Úcta ke klasikům a rozhlas

Dš (= František Daneš)

[Drobnosti]

(pdf)

-

Československý rozhlas již delší dobu — a stále v hojnější míře — zařazuje do svého programu předčítání klasických děl naší literatury. Je to třeba jistě vítat. Chtěl bych však upozornit na jeden podstatný nedostatek, s kterým se v těchto relacích setkáváme. Poslouchal jsem náhodou předčítání Jiráskových Psohlavců, připravené stanicí plzeňskou. Přednes byl velmi pěkný, v mnohém směru lepší než u jiných, třeba i proslulejších předčitatelů. Sledoval jsem však celou relaci s textem v ruce a shledal jsem k svému údivu, že to, co se posluchačům předkládá pod názvem „Psohlavců“, je něco trochu jiného, než co napsal Alois Jirásek. Nejde bohužel o zjev ojedinělý — posluchači „Filosofské historie“ nebo „Ševce Matouše“ mají touž zkušenost. Rozhlas si text klasického autora zcela libovolně upravuje a nepokládá dokonce ani za nutné to posluchačům říci a zároveň jim sdělit jméno „spoluautora“ nového přepracování.

Je, pravda, zcela pochopitelné, že je třeba obsáhlejší dílo pro účely rozhlasové zkrátit, je možno na př. předčítat jen vybrané kapitoly — [185]ostatní nahradit stručným obsahem. Pochybenější je však, vynechávají-li se jednotlivé odstavce, spojí-li se začátek jedné kapitoly s částí kapitoly následující, a zcela pochybené je pak, když se na první část věty jednoho odstavce naváže konec jiné věty z odstavce následujícího, když se jednotlivá slova nebo části vět vynechávají, slova zaměňují, přidávají atd. A tohle všechno rozhlasoví úpravci dělají zcela běžně. Zde jen několik ukázek, které by bylo možno snadno rozhojnit. (Srovnávám s kritickým vydáním Psohlavců v Národní knihovně; vynechané části jsou v hranatých závorkách.)

Odjakživa byli lidem svobodným [ne]jsouce poddáni [žádné vrchnosti,] toliko samému králi (11). — Nový pán ovšem [nechtěl uznati a] neuznal jejich svobod … (12). — Stará Kozinová, zhasivši zvečera [světlo], ulehla, ale nespala (25). —Nu, [co škodí,] skovám je dobře … (27). — Zatím Syka [, vytáhnuv z vesty klíček, byl] skřínku otevřel a vyňal nejprve … (27). — Byl to Kryštof Hrubý, rychtář z Draženova, muž vysoké postavy, poněkud dopředu nachýlené [, v širokém plášti] (25). — Stará Kozinová majíc rty pevně sevřeny, zasmušile a přísně hledívala naň [v takových chvílích] a [po]myslila v duchu … (19).

To jsou příklady kratších vynechávek. Nyní dvě ukázky delších výpustek:

Toho večera [mladá hospodyně spokojeně a potěšena ulehla. Řežavý uhel louče dohořevší rděl se ještě na chvíli temnou světnicí, pak pohasl a tma vše kolem zatopila. Všichni spali, jen] hospodář, leže vedle malého Pavla, nemohl oka zamhouřiti (25). — Syka pozvednuv hlavu [od listiny, obrátil se k Hrubému a jeho sestře a pravil: „Slyšíli jste? Ha, „věrní milí“ říkali v tutich listech za stara králové našim otcom, ha teď každej písař dá nám chlapů ha chámů robotnejch ha myslí vo sobě čerťa kus. Hale tuty na ně,“ a] ukázal na privilegia (29).

Zkomoleno je také hned překrásné vstupní líčení listopadového větrného večera na thema „Nehostný nastal čas“, které jako by předznamenávalo celé dílo. Třetí odstavec je zkrácen napolovic opět oním charakteristickým způsobem: zachováno první slovo první věty „Vichr“, pak je téměř pět řádek vynecháno a navazuje se uprostřed dalšího souvětí na slova „v chumáčích rval…“.

Uvedeme i příklady na měnění nebo doplňování slov: „Jeden z nich zpod pláště vyňal jakousi krabici nebo truhličku“ (23) — změněno na „… jakousi truhlici“. — „Ukazoval to staré Sladké“ (23) — změněno na „… staré ženě“. — „Žena mu vzala všechno srdce“ (19) — změněno na „Žena a děti mu vzaly …“. Doplňují se slova jako „však“, „i“, „tiše (volal)“, vynechává se však „ten“, „a to“ a pod.

Myslím, že těchto několik namátkou vzatých příkladů jasně ukazuje smutnou skutečnost, jak nešetrně se zachází s uměleckými díly, která patří k nejzákladnějším knihám naší klasické literatury a v nichž je [186]nám každý umělecký obraz, každé slovo známé a drahé. Upravoval by Rozhlas takhle třebas také Erbenovu „Kytici“ nebo verše Nerudovy? Nejen verš, ale i věta uměleckého díla je zákonitý celek a nikdo nemá práva „trhat živou tkáň vět“ na kousky — podle výstižného výrazu Fučíkova. Je to neúcta k uměleckému dílu a jeho nepochopení a nemohou tu platit žádné výmluvy na potřeby „rozhlasovosti“, jak to někdy slýcháme.

Naše řeč, ročník 37 (1954), číslo 3-6, s. 184-186

Předchozí rd (= Redakce): Konference o odborných slovnících

Následující Dš (= František Daneš): Jedno souvětí