K charakteristice přechodné nářeční oblasti českomoravské a východočeské

Slavomír Utěšený

[Články]

(pdf)

-

Dnešní nářeční stav ve vlastní českomoravské přechodné oblasti na Českomoravské vrchovině a v oblastech, jež s ní sousedí, zjišťuje především Dotazník pro česká nářečí jihovýchodní. Tento dotazník byl v roce 1948 rozeslán do všech okresů po obou stranách bývalé zemské hranice a zpracovává se nyní v dialektologickém oddělení Ústavu pro jazyk český. Rozsah oblasti jihovýchodních nářečí jsme si tu už zhruba vymezili v úvodu k článku O dnešním stavu hranice typu kaše / kaša (Naše řeč 36, 1953, s. 91n.). Z tohoto úvodu, jakož i z připomínek Kopečného k uvedenému článku (Naše řeč 36, 1953, s. 219) je zřejmé, že základní ráz oblasti je dán její přechodností mezi skupinou českých a moravských nářečí.

Přecházíme-li postupně z Čech na Moravu, pozorujeme tu především základní rys této přechodnosti, totiž pozvolné přibývání a stále častější a pravidelnější užívání jednotlivých moravských nářečních znaků směrem k východu. Jinak řečeno, dostáváme se tu z relativně jednotné, více méně obecně české jazykové oblasti do stále vyhraněnější nářeční oblasti jednotlivých místních dialektů moravských. Je tu však dále potřeba počítat i s tím, že tu vedle toho zůstává zejména v archaických vrstvách při severním a jižním okraji českomoravského jazykového území více méně zřetelný výraz starší příslušnosti všech těchto jednotlivých dialektů buď k severní, nebo k jižní okrajové skupině českých i moravských nářečí. Toto dělení, o kterém víme dosud poměrně málo, ač bylo ve starších dobách nesporně velmi důležité, jde zhruba napříč přes celkovou nářeční hranici českomoravskou. V centrální oblasti Českomoravské vrchoviny, především v okrese žďárském, se tu pak tedy setkávají jednak formy české a moravské, jednak formy severovýchodní s jihozápadními.

S mnoha takovýmito jevy pak počítal právě i náš dotazník. Vedle základních jevů „českomoravských“ jsou tu i jevy, které do naší oblasti zasahují buď z českého severovýchodu (jako je neslabičné u̯ ve slovech prau̯da, šeu̯cou̯skej), nebo z českého jihu (jako je tomu s výslovností slabik bjí-, pjí- ve slovech bjílí, pjívo); nepočítá se tu však zpravidla přímo s jevy vyloženě hanáckými (případy jako 4. pád rebu, rêbô, rəbo a pod.), neboť tento dotazník byl určen pro nářečí česká.

Není tedy divu, že mapování výsledků dotazníkové akce je pak [281]v této oblasti často velmi složité. Následující čtyři kapitolky nám snad nejlépe ukáží složitý ráz jazykových jevů na celém tomto území, zvláště uvážíme-li, že materiál, který je v nich vyložen, byl získán mapováním pouhých dvou otázek dotazníku, jež se týkají v základě jen jednoho jazykového jevu, totiž 7. pádu jedn. čísla podstatných jmen typu práce.

1. Podoby 7. p. jednotného čísla typu práce: prácí/práci/prácej/prácou/prácó

Tento jev patří nesporně mezi ty případy, kdy nám už odpovědi na otázku po jediném nářečním jevu ukáží celkový charakter a vzájemné složité vztahy všech nářečních oblastí, jež byly do sítě našeho dotazníku zahrnuty. Základních podob 7. pádu jedn. čísla typu práce je tu celkem pět: V Čechách máme vedle obecně českého s prácí též zkrácené s práci a dále podobu s prácej, což je jeden ze základních tradičních nářečních znaků českého severovýchodu. Čtvrtý tvar s prácou je tu vlastní přechodným českým nářečím na moravské půdě a konečně pátá podoba s prácó je po výtce hanácká. (Spisovná podoba s prací, která zachovává původní zkrácené -a- ve kmeni, se ovšem nevyskytuje v lidovém jazyce ani tady.)

