Časopis Naše řeč
en cz

Z knih, časopisů a novin

Zdeněk Tyl

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Žeň jubilea Josefa Dobrovského 1753—1953

Loňský rok byl pro českou jazykovědu rokem Josefa Dobrovského. Dvousté výročí narození zakladatele novodobého jazykozpytu u nás a autora základních soustavných děl o jazyce českém a církevněslovanském bylo české jazykovědě vítaným podnětem, aby se ve zvýšené míře zabývala dílem Dobrovského a pokusila se — vedle látkového prohloubení nebo zpřesnění některých starších názorů a poznatků — o důsledné vyzdvižení pokrokových a dnes zvláště aktuálních jeho složek. Tak byl zejména zdůrazněn vynikající a dosud ani zdaleka nedoceněný význam Josefa Dobrovského pro ustálení nové spisovné češtiny, která se také jeho zásluhou stala mocným nástrojem českého národního hnutí a tím i nemálo přispěla k rychlému sjednocení a konstituování novodobého českého národa. Nově byla oceněna Dobrovského metodická průbojnost při řešení obecných otázek jazykovědných a jeho uvědomělý zřetel k potřebám života a praxe; na správnou — a ovšem podstatně skrovnější — míru byly při této příležitosti redukovány i starší [240]názory na cizí vlivy, v nichž byly do nedávna pracně shledávány hlavní podněty jeho děl.

K příkladu Josefa Dobrovského se programově přihlásila II. celostátní konference o srovnávací slovanské jazykovědě, zasedající v Olomouci v březnu 1953 (podrobnou zprávu o ní přinesla Naše řeč 36, 1953, s. 177—186), a to slavnostní přednáškou akad. Františka Trávníčka, který vytyčil místo Dobrovského v našem národním vývoji a celkově zhodnotil význam jeho díla se stanoviska marxisticky orientované jazykovědy (Dnešní význam Josefa Dobrovského. Slavia 22, 1953 s. 169—176).

Cele byla věnována diskusi o díle Dobrovského vědecká konference, kterou uspořádala VIII. sekce Československé akademie věd se svými ústavy, Slovanským, Ústavem pro jazyk český, Historickým ústavem a Ústavem pro českou literaturu ve dnech 30. listopadu a 1. prosince 1953 v Praze; také o ní bylo zevrubně psáno v 1.-2. čísle tohoto ročníku našeho časopisu (s. 49n.) a konferenční referáty i diskusní příspěvky budou otištěny ještě letos v Slavii. — Vlastního jubilejního dne, 17. srpna, bylo vzpomenuto oslavou a položením věnců u pomníku Dobrovského na pražské Kampě a příležitostné články k tomuto datu přinesl nejen všechen náš denní tisk, ale i četné časopisy jiné; bibliografický katalog „České časopisy“ zaznamenal takových příspěvků jen z července a srpna 1953 na třicet (s. 1316—1317). Značný počet odborně zaměřených studií a článků přinesla naše vědecká periodika a zejména sborník „Josef Dobrovský 1753—1953“, který k této příležitosti vydalo Nakladatelství ČSAV; o něm přinese Naše řeč zvláštní referát v příštím dvojčísle, a proto příspěvky tu otištěné do tohoto přehledu pojaty nejsou. Po pětileté přestávce vyšly rovněž nákladem ČSAV další dva svazky široce založené edice „Spisy a projevy Josefa Dobrovského“, kdežto obsáhlý Výbor z díla, který v jubilejním roce vydalo Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění v Praze, je určen především k popularisaci díla Dobrovského ve vrstvách širších, kam dosud jeho znalost v žádoucím rozsahu nepronikla. Tuto bohatou žeň, kterou přinesl rok Dobrovského, chceme shrnout — ovšem jen ve výběru a s výjimkou akademického sborníku, jak výše řečeno — ve stručném informativním přehledu a tak dokumentovat úsilí našich jazykovědců i některých jiných odborníků, dílo Dobrovského nejen studovat, ale také se z něho učit a na ně tvůrčím způsobem navazovat.

