Poznámky ke knížce „O mluveném slově“

František Trávníček

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Tato knížka vyšla tohoto roku (1954) ve Státním pedagogickém nakladatelství jako 24. svazek sbírky Metodické příručky. Má tyto části: Základní pojmy od M. Romportla; Tvoření a slyšení českých hlásek (se zvláštní obrazovou částí) od B. Hály; Spisovná výslovnost od Al. Jedličky; Výslovnost a přednes vět a souvislých textů od Fr. Daneše. Je to příručka, t. j. knížka nepřinášející nějaké nové důležité poznatky, nýbrž shrnující dosavadní poznatky o výslovnosti. Celkové pojetí této příručky je dobré, ale zpracování jejích jednotlivých částí je co do jakosti velmi nestejné. Nesporně nejlepší je část zpracovaná B. Hálou. Snad by bylo možné poznamenat, že je někdy se zřením k příruční povaze celé práce příliš podrobná, ale to se týče výběru látky, nikoli kvality jejího zpracování, která je mimo veškeru pochybnost. Ke krátké stati první jsou možné výhrady jen v některých jednotlivostech, ale třetí a čtvrtá stať po stránce vědecké někdy pokulhává. Jsou tu leckdy pominuty jevy podstatně důležité a některé poučky jsou nepřesné nebo i zcela pochybené.

Tak je tomu zvláště u Al. Jedličky na konci jeho jinak dobré stati, v oddíle „Pravidla českého přizvukování“ (87 — 88), obsahujícím výklad jen o přízvuku výdechovém, nikoli též tónovém, ačkoli obě tyto stránky přízvuku ústrojně mezi sebou souvisí. Toto jejich odtrhování je nedialektické a bylo zavedeno některými gramatiky v době předmnichovského formalismu.

Na začátku tohoto oddílu čteme tuto poučku: „Slova mají většinou alespoň jednu slabiku přízvučnou; mají tedy vlastní slovní přízvuk“. [293]Hned na to se praví, že je slovní přízvuk na 1. slabice. V tomto znění a v této souvislosti je to poučka zhola nesprávná, protože naprosto nevystihuje skutečný stav. Mají-li slova „alespoň jednu slabiku přízvučnou“, vyplývalo by z toho, že mívají často dvě slabiky přízvučné. Ano, mívají, ale na 1. slabice přízvuk hlavní, na jiných jen vedlejší. Jedlička však tu nerozlišuje přízvuk hlavní od vedlejšího, o kterém mluví až v poslední třetině celé stati, a protože v oné poučce připomíná jen přízvuk na slabice 1., t. j. přízvuk hlavní, vyplývá z jeho poučky, jako by slova mohla mívat více než jeden hlavní přízvuk. Tak je tomu však jen zcela výjimečně u delších slov složených, jako československo-jihoslovanský.

Dále je ona Jedličkova formulace nesprávná proto, že nerozlišuje slova osamocená od slov skupených. Osamocené slovo má každé hlavní přízvuk na 1. slabice: a, on, se, doma, domeček… Jen ve skupení slov nemají některá slova hlavní přízvuk. To připomíná autor až mnohem dále, odtrženě od oné první poučky: „Každé slovo nemusí mít vlastní přízvuk slovní; nemá-li přízvuk, připojuje se jenom k přízvučnému slovu předcházejícímu nebo následujícímu“. Následuje několik příkladů bez označení přízvuku: myl jsem se, přál bych mu zdraví, než svítá, že přijde včas a pod. Čtenář z nich nepozná, které slovo se „jenom“, připojuje k slovu přízvučnému, ani které k slovu předcházejícímu, které k následujícímu.