Hranice všech těchto podob jsou zakresleny do naší mapky č. 1, podle níž je také možno učinit si aspoň přibližnou představu o rozloze zkoumaného území: ohraničení této mapky je zároveň hranicí území, kam až byl náš dotazník rozeslán. Tato první mapka pak zároveň aspoň přibližně vyjadřuje ve své základní linii -í/-ou obvyklou hranici českomoravskou (srov. naši mapku v uvedeném článku v loňském ročníku Naší řeči na str. 92).

Rozdíly mezi těmito nářečními podobami nevznikly jistě najednou, nýbrž vznikaly postupně. V zásadě tu stojí proti sobě česká podoba přehlasovaná a moravská podoba bez přehlásky, tedy s prácí (-i, -ej) proti s prácou (-ó): Tvar prácou (prácó) je aspoň v části moravského území jistě přímým pokračováním obecného stavu před provedením přehlásky u > i, ú > í. Staročeské s tú prácú dalo tak na Moravě po změně ú v dvojhlásku ou podobu s tou prácou (po případě s tó prácó), kdežto v Čechách tu došlo napřed k přehlásce ú > í (s tú prácú > s tú prácí), a teprve pak k difthongisaci ú > ou (případně také í > ej, která však byla i v přehlasovaných koncovkách měkkých vzorů provedena důsledně jen v oblasti severovýchodní). Starší podoba s tú prácí dala tedy obecně české s tou prácí, na severovýchodě Čech pak s tou prácej.

[282]

[283]Nepřehlasovaný moravský tvar s tou prácou se pak v dalším vývoji šířil i do území, kam původně přehláska ú > í pronikla, jsa podporován paralelními koncovkami u vzorů tvrdých: podoba s tou prácou vznikala tu tedy za starší s tou prácí analogicky podle případů jako s tou dobou a pod. Obdobná analogie působila v tomto pádě i u měkkých vzorů zájmen s ňou, s našou, ale vlastně také u všech ostatních „moravských“ koncovek měkkého sklonění v celé této přechodné oblasti: v 1. pádě vznikl tak tvar práca za české práce, ve 4. pádě prácu za české práci atd. Analogická koncovka -ou u typu prácou přitom dosáhla ze všech jednotných skloňovacích koncovek tohoto vzoru největšího rozšíření z centra Moravy směrem na západ a tvar prácou tu pronikl ještě poněkud dále než tvar prácu a zvláště než tvar práca.

Rozhodnout přesně s konečnou platností otázku, kdy je tvar s tou prácou a pod. přímým hláskovým pokračováním původní formy s tú prácú, je ovšem velice nesnadné, ne-li nemožné. Jakýmsi vodítkem (v podstatě dnes jedině uznávaným) nám tu může být stav přehlásky u > i, ú > í uvnitř nářečních slov: kde je tu dnes podoba Jura, klučka, tam vznikl tvar prácou pravděpodobně foneticky, kde je podoba Jíra, klička, tam vznikl spíš analogicky. Není však vyloučeno, že působení tvarové analogie bylo překážkou pro pronikání přehlásky do koncovek měkkých vzorů hned od počátku a že se tu tedy tvar nepřehlasovaný nemusel analogicky znova zavádět až teprve později. Na př. v případě přehlásky a > ě se předpoklad pozdějšího nového zavedení tvaru práca po provedení přehlásky téměř na celém hanáckém území setkává s tou potíží, že totiž severní část centrálního hanáckého území, na sever od čáry Boskovice, Náměšť, Šternberk, tuto „restituci“ neprovedla, ač se tu jinak všechny obecně moravské znaky drží daleko pevněji než na celé západní Moravě. Tento fakt a všechny případy obdobné nelze tuším vysvětlit jinak než různou dobou vzniku jednotlivých hranic a různou historickou situací v těchto dobách: hranice typu kaša je jistě starší než u typů kašu, kašó, kašo! Důvody, které uvádí Kopečný v odezvě k našemu článku o typu kaša na podporu předpokladu o pozdějším analogickém novém zavedení tvarů nepřehlasovaných, nevylučují pak nikterak možnost právě opačnou: Uvádí-li Kopečný, že koncovka -e nezasahuje u typu kaše tak daleko na hanácké území jako u zájmena naše, vaše, nemusí to být (v souhlase s jeho tvrzením) dáno jen tím, že pro tvarovou analogickou restituci u zájmen tu nebylo takové opory jako u substantiv, nýbrž spíše naopak tím, že tu ze stejného důvodu nemohly starší zájmenné koncovky u typu naša, vaša klásti postupující přehlásce takový odpor jako typ kaša hned od začátku. Situace tu rozhodně není tak jednoznačná, jak se až dosud mělo za to, a musíme tu právě u přehlásek a > ě a u > i počítat s obrazem daleko složitějším. Snad budeme moci brzy aspoň pro otázku vývoje přehlásky a > ě uvést několik zajímavých a vcelku [284]dost přesvědčivých dokladů z našeho mapového materiálu, z nichž vyplývá zcela rozhodně aspoň ta skutečnost, že se tu naprosto jinak v podrobnostech chovala Morava jihozápadní (t. j. v podstatě oblast brněnského a hlavně znojemského typu hanáčtiny) a Morava centrální (t. j. hanáčtina olomouckého kraje). I v dnešním článku se k těmto otázkám ještě dostaneme, zejména při rozboru hranice typu pod zemi/pod zemňó v třetí kapitolce.