Edice „Spisy a projevy Josefa Dobrovského“ byla založena r. 1929, kdy uplynulo sto let od smrti patriarchy našeho národního obrození, ale postup jejího vycházení nebyl zdaleka uspokojivý: v letech 1936—1948 vyšlo všeho všudy devět svazků a k nim teprve nyní, v r. 1953, přibyly další dva. První z nich, v pořadí Spisů a projevů pátý, obsahuje nové vydání známé a často citované práce Dobrovského Fragmentum [241]Pragense Euangelii S. Marci vulgo autographi z r. 1778, v níž mladý učenec nebojácně vystoupil proti legendární víře, že pražský zlomek evangelia sv. Marka, u nás chovaný od doby Karla IV., je částí rukopisu samého evangelisty. I když Dobrovský nebyl původcem této tehdy smělé myšlenky, dovedeme i dnes ocenit odvahu, s níž proti konservativním předsudkům vystoupil a kritickým rozborem legendu o rukopisu sv. Marka vyvrátil.

Druhý z vyšlých svazků, Dobrovského Rossica (v pořadí edice sv. 13), je nám svou náplní a živým vztahem k dnešku mnohem bližší. Rossica přinášejí čtyři drobnější příležitostné práce Dobrovského o ruštině. První z otištěných statí, „Srovnání ruské a české řeči“ (z r. 1796), připojil Dobrovský původně k svému cestopisu do Švédska a Ruska. Je to vlastně komentovaný a opravený výňatek z velkého mnohojazyčného slovníku, který vyšel v letech 1790/1 na podnět carevny Kateřiny II. v Petrohradě. Z jeho bohatého materiálu převzal Dobrovský kromě části ruské a české také část německou a latinskou k vysvětlení významu a k většině slov připojil kritické poznámky, opravy a doplňky, v nichž si všímá vedle češtiny příležitostně také slovenštiny; chtěl tak ukázat, jaké možnosti srovnávacího studia chová v sobě slovník takového polyglotického typu. — Podnět k napsání druhé práce pojaté do svazku Rossica, totiž „Nové pomůcky, jak snáze porozuměti ruské řeči“ (1799), získal Dobrovský za válek napoleonských, kdy našimi zeměmi pochodovaly ruské armády a nějaký čas se tu i zdržely. Tehdy se jistě živě pociťovala potřeba dorozumět se s ruskými vojáky, ale Dobrovskému šlo přitom o víc: dobře chápal, jaký význam může mít právě přímý styk pro vznik a posilu slovanského uvědomění u příslušníků obou národů. Vycházel při tom důsledně ze srovnávání ruštiny s češtinou a své výklady uspořádal tak, aby všichni uživatelé jeho příručky mohli při poznávání základů ruštiny využívat všech jejích shod a obdob s češtinou v míře co největší. — Třetí ze statí tu otištěných, „Předmluva k Puchmajerově mluvnici ruštiny“ (1820), je založena bibliograficky: vyrostla ze soustavného zájmu Dobrovského o mluvnické publikace rusistické a podává přehled novějších jazykovědných prací o ruštině. — Závěrečná „Recense Slovníku ruské akademie“ (1828) je dílem Dobrovského - lexikografa. Význam tohoto posudku tkví v konkretních výtkách a připomínkách sem snesených; týkají se jednak zásadního uspořádání slovníkového materiálu, ale i podrobností ve výstavbě jednotlivých hesel (neobratnost definic, nevýhody určování významu slov pomocí synonym a pod.). Všechny stati této edice jsou vydány v jazyce německém, jak byly i napsány. O předmluvě K. Horálka, který spolu s M. Heřmanem obstaral vydání tohoto svazku, se zmíníme v jiné souvislosti později.

