Z knih, časopisů a novin

Alois Jedlička

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Sborník studií o osobnosti a díle Josefa Dobrovského

Hlavní žeň vědeckých studií a příspěvků o základních otázkách činnosti a díla J. Dobrovského přinesl v loňském jubilejním roce akademický sborník,[1] který redigovali akademik Bohuslav Havránek a člen korespondent Julius Dolanský.

Příspěvky sborníku jsou seřazeny do čtyř dílů: po úvodním úryvku z Dějin národa českého Zdeňka Nejedlého o historickém významu Dobrovského v životě nově se probouzejícího českého národa následují v prvním oddíle dva příspěvky obecného zaměření, vykreslující buditelskou osobnost Dobrovského (J. Dolanský) a objasňující filosofický význam jeho díla (M. Machovec). Obě tyto stati ukazují velmi jasně zásadní názorovou pokrokovost Dobrovského v dané době, za podmínek, v nichž žil, pracoval a tvořil.[2] V dalších třech oddílech jsou příspěvky vížící se k jednotlivým úsekům vědecké činnosti Dobrovského, příspěvky jazykovědců, literárních vědců a historiků.

V našem referátě si všimneme především základních studií z řady jazykovědné a některých příspěvků pracujících s jazykovým materiálem nebo dotýkajících se jazykové problematiky z oddílů dalších. Thematiku ostatních studií a článků pro informaci čtenářů alespoň v přehledu zaznamenáme. Nebudeme ovšem moci seznámit čtenáře podrobně ani s bohatým obsahem všech studií jazykovědných; vyjmeme z nich jen hlavní výtěžky bádání a souhrnně upozorníme na společné metodické znaky a na jejich shodná látková zjištění.

[305]Jazykový oddíl sborníku je počtem příspěvků nejobsáhlejší, přesto však nelze říci, že by jeho stati zabíraly všechny oblasti jazykovědného díla Dobrovského a že by se dotýkaly všech základních aktuálních problémů, které by bylo třeba nově osvětlit. Po té stránce doplňují thematiku sborníku některé příspěvky časopisecké, zejména bohemistické.[3]

V čele jazykovědného oddílu sborníku jsou dva příspěvky širšího zaměření a obsahu; v prvním se zamýšlí akad. Trávníček nad významem Josefa Dobrovského pro český národní jazyk, v druhém zjišťuje a hodnotí akad. Havránek význam Josefa Dobrovského pro slovanskou jazykovědu. Stať akad. Fr. Trávníčka má ráz proklamační a programový. Po úvodních slovech o poměru dnešní marxistické vědy ke kulturnímu dědictví a tím také k dílu J. Dobrovského dotýká se akad. Trávníček některých otázek, jež se v souvislosti s novým hodnocením jeho díla vynořují. Není možno pochybovat o opravdovém češství Dobrovského, neboť svou jazykovědnou prací vytvářel podmínky pro rozvoj českého národa. Smyslem veškerého vědeckého úsilí Dobrovského je podle Trávníčka právě umožnit zdárný vývoj národa, urychlit jej, uvést na správné cesty. Velký význam tu má jeho mluvnice spisovné češtiny: Dobrovský osvědčil pronikavou znalost českého jazyka a zachytil složitou a bohatě rozrůzněnou soustavu jeho vyjadřovacích prostředků. Význam v pojetí mluvnické soustavy tkví především v tom, že rozlišuje tvoření slov (jako samostatnou část mluvnice) od tvoření tvarů a přiřazuje k těmto částem skladbu. V drobných zmínkách připomíná akad. Trávníček, jak Dobrovský chápe vývoj jazyka v souvislosti s vývojem národa, jak zná dobře starý jazyk, jak liší prostředky spisovné od prostředků lidových. Polemicky se akad. Trávníček staví proti přeceňování cizích vlivů na Dobrovského. Naším úkolem je dnes podrobné studium díla Dobrovského, kritické přehodnocení jeho odkazu s přihlížením k dobovým společenským podmínkám, za nichž dílo vzniklo.