Obdobná tvarová analogie pracovala na severovýchodě Čech ve prospěch typu s prácej. Tvar s prácej vznikl totiž původně jen tam, kde k tomu byly fonetické podmínky, t. j. jen po ztvrdlých souhláskách jako s prácí > s prácej, s kůží > s kůžej, za kaplí > za kaplej; později se však šíří koncovka -ej za původní -í též analogicky a vznikají tu tvary jako s Marijej, s kosťej atp. V ostatních Čechách zvítězil analogický princip opačný — k difthongisaci koncového -í tu nedocházelo vůbec. Zkrácená koncovka -i u podoby s práci je pak pravděpodobně dost mladá a její rozšíření souvisí zřejmě s celkovým rázem středočeské polodlouhé a kolísavé výslovnosti původně dlouhých koncovek, na př. domú i domu, viďíš i viďiš, staveňí i staveňi a pod. Krátká podoba dnes v středních Čechách převládá a původní dlouhá podoba s prácí se udržuje pevně jen v Čechách jihozápadních. Z jazykově zeměpisného hlediska se tak znova potvrzuje takt, že střední Čechy tvoří s českým severovýchodem širší celek, který v dnešní době při vytváření obecně českého jazykového typu stojí jako relativně jednotná varianta proti oblastnímu typu jihozápadnímu. Bližším rozborem této otázky se bude zabývat následující kapitolka, která je věnována právě vzájemnému vztahu podoby s prácej a s práci ve východních Čechách.

2. Vývojový poměr typů s prácej / s práci ve východních Čechách

Náš dotazník se na tyto tvary ptá vcelku dvakrát.

V otázce 2d jsou uvedena tři hesla v těchto podobách:

Říká se u vás:

za vesnicí

za vesnici

za vesnicou

nebo se užívá těchto tvarů vedle sebe? Podtrhněte!

(Podobně je tomu i s hesly s naší, vaší slepicí…, s ní…)

V otázce 24a tu pak zase čteme podoby:

s prací

s prácej

s prácou

(a stejně tak u hesel s tou nůší, s kůží, za kaplí, s mastí, pod zemí — s dodatečnou prosbou: Uveďte, zní-li některé z těchto slov ještě jinak!)

