Poznámky autorů ke kritice

Alois Jedlička, František Daneš

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Akademik Trávníček podrobil kritice poslední kapitolku (půldruhé stránky) mé stati „Spisovná výslovnost“ v příručce O mluveném slově (s. 73—88). Pojednává se v ní stručně o základních pravidlech českého přizvukování, tedy o otázkách, jimž akad. T. věnoval samostatnou studii a jež v jeho Mluvnici spisovné češtiny zaujímá plných sto stran. Akad. T. vytýká jednak nepřesné formulace, jednak neúplnost výkladu. Za mnohá upozornění i za návrhy některých upravených formulací nebo doplňujících výkladů jsem akad. Trávníčkovi — svému učiteli — vděčen.

[300]Přiznávám, že kritisovaný oddíl o přízvuku má své nedostatky. Vyplynuly také z toho, že jsem vlastní těžiště svých výkladů viděl především v objasnění stěžejních otázek orthoepických, základu orthoepické normy a jejího stanovení, jakož i v podání základních orthoepických pravidel, týkajících se zvláště jevů, v nichž se chybuje. Obecné výklady o přízvuku s rozlišením přízvuku výdechového a tónového (v terminologii Trávníčkově) nenáležejí vlastně do mé stati — chybou ovšem je, že nejsou probrány ani na jiném místě. Orthoepické zaměření přesahují rovněž takové jevy, jež akad. T. připomíná na s. 294 (přízvučnost nebo nepřízvučnost spony je).

Ke konkretním výtkám akad. Trávníčka mám ještě tyto poznámky:

Akad. T. napsal svou kritiku s hlediska požadavků na populární dílo. Je třeba se souhlasem přijmout jeho jednoznačný závěr, že ani populární příručka nesmí přinášet poučky nepřesné nebo pochybené. Sám jsem se za tento názor velmi důrazně stavěl v diskusích o otázkách jazykové výchovy a v kritikách některých populárních jazykových příruček. Je jistě povinností autora populární příručky přihlédnout ke všem výtěžkům vědeckého bádání v daném oboru, ale ani populární dílo není pouhou reprodukcí názorů a závěrů o určité otázce vyslovených, nýbrž je dílem samostatným.

Diskusní je, domnívám se, otázka míry a způsobu podání poznatků o určitém jevu. Je na př. možno diskutovat o tom, zda je v prakticky zaměřené příručce vhodné užít v pravidle o přizvukování předložek termínu „předložky původní a nepůvodní“. Formulace pravidla byla by ovšem přesnější a také snadnější, ale pro uživatele neodborníka zůstávají tyto termíny — zvláště užije-li se jich bez vysvětlení — prázdným slovem. Pracujeme-li bez těchto termínů (a učinil to již Gebauer-Ertl v Krátké mluvnici české, 11. vyd. 1928, s. 22), musíme ovšem překonávat mnohá úskalí ve formulaci, jak ukazuje i kritisované místo s nesprávně uvedenou předložkou dle. (Jen pro zajímavost, nikoli jako omluvu, připomínám, že je takováto formulace v podstatě už v Gebauerově-Ertlově Krátké mluvnici české, s. 22, a rovněž v školských cvičebnicích jazyka českého od Havránka-Kopeckého-Starého-Získala (IV, 36) — jistě ze zřetelů školských, nikoli proto, že by autoři neznali vývojový vztah předložky dle a předložky podle.)

V pojetí vedlejšího přízvuku jsem se opíral o výsledky práce akademické orthoepické komise, která ony uvedené obecné zásady především zdůraznila. Trávníčkův konkretní doplněk k těmto zásadám je ovšem zcela na místě.

Závěrem bych chtěl jako kritisovaný autor i jako původce myšlenky zpracovat ve spolupráci s ostatními autory příručku o mluveném slově, o otázkách pro naši dnešní společnost velmi aktuálních, a přece velmi [301]málo širší veřejnosti i učitelstvu objasňovaných, říci, že nám šlo o to, prospět kultuře našeho národního jazyka, a tím také socialistické výstavbě.

Alois Jedlička

Každý autor jistě vždy vítá vážnou kritiku své práce, neboť mu pomáhá nacházet omyly a nepřesnosti, jichž se může v budoucnu vyvarovat. Proto jsem prošel velmi pozorně kritiku akad. Fr. Trávníčka, tím spíše, že jde o kritika tak význačného a o posudek mé stati nepříliš příznivý.

