Časopis Naše řeč
en cz

Havířské metafory

Václav Křístek

[Články]

(pdf)

-

Přenášení slovních významů jako zdroj obohacování slovní zásoby ostravské hornické mluvy

 

Profesionální mluva ostravských horníků začala se utvářet zároveň se zakládáním prvních důlních děl na Ostravsku, t. j. v posledních desítiletích 18. století. Dnešní její bohatá slovní zásoba je výslednicí poměrně dlouhého vývoje, v němž se uplatnilo mnoho různorodých činitelů. Zdroje rozšiřování slovní zásoby ostravské hornické mluvy jsou ovšem v zásadě stejné jako zdroje obohacování slovní zásoby kteréhokoli místního nářečí nebo i národního jazyka. Nové výrazy tvořily se a stále se tvoří odvozováním příponami (na př. havirňa z haviř), nebo předponami (na př. popuščać, t. j. pomalu v jistých intervalech spouštět důlní vozíky, je utvořeno z prostého puščać a předpony po-); dále se tvoří nová slova skládáním již hotových slov (na př. mamatata ‚nerozhodný, nesamostatný dělník‘). Některé názvy vznikají také spojováním dvou slovotvorných prvků, z nichž jeden je cizí, čili hybridisací (na př. vaserňa vzniklo z něm. Wasser, k němuž se připojila domácí přípona -ňa, zřetelně analogická, přejatá od slov jako svažňa, upadňa atd.; [70]naopak zase ve slově budunk [t. j. budování, vyztužování] je základ domácí a přípona cizí, vlastně německé -ung, přejaté z něm. Zimmerung výztuž). Vytvářejí se rovněž nová sousloví, na př. plešanne floki[1] na rozdíl od dříve užívaných dřevěných, t. j. plechové štítky s čísly porubů. Konečně se přejímají hotová slova z cizích jazyků nebo z jiného jazykového prostředí (na př. ablezovać střídati, fedrovać těžiti atd. z němčiny; šibik druh šachty, z pol. szybik; koza ve významu ‚vozík na dřevo‘, z místního nářečí a j.). Velmi důležitým zdrojem obohacování slovní zásoby ostravské hornické mluvy je též přejímání hotových slov běžných v místních nářečích nebo v celonárodním jazyce, ovšem s významem přeneseným.[2] V tomto článku chci pojednat právě o tomto způsobu rozšiřování a obohacování slovní zásoby.

Užívání slov původně nehornických v přeneseném významu je vydatný zdroj obohacování slovní zásoby profesionální mluvy ostravských horníků, a to po celou dobu její existence. Příčinou přejímání výraziva z jiného jazykového prostředí je stálá potřeba nových pojmenování v hornické mluvě, sklon k obnovování slovní zásoby; podmínky a okolnosti, které toto přejímání umožňují, jsou jednak některé podobné znaky, které má jak nově pojmenovávaný jev z oblasti hornické, tak také ten jev z prostředí nehornického, jehož název se přejímá, jednak některé souvislosti věcné, na př. shodná nebo podobná funkce obou jevů, účel atd. Jde tedy podle tradiční terminologie jednak o metafory, jednak o metonymie, po př. synekdochy.[3]

K přejímání původně nehornických pojmenování dochází jednak z důvodů věcných, jednak z důvodů citových. V případě prvém jde o názvy, které se dobře hodí jako pojmenování pro věci nové, nemající dosud jméno, nebo věci pojmenovávané dosud termínem cizím. V případě druhém jde [71]o jména jevů, které již své citově neutrální označení mají a kterým se tak dostává synonymního označení citově zabarveného (na př. žertovné, škádlivé označení některých pracovníků, náladové pojmenování věcí vůbec, ať již positivního či negativního citového vztahu). To jsou zároveň hlediska, podle nichž je utříděn i vybraný materiál pro tento článek.

Poznámka. Při posuzování metaforičnosti některých hornických slov je třeba postupovat opatrně. Tak na př. označují-li horníci t. zv. stojkořadí v porubu jako varhany, nejde o přímé přenesení slova varhany pro tento nový význam, ačkoliv jistá podobnost husté řady stojek v porubu s píšťalami varhan je nesporná. Jde totiž o starý kalkový překlad něm. Orgel. V němčině samé je to ovšem typická metafora. Podobně je tomu u slova łavka, což je část uhelné sloje u počvy nebo u stropu, tvrdší než středové vrstvy sloje; po vybrání měkčích částí vzniká zpravidla stupeň, schod, podobný lavici. Ovšem pojmenování łavka je zase jen kalk z německého Bank. Stejně tak slovo dźeń (den), na př. ve spojení vyfarać na dźeń, není původní metonymické označení povrchu, nýbrž překlad z němčiny (srov. něm. vazbu zu Tage fahren).[4]

Proberme si nejprve několik přenesení metaforických a metonymických, která vyplynula z věcné (ne citové) pojmenovávací potřeby.