S upřímným zájmem byl očekáván obsáhlý Výbor z díla, který k jubileu Dobrovského připravil a vydal dobrý znalec jeho díla Benjamin [242]Jedlička. Badatel, který se již dříve zasloužil o poznání díla Dobrovského především dvojím vydáním jeho památných „Dějin české řeči a literatury v redakcích z roku 1791, 1792 a 1818“ (Spisy a projevy, sv. VII, Praha 1936 a mimo to zvlášť text z r. 1792 v českém překladu v Kritické knihovně, sv. 4, Praha 1951), vybral a přeložil pro tento výbor nejen ukázky ze základních bohemistických děl Dobrovského (Dějiny české řeči a literatury; Mluvnice jazyka českého; Německo-český slovník; Kritické glossy, jak očistiti české dějiny od pozdějších výmyslů), ale také výňatky z prací menších (Cesta do Švédska a Ruska), z bohemistických časopisů a slovanských sborníků, které Dobrovský vydával, jakož i z jeho kritik a recensí; v úplnosti byla sem (v překladu) pojata průkopnická studie o české prosodii a vedle toho i všechna pojednání, která Dobrovský napsal a uveřejnil česky. Dílem vydavatelovým je i životopisný a obecně hodnotící úvod na str. 5—15. V uspořádání výboru se B. Jedlička pokusil přiblížit dílo Dobrovského dnešnímu vzdělanému čtenáři pokud lze po všech stránkách, takže jen z technických důvodů byly opominuty památné Základy jazyka staroslověnského (Institutiones); nicméně se zdá, že by kritičtější výběr, přihlížející hlavně k těm stránkám díla Dobrovského, kterých se dnes ceníme nejvíce (pokusili jsme se je naznačit v úvodu tohoto přehledu), učinil knihu ještě živější a aktuálnější. Posuzován tak, jak je, působí Jedličkův výběr dojmem přece jen poněkud kusým a málo výrazným, a to zejména v částech jazykovědných, kde není dostatečně zdůrazněna největší zásluha Dobrovského jako spolutvůrce a zákonodárce nové spisovné češtiny. Odborného rozboru by si nepochybně zasloužil i překlad jednotlivých statí po stránce přesnosti a spolehlivosti, na něž u prací tohoto druhu klademe a musíme klást nároky velmi vysoké. Čtenářský zájem, s nímž byla tato kniha přijata, odůvodňují naději, že zamyšlené poslání dobře splní; bylo by jen žádoucí, aby probuzený zájem o dílo Dobrovského byl trvalý a zajistil i pro budoucnost zvláště rychlejší tempo při vydávání základní edice jeho Spisů a projevů.[1]

Pro poznání života a díla Josefa Dobrovského měla vždy zvláštní význam jeho korespondence. Naše znalost tohoto důležitého zdroje informací byla v loňském jubilejním roce obohacena o dva drobnější příspěvky. Hamburský badatel Heinrich Kunstmann objevil s pomocí prof. F. M. Bartoše v Stát. a univ. knihovně v Göttingen tři dopisy, které psal mladý Dobrovský významnému německému orientalistovi té doby Joh. Dav. Michaelisovi do Göttingen, a otiskl je v Slavii 22, 1953, s. 427—442. Jsou to asi jediné pozůstatky z korespondence bohatší a přispívají k osvětlení vědeckých počátků Dobrovského. První dva listy, pravděpodobně z r. 1776, se týkají ještě [243]jeho zájmů orientalistických, třetí (asi o dvě léta pozdější) naznačuje již přechod ke slavistice.

V posledním čísle loňského ročníku Slezského sborníku (51, 1953, s. 547—558) otiskuje O. Králík sedm dopisů Jana Zabranského Josefu Dobrovskému. Jan Zabranský byl žákem Dobrovského v generálním semináři na Hradisku u Olomouce; listy, které psal svému bývalému učiteli nejprve jako kaplan bohuňovický a velkobystřický a později jako farář v Sedlnicích, jsou výmluvným svědectvím, jak trvalé stopy zanechalo nedlouhé působení Dobrovského v srdcích i myslích moravského kněžského dorostu. Zabranského ještě se dvěma spolužáky získal Dobrovský za přispěvatele do Puchmajerových almanachů. Zabranský pomáhal Dobrovskému při sbírání lexikálního materiálu, zajímal se i o jeho mluvnici. Tažení ruského vojska přes Moravu vzbudilo zájem Zabranského o ruštinu; učil se jí podle „Nové pomůcky“ Dobrovského. Z dopisu se dovídáme, že Dobrovský byl obětavým komisionářem českých knih z Krameriovy expedice pro Moravu; ale čteme tu i jímavé svědectví o tom, jak si Dobrovský dovedl získat úctu a lásku prostého lidu. Zabranský píše o hanácké selce, která se rozplakala při nepravdivé zprávě o smrti Dobrovského a dodává: „Hanačka z Lašťan bude plakat radostí, až jí řeknu, že Vaše Důstojnost žije, jako plakala nad Vaší smrtí“ (v překladu, originál německý). A hned o příští svatojanské pouti se tato Hanačka vypravila do Prahy, aby se setkala s Dobrovským, aby si prohlédla prostředí, v němž žije, a mohla o tom doma vypravovat.