Výtky, které akad. Trávníček mé práci činí, jsou dvojího druhu. Jednak se týkají stylu, způsobu podání látky, jednak věcného obsahu výkladů. Některé výtky pokládám za správné a přijímám je, mnohé však přijmouti nemohu a odůvodňuji zde své stanovisko. Budu se nejprve zabývat výtkami týkajícími se způsobu podání látky. Akad. Trávníček vychází z názoru, že praktické zaměření výkladů „samo o sobě není na závadu“. Myslím, že toto hodnocení je zužující — i když jistě souhlasím s tím, že vědecké výklady jakožto východisko nesmějí utrpět praktickými zřeteli. Soudím, že v příručce našeho typu není praktické zaměření něčím, co je možno jen tolerovat, nýbrž věcí základní, důležitou; a to se musí projevit i v jejím zpracování a stylu. Proto se domnívám, že jistá hovorovost stylu — třebaže ji akad. Trávníček pejorativně nazývá „povídavostí“ („povídavý výklad“) — je na místě, i když ovšem nemá překročit vhodnou míru a nesmí, jak akad. Trávníček správně říká, „rozmělňovat“. V konkretním hodnocení se zde těžko ubráníme individuálnímu posuzování; jistě nechci tvrdit, že jsem bez výjimky našel všude správnou míru (na př. uznávám, že kritisované místo se s. 104 mělo být formulováno poněkud jinak, i když bych i tu chtěl vždy klást důraz na to, že každé theoretické poučení má své důsledky pro praxi), ale nevím opravdu, proč by se autoři v populárním výkladu měli vyhýbat stylisacím typu „není přece možné“, „avšak to nás nesmí mýlit“ a pod.

Akademik Trávníček správně zdůrazňuje, že je žádoucí bojovat „proti domnění o libovůli v užívání jazyka“ a „upozorňovat na to, že jazykové dění probíhá podle objektivních zákonů“. Myslím však, že není akad. Trávníček ke mně dosti spravedlivý, vytýká-li mi, že to ve svých výkladech náležitě nečiním; vždyť sám cituje o několik řádek výše mou formulaci „základní osnova zvukové podoby věty není nahodilá a libovolná“. Podobně je tomu i s citátem se s. 92; formulace, kterou akad. Trávníček kritisuje, končí totiž v nezkrácené podobě takto: „Avšak ve skutečnosti nevládne tu nějaká libovůle — tak jako ve všem, co patří k jazyku“. Oprávněné požadavky akad. Trávníčka pak podle mého soudu dobře splňuje zejména výklad na s. 90: „Tak jako v oblasti [302]mluvnice a slohu nespoléháme na to, že si žáci osvojí potřebné dovednosti pouhou nápodobou, nýbrž jim napomáháme a vedeme je k uvědomělému užívání jazyka tím, že je seznamujeme s příslušnými pravidly a poučkami, tak také k správnému čtení a přednesu je třeba lidi vychovávat a vést poznáváním jazykových zákonitostí“.[1]

Rovněž tak nenahrazuji „zobecňování“ ve své formulaci „zjednodušováním“, nýbrž pravím: „… bez skreslujícího zjednodušování vybrat základní rysy a pravidla“ (podtrženo zde); ale právě formulace „vybrat …“ (t. j. „vyabstrahovat“) se snaží v populárním výkladu přístupně vystihnout složitý pochod vědeckého zobecňování.

Nemohu konečně dobře souhlasit s výtkou, že si „zajišťuji přesvědčení čtenářů (posluchačů) o správnosti svých pouček tvrzením, že k nim snadno dojdou sami“. Soudím, že se jen dovolávám jazykové zkušenosti svých čtenářů, a domnívám se, že takový výklad je nejen živější a názornější, ale vede čtenáře k aktivitě, k pozorování jazykových jevů a nakonec k poznání, že jazykové zákonitosti, pravidla si netvoří theoretikové, nýbrž jsou v jazyce samém.

Přecházím k druhé části kritiky. Jde tu hlavně o dvě věci. Jednak o relativní důležitost zvukových prvků věty, jednak o pojetí větného přízvuku a významové výstavby. Pokud jde o první věc, souhlasím s tím, že formulace týkající se tempa není přesná. V ostatním však nesouhlasím a stručně vyložím proč.