Husté řadě pevných stojek, které se stavějí zpravidla za dopravník (dopravní pás nebo též posuvné žlaby) a chrání jej i celý porub před sesutím stropu, říká se výrazně płot: tahli my tuplovany płot, co by nam to zachraniło (Petřkovice). Tu jde zřetelně o metaforické využití obecně českého slova plot. Méně zřetelná souvislost na základě podobnosti je u výrazu stolica, který nahrazuje pův. něm. respa (z respen, t. j. „zusammenraffen“). Je to dveřej (výztuž stropu v chodbě, skládající se ze dvou stojek a stropnice), která stojí v kolmém směru na směr ostatních dveřejí v chodbě všude tam, kde odbočuje jiná chodba. Stropnice této t. zv. stolice je nosníkem několika stropnic dveřejí v chodbě.

U nízkých slojí se zpravidla vybraný prostor nezaplňuje čili nezakládá. Po vyplenění (t. j. po vybrání výztuže) se strop samovolně zavaluje. Aby se však nezřítil strop i v chodbě, do níž sloj vyúsťuje, staví se nad chodbou ochrana z kamene a odpadového dřeva, kterou horníci jmenují vtipně žebro. Podobnost s žebrem hrudního koše je jistě dosti výrazná. Přejetí slova žebro pro tento význam usnadnila i podobná funkce (ochrana). Metonymická je i vazba potahovać žebro, t. j. prodlužovat žebro ve stejném tempu, v jakém se odtěžuje uhelná sloj — na jeden pokos denně. I slovo [72]pokos je vtipná metafora. Uhelnou sloj lze dobře přirovnat k lánu obilí, které se seká v pokosech, stejně tak, jako se postupně v denních pokosech vybírá sloj tak zvaným stěnováním.

Prostor vystřílený v kameni a sloužící pro úkryt člověka nebo pro umístění vrátku (t. j. těžního stroje menšího rozměru, sloužícího pro potahování vozíků v chodbách) jmenují horníci na Karvínsku kamerlik, jistě podle zdomácnělého názvu menší obytné místnosti, jíž se rovněž říká kamerlik. Podobného původu je i novější označení sklipek (zdrob. od sklep) pro úkryt v překopu nebo ve třídě před jedoucí lokomotivou.

Závora proti samovolnému ujetí vozíků do t. zv. úpadnice (t. j. klesající chodby) má na Karvínsku název baryjera. Metaforického původu je dále velmi často užívaný název komin, označující důlní díla menšího rozsahu, kolmo nebo strmě ražené šachtice, jež slouží různým účelům — nejčastěji dopravě a větrání. Komin se nazývá i díra, která vzniká tím, že se od celistvého stropu odtrhne, vyloupne kámen v takové formě, že dutina po něm připomíná komín. Podobně vzniká i t. zv. misa a kłobuk.

Důlní vozík bez výklopné „koliby“, která má jen po stranách t. zv. klanice, jmenují ostravští horníci kłaničak (má ovšem pojmenování více), podobně jako rolníci selský vůz bez bočnic. Lopata, jejíž náběrná plechová část má tvar srdce, jmenuje se syrcuvka. Malé kousky dřeva, dřevěné destičky, které slouží k podkládání u železných stojek, jmenují horníci zvláště na východnější části revíru dumino, zcela zřetelně podle dřevěných destiček známé společenské hry domina. Pevná podlož pohyblivých žlabů má rovněž metaforické pojmenování saně.

