrdil. Vydání Pravidel z r. 1940 (zbavené nejkřiklavějších zásahů v novém vydání z r. 1948) už nevyhovovalo ani věcně. Spisovná slovenština prochází od r. 1945 — podobně jako čeština — tak rychlým a bohatým rozvojem jako nikdy předtím. Jako důsledek přestavby celé slovenské společnosti proniká spisovný jazyk do nejširších vrstev. Přeměna Slovenska v kvetoucí průmyslovou součást socialistického státu má také přímý odraz v jazyce; především ovšem se obohacuje slovní zásoba spisovné slovenštiny, vzniká mnoho nových výrazů v nejrozmanitějších oborech, především technických, ustaluje se odborné názvosloví atd. Bylo nutno je zachytit, stanovit způsob jejich psaní, spisovnou výslovnost, jejich tvary atd. Těmto požadavkům mohlo vyhovět jen nové zpracování Pravidel.

Ale i vlastní soustava pravopisných zásad a pravidel potřebovala revise vzhledem k novým podmínkám života a rozvoje spisovné slovenštiny. Už delší dobu se na Slovensku volalo po zjednodušení a ulehčení slovenského pravopisu. Víme, že na Slovensku byly zvláště po r. 1945 velmi živé snahy po radikální úpravě pravopisu (na př. s úplným odstraněním ypsilonu) a že vycházely i od některých slovenských jazykovědců. Ale dospělo se k názoru — a značnou oporou pro to byly i Stalinovy stati o marxismu v jazykovědě —, že by takováto radikální reforma znamenala nezdravý přelom a rušivý zásah do tradice písemného zaznamenávání spisovných projevů a že by místo podpory kulturního a hospodářského rozvoje přinesla spíše škody v těchto oblastech. Právě marxistický pohled na jazyk přivedl slovenské jazykovědce k poznání, že není třeba slovenský pravopis reformovat, protože jako systém dobře slouží svému účelu, že však je nutno odstranit z něho vše, co bylo založeno na [35]nesprávných theoriích, co jazyku škodí, po případě zabraňuje jeho bezpečnému ovládnutí, to znamená různé nedůslednosti, libovolné zásahy a pod.

Proto úprava slovenského pravopisu vyhlášená novými Pravidly podržela všechna dosavadní písmena, a to jak y, tak ä a ô, jež reformní snahy chtěly odstranit. Pokud jde o psaní i, y, byly provedeny jen změny v jednotlivostech: bylo odstraněno psaní y v základu několika isolovaných slov (píše se tedy bisťu, cimbal, lišaj, sirup, stariga, starigáň, pijatika, Obišovce, Vihorlat) a naopak nově zavedeno ve slovech Beskydy a gýč (kýč) ve shodě s jejich psaním v češtině. Větší zásah znamená nerozlišování i a y v koncovkách množného čísla příčestí minulého (podle rodu a životnosti); bude tedy slovenština psát stejně: chlapi robili, stromy padali, ženy prali, dievčatá spievali. Tato změna souvisí — podle referátu Št. Peciara na červnovém aktivu (srov. Slovenská reč 18, 1953, s. 333) — s vnitřními zákonitostmi slovenštiny. Píšícími bude jistě uvítána s radostí, neboť znamená podstatné ulehčení a zjednodušení pravidel o mluvnické shodě.

Na rozdíl od češtiny je toto zjednodušující řešení snadnější proto, že v slovenštině bylo dosavadní rozlišování rodu a životnosti v koncovkách příčestí minulého veskrze jen grafické (psaní i a y); výslovnost tu byla jednotná. Tvary příčestí trpného a přídavných jmen v přísudku tu rovněž nebyly překážkou úpravy, neboť ta mají v množném čísle jen dvě podoby: nesení, zamknutí, pekní pro muž. životný rod, nesené, zamknuté, pekné pro rody ostatní. Přitom psaní -í v nesení, zamknutí, pekní je opět jen grafika, neboť výslovnost je tu tvrdá (n, t). Právě tak se jen kvůli systému píše ve slovenštině vysokí vojaci, hluchí starci, mnohí ľudia atd. V češtině naproti tomu je v příčestí minulém středního rodu v množném čísle i rozdílná koncovka (děvčata zpívala) a v příslušných tvarech příčestí trpného a v jmenných tvarech přídavných jmen se uplatňuje i dvojí výslovnost (muži byli unaveni, byli krásní — výslovnost měkká, stroje byly opraveny — výslovnost tvrdá).