Akad. Trávníček konstatuje s nesouhlasem neshodu některých mých výkladů s poučkami v Mluvnici spisovné češtiny. Akad. Trávníček především nesouhlasí s mým pojetím větného přízvuku. Není však bohužel zcela jasné, jak chápe větný přízvuk akad. T. Ve své Mluvnici spis. češtiny (I, 101) uvádí jej jen jako termín bez podrobnějšího vysvětlení. Můj výklad vychází v základě z vžité definice, kterou najdeme na př. u Gebauera-Ertla (II, 53), Havránka-Jedličky (172), Šmilauera (48) a v školních učebnicích. Rovněž ve shodě s Havránkem-Jedličkou a jinými mám za to, že důraz se často vyjadřuje zesíleným větným přízvukem. — Dále je též zřejmé, že se s akad. T. rozcházím v chápání významového jádra, vytýkání a vůbec otázek souvisících s t. zv. významovou výstavbou kontextu. Poněvadž se k těmto otázkám chci vrátit důkladnějším článkem, spokojuji se zde jen uvedeným konstatováním. Výklady jsou tedy v nesouhlase s Mluvnicí Trávníčkovou nikoli snad proto, že ji neznám anebo znám špatně, nýbrž vědomě: [303]interpretuji jazyková fakta jinak, tak, jak jsem k tomu dospěl jejich studiem.[2]

Celkem jsem z Trávníčkovy Mluvnice převzal jen názvy „důraz vytýkavý a citový (náladový)“, neboť je pokládám za vhodné. (Nesouhlasím ovšem se všemi T. výklady v té věci; také ne se směšováním důrazu a zesílení, na př. I, 180). Důraz (vytýkání) definuji poněkud jinak než akad. T. a nepokládám jej za činitele povahy citové; jeho podstatou je odstiňování významové. Že mnohdy bývá spojen i s jistou expresí,[3] tím arci nijak nepopírám; vždyť akad. T. ve své Mluvnici říká o vytýkavém důraze rovněž, že „při něm převládá úkon sdělný nad expresivním“ (I, 180). — Vytýká-li mi akad. T., že „vyděluji city jako zcela samostatnou duševní oblast, nezávislou na poznání“, jde tu zřejmě o nedorozumění. V naší příručce se říká jen to, že základní zvuková osnova věty je spojena s její výstavbou významovou a nezávisí na její stránce citové (s. 90), t. j. tvrdí se tam, že v jazyce existují prostředky, které vyjadřují jen věcné významy (které jsou citově neutrální). A o tom, že existují jazykové prostředky, které vyjadřují jen věcný význam, nepochybuje ani akad. T.; ve své Mluvnici uvádí výslovně „věty necitové“ a říká o nich, že „vyjadřují jen věcný, myšlenkový obsah“ (II, 38).[4] Ostatně i sama moje formulace „stránka citová“ zaručuje — v běžném pojetí psychologickém — neoddělování citů od poznávacích procesů.[5]

Každá věcná kritika je vždy užitečná. Jsem rád, že mi posudek akad. Trávníčka dal popud k tomu, abych mnohé své závěry i formulace promýšlel a revidoval. Moje práce není jistě bez nedostatků; přesto však nesdílím obavy, které vyslovuje kritik, že by snad naše příručka byla „socialistické výstavbě na újmu“.

František Daneš

---

[1] J. Ružička ve své recensi naší příručky, otištěné v Slovenské reči (19, 1954, s. 238 n.), výslovně praví, že můj výklad „vychádza z konštatovania, že práve tak ako gramatická stavba viet sa spravuje všeobecne platnými pravidlami, ani základná osnova zvukovej podoby vety nie je náhodná a ľubovolná, ale má svoje pravidlá“.

[2] Můj recensovaný příspěvek v knize O mluveném slově se v podstatě opírá o dosud nepublikovanou obsáhlejší syntaktickou studii. K některým otázkám srov. též můj článek Intonace otázky (NŘ 33, 1949, s. 114) a Příspěvek k rozboru významové výstavby výpovědi v Studiích a pracích linguistických I, 1954, s. 263 n.

[3] To se pozná ovšem vždy z modifikované zvukové podoby.

[4] Příklady, na něž se T. odvolává (§ 440—444), nejsou však všechny nesporné. Pochybuji na př., že by Erbenova věta „Bodejž jsi jen trochu málo, ty cikáně, mlčelo!“ (§ 442) byla necitová.

[5] Z toho, že „city prožíváme vždy jen ve spojení … s poznávacími procesy“, neplyne ani to, že by v jazyce nemohly existovat zvláštní prostředky pro vyjadřování citovosti. Z uvedené poučky plyne pro jazykovědu jedině ten důsledek, že neexistuje žádná výpověď, která by jako celek neměla — přes sebevětší míru citovosti — též věcný význam.

Naše řeč, ročník 37 (1954), číslo 9-10, s. 299-303

Předchozí František Trávníček: Poznámky ke knížce „O mluveném slově“

Následující Alois Jedlička: Z knih, časopisů a novin