Značky vozíků, podle nichž se poznává, který horník (nyní která četa) uhlí natěžil, jmenují se floki. V laštině je toto slovo velmi běžné jako označení kousíčků dřeva, odřezků, kolíčků, též kolíčků k přibíjení podrážek. Je tedy pojmenování flok pro dřevěnou značku vozíku metaforické. V Suché se flokům říká též kolki. Je zajímavé, že toto označení (floki, kolki) zůstalo i tehdy, když byly tyto primitivní dřevěné značky nahrazeny značkami plechovými s vyraženými čísly. Jen někde (Petř.) se jim pro zřetelnost říká plešanne floki nebo (na Karvínsku) plechi. Výraz plech má však i jiné významy. Označuje totéž, co běžně horníci jmenují znamka nebo marka (plechový štítek s číslem horníka), dále jistý druh pohyblivých žlabů ve stěnách s velkým sklonem (Zárubek) a j. Pojmenování plechi a kolki ve významu ‚značky důlních vozíků‘ jsou zároveň příklady na významoslovný jev, který se podle V. Ertla označuje tradičně (avšak poněkud nepřesně) úžení významu. Podobně vzniklo též pojmenování pro kožené ochrany kolen, [73]t. zv. skury. Výraz skura je totiž v místním nářečí znám ve významu kůže vůbec. Na Dukle, ale také na jiných šachtách ve východnější oblasti jmenují horníci kovový dílec, který slouží k rychlému a pevnému spojování gumových hadic, pajonk (t. j. užívají známého nářečního výrazu pro pavouka tvořením pův. polského). Tomuto označení je třeba přiznat vtipnost, protože onen kovový dílec svým tvarem skutečně do jisté míry pavouka připomíná. Zajímavý je také výraz osełka, třebaže není typický jen pro mluvu hornickou. Osełka je známý kamenný brousek k broušení srpů a kos. Etymologicky souvisí toto označení s přídavným jménem ostrý, s lat. acer. Nám zde však nejde o tento původní význam, nýbrž o význam nový, metaforický. Tomu totiž, kdo po poranění nohy silně kulhá a přesto stále chodí (a to právě jsou velmi často horníci, kteří na trošku poranění nehledí), vytvoří se na vnitřní straně stehna výstupek, podlitina ve tvaru oné „osełky“. Říká se mu tedy také osełka.

Dosud byla řeč o přenášení významů na základě jisté podobnosti jevů, tedy o metaforách, třebaže v některých případech vedle podobnosti usnadnily přejetí i jisté souvislosti věcné (viz výše na př. žebro a j.). Nyní přistoupíme k některým typickým metonymiím, t. j. k přenášení významů slovních podle jistých věcných vztahů. Zůstaneme však ještě nadále v oblasti přenesení z důvodů věcných, nikoli citových. Jsme si ovšem vědomi toho, že přesnou hranici mezi oběma typy přenesení vést nelze.

Na mnohých šachtách označují horníci váleček, který zabraňuje sjíždění dopravního pásu na stranu, slovem policajt; ne tedy podle nějakých podobných znaků, nýbrž podle jistých souvislostí věcných. Slovem policajt označuje se dále též druh plováku u důlní lokomotivy, který samočinně zastaví přívod pohonné směsi, je-li v nádrži málo vody. Není vyloučeno, že takto bude v hornickém prostředí žít ono zkompromitované označení buržoasního přisluhovače i tehdy, když už v ostatní slovní zásobě bude jen jako slovo historické. V dolech na Karvínsku, ale též v Petřkovicích i na jiných šachtách je známo označení pacholek ve významu stojan pro upevnění vrtačky. Označení pacholek bylo pravděpodobně vytvořeno a udrželo se proto, že toto zařízení má vzhledem k vrtačce samotné pomocnou funkci, tak jako byl pacholek (t. j. čeledín) pomocníkem hospodáře. V měkké počvě (t. j. dnu sloje), kde je nebezpečí, že zasazená stojka bude tlakem shora zapadat, dává se pod stojku dřevěná podložka. Havíři jí říkají běžně pantofel nebo papuč (t. j. bačkora), nejspíše proto, že stojka pak vypadá jakoby obutá. V Petřkovicích pojmenovávají horníci nosný váleček horní větve dopravního pásu kolaborant. Zdá se, že je to označení jen náhodné [74]nebo přejaté, protože souvislost nosného kovového válce s kolaborantem (jak obsahu tohoto slova běžně rozumíme) mimo jistý druh spolupráce bychom těžko hledali. Na jámě Dukla a snad i na jiných šachtách ve východnější oblasti revíru jmenovali horníci svého času jistý druh lehkých a výkonných sbíječek java, bezpochyby podle jména známého motocyklu. Proti těmto lehkým sbíječkám byly t. zv. vitkovjaki (t. j. sbíječky vyrobené ve Vítkovicích) sbíjecí kladiva těžká.