[285]První otázka tedy zjišťuje vedle podoby nepřehlasované (vesnicou) výslovně i poměr mezi dlouhým a krátkým -i v zakončení českého instrumentálu (vesnicí/vesnici); severovýchodní tvar na -ej (vsej) je tu však pominut. Druhá otázka naopak uvádí základní tvar oblasti severovýchodní (prácej) a o kvantitu zájem nemá; dokonce se tu uvádí přímo jen spisovný tvar s prací. (Na hanáckou podobu prácó se, jak už jsme řekli, výslovně neptá žádná z obou otázek.) V odpovědi na tyto otázky jsou pak u dobře vyplněných dotazníků zatržena hesla v těch podobách, v kterých se v jednotlivých obcích naší oblasti opravdu vyskytují, a podle toho pak můžeme hranici podob, na něž se dotazník přímo ptá, zjistit poměrně přesně. V první otázce to tedy bude hranice -í/-i//-ou, ve druhé otázce hranice -í/-ej//-ou.

Ukáže se nám tu však přitom také životnost těch nářečních podob, které v našich otázkách přímo uvedeny nebyly, přestože na daném území žijí a jsou tu zcela běžné: pečliví vyplňovatelé je do dotazníku prostě dodatečně připisují, ať už k tomu byli vyzváni (jako je tomu u druhé naší otázky), ať se tak děje spontánně (jako v případě prvním). V první otázce nám tak hodně dotazníků ze severovýchodních Čech pochopitelně zaznamenalo navíc i tvar za vesnicej (za vsej), i když nebyl výslovně uveden, a stejně tak byl zase v odpovědi ke druhé otázce hojně připisován neuvedený tvar s práci. Podle toho pak, jak často takové tvary uvádějí vyplňovatelé sami, můžeme se značnou pravděpodobností zjišťovat životnost daných nářečních jevů.

Nelze ovšem zpravidla podle těchto dat vésti nějakou přesnější hranici, a tak tu bohužel nemůžeme spolehlivě vytyčit ani dnešní stav česko-hanácké hranice mezi typem prácou a prácó, ač by to do této souvislosti patřilo, prostě proto, že se náš dotazník na tvar prácó výslovně neptal. Hranice, kterou tu uvádíme na našich mapkách, je tedy jen přibližná a bude se jí muset věnovat ještě zvláštní pozornost. Především je na to pamatováno v Dotazníku pro nářečí hanácká, který se právě začíná zpracovávat na brněnském pracovišti našeho ústavu; podle našeho materiálu se dá prozatím říci jen to, že na celém západě Moravy hanácký typ značně frontálně ustupuje.

Na mapách tak míváme v těchto případech dvě věci: 1. poměrně přesné hranice, kam až sahají jevy, na něž se dotazník výslovně ptá, 2. živá jádra území, kde se velmi intensivně projevují jevy, které dotazník výslovně neuvádí, které však zaznamenávají ve svých odpovědích vyplňovatelé sami navíc.

Pokud jde o instrumentál singuláru typu práce na přechodném území českomoravském, byli jsme o dnešním stavu zpraveni ještě důkladněji proto, že se na tento jev ptal dotazník dvakrát, a to [286]po každé jinak, takže tu máme možnost srovnat obojí výsledky. Výsledný obraz nám přitom umožňuje vniknout i do dynamické vývojové perspektivy tohoto jevu. Týká se to zejména oblasti východních Čech, kde se vedle sebe vyskytuje nářeční tvar s prácej a s práci, tedy právě tvary, které jsou vždy v jedné z obou otázek zamlčeny: V první otázce (2d) je takto vynechána podoba na -ej, přesto se tu však tvar za vesňicej (za vsej) připisuje spontánně v dotaznících ze 40 obcí; ve druhé otázce (24a) pak zamlčený tvar s práci připisují dokonce dotazníky z 62 obcí — vždy z celkového počtu 290 obcí v oblasti východních Čech, odkud máme dotazníky.

Podoba vesňicej (vsej) byla tedy doplňována poměrně zřídka, uvážíme-li, že jde o jev tak nápadný a pro celé toto území přímo typický. Zato jsou tyto odpovědi rozloženy dosti rovnoměrně, v souvislém území zhruba v okresech Rychnov, Žamberk, Lanškroun, Ústí n/Orl., Vysoké Mýto, Litomyšl. S doplňovanými tvary druhými, t. j. s typem s práci, se pak setkáváme přibližně na stejné oblasti sice poněkud častěji, ne však zase tak stejnoměrně hustě: nejvíce jich tu je při okrajích, zejména při okraji jižním v okolí Hlinska, kde také zasahují vždy o několik obcí dále než tvary na -ej.