Nejpronikavější změnou je úprava psaní předložek a předpon s a z. Předložka s (so) se bude napříště spojovat jenom se 7. pádem, kdežto v 2. pádě se bude užívat — bez jakýchkoli výjimek — předložky z (zo). Není pochyb, že toto řešení je jediným východiskem ze zmatků v psaní předložek s a z s 2. pádem, jež tak dobře známe i v češtině, a bude rovněž přijato s pocitem úlevy. V češtině ovšem stejnou situaci tak přímočaře řešit nemůžeme, protože i ve výslovnosti zřetelně rozlišujeme výrazy se stolu a ze stolu, se země a ze země atd. — Při řešení otázky psaní předpon s- a z- (ve vokalisované podobě jenom zo-) byla zcela opuštěna zásada rozlišovat je podle jejich významu (jež platí v češtině). Tyto předpony se budou nyní psát podle dnešní spisovné výslovnosti: před znělou souhláskou (ať párovou nebo jedinečnou) a před samohláskou [36]z- (zo-), před neznělou s- (na př. zjednodušiť, zhoda, zhromaždiť, zísť sa, zoskočiť, zoslabnúť — skaziť, stratiť, spresniť atd.). Tento fonetický způsob psaní platí i u příslovcí vzniklých ze spojení předložky z s 2. pádem podstatného nebo přídavného jména: skrátka, spočiatku, sprava (proti zľava), spravidla atd. Jako výjimky z tohoto přímočaře uplatňovaného pravidla uvádějí Pravidla slova sbor (sborový, sborovňa, sbormajster), sborník, sväz (sväzový, sväzák, sväzáčka, sväzácky), sjazd (sjazdový — ale zjazd na lyžiach). Jde o slova, jež jsou součástí složených pojmenování označujících významné instituce; z prvních písmen slov těchto pojmenování vznikly pak ustálené zkratky celonárodního charakteru (SNB — Sbor národní bezpečnosti, SSSR — Svaz sovětských socialistických republik a j.). Změna v psaní těchto slov by oddělila zkratky od původního složeného pojmenování. Kromě toho — jak Pravidla výslovně uvádějí — výslovnost slov sväz a sjazd není ustálená, vyslovuje se zväz i sväz, zjazd i sjazd atd. Rozlišují se podle významu dvojice správa (vedení) — zpráva (zvěst) a smena (pracovní) — zmena (na př. programu). Vedle toho Pravidla pokládala za nutné výslovně zdůraznit, že ve slovech sloh, sloha, svah, smer (smerný, smernica, smerovať), nesmierny, svitok se píše i vyslovuje s. Jsou to vesměs slova, jež se už více méně pociťují jako slova jednoduchá, nesložená s předponou. Svým jasným předpisem pak chtějí Pravidla dosáhnout ustálení výslovnosti těchto slov, jež dosud kolísají. — Obtíže spojené s psaním předpon s- a z- máme i v češtině, a proto chápeme velmi dobře potřebu upravit psaní těchto předpon. Jsme přesvědčeni, že z těch nemnoha možných způsobů je zavedený způsob nejlepší, a přece musíme po pravdě říci — a ukazovalo se to už v diskusích o nových Pravidlech —, že ono přímočaré řešení působí v aplikaci na konkretní případy leckdy potíže a rozpaky. Odtrhují se tu od sebe předložky a předpony. Tak na př. předložka s podržuje ve spojení se 7. pádem svůj význam (spojování dohromady, spolu), ale předpona s- jej ztrácí. Přitom však je jisto, že ve vědomí uživatelů spisovné slovenštiny tato původní souvislost významu předložky a předpony dosud žije a patrně bude ještě dlouho žít a novému způsobu psaní bude nutno se učit. Ještě nápadnější je odtržení předložkových výrazů z počiatku, z pravidla atd. a příslovcí, jež z nich vznikla, spočiatku, spravidla; a stejně výrazů typu z pravej strany a sprava, třebaže jsou významově totožné. Ale přechod od předložkových výrazů příslovečné platnosti k příslovcím je plynulý a je možno uvažovat o tom, zda bylo naprosto správné, že nová pravopisná úprava vedla mezi nimi tak ostrou hranici.

Další oblastí, v níž úprava zasáhla poměrně velký počet případů, je psaní přejatých slov. Obecná jména zdomácnělá (ale i velká řada méně zdomácnělých) se budou psát podle dnešní slovenské výslovnosti. Zejména pak se bude ve všech případech označovat vyslovovaná [37]délka, a to i ó, é (na př. módny, sólista, tón, prémia, séria, sérum atd.). Slova řeckolatinského původu, v nichž se vyslovují (nebo mají vyslovovat) a označují dlouhé samohlásky, jsou v nových Pravidlech seřazena do přehledných skupin. Je ovšem třeba přiznat, že při stanovování výslovnosti a psaní délek v jednotlivých slovech často rozhodovalo uniformující theoretické hledisko, nikoli skutečná — ovšem zpravidla rozkolísaná — výslovnost. Poněvadž však Pravidla slovenského pravopisu jsou zároveň základní příručkou spisovné výslovnosti, bude mít toto jejich stanovení příznivý vliv na ustálení spisovné výslovnosti tam, kde dosud byla rozkolísaná.

