Úcta ke klasikům a rozhlas

Red. (= Redakce), Jiří Hadrbolec

[Drobnosti]

(pdf)

-

Naše řeč přinesla v předminulém svém čísle kritickou poznámku ke způsobu, jak se v Československém rozhlase zkracují texty národních klasiků k vysílání. Rozhlasoví pracovníci se naší kritikou zabývali a zaslali nám dopis svého redaktora Jiřího Hadrbolce, v němž je vyloženo jejich stanovisko. Vítáme tento zájem Československého rozhlasu o otázky jazyka a rádi jeho zajímavý dopis otiskujeme — i když se ovšem se stanoviskem Rozhlasu ve všem neztotožňujeme, zejména ne s tím, že odpověď vychází prostě ze stanoviska „předkládat knihu ve znění zkráceném“ jako ze samozřejmého axiomatu, ačkoli by bylo třeba toto axioma nejprve dokázat a obhájit. Čtenáři Naší řeči by jistě uvítali, kdyby byl článek národní umělkyně Růženy Naskové, o němž je v dopise řeč, otištěn nebo kdyby někdo z rozhlasových odborníků zpracoval ony otázky zákonitosti rozhlasové práce ve formě článku, neboť tato věc zasluhuje podrobné odborné diskuse.

Red.

Přečetli jsme pozorně a s velkým zájmem kritické připomínky, které jste otiskli v 3. až 6. čísle Naší řeči pod titulkem Úcta ke klasikům a rozhlas. Přemýšleli jsme o nich a nyní vám k nim posíláme své vyjádření, které je sice poněkud obšírné, ale soudíme, že věc tak závažnou nelze odbýt přespříliš stručnými slovy.

Nejprve se musíme zmínit o poslání rozhlasové četby. Jaký je její hlavní účel?

Na rozdíl od rozhlasové hry nebo dramatisace slovesného díla, tedy samostatných a hotových uměleckých útvarů, neklade si rozhlasová [311]četba z knih požadavek naprosté úplnosti při předkládání díla posluchači. Jejím posláním je spíše — za přispění hlasového uměleckého projevu — emociálně zapůsobit na posluchače a vzbudit v něm touhu poznovu po knize sáhnout a s novými pocity vychutnat její bohatství. U toho pak, kdo dílo dosud nezná, získat o ně žádoucí zájem.

Na rozdíl od praxe rozhlasu v některých jiných zemích náš československý rozhlas doposud — po zkušenostech a odezvě u posluchačů — zastává stanovisko předkládat knihu ve znění zkráceném a v předem určených časových lhůtách. A tak zařadit během jednoho roku co největší počet vybraných knih.

Bylo-li tedy jednou vysloveno stanovisko dílo zkrátit, přichází první otázka: jak? Soudíme, že způsob, ve kterém určité partie knihy by byly nahrazeny pouhým stručným výkladem, není ten nejvhodnější. Jak bychom na příklad mohli chtít kteroukoli z kapitol „Babičky“ nahradit toliko výkladem děje? Zbývá tu cesta druhá: škrtat uprostřed textu, vynechávat méně důležité anebo méně — při poslechu — působivé partie, případně i celou kapitolu tam, kde nebude tím porušen sled děje ani zkomolena autorova myšlenka a záměr.

O tom, co a jak v knize vynechat, jak a kterou kapitolu upravit, by ovšem bylo možno vést široké diskuse. Zde musí být hlavním činitelem (a požadavkem) citlivá ruka upravovatele i úzká součinnost umělce — předčitatele a jich obou vnitřní poměr k dílu. V článku „Úcta ke klasikům a rozhlas“ je v závěru zmínka o „výmluvách na potřeby rozhlasovosti“. K tomu bychom chtěli poznamenat, že tu skutečně běží nejen o pouhé „potřeby“ rozhlasovosti, ale o přímou jakousi zákonitost v rozhlasové práci, kterou vytvořila mnohaletá praxe a která prozatím, dokud nebyly vytvořeny formy jiné, i nám musí být vodítkem při úpravách knih čtených před mikrofonem.

Důležitá je zde na příklad časová délka relace. Patnáct minut je doba příliš krátká, hodina je pro posluchače již těžko únosná. Dosavadní praxe se ustálila, na 30 minutách. Upravovatel knihy je nyní při rozvržení „rozhlasových“ kapitol knihy vázán tímto časovým vymezením. Kapitola rozhlasová zhusta nebývá nijak totožna s kapitolou v knize. Rozhlasová kapitola o časové délce 30 minut musí však tvořit stejně tak, ne-li naléhavěji, vlastní uzavřený celek; nelze po uplynutí vymezeného času knihu prostě před mikrofonem zavřít a ponechat posluchače před uzavřením děje nebo popisu „ve vzduchu“. Proto se stalo na př. v uvedeném příkladu Jiráskových Psohlavců, že v rozhlasové kapitole románu bylo možno napočítat zásahů (po pravdě vždy bolestných zásahů) snad příliš mnoho. Sebekriticky tu poznamenáváme, že právě Psohlavcům, tím, že byli rozvrženi do pouhých osmi kapitol, bylo pak v časové tísni ublíženo a došlo k citelným zkrácením textu v tak vzácné knize.