Pracoviště (porub) chrání vedle t. zv. plotu, o kterém již byla řeč, též hranice z kratších a silných hranatých dřev dubových, jíž horníci říkají hraňa nebo kašňa. Slovo kašňa má sice svůj původ v něm. Kasten, avšak podoba kašňa se pravděpodobně ujala proto, že horníci znali tento výraz v běžném spisovném významu (‚vodní nádržka‘). Vedle označení hraňa, kašňa je též známo pojmenování kaslik nebo kastlik. Kaslik je v laštině běžné označení pro dřevěnou (nebo i plechovou) truhlici na uhlí. V obou případech přizpůsobili si tedy horníci cizí pojmenování hláskovému skladu slov již známých, třebaže rovněž přejatých.

Pro dřevěnou výztuž stropu v chodbách a porubech, skládající se ze dvou stojek a stropnice (spis. dveřej — viz výše), mají ostravští horníci nejčastěji pojmenování cymra a para, parka. Cymra je z něm. Zimmer; nám jde o označení para, parka. Jím se zřetelně zdůrazňuje párovitost výztuže, na rozdíl od častých příležitostných opor stropu „na jedné noze“. Na př.: Devět par maš postavene (t. j. máš již zabudován celý prostor určený jako denní úkol) a maš tam mycku (t. j. čepici) uhla; abšnyt na devět parek (Petřkovice). Slova para užívá se ovšem také v homonymním významu spisovného pára — ‚voda v plynném skupenství‘. Na př. na jámě Zárubek a j. pojmenovávají tak horníci i stlačený vzduch, ačkoliv nejde o vzduch teplý, tím méně o skutečnou páru. K převzetí tohoto slova pro stlačený vzduch došlo nepochybně proto, že při uvolnění ventilu, potrubí, hadic atd. syčí vzduch jako pára unikající z parního kotle. Konečně se užívá ještě slova para (ovšem i mimo prostředí hornické) ve významu ‚síla‘ (na př. ten ma paru!). Ve všech vzpomenutých případech jde o přenesení původního pojmenování para — ‚pár, dvojice‘ i ‚pára‘ a dále ‚síla‘.

Velkými změnami prošlo také hornické slovo forot, svým původem něm. Vorrat. Je pravděpodobné, že znamenalo původně — dnes už po tom není stopy — i v ostravské hornické mluvě totéž co něm. Vorrat, t. j. zásoba uhlí na nádvoří nebo v okolí šachty. Metaforicky byl název přenesen též na hromady kamení poblíž šachty (na př. postavili děcke hřišće na foroće). Dalším metonymic[75]kým přenesením začalo se užívat tohoto slova ve významu ‚kamení vůbec‘ — na př. vuski były plne forotu.

První typy brázdicích strojů (vrubovek) nazývali horníci ocasufki. Je to vlastně synekdochické označení, neboť celek dostal nářeční název podle části stroje — řezného ramene, t. j. v hornické mluvě ocasu. Podobně je tomu také u pojmenování šarpadło (Petř.) pro pumpu. Slova šarpadło lze totiž užít i ve významu ‚rukojeť pumpy‘. Metonymického původu je též užití přídavného jména mrtvý ve spojení mrtve žlaby, t. j. nepohyblivé žlaby (ve stěnách s velkým sklonem). Jinak se těmto žlabům říká též kutaci žlaby (uhlí se v nich „kutá“, t. j. lidskou silou posouvá), vinklaki (podle tvaru: něm. Winkel ‚úhel, hrana‘) a j.

Metonymické přenášení významu netýká se ovšem jen jmen, nýbrž také sloves, třebaže v míře omezenější. Sem patří na př. sloveso robić, narobić ve vazbě robić, narobić uhli. Nejde ovšem o dělání, výrobu uhlí, jak bychom se mohli domýšlet podle běžného významu slovesa robić v laštině, nýbrž o sbíjení uhlí: Haviř narobił uhla a synek to smykał na tačkach. Za předmnichovské republiky musely při výběru těch horníků, kteří měli být propuštěni, působit i závodní rady. Tomuto vybírání říkali horníci cedźić (jako by je prosívali sítem — cedźitkem). Na Karvínsku je běžná vazba zakuřić zovoł; vazba vznikla jistě tak, že při umělém stržení stropu v závalu a při dopadu kamene na počvu zvíří se mnoho uhelného i kamenného prachu. A kuř tu podle polštiny má význam prach. Místo ‚učinit nečinným‘ říkají horníci m. j. zamražić: dlubał tak dłuho do motora, ež ho uplně zamražił. Souvislost s mrazem je zřetelně jen metonymická. Mezi bohatou synonymickou řadou výrazů pro házení uhlí lopatou do žlabů je oblíben výraz mitać. Jde o metonymické přenesení výrazu karetního — mitać, t. j. hodit kartu do středu (něm. Mitte ‚střed‘). Jestliže horníci říkali vzał knižku nebo častěji dostał knižku a vyjadřovali tím, že někdo odešel, nebo častěji že dostal výpověď ze zaměstnání, je to vlastně také synekdocha, týkající se celého spojení, neboť odevzdání pracovní knížky při odchodu ze zaměstnání (ať již dobrovolném, nebo nuceném) je jen zjevem průvodním.