V obsahově bohaté stati dokládá akad. B. Havránek, jak srovnávací a historické studium slovanských jazyků bylo u Dobrovského založeno na dobrém poznání všech slovanských jazyků kromě bulharštiny. Dobrovský dovedl v podstatě správně odhalit i odůvodnit příbuznost slovanských jazyků, zabýval se jejich tříděním, jevy jednotlivých jazyků srovnával. Příbuznost jazyků vidí Dobrovský tehdy nově v jevech mluvnické stavby na rozdíl od dobového srovnávání založeného na slovní zásobě; to mu umožňuje řešit správně otázku cizích vlivů na vývoj slovanských jazyků. Dobrovský vidí i základní příbuznost indoevropských jazyků. V další kapitole své stati akad. Havránek ukazuje, [306]jak Dobrovský své obecné názory na srovnávací a historický výklad jazyka konkretisoval vedle češtiny zejména na církevní slovanštině a ruštině. Nejvýznamnějším soustavným dílem slavistickým je Dobrovského mluvnice jazyka církevně slovanského (Institutiones … z r. 1822), metodicky stejně pojatá jako mluvnice česká. Obě mluvnice měly značný vliv na slovanské mluvnictví a staly se vzorem pro vypracování mluvnic slovanských jazyků v 1. polovině 19. století. Podnětné jsou Dobrovského studie o otázkách cyrilometodějských i jeho účast na studiu a výkladu památek staroruských (Slova o polku Igorevě a t. zv. Nestorovy kroniky). V poslední kapitole své studie sleduje akad. Havránek ohlas, který měly Dobrovského slovanské studie v tehdejším vědeckém světě, i jeho vědecké styky a rozsáhlé působení na mladší vrstevníky a žáky v slovanských zemích.

Drobný příspěvek Karla Horálka nazvaný K otázce Dobrovského třídění slovanských jazyků vychází ze staršího zjištění Havránkova, že je Dobrovského třídění slovanských jazyků založeno na současné podobě těchto jazyků, a doplňuje je doklady, jak se Dobrovský zajímal i o historickou stránku v poměru slovanských jazyků. Dobrovský se díval v podstatě správně na poměr církevní slovanštiny a ruštiny, třebaže nedostatek bližší znalosti ruštiny lidové a ruských nářečí mu znemožňoval udělat si jasno i v podrobnostech.

Vztahů J. Dobrovského k Slovanstvu, které byly velmi živé, ale nejsou dosud podrobně probrány ani zhodnoceny, dotýká se příspěvek Jána Stanislava, Zo sloveník Jozefa Dobrovského. Dobrovský měl na Slovensku četné přátele, spolupracovníky i žáky (nejvýznamnější jsou jeho styky s J. Ribayem). V korespondenci s nimi (ale i s jinými svými přáteli a spolupracovníky) dotýká se Dobrovský slovenských jazykových problémů a některé z nich Stanislav nadhazuje (postavení slovenštiny, nejstarší sídliště předků dnešních Slováků a j.). Obšírněji píše Stanislav o negativním stanovisku Dobrovského k spisovné slovenštině Bernolákově a vysvětluje je Dobrovského styky s evangelickými Slováky, kteří odmítali Bernolákovu spisovnou slovenštinu, vyrostlou z katolického centra trnavského, jakož i podmínkami, v nichž tehdy Slováci žili.

Další tři příspěvky se zabývají konkretními úseky jazykové soustavy. Studie Antonína Dostála Práce Josefa Dobrovského o tvoření slov seznamuje nás v úvodním přehledu s pracemi Dobrovského o tvoření slov i s jejich dosavadním hodnocením (to zdůrazňovalo především význam pro obrozenskou jazykovou praxi, přeceňovalo závislost na Adelungovi a vytýkalo nedostatek hláskoslovných zřetelů). Podrobným rozborem Dostál ukazuje na vlastní vědecký význam Dobrovského slovotvorných studií: jeho dílo je vědecky průkopné, je to vědecká analysa slovotvorné soustavy českého jazyka, svědčící o hlubokém a jemném proniknutí do jazyka, a je nutno jeho vědeckých podnětů využít.