Vážnější je, že je tato poučka nejasná. Praví-li, že každé slovo „nemusí mít vlastní přízvuk slovní“, znamená to, že nemusí, ale může, že to záleží na libovůli mluvčího? Zajisté, že nikoli. Autor se snaží zpřesnit tuto poučku touto další poučkou: „Slova, která pravidelně nemají přízvuk, nazývají se příklonky; jsou to některé tvary zájmen, jako mi, ti, si, mě, tě, se, mu, ho, jednoslabičné tvary slovesa býti, jako jsem, jsi…, bych, by…, a spojky, jako a, i, že, až, -li a jiné. Přiklánějí se nejčastěji k slovu předcházejícímu, řidčeji k následujícímu (a, i, na př. bratr a sestra).“

Ale tato zpřesňující poučka je v základě chybná, a to proto, že nerozlišuje stejně jako poučka předešlá dvě základní kategorie slov bez hlavního přízvuku, slova příklonná od předklonných. Obojí slova mají společný nedostatek hlavního přízvuku, ale jinak se chovají různě. Příklonná slova se přiklánějí k slovu předešlému s hlavním přízvukem (’neboj se), slova předklonná k slovu následujícímu (můj ’přítel). Z toho vyplývá, že se předklonná slova vyskytují před slovem s hlavním přízvukem jen po přestávce, t. j. na začátku věty (po přestávce ukončené), na př.: byl ’jednou jeden král, nebo uprostřed věty nebo souvětí po přestávce neukončené, na př.: Alois Jirásek, náš ’významný spisovatel, kdežto slova příklonná ve spojité výslovnosti po předcházejících slovech s hlavním přízvukem, na př. ’řekni mu.

[294]Slova a, i, že, až, uváděná autorem, stávají běžně po přestávce: a ’odešel, že ’přijde, až ’pojede, až ’ráno, kdežto ostatní slova (mi, ti, se…) zpravidla nikoli; nelze říci: se blýská, bych jedl, jsem dal. Není proto možné zahrnovat slova a, i… do jedné skupiny se slovy mi, ti se… jako příklonky.

Ale nejen to. Příklonnými se stávají za jistých okolností všechna jednoslabičná a dvojslabičná slova; na př. ’to je ’pes; ’to byla ’chyba; ’že tomu ’rozumí; ’že nemá ’čas ap. Tato uvedená slova však mívají za jistých podmínek přízvuk hlavní a stávají po přestávce: ’je to ’pes; ’byla to ’chyba; ’tomu já ’nerozumím; ’nemá to ’smysl. Je tedy třeba rozlišovat dvojí příklonky, stálé a nestálé. Slova mi, ti, si…, uváděná autorem, jsou příklonky stálé. Viděli jsme však, že k nim nepatří a, i, že, až, ale naopak k nim náleží spojka však a nejen jednoslabičné bych, by, bys, nýbrž i dvojslabičné bychom, byste. Dále pak jsou stálými příklonkami tvary jsem, jsi… jen v opsaných tvarech pro minulost (dal jsem nikoli jsem dal), kdežto v platnosti jiné stávají běžně též po přestávce: jsem ’zdráv…

V příručce, která několikráte zdůrazňuje, že jí jde o hlubší poznání našeho jazyka, bylo by zajisté potřebí aspoň základního poučení o příklonkách nestálých, t. j. o tom, kdy tato slova příklonná jsou a kdy nikoli. Nelze mluvit o hlubším poznání, nevykládá-li autor, na čem závisí různý přízvuk na př. v těchto větách: 1. ’to je ’pes; 2. ’je to ’pes; 3. ’kdo to ’je?; 4. kdo ’je to? Proč je v 1. větě sloveso je nepřízvučné, v 2., 3. a 4. přízvučné? V 1. větě stojí je uprostřed a je nepřízvučné, ve 4. rovněž uprostřed, ale má přízvuk. Co tu rozhoduje?

Právě tak je nutné pro hlubší poznání vyložit, kdy jsou jednoslabičná a dvojslabičná slova předklonná. Srov. na př.: že ’odešel, až ’přijdu, mezi ’dobou… proti: ’že se ’vrátil, ’až se ’vrátil, ’mezi tou ’dobou…

Nepřesné jsou Jedličkovy výklady o přízvuku ve spojeních s předložkou. Čteme tu: „Předložka jednoslabičná se vyslovuje se slovem, k němuž náleží, jako jedno slovo, a klade se tedy v takovém spojení přízvuk na předložku, na př. ’do končin, ’po Labi…“. Další poučka zní takto: „Jednoslabičné předložky, které se staly jednoslabičnými jen zkrácením z předložek dvojslabičných, jako krom, kol, skrz, dle, nemají přízvuk; stejně přechází hlavní přízvuk na jména u nepůvodních předložek dvojslabičných. Na př.: krom ’nadání …, mezi ’kameny a pod.“ Doplňkem k první poučce je poučka, že je přízvuk na předložkách od, nad, pod, bez a j., „když nabudou podoby ode, nade…“.