Velmi řídké, nikoli však nezajímavé, jsou typy přenesení názvů některých známých jevů na věci nové, při čemž hlavní osou tohoto přenesení není ani podobnost obou jevů, ani jiná věcná souvislost, nýbrž náhodná podobnost hláskového složení slova. Sem patří do jisté míry již dříve a v jiné souvislosti uvedené slovo kaslik a dále na př. slovo buldok pro nový, velmi výkonný stroj — buldozer.

Dosud byla řeč o přenášení významů slov z důvodů věcných. Některé z probíraných pojmenování mělo i jistý nádech nálado[76]vosti, avšak jen jako jev průvodní, nikoli hlavní. Nyní pojednáme o těch případech, kdy k přenesení významu dochází z důvodů hlavně citových. I zde půjde jak o t. zv. metafory, tak také o metonymie, po př. o synekdochy.

Je pochopitelné, že pro tak užitečnou věc v šachtě, jako je stojka, mají horníci vedle běžného pojmenování věcného též mnoho označení citově zabarvených. Tak na př. příliš tenké a v daném úseku nevhodné stojce říkají blajvas, blajštyft (podle zdomácnělého, původně německého místního označení tužky), vyržinka (podle doutníku), sochor, suška (což jsou v lašském nářečí uschlé tenké kmeny lesních stromků), vyrchověc, t. j. původně horní odřezek poraženého smrku nebo jedle; pro příliš tlusté stojky pak mají názvy bas (t. j. basa), bat (balvan uhlí nebo kamene) atd. Všechny tyto názvy plynou z jisté podobnosti mezi jevem základním, jehož jméno se takto vypůjčuje, a touto nevhodnou stojkou.

Jeden brázdič z jámy Ludvík si postěžoval na to, že strop v porubu je nerovný, a že se mu tedy špatně pracuje, slovy: taki kolerski fiřt, same bachora. V původním významu označuje slovo bachora vnitřnosti zvířat. Brzdící kotouč, jímž se u vrátku reguluje spouštění vozíků, jmenují horníci po celém revíru tvaružka, což je, jak známo, běžné označení pro olomoucké syrečky. Podnět k převzetí tohoto náladového označení dal bezpochyby podobný, kruhovitý tvar. T. zv. turbinka, t. j. vrtací strojek, do něhož se zašroubovávají „sfědry“ — nebozezy, jmenuje se často též bunek (t. j. vlastně čmelák), bunk, burčok atd. — nepochybně podle zvuku, který vydává turbinka při práci a který připomíná bzučení čmeláka.

Také pro důlní vozíky na dopravu uhlí, dřeva, kamení a j. mají horníci mnoho metaforických citově zabarvenýeh pojmenování. Zmíním se alespoň o jednom z nich, o názvu kišňa. Užívá se ho hlavně na Karvínsku. Slovo kisňa, kišňa, svým původem německé Kisten, označuje v laštině bednu. Dokonce tramvaji lokální dráhy Ostrava-Karviná říká se často žertovně „kisňa“. Jistá, ovšem velmi vzdálená podobnost s bednou je v obojím případě. Metaforická pojmenování zacházejí někdy i do vulgárnosti, avšak osten vulgárnosti se otupuje zpravidla jejich vtipností. Tak na př. na ostravské Hlubině říkají někteří horníci zařízení na spínání důlních vozíků kule. Jde totiž o kroužek s hákem, což při troše fantasie může připomínat mužské pohlavní ústrojí. Je třeba říci, že vulgárních pojmenování a vulgárnosti vůbec v hornické mluvě valem ubývá.

Pro místnost, kde jsou uloženy v bednách zásoby t. zv. floků, které se obecně říká „fločkarňa“, mají horníci také žertovné pojmenování harynkarňa. Uložené plechové štítky s čísly porubů v bed[77]nách mohou snad připomínat uložení sleďů v bednách (sleď v laštině harynek, podle něm. Hering). Vtipné je také pojmenování odřenin výstupků obratlů na hřbetě — pačerki. Je tu jistá, třebaže vzdálená podobnost s perličkami navlečenými na šňůře, jimž se v laštině říká běžně pačerki (z pův. paterki, což souvisí s latinským názvem otčenáše — Pater noster).