V dalším přehledu si postupně všimneme prací, které se zabývají slavistickým dílem Dobrovského jako celkem, dále těch, které se soustřeďují na jeho zájmy bohemistické a rusistické, a konečně příspěvků, jež se jednak dotýkají některých dalších vědních oborů, které Dobrovský také pěstoval (historie, archeologie, numismatika), jednak přinášejí nové podrobnosti životopisné.

Význam Josefa Dobrovského pro slovanskou jazykovědu a vědu o Slovanstvu hodnotí v několika studiích akad. B. Havránek. Z nich jako první byla otištěna stať Josef Dobrovský a pokrokovost jeho slovanství (ve sborníku Zdeňku Nejedlému Čs. akademie věd, Praha 1953, s. 411—414). Autor tu především vykládá a nově osvětluje pokrokové rysy v osobnosti i díle Josefa Dobrovského; ukazuje však také, že v hodnocení Dobrovského nebylo dosud ani zdaleka vykonáno vše, co vykonáno být mohlo a mělo. Nemůžeme se už spokojovat pouhým obdivem nad přesností a rozsahem jeho faktických znalostí ani shledáváním dokladů, v čem ve všem další bádání práce Dobrovského doplnilo nebo opravilo, jak činila většina dřívějších badatelů. „Avšak musí nám jít o víc: o to, jak s hlediska své doby dovedl (Dobrovský) theoreticky a metodicky vidět problémy; na této cestě můžeme dojíti [244]k závěrům neméně pozoruhodným než v kontrole jeho znalosti fakt“ (s. 414). Na doklad toho upozorňuje Havránek na dva úsudky Dobrovského, o zpracování slovníku a o srovnávací metodě. První je vyňat z kritiky dosavadních českých slovníků v Böhmische Literatur 1779, s. 250: „Obyčejný význam na větším díle dobře je udán, ale původní, vlastní význam a celý jeho obsah nikdy se neudává; určitosti pojmů se nedostává“ (překlad B. Jedličky). Druhý citát čteme ve srovnávacím úvodu do „Dějin českého jazyka a literatury z r. 1792: „… příbuznost jazyků se nemá určovat ani tak podle podobnosti jednotlivých slov jak spíše podle totožnosti mluvnice.“ Na těchto příkladech ukazuje Havránek, jak „stanovisko osvíceného racionalisty je blízké dnešnímu našemu novému marxistickému pojetí jazyka“ (s. 414) a označuje za jeden z předních úkolů naší jazykovědy, aby pokračovala na této cestě základního rozboru theoretických podkladů díla Josefa Dobrovského, která má pro úhrnné hodnocení pokrokovosti jeho díla význam zásadní. Výsledky této stati (a zároveň i druhé Havránkovy zevrubné a v pojetí i v podrobnostech objevné studie Význam Josefa Dobrovského pro slovanskou jazykovědu ve sborníku „Josef Dobrovský, 1753—1953“, s. 97—116) shrnují a obecně zpřístupňují Havránkovy články Pokrokovost slovanství Josefa Dobrovského (Nový život 1953, 1088—1098) a Dobrovský — zakladatel slovanské jazykovědy (Slovanský přehled 39, 1953, s. 301—302); Havránkova široce komparatisticky založená a bohatě dokumentovaná přednáška Slovanský význam Dobrovského, která byla proslovena na slavnostním zasedání ČSAV 30. listopadu 1953 v pražském Karolinu, je otištěna v doslovném znění ve Věstníku ČSAV 62, 1953, 245—253 (ve zhuštěné podobě vyšla v čas. Ruský jazyk 4, 1954, s. 45—52; v ruském znění, rozšířeném a doplněném o dokladový materiál, bude otištěna v Slavii). Zpráva o ní byla pojata také do souborného referátu o oslavách dvoustého výročí narození J. Dobrovského v prvním dvojčísle letošního ročníku Naší řeči.