Na naší mapce č. 2 jsme se pokusili vyjádřit vzájemný poměr těchto připsaných údajů značkami, které představují schematicky vždy stejnou odpověď ze tří obcí. I z tohoto schematu je však jistě dostatečně patrno, že největší životnost si udržuje typ s prácej v okresech podorlických (Rychnov, Žamberk), kdežto na jihu východočeské oblasti (Hlinsko) je daleko početněji zastoupen typ s práci a typ s prácej je tu zřetelně v menšině.

To je ovšem jenom jedna stránka celkového obrazu: vyniká v ní především intensita typu s prácej ve srovnání s typem s práci ve východních Čechách. Druhou stranu obrazu představují vlastní hranice obou těchto typů podle přímých otázek na každý z nich (heslo s prácej v otázce 24a, heslo za vesnici v otázce 2d). Tyto hranice jsme vyjádřili na naší mapce č. 2 zjednodušenými liniemi, složenými ze značek příslušných pro daný typ. Linie s prácej tu probíhá zhruba od Nasavrk přes Hlinsko k Poličce, tedy hodně jižněji než jádro tohoto typu dané na naší mapce rozmístěním příslušných značek. Poněkud na jih od této čáry pak probíhá, v celku rovnoběžně s ní, i jižní hranice souvislého rozšíření typu s práci.

[287]

[288]

Umístíme-li tedy takto oba dílčí pohledy na jedné mapce, vidíme jasně, jak se v nich obráží i vývojové postavení obou soupeřících typů s prácej a s práci. Stačí jen porovnat si rozlohu podob [289]připsaných (značky) s maximálními hranicemi těchto podob zjištěných přímým dotazem (linie), abychom došli k tomuto závěru: Typ s prácej zřejmě ustupuje, typ s práci nastupuje na jeho místo. Platí to pro celé východní Čechy, nejvíce ovšem pro jižní okraj této oblasti, kde nářeční typ ustupuje nejrychleji. Přitom se tu všude tam, kde podoba s prácej není už tak důsledná, udržujíc se spíše už jen v jednotlivých slovech, objevuje krátká podoba s práci přímo pravidlem. Musíme v ní tedy spatřovat především náhradu za původní nářeční východočeský typ s prácej. Je to na tomto území podoba nová, jež se tu objevuje v sjednocovacím procesu vytváření obecně českého jazykového typu jako tvar mnohem bližší znění spisovnému než tvar původní a zároveň jako tvar shodný s většinovým zněním v sousední nářeční oblasti středočeské. Je přitom příznačné, že v celé této oblasti stále zřetelněji převládá typ krátký, s práci, kdežto naopak v oblasti jihočeské se krátká podoba nevyskytuje zpravidla ani jako dubleta k základní podobě dlouhé. Jihozápadní varianta obecné češtiny se tedy v tomto bodě odchyluje od ostatních Čech prozatím velmi zřetelně.