Řekne-li horník soudruhovi: „Pohni, pěrune, bo če zafuja!“, nemyslí, že soudruha zasype sníh (fuja hustě sněží, fujavica metelice), nýbrž že bude mít kolem sebe tolik neodházeného uhlí, že bude jako sněhem zavátý, zafujany.

I při největší opatrnosti dochází v šachtě, stejně jako kdekoli při práci, k poranění. O horníkovi, který má poraněnou ruku a nosí ji v obvazu na šátku, říkají kamarádi, že pěstuje lalku. Je to jistě vtipné přirovnání k chování dětské panenky (v laš. lalky).

O hornících, kteří mají za úkol vyhledávat a vyměňovat zpuchřelé stojky v chodbách, se říká, že „chodźu po hadrach“, při čemž označením „hadry“ jsou míněny právě ony zpuchřelé stojky.

Je známo, že v jazyce nejsou spjata významově jen slova podobného významu, nýbrž též slova významu opačného. Tím si lze vysvětlit, že osou přenesení slovního významu může se stát za jistých okolností i naprostá odlišnost, nepodobnost. Tak je tomu na př. se slovem med a medźor. První z nich označuje ironicky výkaly, druhé pak dělníka, jehož úkolem je tyto výkaly odnášet.[5]

Nepřeberné je množství různých žertovných, škádlivých i jiných pojmenování lidí pracujících v dole. Mnohá z nich jsou omezena jen na jisté prostředí, na jednu šachtu, na jedno pracoviště nebo i na jednoho člověka. Těmi se ovšem zabývat nemůžeme. Nám zde půjde o pojmenování obecnějšího rázu. Patří k nim na př. cebulkař, česnekař, dźedźiňok, kravjař, hospodař a j. pro dělníky, kteří nebydlí v hornické kolonii, nýbrž někde na venkově a mají kousek pole, které obdělávají po směně. Ovšem ani tato pojmenování nejsou ve stejné rovině. Cebulkař a česnekař — to je jen prosté žertovné konstatování, že dělník má něco společného s venkovem; slovo dźedźiňok má už v sobě dávku negativního citového hodnocení plynoucího z jisté obhroublosti takového dělníka v jednání; dále též z jeho malé uvědomělosti, která bývala vhod vykořisťovatelským pánům dolů. Příčina byla hlavně v tom, že měli kousek majetku na venkově, mohli některé nižší vedoucí uplácet (viz dále t. zv. koźi daň), nebyli odkázáni jen na své ruce. Skutečné prole[78]táře charakterisoval jeden starší horník z Petřkovic takto: ći, co maju deset prstuv. Pojmenování kravjař má v sobě ještě větší dávku hanlivosti (kravjař je totéž co pasák krav). I na vesnici pásával dospělý člověk dobytek zřídka, a to jen tehdy, když se k ničemu nehodil. Označení hospodař je spíše uctivější a platilo zpravidla starším a rozvážnějším horníkům z venkova, kteří sice také mají kousek hospodářství, nikdy však v zásadních věcech neporuší solidaritu dělnické třídy. Na jámě Jan Maria ve Slezské Ostravě bylo také běžné pojmenování agrarnik, připomínající politické boje v první republice. Šlo ovšem také jen o horníka z venkova, nikoli o příslušníka agrární strany, jak ukazuje žertovná průpovídka: to je agrarnik, bo ma za oknem šnytloch, v kletce kanarka a v chlivku kozu.

Metonymického původu je dnes již velmi známé pojmenování bulač.[6] V laštině existuje odedávna sloveso bulać, zbulać, vybulić, přebulić a jiné jeho odvozeniny ve významu ‚převrhnout‘ (na př. kopnuł do stoła, ež ho vybulił); v podobě zvratné též o lidech: vybulił se na rovne cestě (t. j. převrátil se…). Druhotně označuje toto sloveso totéž co spisovné bourat (bulać chlivek, pekarňu atd.). Tento druhotný význam je mostem k významu novému: bulnuć šichtu — vynechat směnu. Odtud pak podoba bulač směn (z opětovacího slovesa bulać). Název bulač není ovšem v hornické mluvě osamocen; na Karvínsku říkají horníci též bumelant (z něm. základu bummeln), na Petřkovsku leň, ulevak atd.

Ve východnější polovině revíru je známo žertovné označení důlního zámečníka źimny kovol (doslova ‚studený kovář‘) — bo robi všicko po źimnu. Tu jde o metonymické užití přídavného jména źimny.