Ocenění činnosti Dobrovského v oblasti českého jazyka, jak vyplynula ze souvislostí dobových a co znamená jak pro období bezprostředně následující, tak i pro dnešek, četli naši čtenáři v loňském ročníku tohoto časopisu (J. Bělič, Zákonodárce spisovné češtiny, NŘ 36, 1953, s. 193—201); omezíme se proto v tomto přehledu na speciálněji pojatou práci A. Jedličky Jazyková kritika u Josefa Dobrovského (Slovo a slovesnost 14, 1953, s. 167—179). Stať podává — v tomto rozsahu u nás po prvé — soustavný rozbor Dobrovského názorů na český jazyk jako nástroj soudobého literárního tvoření s hlediska linguistického a s uplatněním nových názorů na jazyk a jeho kulturu; dotýká se i složité otázky jazykové normy, jak se zračí v pojetí Dobrovského v jeho kritikách. Dobrovského pojetí normy bylo určováno, jak ukazuje autor, „zřetelem společenským, vědomím o sociálním určení, zaměření jazyko[245]vých projevů a jeho specifikováním vzhledem k dobové situaci české; jazykově bylo určováno zdůrazněním jazykového obyčeje, usu“ (177). Zvláštní pozornost věnoval Dobrovský při jazykové kritice lexikálnímu novotaření; opíral se při tom o promyšlené zásady a uvědoměle zajišťoval theoretické předpoklady pro soustavné obohacování české slovní zásoby, jehož se ujali příslušníci mladší generace obrozenské.

Totéž číslo Slova a slovesnosti přináší i pokus o rozbor názorů J. Dobrovského na český přízvuk a otázky české prosodie (M. Krbec, Dobrovský o českém přízvuku. Slovo a slovesnost 14, 1953, s. 179—189). Jeho autor zdůrazňuje zejména metodickou samostatnost Dobrovského, jeho důsledné zaměření k praktickému využití prosodické theorie ve prospěch obrozující se české poesie a metodologicky vyspělé srovnávací hledisko. Cena článku je jednak ve shromáždění materiálu jinak dosti rozptýleného, ač do řešení otázek dosud nevyjasněných se nepouští, jednak ve zdůraznění oné metodické samostatnosti a průbojnosti Dobrovského.

Také Dobrovského zájem o ruštinu a jeho rusistické práce jsou námětem hned několika statí. Z nich na prvním místě jmenujeme studii K. Horálka Dobrovského práce o ruštině, která je otištěna jako předmluva k edici „Rossica“ (s. 5—22, viz výše). Závažné je tu — vedle znaleckého rozboru a zhodnocení rusistických prací Dobrovského pojatých do tohoto svazku — autorovo upozornění, jak Dobrovský k ruštině, přestože se jí mohl zabývat toliko příležitostně, přistupoval se zvláštním zaujetím a s přesvědčením, že jde o jazyk „velikého a vyspělého národa, který byl již tenkrát celému Slovanstvu pevnou oporou kulturní a jehož síla se pro některé slovanské národy stávala zdrojem smělých politických nadějí“ (s. 5). Na studijní cestě do Ruska získal Dobrovský, jak ukazuje Horálek, ještě jinou cennou zkušenost: seznámil se s charakteristickými znaky mluvené ruštiny, uvědomil si přitom problematiku přízvuku nejen ruského, ale i v jiných jazycích slovanských a je nasnadě domněnka, že těchto zkušeností dobře využil při svém zkoumání přízvuku českého a při úsilí o kodifikaci pravidel české prosodie. — Příbuzného obsahu je i stať Františka Trávníčka Dobrovský a ruština (Sovětská věda — jazykověda 3, 1953, s. 350—353), všímající si zájmu o ruštinu, jak se jeví v díle Dobrovského, a vybírající odtud i doklady jeho živého rusofilství. Dobrovského práce týkající se ruštiny ocenil i B. Havránek ve vstupní, dosud nevydané rektorské řeči při otevření Vysoké školy ruského jazyka v Praze dne 5. října 1953. Studie J. Vávry Josef Dobrovský a Rusko (Sovětská věda — historie 3, 1953, s. 684—694) je alespoň v první dosud otištěné části („Místo Josefa Dobrovského v obrozenském hnutí“) zaměřena podstatně jinak a šíře. Úvodem k pohledu na pokrokové rusofilství Dobrovského podává tu Vávra prokreslený obraz tehdejších poměrů u nás, protože „do[246]savadní práce nezapojovaly Josefa Dobrovského do ekonomicko-politické situace doma a upíraly Dobrovskému, i když v něm viděly vůdčí postavu prvé etapy národního obrození, politický rozhled a působení“ (s. 694).[2]