[307]Objevná je stať Jana Svobody Dobrovského studium vlastních jmen. Podává souhrnné ocenění Dobrovského zásluh o vědecký rozbor a výklad vlastních jmen, a to na základě stati, které Dobrovský o tomto thematě publikoval, četných projevů v korespondenci a velmi důležitého materiálu uloženého v literární pozůstalosti. Dobrovského přiváděl k studiu vlastních jmen z počátku zájem historika, který ve jménech ethnických nebo ve jménech hor a řek spatřoval pomocný materiál, ale tento zájem vyvrcholil poznáním jejich hodnoty jazykové v plánu vytvořit soustavné dílo o slovanských jménech, zvláště osobních. Dobrovský materiál sbíral a shromažďoval a pak přistupoval k jeho kritickému rozboru, vášnivě odmítaje všechno povrchní a nahodilé etymologisování. V jednotlivých kapitolách sleduje autor Dobrovského výklady jmen ethnických (podrobným rozborem jeho studií o jménu Slované ukazuje na metodický postup a trpělivou a složitou analysu při řešení problému a považuje je za první pokus o vědecky založený výklad vlastních jmen), jmen místních a pomístních, jmen osobních a také skloňování a hláskosloví těchto jmen. Na jména osobní shromáždil Dobrovský nejvíce dokladového materiálu; konal velmi rozsáhlé a důkladné přípravy ke sbírce osobních jmen českých, resp. slovanských. Těchto rukopisných sbírek použil Fr. Palacký ve svém Popise staročeských osobních a křestních jmen (1832), ale nebyly zužitkovány Dobrovského theoretické poznatky o způsobech tvoření osobních jmen. Dobrovskému šlo totiž o poznání systému, stavby tvoření vlastních jmen, o odhalení zákonitostí tohoto tvoření; to mu umožnilo proniknout ke způsobu tvoření osobních jmen, při tom jako první poznal zásadu krácení jmen, předstihnuv zde i práci Miklosichovu z 60. let, a dospěl k výsledkům, k nimž pak dochází jazykovědné bádání teprve v 70. letech 19. století.

Předmětem studie J. Víškové a J. Sirotka je způsob zpracování tvarosloví v Dobrovského českých mluvnicích, zjištění jeho místa ve vývoji českého mluvnictví, poměr k mluvnicím období předchozích i následujících. Soustavnému zpracování tvarosloví v Ausführliches Lehrgebäude… (1809) předcházely a byly přípravou tři studie o otázkách tvaroslovných, a to o systému českého časování (Slovo slavenicum 1799) a o české deklinaci, o skloňovacích typech a vzorech (Entwurf der böhmischen Deklination 1803 a Böhmische Biegungen 1804). Dobrovského zpracování tvarosloví je významné tím, jak zachycuje českou tvaroslovnou soustavu, stanoví skloňovací a časovací typy, platné v podstatě podnes, u skloňování s kriteriem rodu a zakončení nominativu a genitivu, u časování podle kmenotvorné přípony infinitivu. Autoři kladně hodnotí, jak Dobrovský pečlivě liší trojí vrstvu tvaroslovných prostředků, prostředky spisovné, lidové a zastaralé; konkretní jejich zjištění jsou však leckdy mechanická [na př. na str. 192: „V imperativu vynechává -i i tam, kde by mělo být (hyzď, …, masť…)“].

[308]Jazykovědnou problematikou, a to vztahem Dobrovského k českému jazyku jako materiálu soudobého literárního tvoření, jeho názory na možnosti rozvoje českého literárního jazyka a na otázky obrozenské jazykové kultury zabývá se studie Felixe Vodičky Úloha Josefa Dobrovského při vzniku obrozenské literatury. V promyšlené a bohatě doložené stati spíná Vodička soudobou problematiku jazykovou, jak ji ve vztahu k literární tvorbě promýšlel a viděl J. Dobrovský, s problematikou literární a řeší základní otázky svého thematu ve stálé souvislosti se společenským děním a se vznikem a rozvojem českého národního hnutí.

Jazykovými otázkami se nemohl nezabývat ani příspěvek Josefa Hrabáka Josef Dobrovský a kulturní dědictví. Dobrovský spjal ve svém pojetí literární vývoj s vývojem jazyka a dějiny jazyka s dějinami společnosti. A právě zřetel k jazyku mu umožňoval vidět proces literárního vývoje českého jako pokračující zlidovění naší literatury a vzdělanosti.