Majitelé šachet za kapitalistického režimu, t. zv. uhlobaroni, a sběrači paběrkující na haldách a sbírající odpadové uhlí měli zajisté navzájem málo společného — snad jen to, že oběma skupinám dávalo uhlí, ovšem v míře poněkud rozdílné, živobytí. Přesto však bylo žertovné pojmenování uhlobaroni pro t. zv. hałdžaře velmi rozšířené. Při jistém základu srovnávacím rozhodl tu právě křiklavý rozdíl, který vedl k ironickému užití tohoto slova. Podobného původu je též pojmenování děvčat pracujících v třídírně uhlí — hraběnky. Běžně se jim říká ohrabule (vých. ograbule), ohrabovačky a tento název ukazuje na věcnou i hláskovou souvislost se slovesem hrabati, přehrabovati se atd. Úkolem těchto děvčat je totiž m. j. vybírat na běžícím pásu z uhlí kusy kamene. K užití ironickéno označení hraběnka dalo bezpochyby podnět též zcela [79]náhodně podobné hláskové složení obou slov (srov. výše buldozerbuldok).

Pro pracovníky nesamostatné, nerozhodné, neobratné atd. mají horníci mnoho žertovných pojmenování, mezi nimi i složeninu mamatata, platící takovému horníku, který vždy a všude potřebuje nějakou oporu, patronát. Mezi dosti často užívaná slova patří slovo německého původu klunker (t. j. nevhodná, neužitečná věc: coś mi to přinis za klunker?). Klunkerpartyja je parta starých dělníků, pensistů atd., kteří chodí na různé pomocné práce, jako je práškování, spravování kolejí, vyměňování stojek atd. V několika metaforických významech užívá se dále též slova koza. Je to jednak ve známém významu ‚podstavec na řezání dřeva‘, dále ‚důlní vozík na dopravu dřeva‘ (tedy totéž co kłaničak), dokonce i ‚nevybraný kousek pilíře z určeného denního úkolu‘: něchał kozu. Obecně je známá vazba střelit kozu (kozla), t. j. provést něco hloupého.

Na Karvínsku, zejména v Suché, nazývají horníci menší kladívko, které nosí dozorci a jímž poklepem kontrolují pevnost stropu, mjelačka. V běžném významu v laštině mělo by toto slovo označovat nástroj na mletí (podobně jako na př. vrtačka — nástroj na vrtání). A tak lze toto pojmenování pochopit jen tak, že se tímto kladívkem občas mele — alespoň v přeneseném významu. Když ještě byly tělesné tresty v dolech běžné, bili touto „mjelačkou“ dozorci hlavně mladé začátečníky, chlapce či synky, pro nesplnění úkolů, pro odmlouvání atd. (Mjelačka se tymu pravi, bo s ňum štajger mjele synka; Suchá.)

K celé řadě starších citově zabarvených pojmenování pro stojku (srovnání výše) přibylo v nedávné době jedno nové přenesené pojmenování — učeň. Je lehké si domyslit, že podnět k tomu dala instituce hornických učňů. Učeň (vých. učyň) je žertovné metonymické označení malé stojky.

Na Dukle v Suché nazývají horníci břidlicový strop žertem kanafas: co my to přišli do jakegośi kanafasu? — patrně proto, že mají na mysli jeho měkkost (a snad i pásové vrstvení) ve srovnání s tvrdým a těžkým pískovcem. Kafa s šutrem (doslova „káva se štěrkem“) je citové označení kávy s rumem. Záměnu pojmů ‚rum‘ a ‚štěrk‘ je možno si vysvětlit prostřednictvím kávové ssedliny. V běžné mluvě na Ostravsku a snad i jinde znamená sousloví kava s šutrem totéž co káva „turecká“ (t. j. necezená, káva se ssedlinou). V Petřkovicích říkají horníci důlním plynům mezi jiným též čmele (t. j. doslova „čmeláci“). Přijatelné vysvětlení je snad v nářeční lašské vazbě puščił bunka (bunek ‚čmelák‘), což znamená vypustil páchnoucí větry. Odtud pak zpětně mohlo se stát slovo čmel žertovným označením jedovatých plynů v dole.

[80]Metonymického původu je rovněž citové označení bida pro uhelný mour, jemuž se běžně na Ostravsku říká šlam (podle něm.). Vznik tohoto metonymického označení se dá datovat do doby kolem r. 1930, kdy nezaměstnaní dělníci počali z uhelných splašek (dotud volně odtékajících kanály) vybírat a sušit uhelný mour jako méněcenné topivo.