Ohlas jubilea Josefa Dobrovského nezůstal ovšem omezen jen na jazykovědu, právě tak jako jeho činnost zasahovala významně i do jiných vědních oborů. Dobrovský jako historik je hodnocen v odborné studii Zd. Fialy Josef Dobrovský a počátky historické kritiky u nás (Československý časopis historický 1, 1953, s. 257—271). Také naši historikové si položili otázku, nakolik a v čem mohou navazovat při své dnešní práci na dílo Dobrovského. Proto Zd. Fiala přešetřuje, jaký pokrok znamenalo užití vědecké historické kritiky u prvních zástupců rodící se buržoasní historiografie u nás a v čem tkví význam kriticismu Dobrovského. Výsledek tohoto rozboru, do něhož jsou pojati i předchůdcové a vrstevníci Dobrovského, vyznívá pro něj velmi příznivě: „V čem může dnes sloužit práce Dobrovského-historika za vzor pro nás? Především tím, že Dobrovský bojoval všemi svými historickými pracemi za další, nový pokrok, že drtil legendy starého rozkládajícího se společenského řádu. Vzorem a příkladem zůstane vždy i jeho láska k pravdě, úporná snaha dobrat se skutečnosti, nepřátelství k ‚vědeckému‘ romantismu, který neměl žádnou úctu k namáhavě vyšetřeným faktům“ (s. 271). Volnější vztah k Dobrovskému má práce F. M. Bartoše O Dobrovského pojetí osudů slovanské bohoslužby v Čechách (Historický sborník 1, 1953 s. 26). Jejím obsahem je přehledný výklad o osudech slovanské bohoslužby v Čechách „v duchu Dobrovského“, kriticky namířený proti skreslujícímu pojetí školy Pekařovy.