[312]Zkracujeme-li již textovou předlohu, nevyhneme se často nutnosti přidat vlastní, vysvětlující slovo, které musí nahradit případně i celou vynechanou větu. Zde tedy, po pravdě řečeno, jedno „zlo“ plodí druhé, jeden zásah si vynucuje další. A jiná otázka: zkracovat text vynecháváním celých odstavců, anebo škrtáním i v jednotlivých větách, aby co možná nejvíce myšlenek autorových i vzácných slov zůstalo zachováno? I na tuto otázku se mohou názory a odpovědi různit. Tak ovšem nezbytně dospějeme zpátky k původní, výchozí otázce: smíme-li si dovolit předkládat knihy, zejména knihy našich klasiků, posluchačům ve zkráceném znění, či nikoli.

Jedním z úskalí, která nutno při úpravě četby zdolávat a která vyplývají přímo ze specifické povahy tohoto odvětví rozhlasového projevu, jsou výskyty jmen místních i jmen osobních tvořených z adjektiva, na př. Krátký, Šilhavý, stará Sladká. Při prvním zaslechnutí takového jména v textu může posluchač, který dílo nezná, být mnohdy uveden v omyl. Ještě větší pozornost je třeba věnovat slovům, jež autor uvádí v uvozovkách, slovům ironisujícím, slovům v lidovém podání, i vulgarisujícím[1]. Při zvukovém vjemu zní takové slovo mnohdy daleko příkřeji než při zrakovém na stránce knihy. Pro lepší srozumitelnost je často nezbytné takovým slovům se vyhnout, někdy i za ztrátu celé věty nebo odstavce, anebo je raději nahradit slovem jiným. Nesmíme přehlížet ani požadavek zachování proporcí. Právě u první kapitoly Jiráskových Psohlavců by ponecháním vstupní, popisové části v původním, nezkráceném znění byla rovnováha v rozhlasové kapitole citelněji porušena, jestliže tím hlubší zásahy pak by bylo nutno provést v partiích dalších. A budiž tu upřímně pověděno, že ve všech takových případech se upravovatel loučí s každým jednotlivým slovem s těžkým srdcem. Které vynechat, které nejspíše oželet? Zde zejména u knih našich klasiků je často dobrá rada drahá.

U každého, kdo nezná nebo by nechtěl brát v úvahu zvláštnosti i požadavky, jež na úpravu knihy klade rozhlasová četba, mohl by snadno vzniknout dojem nešetrnosti k dílům, která jsou nám národním odkazem. Výstižně o tomto problému pohovořila před časem ve zvláštní relaci národní umělkyně Růžena Nasková po ukončení cyklu „Babičky“. Hovořila o tom, proč je kniha pro rozhlasovou četbu upravována, jak [313]se na této úpravě pracuje i jak je žádoucno, aby posluchač nesledoval dílo s tištěnou předlohou v ruce, neboť pak především, „ani nečte, ani neposlouchá“.

Jsme si vědomi závažnosti tohoto dosud snad plně nedořešeného problému rozhlasové četby. Proto vděčně vítáme i vaši pozornost a rádi přijmeme i v budoucnu každou tvořivě kritickou připomínku k tomuto krásnému úkolu. Učíme se stále a hledáme cestu. Hledáme dále ten nejlepší způsob, jak dopřát posluchačům, kromě vzbuzení hlubšího zájmu, i co největšího a nejúplnějšího požitku z děl, která jsou nám všem drahá.

Jiří Hadrbolec

---

[1] Je sice pravda, že by se někdy takováto jména mohla stát nesrozumitelná, ale to by byl jen krajní případ (bylo by třeba uvést kontext). Zpravidla jim však i při poslechu dobře rozumíme; rozhlas nesmí zapomínat, že má jeden prostředek navíc proti písmu, totiž zvuk. To platí tím více o slovech užitých ironicky. Vždyť v dialogu, u herce na příklad, při poslechu dobře slyšíme, kde jsou slovo nebo obrat míněny ironicky — poznáme to podle intonace (uvozovky v písmu jsou tu jen náhrada za chybějící složku zvukovou, nikoli prvotní východisko). Pozn. red.

Naše řeč, ročník 37 (1954), číslo 9-10, s. 310-313

Předchozí Alois Jedlička: Z knih, časopisů a novin

Následující -cl (= Miloš Helcl): Spartakiáda s hlediska filologického