Rovněž je třeba uvítat, že při nové pravopisné úpravě byla zjednodušena pravidla o rozdělování slov. Dělení slov bylo správně oceněno jako věc zcela vnější, na niž není třeba klást přílišný důraz (jako tomu bylo dosud), a proto bylo možno vnést do něho zásadu co největší mechaničnosti.

Velkým kladem nových Pravidel je také kapitola o psaní velkých písmen. Je přehledná, pamatuje na všechny typy jmen a názvů, jež se dnes vyskytují; vedle obecných zásad uvádí také velké množství příkladů, takže jistě poskytne bezpečné poučení při všech pochybách a bude dostatečnou oporou pro stanovení správného psaní názvů nových. U složených názvů uplatňuje rozsáhlou měrou zásadu psát v nich vždy velké písmeno jen u prvního slova (není-li ovšem součástí takového názvu vlastní jméno), na př. Dobšinská ľadová jaskyňa, Slovenské rudohorie, Československá republika — Republika československá a pod.

Také kapitola o rozdělovacích znaménkách byla přepracována, jednotlivé poučky rozvedeny a zpřesněny se zřetelem na potřeby nejen běžné denní praxe a krásné literatury, ale i složitého vyjadřování odborného.

V mluvnických předpisech nových Pravidel, jež jsou — tak jako dosavadní Pravidla českého pravopisu — normativní i v oblasti tvarosloví, není možno nevšimnout si jednoho nápadného jevu: ve spisovném jazyce uznávají se za správné poměrně často dvojtvary, ať ve skloňování podstatných jmen (na př. 2. p. množ. čísla výher — výhier, sestár — sestier, žemieľ — žemlí atd., životné i neživotné koncovky v některých pádech jmen činiteľ, děliteľ, násobiteľ, ukazovateľ), u zájmen (onoho, onomu i oného, onému), u číslovek (troma i tromi) nebo v časování sloves (příčestí vypäl, napäl, pripäl i vypol, napol, pripol atd.). Přitom řada takových případů rozmnožuje počet existujících už výjimek ze zákona o rytmickém krácení dvou délek za sebou následujících (na př. právě typy výhier, vlákien, súkien atd.). Je jistě správné, že Pravidla nepředpisují v takových případech pouze tvar jeden (ať už vývojově starší nebo naopak zase novější), nýbrž zachycují stav, jaký v jazyce skutečně je, nestavějíce umělé hráze vývoji jazyka a neochuzujíce jazyk o možnost [38]využít takových dvojtvarů slohově. Tento stav v dnešním jazyce je zřejmě projevem střetávání dvojí různé zákonitosti, zákonitosti vývojově starší (jako je zákon rytmického krácení) a vývojově novější (snaha, aby 2. p. množ. byl charakterisován dvojhláskou -ie- v koncovce). Ne všichni, kdo se účastnili diskuse o těchto dvojtvarech, chápali je správně, a proto bylo nemálo těch, kdo se přimlouvali za přímočaré zjednodušení a stanovení jen tvarů jediných.

Drobnějších úprav a jednotlivých zpřesnění a doplnění, ať jen pravopisných, nebo mluvnických, zvláště tvaroslovných i slovotvorných, je velký počet. Jsou shrnuty v 38 bodech Úvodu k Pravidlům.

Jak už bylo řečeno, nová Pravidla jakožto základní jazyková příručka spisovné slovenštiny nejsou jenom pravidly pravopisnými, nýbrž i základní příručkou správné spisovné výslovnosti, dále obsahují některá důležitá poučení z odvozování slov, mají přehlednou kapitolu tvaroslovnou se všemi skloňovacími i časovacími vzory, která poskytne spolehlivé poučení snad ve všech případech nejistoty a kolísání v této oblasti. Kapitolka „Zo skladby a frazeológie“ pak podává některé poučky o jazykové správnosti v užším smyslu. Připojena je i tabulka přepisu z azbuky do latinky. Autoři správně opustili tradiční uspořádání Pravidel, začínající kapitolou o psaní velkých písmen (uspořádání přejaté patrně z dosavadních Pravidel českého pravopisu), a zvolili postup metodicky správnější, vycházející od označování hlásek písmeny, od poměru jejich výslovnosti a psaní a docházející až k poučkám ze skladby.