K předložkám krom, kol…, vzniklým zkrácením z předložek dvojslabičných kromě…, počítá autor též dle, které však zkrácením nevzniklo. Či se autor domnívá, že vzniklo z podle nebo vedle? Je obecně známo, že naopak podle a vedle (původně podlé, vedlé) vzniklo složením předložek po a ve se jménem dle, původně dl’a. Předložka dle je nepůvodní [295]jako krom i kromě … Správná a zjednodušená poučka zní takto: Nepůvodní předložky jednoslabičné i dvojslabičné jsou předklonné k následujícímu jménu.

Ostatní předložky, do, od, na…, nade…, jsou původní. Jedlička se tomuto označení vyhýbá, ale bez něho se neobejdeme. Pak lze druhou poučku vyjádřit rovněž stručně a přesně: Původní jednoslabičné i dvojslabičné předložky mají hlavní přízvuk a jméno se k nim přiklání: ’do školy …

Domnívám se, že pro hlubší poznání jsou nutné tyto doplňky: a) Složená předložka zpod je předklonná: zpod ’hlavy. b) Trojslabičné okolo má hlavní přízvuk a jméno též: ’okolo ’města. c) Stojí-li za nepůvodní jednoslabičnou nebo dvojslabičnou předložkou nekoncové slovo jednoslabičné, má předložka hlavní přízvuk a následující slovo je k ní příklonné: ’skrz ten ’les, ’mezi tou ’dobou (proti: skrz ’les, mezi ’hrou).

O vedlejším přízvuku praví autor, že se vyskytuje „zvláště u slov dlouhých a složených“, že „přispívá zvláště k větší zřetelnosti mluvy“ a že o jeho místě „rozhoduje délka slova (počet slabik), po případě jeho složenost“. Tato poučka je tak všeobecná, že vlastně nic neříká. Z ní by vyplývalo, že vedlejší přízvuk bývá někdy též u slov krátkých. Která slova pokládá autor za krátká a která za dlouhá? A jak o místě vedlejšího přízvuku rozhoduje délka slova nebo jeho složenost? Bylo by záhodno aspoň říci to, že se vedlejší přízvuk nevyskytuje nikdy hned za hlavním, nýbrž nejméně ob jednu slabiku.

Správné poznatky o přízvuku nemusil Jedlička sám abstrahovat z jazyka; jsou přehledně a podrobně uvedeny v mé dvojdílné Mluvnici spisovné češtiny, o kterou se Jedlička opírá též v ostatních výkladech o výslovnosti.

Z Danešovy stati si všimnu jen I. části, nazvané „Zvuková podoba věty“, a pominu kratší II. část, nazvanou „Několik praktických pokynů“ (str. 107 a násl.). Je to aplikace mluvnických poznatků, jakási praktická rétorika, jejíž některé poučky nejsou nepochybné, mimo jiné někdy svým poněkud školským mentorstvím. To prosakuje i do I. části, rovněž prakticky zaměřené na projevy „dobrých přednašečů, recitátorů a herců“, o kterých mluví druhý odstavec na straně 89. To samo o sobě není na závadu, neboť i v jazykovědě platí zásada, že má věda pomáhat praxi. Je však třeba, aby vědecké výklady, které mají být základem pro praxi, jejím východiskem — jako je první část Danešovy stati —, neutrpěly praktickými zřeteli, nebyly jimi tak nebo onak poněkud skreslovány. Tak tomu částečně u Daneše je.