S jazykovým materiálem pracuje také stať právně historická Josef Dobrovský a česká terminologie právní. Její autor v ní ukazuje a shrnuje doklady pro to, jak Dobrovský při svém zkoumání jazykové minulosti české věnoval pozornost také staré české terminologii právní a jak podrobil ostré kritice novotářské pokusy terminologické v Zlobického překladu Všeobecného řádu soudního. Dalšímu vývoji právního názvosloví prospěl Dobrovský i jako slovnikář.

Podstatnou složkou Dobrovského práce filologické se zabývá podrobná a materiálově bohatě doložená stať Josef Dobrovský jako textový kritik.

Ostatní příspěvky buď doplňují novými postřehy dosavadní hodnocení, nebo zcela nově hodnotí Dobrovského práci a činnost v příslušných vědních oborech, anebo podrobují novému kritickému rozboru látkové úseky, v nichž Dobrovský pracoval, a docházejí zpravidla k závěru, jak bylo Dobrovského řešení problémů průkopnické, jak se od něho často na škodu věci pozdější bádání leckdy odklonilo a jak je potřebí se k němu znovu vracet a na ně navazovat.

Hodnocení Dobrovského vlastních bádání historických obsahuje studie Václava Vojtíška Historická práce Josefa Dobrovského, podílem Dobrovského v počátcích slovanské archeologie se zabývá stať Jana Eisnera Josefem Dobrovským se počíná studium slovanské archeologie, a konečně jeho vztah k numismatice jako pomocné vědě historické osvětluje příspěvek J. Pošváře Josef Dobrovský a numismatika.

Do druhé řady patří příspěvek F. M. Bartoše Kníže Bořivoj na Moravě a založení Prahy, v němž se autor pokouší řešit spornou otázku Bořivojova pokřtění, jíž se zabýval už Dobrovský, a to s využitím metodických předpokladů Dobrovského. Několika dokumentárními pří[309]lohami doplněná studie J. Macůrka České a uherské dějepisectví v počátcích Českého a maďarského obrození ukazuje, že slavista Dobrovský pronikavě zasáhl v posledních desetiletích do rozvoje vědeckého snažení v Uhrách.

V mnoha příspěvcích ve sborníku se mezi předchůdci Dobrovského objevuje jméno Gelasia Dobnera. Vzájemným poměrem obou velkých osobností s cílem vytěžit z tohoto srovnání zjištění, z čeho Dobrovský vycházel, s čím bojoval a co se pokoušel překonat, zabývá se zdařilá stať Oldřicha Králíka Josef Dobrovský a Gelasius Dobner.

Všechny příspěvky otištěné ve sborníku kladou si za cíl obohatit naše poznání velké osobnosti a díla J. Dobrovského souhrnným rozborem některých základních úseků jeho jazykovědné práce a nově hodnotit s hlediska dnešní vědy tuto jeho činnost. Plné a správné ocenění jim umožňuje zvolený metodický postup: téměř všechny zjišťují nejdříve stav bádání o určité otázce před Dobrovským (na př. Vladimíru Kyasovi v obsáhlém materiálovém příspěvku Dobrovského třídění českých biblických rukopisů ve světle pramenů umožňuje tento postup, aby názorně vyzdvihl rozsah i přínos vědecké činnosti Dobrovského v daném oboru tím, že konkretně doloží, jak „nepatrné a zmatené byly v tomto oboru vědomosti před Dobrovským“). Na pozadí tohoto zjištění se pak objeví v plném světle vědecký přínos Dobrovského, rozsah jeho vědecké činnosti, podrobná a důkladná znalost materiálu, opravdové úsilí dobrat se kritickým rozborem pravdivého poznání. Sledováním ohlasu, který Dobrovského činnost v konkretním úseku vědecké práce měla, a srovnáním s názory jeho pokračovatelů a následovníků i s dnešním stavem bádání v daném oboru docházejí pak k zjištění, jak mnohé závěry Dobrovského platí v podstatě podnes i jak je jeho dílo vědecky podnětné a jak je nám třeba stále se k němu vracet. Při tomto hodnocení neupadají však autoři v jednostranné oslavné vyzdvihování Dobrovského zásluh, nýbrž konstatují i některé nedostatky, které se v jeho díle vyskýtají.