V abecedním slovníku Pravidel je více než 43 700 slov. Neobsahuje přirozeně celou slovní zásobu spisovné slovenštiny, nýbrž především slova, u nichž se mohou vyskytnout pochybnosti po stránce pravopisné nebo tvaroslovné. Od slovníku starých Pravidel se poněkud liší. Jednak byla z něho odstraněna některá slova zastaralá, dnes neužívaná, jednak byl doplněn řadou slov nových, jež s sebou přineslo budování socialismu v našem státě, a slovy, jež puristé r. 1940 záměrně vynechali pro jejich český původ (ať skutečný nebo domnělý). Od označování nesprávných, odmítaných slov hvězdičkou bylo upuštěno. Je-li slovo uvedeno v abecedním seznamu, znamená to, že je spisovné.

U této významné knihy je třeba zdůraznit ještě důležitý fakt kulturně politický: Členy komise pro závěrečnou úpravu Pravidel slovenského pravopisu, jmenované Sborem pověřenců, byli — jak čteme na 4. straně Pravidel — i význační čeští jazykovědci, akademikové František Trávníček a Bohuslav Havránek. Je to manifestační důkaz bratrské pomoci předních českých jazykovědců při dokončení tohoto významného díla a také přesvědčivé potvrzení těsné spolupráce českých a slovenských jazykovědců. Akademické jazykovědné ústavy, Ústav slovenského jazyka a Ústav pro jazyk český, pracovaly při přípravě nových pravidel pravopisu současně v těsné spolupráci, společně řešíce některé pravo[39]pisné problémy, stejné v obou jazycích, pokud ovšem nevyžadovaly při respektování svérázu obou jazyků odlišného, samostatného řešení. Bylo to na př. psaní y v t. zv. vyjmenovaných slovech, psaní velkých písmen, zásady psaní přejatých slov, dělení slov a psaní rozdělovacích znamének. A je jistě potěšitelné, že v těchto jevech, které se podoby jazyka přímo nedotýkají, bylo dosaženo ku prospěchu soužití obou bratrských národů ve společném státě naprosté jednoty.

Nová Pravidla slovenského pravopisu, obsahující nejen pravidla pravopisná, ale i stanovení základních pravidel mluvnických, jsou jistě důležitým mezníkem ve vývoji spisovné slovenštiny. Zachycují nynější její stav, jak jej umožnilo poznat jazykovědné bádání orientované marxisticky. Její vývoj — a tím zprvu i vývoj jejího pravopisu — se ovšem nezastaví. Diskuse o nových Pravidlech do jisté míry dovolily usoudit, jakým asi půjde směrem. V oblasti mluvnické po jistém období dvojtvarů, po případě i trojtvarů, jichž jazyk využije slohově, dojde k definitivnější stabilisaci tvaroslovného systému. Slovní zásoba jazyka se bude dále rozvíjet k bohaté synonymice. Pokud jde o pravopis, je možno se důvodně domnívat, že se bude znovu uvažovat o psaní ä. Jeho původní, široká výslovnost není už dnes ve spisovném jazyce obecně závazná, a proto je pravděpodobné, že toto písmeno dříve nebo později ztratí důvod své existence. T. zv. měkké ľ je dosud pevnou součástí hláskového systému spisovné slovenštiny, protože ta byla založena na středoslovenských nářečích, v nichž je měkké ľ domovem. Vtírají se však úvahy, zda i tu časem nedojde k posunu výslovnosti a tím k změně psaní ľ, jakmile na spisovnou slovenštinu silněji zapůsobí vliv západního kulturního centra, kde měkké ľ v lidové řeči neexistuje. — Mnoho se také diskutovalo, a jistě právem, o psaní ô a není vyloučeno, že k této otázce bude nutno se opět vrátit. — V diskusi o nových Pravidlech byly vysloveny obavy, aby se slovenský pravopis jako celek nedal na cestu směrem k důslednému psaní fonetickému. Podnětem k obavám byla úprava psaní předpon s- a z- (zo-) podle výslovnosti. Avšak se zřetelem k dosavadnímu vývoji slovenského pravopisu a k nynější jeho úpravě lze právem tvrdit, že ony obavy jsou liché, neboť pravopisný systém nepřekračuje mez, která je dána souvislostí pravopisu se slovotvornými a tvaroslovnými zákonitostmi slovenštiny, a je naděje, že je ani v budoucnosti nepřekročí.

Novým Pravidlům slovenského pravopisu přejeme mnoho let úspěšného působení ke zdaru a rozkvětu spisovné slovenštiny.

[1] Pravidlá slovenského pravopisu s pravopisným a gramatickým slovníkom, Bratislava 1953, s. 408.

Naše řeč, ročník 37 (1954), číslo 1-2, s. 33-39

Předchozí Bohuslav Havránek: Český fonetik Bohuslav Hála šedesátníkem

Následující Karel Sochor: Přehled nových odborných slovníků