Na straně 89 připomíná Daneš, jak dobří přednašeči, recitátoři nebo herci „dovedou bohatě odstiňovat svou řeč, jak složitou a mnohotvárnou zvukovou podobu má jejich věta“. A klade si otázku: „Je vůbec [296]možné tuto složitou skutečnosti popsat, theoreticky postihnout? Řídí se vůbec nějakými obecnými pravidly — nejde tu spíše o jevy převážně individuální …?“ Odpovídá na ni tak, že „je tu hodně prvků individuálních“, ale že je jazyk „zákonitě uspořádán“ a že ani „základní osnova zvukové podoby věty není nahodilá a libovolná, nýbrž má také svá pravidla“. Ano, v jazykových projevech jsou prvky individuální, ale každý jednotlivý uživatel jazyka je vázán jeho vnitřními zákony, ať už si vybírá hotové výrazové prostředky nebo si tvoří nové. Jen toto ústrojné spojení s národním jazykem propůjčuje jazykovým projevům jasnost, přesnost a obecnou srozumitelnost. To je třeba v populárních výkladech zdůrazňovat, bojovat proti domnění o libovůli v užívání jazyka a tím podporovat žádoucí růst jazykové kultury. Daneš to měl zajisté na mysli, avšak poněkud mělká populárnost („avšak to nás nesmí mýlit“, „není přece možné“ a pod.) jeho výkladu to zastírá.

Podobně je tomu na straně 92 ve výkladě o intonaci: „najít tu nějakou pravidelnost a dokonce snad normu, zdá se téměř nepravděpodobné …“. Je třeba i v populárních výkladech upozorňovat na to, že jazykové dění probíhá podle objektivních zákonů, které hledá a nalézá jazykověda. Nepravou populárností je zabarveno to, co praví autor dále: „Jde jen o to, dovést nějak vhodně uchopit věc v její podstatě a bez skreslujícího zjednodušování vybrat základní rysy a pravidla“. Nejde o to, „nějak vhodně uchopit věc …“, nýbrž o to, zobecnit řadu jednotlivých jevů a faktů, neboť to znamená podle dialektické metody postihnout podstatu věci. Zjednodušování, i když neskresluje, není však zobecňování. Je nutno i v populárním výkladě připomenout, že jazykozpyt má přesné metody, kterými zjišťuje zákonitosti jazykového dění a tím vůbec budit a utvrzovat vědomí o důležitosti vědy, z které socialismus vyrůstá a na které uvědoměle staví, jak řekl Klement Gottwald. Je záhodno vědu popularisovat, ale musíme se střežit jejího rozmělňování.

Při popularisování je dále nutno šířit správné pojetí poměru mezi vědou a praxí. Daneš praví na straně 104 toto: „Byl to nakonec tento praktický zřetel, co (!) nás vedlo k tomu, že jsme do svých výkladů zařadili zdánlivě jen theoretické poučení o intonaci“. Je pochybené, omlouvat zařadění theoretického poučení, protože se praxe musí opírat o vědecké poznání, musí ho využívat; jinak sejde na scestí. Takové omlouvání by mohlo vést k podceňování vědeckého poznání, ale je třeba naopak zdůrazňovat jeho potřebu.

Nevzbuzují důvěru v přesnost vědeckého poznání takové výklady, jako na př. rozpačitě povídavý výklad o předpřestávkové intonaci (98 — 99): „Známé školské pravidlo nám říká, že před čárkou hlasem stoupáme, před tečkou klesáme. I když rozhodně nikomu neradíme, aby se tímto pravidlem důsledně řídil, v tomto případě přece jen zhruba [297]vystihuje charakter obou intonačních kadencí. Ale opravdu jen zhruba …“.

Domnívám se, že není vhodné, aby si autor zajišťoval přesvědčení čtenářů (posluchačů) o správnosti svých pouček tvrzením, že k nim snadno dojdou oni sami. Na př. (na str. 93): „Není třeba příliš velké zkušenosti a odborné erudice k tomu, abychom shledali, že intonace ve větě souvisí nějak s větnými úseky …“ Nebo (tamtéž): „Není jistě nesnadné si domyslit, že tyto čtyři různé typy intonačního vyznění souvisí s významovou platností jednotlivých úseků“. Nebo (92): „Jak to, že i když mezi oběma úseky není pomlka, máme dojem, že tu jde skutečně o dva ohraničené úseky a ne o úsek jediný? Odpověď je jistě nasnadě“.