Josef Skutil už před lety popsal a zhodnotil činnost Dobrovského v oblasti archeologie (Slavia 13, 1934/5, s. 92—104); v loňském jubilejním roce se vrátil k tomuto thematu v článku Další příspěvek k poznání archeologické činnosti Josefa Dobrovského (Slavia 22, 1953, s. 463—472). J. Skutil tu upozorňuje na zapadlý a dosud ani v odborné literatuře nepovšimnutý článek Dobrovského o nálezu a výkopu mohyl r. 1822 [247]u dvora Košenic na Klatovsku. Článek vyšel v pražském týdeníku Der Kranz 1823, č. 24 a je dalším dokladem živého zájmu, který Dobrovský projevoval o všechny archeologické nálezy na naší půdě. Sem obsahově náleží i jedna z Drobností o Jos. Dobrovském na Moravě, které J. Skutil otiskl ve Vlastivědném věstníku moravském (8, 1953, s. 53—59). Upozorňuje tu zejména na památný výrok Dobrovského z r. 1786: „… já se budu snažit o to, abych tyto mezery (kde nás historie v mnohých problémech opouští) mohl do jisté míry objasnit a doplnit na podkladě památek, které jsou po ruce, totiž hliněného nádobí, uren, džbánů a mis“ (Ueber die Begräbnisart der alten Slaven überhaupt und der Böhmen insbesondere. Abhandlungen auf das Jahr 1786, s. 334). Tímto pochopením a oceněním významu archeologického materiálu předstihl Dobrovský daleko svou dobu a byl průkopníkem pokrokových metod archeologické práce vůbec (před Champollionem, vykopávkami pompejskými atd.). Tři jubilejní příspěvky J. Pošváře se zabývají zásahy Dobrovského do numismatiky. Z nich nejdůležitější „Josef Dobrovský a numismatika. Příspěvek k počátkům české numismatiky.“ byl otištěn v akademickém sborníku k poctě J. Dobrovského (s. 456—472); druhé dva jednak rozvádějí výtěžky této stati do podrobností, jednak je popularisují (Josef Dobrovský — numismatik. Numismatické listy 8, 1953, s. 97—103; O t. zv. velehradských mincích. Vlastivědný věstník moravský 8, 1953, s. 59—63). Numismatikou se Dobrovský zabýval jen jako pomocnou vědou historickou; speciálním otázkám numismatickým věnoval pozornost jen ojediněle. Tak tomu bylo na př. ve sporu o t. zv. velehradské mince, které byly — ať už z neznalosti, nebo úmyslně — vydávány za mince z doby říše Velkomoravské. Také tuto legendu — jako mnoho jiných — Dobrovský kritickým rozborem vyvrátil. Přesto byly numismatické znalosti a názory Dobrovského na tehdejší dobu mimořádné; je třeba litovat, že se mincovnictví nevěnoval větší měrou, ač to snad měl v mladších letech v úmyslu.

Bylo dříve běžné pokládat Dobrovského za člověka, který neměl porozumění pro hodnoty estetické; dnes víme bezpečně, že právě naopak měl živý zájem i o literaturu současnou, že přihlížel především k potřebám mladé české poesie, když hledal zákony české prosodie. Po této stránce dokresluje jeho podobiznu několika novými rysy stať Zdeňky Svobodové Dobrovský a němečtí básníci (Časopis pro moderní filologii 36, 1954, s. 1—8). Zčásti byly ovšem vztahy Dobrovského k nové německé poesii zabarveny zřetelem filologickým a také podmíněny osobními známostmi (Ch. A. Tiedge, Cl. Brentano, Achim v. Arnim, Goethe). Z dosud nevydané jeho korespondence s hrabětem Černínem zaujme nás svědectví, že Dobrovský měl zájem i o literaturu nejnovější: r. 1825 ostře kritisoval germanofilskou tendenci Grillparzerova dramatu o králi Přemyslu II. Otakarovi ne z důvodů úzce naci[248]onálních, ale proto, že dramatik tu z pohnutek pouze tendenčních, nikoli uměleckých hrubě skreslil historickou skutečnost.

Zbývajících několik jubilejních příspěvků rozmnožuje naše znalosti o Dobrovském podrobnostmi životopisnými. Vztahy Dobrovského k Národnímu museu stručně rekapituluje Josef Tichý (Dobrovský a Národní museum. Časopis Národ. musea, odd. věd. společ. 122, 1953, s. 213—215); Vlad. Zapletal (Brněnské příspěvky k životopisu Josefa Dobrovského. Vlast. věstník moravský 8, 1953, s. 41—53) líčí m. j. okolnosti, za nichž byl psán Dobrovského testament, a otiskuje jeho znění; dále vykládá o známých Dobrovského pečetidlech a jejich osudech a konečně popisuje čtverou exhumaci ostatků Dobrovského. Ostatky Dobrovského, zejména jejich přenesením r. 1909 do dnešního hrobu, se zabývá také J. Skutil v citovaných již „Drobnostech o Jos. Dobrovském na Moravě“ a kromě toho doplňuje dalšími podrobnostmi historii charakteristického náhrobku Dobrovského na brněnském hřbitově. J. Fukal stručně vykládá o podobiznách Dobrovského, zvl. o rytině vídeňského mědirytce Michala Aignera (K podobizně Dobrovského: tamtéž na s. 67—68) a M. B. Chleborád v článku Jak mohlo dojít k příbuzenskému poměru mezi J. Dobrovským a K. Havlíčkem (tamže, s. 68—70) upozorňuje, že Havlíčkova německobrodská nevěsta Fany Weidenhofferová byla sestrou Jana Weidenhoffera, který se oženil s neteří Josefa Dobrovského Matyldou. Sňatkem s F. Weidenhofferovou byl by se dostal Havlíček do vzdáleného příbuzenského poměru s Dobrovským, tehdy ovšem už mrtvým.