Velmi bohatá je synonymická řada citových výrazů pro malé množství tabáku promíšeného s usazeninou z dýmky, t. zv. „bagem“, který silní kuřáci během práce v dole žvýkají a nahrazují si tak kouření. Podle tvaru říká se oné troše tabáku v ústech slivka (t. j. slíva), podle účelu spluva (dej na spluve, t. j. abych mohl lépe tvořit slinu v ústech a s ní vyplivovat i uhelný prach), podle tvaru vypukliny, kterou dávka tabáku způsobuje v ústech na tváři bulva. Dále se jí říká prymka (podle někdejší značky laciného tabáku); v Petřkovicích říkají havíři šprajc, což by se mohlo vykládat jako ‚opora‘ (z něm. spreizen), protože horníci věří, že „bagování“ je chrání proti zaprášení plic a snad i proti účinkům jedovatých plynů. Bagař, šprajcař, gryzok — to jsou všechno citová označení horníků, kteří žvýkají tabák.

Mezi staršími horníky je dobře znám název pro jistý druh úplatkářství: koźi daň. Nejde pochopitelně ani o daň, ani o kozu, je to jen obecné označení úplatků v naturáliích (husy, kachny, kůzlata, vejce atd.), které pánům přinášeli „dźedźiňocy“ (viz výše), aby si získali přízeň a protekci.

Ani tyto „citové“ metonymie se ovšem neomezují jen na jména. Tak na př. je celá řada metonymických výrazů pro obelhávání, nadsazování — huštać (t. j. houpat), pucovać (doslova „čistit“), śklić (zasklívat) atd. Kivać, kivnuć, vykivać (t. j. kývati) znamená přenesením asi ‚přelstít‘, dále též ‚předhonit v těžbě‘. Skoro básnicky zní sloveso vykfitnuć, t. j. doslova vykvésti (z Petřkovic) s významem ‚vyváznout z nebezpečí‘ — jako by člověk vykvetl, znovu se narodil. Je zajímavé, že v podobném významu užívá se téhož slovesa afektivně i ve slovenštině.

Z nevelkého množství příkladů přenášení slovních významů, které jsem vybral z havířského slovníku pro rozbor v tomto článku, je, jak doufám, možno usoudit, že přenášení slovních významů je důležitým zdrojem obohacování slovní zásoby ostravské hornické mluvy. Vedle toho svědčí též o vtipnosti, pozorovací schopnosti a v neposlední řadě o jazykové vynalézavosti ostravských havířů.


[1] Příklady jsou psány foneticky, poněkud zjednodušeně.

[2] Třebaže hlavní způsoby obohacování slovní zásoby ostravské hornické mluvy jsou, jak již bylo řečeno, stejné jako způsoby obohacování kteréhokoli jiného dialektu nebo národního jazyka, jsou nápadné rozdíly v míře využití jednotlivých způsobů a možností, při čemž je ještě třeba přihlížet k vývojovému období hornické mluvy. Tak na př. v prvních desítiletích její existence bylo nesporně velmi důležitým zdrojem nových pojmenování přejímání hotových termínů německých, které si ovšem domácí člověk přizpůsoboval hláskovému skladu své mateřštiny (na př. z něm. Keilhaue si vytvořil kilof, z Bohrkrückel pak brykula atd.). V dobách pozdějších převládly však jiné způsoby obohacování slovní zásoby.

[3] Jsem si vědom toho, že tyto termíny s hlediska marxistické jazykovědy již plně nevyhovují. Avšak tento článek má spíše povahu dokumentační a otázky terminologické neřeší. Nejnovější pokus o jejich řešení viz skripta akad. Fr. Trávníčka Nauka o slovní zásobě, SPN, Praha 1953.

[4] Že jde o překlad, je vidět mimo jiné i z toho, že oba názvy žijí často vedle sebe (orgel i varhany a pod.).

[5] Je zajímavé, že v pražském argotu se nazývají čističi stok často medáci. Spojovat jevy křiklavě rozdílné je vůbec jedním ze znaků slangu nebo argotu. Srov. zde podob. jevy u slov uhlobaron a hraběnka.

[6] Srov. o něm Naše řeč 36, 1953, s. 252 n.

Naše řeč, ročník 38 (1955), číslo 3-4, s. 69-80

Předchozí Jaroslav Kuchař: Dva živé typy tvoření odborných názvů

Následující Hana Marešová: Záporné odvozeniny jako neželezný, nevodič v odborném vyjadřování

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1