Co se týče vědeckého zpracování jazykového materiálu, jde podle autora (str. 90) o frázování, větný přízvuk a intonaci, neboť o tyto tři věci prý se „v podstatě opírá zvuková osnova každé věty“. Frázováním nazývá Daneš dělení věty „na vhodné úseky“, oddělené od sebe jednak pomlkou, jednak intonací. Ostatní zvukové prvky, „jako tempo, silové odstiňování …, uplatňují se až v druhé řadě … Jejich užívání je do jisté míry volné …“.

Poučka o druhořadosti ostatních zvukových prvků není zcela správná. Tak především tempo řeči, jazykových projevů není prvkem druhořadým, nýbrž náleží k činitelům základním, určujícím frázování, t. j. kladení pomlk. Daneš uvádí Ančíkovu větu takto členěnou: „Svým Švejkem, // který chce / na oko sloužit / císaři pánu // až do roztrhání těla, // vyjádřil Hašek / průhledně // skutečné smýšlení / českých vojáků / o rakouské armádě …“. Daneš sám připomíná, že je možné členění jiné, že „celkem nesporné jsou úseky označené dvojitou kolmicí“ a že tu záleží „především na tempu, s jakým jsou věty pronášeny“.

Dále nelze říci, že se „silové odstiňování“ uplatňuje až v druhé řadě. Skutečnost je ta, že je silové odstupňování, t. j. výslovnost silnějším hlasem, výrazovým prostředkem mimo jiné větného přízvuku, o kterém se na str. 94 praví, že je to „zesílený slovní přízvuk některého slova ve větě“. Silové odstiňování neexistuje tedy samostatně jako druhořadý prvek vedle větného přízvuku, t. j. prvku podstatného, nýbrž tvoří s ním dialektickou jednotu, je to fonetická realisace úkonu zvaného větný přízvuk.

Jiná je otázka, je-li správné Danešovo pojetí větného přízvuku. Daneš o něm praví (94), že je „vždy spojen s významovým jádrem výpovědi“, neboli: významové jádro věty má větný přízvuk. Dále praví Daneš: „V klidné věcné výpovědi, v níž není nic zdůrazněno, bývá významové jádro umístěno ke konci“. To obojí je správné, ale není správné výše připomenuté tvrzení, že je větný přízvuk „zesílený slovní přízvuk“. Je nesporný fakt, že ve mnohých větách významové jádro zesílený [298]slovní přízvuk nemá. Stalinova definice jazyka zní takto: „Jazyk je prostředek, nástroj, kterým se lidé navzájem dorozumívají, sdělují si své myšlenky a dosahují vzájemného pochopení“. Jsou v ní obsahová jádra 1. prostředek, nástroj, 2 dorozumívají se, 3. (své) myšlenky a 4. (vzájemného) pochopení. Tato obsahová jádra zesílený slovní přízvuk nemají. Lze tato slova (sousloví) vyslovit se silnějším přízvukem než ostatní slova, ale není to nezbytná podmínka pro správné pochopení smyslu celých vět. Zesílení přízvuku je tu prostředek povahy individuální.

Hlavní přízvuk se zesiluje předně tehdy, položíme-li obsahové jádro jinam než na konec věty. Tam bývá významové jádro zpravidla, takže jako koncové postavení je samo sebou výrazovým prostředkem k vyjádření toho, že je slovo (sousloví) významovým jádrem, že má větný přízvuk. Položíme-li významové jádro jinam než na konec věty, je třeba vyjádřit jeho úkon ve větě jinak, zesílením slovního přízvuku, které bývá namnoze mírné, nikoli značné. Na př. v „Babičce“ čteme, že děti „s babičky oka nespustily“. Významové jádro je oka a proto lze říci běžněji: děti nespustily s babičky oka. V postavení nekoncovém je třeba přízvuk slova oka mírně zesílit.