Připomeňme ještě, že v příloze 1. číslu letošního ročníku čas. Česká literatura (2, 1954) byla uveřejněna reprodukce portrétu z majetku musea v Poličce, o němž — podle stručné poznámky na str. 96 — tamní tradice věří, že jde o dosud neznámou podobiznu Josefa Dobrovského. K ověření této domněnky chybějí ovšem zatím potřebné podrobnosti a podobizna je bohužel publikována bez jakéhokoli rozboru (citovaný dohad, že jde o dílo Ant. Machka, známého českého portretisty z doby obrozenské, je velmi málo pravděpodobný).

V závěru předmluvy k svému „Výboru z díla Josefa Dobrovského“ zjišťuje B. Jedlička, že Dobrovskému není mnoho dlužna jenom naše literární věda, ale také naši umělci, beletristé i dramatikové. Není pochyby o tom, že život Dobrovského by poskytl dostatek látky k uměleckému zpracování; stejně však je jisto, že by to nebyl úkol snadný. O tom se asi přesvědčili dva jinak dosud neznámí dramatičtí autoři, Karel Hirsch a Ivo Livonec, kteří k loňskému jubileu napsali o Dobrovském divadelní hru Modrý abbé. Byla uvedena na scéně teplické činohry, ale podle referátu Vojtěcha Cacha v Literárních novinách 1954, č. 2 s malým úspěchem. Jejím hlavním nedostatkem je podle názoru referentova komolení historie nepříliš dávné a spolehlivými prameny dobře [249]osvětlené: „Úloha, jakou přisoudili autoři Dobrovskému mezi chudenickým lidem a v jeho odboji proti šlechtě, je historicky falešná … a působí dojmem přehorlivé aktualisace.“ Vděčný námět „Dobrovský v krásné literatuře“ zůstává tedy i nadále omezen v podstatě na několik zmínek v Jiráskově F. L. Věku, na episody románu Fr. Hamzy „Šimon kouzelník“ a známou povídku A. V. Šmilovského „Za ranních červánků“.


[1] Na rok 1954 ohlašuje Nakladatelství ČSAV vydání dalších dvou svazků.

[2] V této souvislosti připomínáme ještě dvě práce, které se zabývají vědou o Slovanstvu, jejími počátky a vývojem v prvním období, i když se Dobrovského přímo nedotýkají. Je to především stať Zdeňka Nejedlého K istorii slavjanovedenija do XVIII veka, která přináší obrysový přehodnocující obraz staršího období dějin slavistiky; vyšla původně za války v Sovětském svazu v čas. Istorik marksist 1941, č. 2 (90), s. 81—94 a nám byla přiblížena přetiskem v Slavii 22, 1953, s. 1—28. Úvodní část studie byla mimo to přeložena a otištěna v Slovanském přehledu 39, 1953, s. 46—49. Druhá je stať F. Wollmana Předchůdci Dobrovského (Slavia 22, 1953, s. 413—426), zjišťující vztahy počátků české vědy o Slovanech jednak ke starším antikvářským studiím, zejména řádovým, jednak už ke vznikající evropské, a zejména německé slavistice.

Naše řeč, ročník 37 (1954), číslo 7-8, s. 239-249

Předchozí Zdeňka Sochová, D. Žofková, Božena Zimová: Z Ústavu pro jazyk český

Následující -cl (= Miloš Helcl): Anglo-francouzské kolonie?

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1