Studie obsažené ve sborníku docházejí při zkoumání různých dílčích otázek často k shodným zjištěním. Zdůrazňují shodně, jak Dobrovskému šlo především o vysledování zákonitostí, o postižení systému, systémovosti zkoumaných jevů, o jejich třídění, klasifikaci — výsledky těchto klasifikačních řešení platí mnohdy v podstatě podnes. Shodně se také zdůrazňuje (v příspěvku Havránkově, Dostálově i Svobodově), jak Dobrovský přihlížel vždy k významové stránce jevů, jak neustrnoval na pouhé formě, na př. přípon.

Obraz, který nám tyto sborníkové studie o Dobrovského činnosti podávají, je velmi plastický. Není pochyby, že za touto rozsáhlou a kriticky pronikavou činností stojí osobnost vědecky i lidsky velká a pokro[310]ková. Výstižnou její charakteristiku slovy plnými obdivu podává ve svém příspěvku akad. Havránek. Dobrovský je mu typem pokrokového vědce, který „vychází z přesné a podrobné znalosti rozsáhlého faktického materiálu, …, fakta ta pak výstižně a důmyslně roztřiďuje a uvádí v soustavu, pokoušeje se odhalovat jejich zákonité souvislosti“. Vynikající nadání doplňuje u něho citově osobní poměr k předmětu bádání, nezměrná ochota pomoci vědecké práci všude tam, kde je toho potřeba. Přitom Dobrovský působí nejen velkými soustavnými díly, ale často i drobnými podnětnými poznámkami a kritikami. „Dobrovský těšil se u svých mladších vrstevníků bezmezné úctě a autoritě, ale nikdy nebyl a nechtěl být autoritou, jejíž práce má být přijímána jako definitivní neměnné řešení, nýbrž činorodou osobností, povzbuzující k následování a odhalující nové a nové možnosti práce.“

---

[1] Josef Dobrovský 1753—1953. Sborník studií k dvoustému výročí narození. Nakladatelství ČSAV, Praha 1953, 596 stran a 11 příloh. Brož. 87 Kčs, váz. 93 Kčs.

[2] Významným kritickým doplňkem těchto studií je stať J. Černého Za marxistické zhodnocení vědeckého a ideového odkazu Josefa Dobrovského (Nová mysl 1953, s. 541—552), psaná na okraj Jedličkova Výboru z díla J. Dobrovského a námi recensovaného sborníku „Josef Dobrovský 1753—1953“. Autor v ní ukazuje na nedostatky dosavadních prací o J. Dobrovském, tkvící v tom, že nebyl dosud podán důkladný rozbor spletité hospodářské a třídní situace u nás na konci XVIII. století ani podrobné osvětlení osvícenské ideologie. Staví se důrazně proti zjednodušujícímu výkladu této ideologie i místa Dobrovského v jejích dějinách. Osvícenská ideologie u nás odrážela složitou, komplikovanou situaci politickou a národnostní v Rakousku. Pokud jde o Dobrovského, osvětluje dále, jak se pokrokové rysy jeho světového názoru projevují ve vztahu k husitství a v poměru k Rusku. V závěru stati správně zdůrazňuje, jak důsledně materialistický výklad nestaví proti sobě obě vůdčí obrozenské osobnosti, J. Dobrovského a J. Jungmanna, nýbrž vede k pochopení toho, v čem na sebe navazují a v čem je osobitá velikost každého z nich.

[3] Srov. v minulém čísle Naší řeči (s. 239—248) souhrnný přehled o vědeckých studiích a statích z jubilejního roku Dobrovského; náš referát je druhou částí tohoto přehledu.

Naše řeč, ročník 37 (1954), číslo 9-10, s. 304-310

Předchozí Alois Jedlička, František Daneš: Poznámky autorů ke kritice

Následující Red. (= Redakce), Jiří Hadrbolec: Úcta ke klasikům a rozhlas