Výrazně se zesiluje přízvuk toho slova, na které chce mluvčí upozornit, které má vytýkavý důraz, na př.: „Nezáleží jen na tom, ’co se vyrábí, ale také ’jak se vyrábí“. Důrazná slova co a jak tu nejsou významovým jádrem; tím je sloveso vyrábí se. Ve větě „to je tisková chyba“ je významovým jádrem sousloví tisková chyba a v něm mohu zdůraznit jen přídavné jméno, nikoli též substantivum, chci-li vytknout, že je to chyba vzniklá při tisku, nikoli věcná chyba autorova. Ve větě „musíme socialistické soutěžení podporovat, ne je brzdit“ je podporovat významovým jádrem a má zároveň důraz.

Co zde uvádím, není nic nového; vyložil jsem to podrobně ve své dvojdílné mluvnici. Daneš z ní čerpá, přejímá i názvy důraz vytýkavý — citový nebo náladový, ale nerozlišuje přesně významové jádro od slova důrazného, tím celý jazykový jev skresluje a proto se v poznámce na str. 95 ocitá v rozpacích.

Zároveň se ukazuje nepřesnost Danešova tvrzení (na str. 90), že zvuková osnova věty, tvořící její kostru, „je spojena s významovou výstavbou věty a nezávisí na její stránce citové“. To vyvrací sám Daneš, když mluví o vlivu vytýkavého důrazu, t. j. činitele povahy citové. Citovou stránku nelze vůbec ostře oddělovat od významové, protože s ní ústrojně souvisí. Sovětský psycholog Těplov praví ve své Psychologii — viz druhé vydání jejího českého překladu na str. 84 —, že „city prožíváme vždy ve spojitosti s těmi nebo oněmi poznávacími procesy: s počitky, vjemy, představami, myšlenkami atd.“ Proto definuje Těplov (81) cit takto: „Citem neboli emocí nazývá se prožívání vztahu člověka k tomu, co poznává [299]a dělá“. Vydělovat city jako zcela samostatnou duševní oblast, nezávislou na poznání, je idealistické.

Výklady o intonaci (98 a násl.) jsou předně částečně nepřesné. Na př. v otázce „znáte jízdní pořádek?“ (105) vysloví prý se slovo pořádek též tak, že hlas stoupne až v poslední slabice. To je však výslovnost školácká, nepřirozená. Nebo na str. 103 není jasný výklad o „bohatém uplatnění klesavé antikadence“ v případě „Emanuel Bozděch, rodilý Pražan, byl postava záhadná“.

Částečně málo přesvědčivý je celý výklad o kadenci, zejména pak o antikadenci (99 a násl.), a to proto, že autor jednak zabředá do rozdílů individuálních, aniž je zobecňuje, jednak určuje podmínky intonačních rozdílů neurčitě, zcela obecně. Na př. (102): „Nemůže nám tu jít o to podat přesná pravidla, kdy užít formy stoupavé a kdy klesavé. Záleží tu na několika činitelích (typ věty nebo souvětí, věcný obsah, slovní podoba, záměr mluvčího); volba vhodné podoby závisí tu tedy značně na tom, jakou pozornost věnuje mluvčí svému projevu a jak je vnímavý pro zvukové kvality jazyka a jemné stylistické i významové rozdíly“. Takový mnohomluvný nekonkrétní výklad neříká čtenáři zhola nic.

I mluvčí pozorný k svému projevu a vnímavý pro zvukové kvality jazyka bude po onom výkladě bezradný, protože se nedoví, jak ta stoupavost nebo klesavost intonace na typu věty nebo souvětí závisí atd. Taková zdánlivá učenost nebudí v čtenáři důvěru v sílu a pravdivost vědeckého zkoumání jazyka, jak jsem již připomněl výše.

Závěrem bych řekl, že je dnes svrchovaně zapotřebí výsledky jazykovědy popularisovat, využívat jich pro praxi, ale že to naprosto neznamená skreslovat je nebo rozmělňovat. To by nebylo socialistické výstavbě na prospěch, nýbrž na její újmu.

Naše řeč, ročník 37 (1954), číslo 9-10, s. 292-299

Předchozí Slavomír Utěšený: K charakteristice přechodné nářeční oblasti českomoravské a východočeské

Následující Alois Jedlička, František Daneš: Poznámky autorů ke kritice