3. Souhláskový typ zem: pod zemi / pod zemňej / pod zemou / pod zemňou

Obraz našeho jevu by nebyl úplný, kdybychom tu pojednali jen o heslech práce a vesnice. Jak jsme už uvedli, jsou v otázce 24a vedle hesla s prácí… i hesla s nůší, s kůží, za kaplí, s mastí, pod zemí… První tři z nich, nůše, kůže, kaple, mají v 1. pádě zakončení samohláskové a chovají se tedy obdobně jako probrané heslo práce, obě poslední hesla, mast, zem, však dnes patří k typu souhláskovému (podoba zemňe se dnes v nářečí nevyskytuje). Podobně jako v mnoha jiných případech i tady se ukázalo, že hranice typu bez přehlásky neplatí pro všechny měkké vzory stejně a že se ani zdaleka nemusí vždy krýt. Kdežto u samohláskového typu práce sleduje linie mezi podobou s prácou na jedné a s prácí/s práci na druhé straně zhruba západní hranici českomoravského přechodného pásu, směřuje u souhláskových typů mast, zem hranice nepřehlasovaných podob s masťou, pod zemňou na celé západní Moravě, počínajíc Jihlavskem a Třebíčskem, hluboko do hanáckého území: český typ s masťí a pod zemí tu zasahuje docela až za Velké Meziříčí, Moravský Krumlov a Znojmo. I v Čechách tu nejde nářeční severovýchodní podoba na -ej u souhláskového typu tak daleko do nitra Čech jako u typu samohláskového. Zejména nářeční podoba pod zemňej ustoupila podobě pod zemi daleko na sever a východ, nejvíce v okrese vysokomýtském.

[290]V minulosti jistě rozdíl mezi oběma typy, samohláskovým a souhláskovým, nebyl tak veliký; naopak dnes se stále zvětšuje, poněvadž ústup nářečních tvarů typu pod zemňej, pod zemňou před obecnou podobou pod zemí (pod zemi) je ve srovnání s typem s prácej, s prácou daleko rychlejší. Že na př. universální typ s koncovkou -ou (-ó) pro instrumentál všech feminin zaujímal původně daleko větší území než dnes, o tom svědčí na př. nářeční situace v okrese poličském. Podobu s prácou, s masťou tu musíme pro minulost předpokládat obecně, i když je tu dnes už tak vzácná. Naopak pro podobu s prácej, s masťej tu vůbec nemáme doklady. Souhlasí to také s tím, že se tu hranice podoby s prácej tak značně odchyluje od průběhu hranic ostatních typických severovýchodních jevů, jež se na celém Poličsku vyskytují více méně obecně, jako bratroj, zrouna, Adna, móře a j.

Viděli jsme už v prvních dvou kapitolách, že nářeční podoby ustupují zpravidla po částech a nerovnoměrně, a upozornili jsme přitom na důležitou úlohu jazykové analogie: Ústup nářečních jevů, které nemají dostatečnou oporu v ostatních souvztažných členech daného jazykového systému, probíhá jistě daleko rychleji než u těch jevů, jež takovou oporu mají. Samohláskový typ mast, zem, v instrumentálu masťou, zemňou nebo masťej, zemňej, tu podléhá v konkurenci s obecnými tvary mastí, zemí (masťi, zemi) snáze než typ prácou nebo prácej právě proto. Na Moravě vlastně typ práca vytváří v hanáckém území s tvrdým typem voda téměř jednotné paradigma, kdežto situace typu masť je docela jiná. O jiných typech, které se takto vymykají silnějšímu vlivu tvarové analogie, se zmíníme v závěrečné 4. kapitole, kde si všechny tyto údaje, důležité pro historii nářečního vývoje na tomto území, srovnáme i s poznatky lexikálními.

4. Ves / dědina

Ve 2. kapitole jsme se zmínili o důležitosti spontánně připsaných údajů stran stavu nářečí pro celkový obraz dnešní nářeční situace. Zajímavé bývají po této stránce také přípisy a opravy slovníkové. V našem případě se to týká hesla vesnice (otázka 2d), které se na většině území musí jevit slovem novým, vneseným do nářečí ze spisovného jazyka: v Čechách se spíše říká ves, na Moravě běžně dědina. V Čechách (rozumí se na zkoumaném území) však bylo k této otázce připsáno slovo ves jenom v devíti případech, na západní Moravě pak už celkem čtrnáctkrát, — kdežto slovo dědina bylo v našich dotaznících z ostatní části Moravy doplněno docela sedmdesátkrát, z toho jen na malém úseku severní Moravy jednatřicetkrát. Z frekvence těchto českých pří[291]pisů a moravských oprav (slovo dědina totiž nebývá zpravidla jen dopsáno, nýbrž přitom zároveň bývá výrazně škrtnuto heslo vesnice, takže se tu dá vskutku mluvit o jakési opravě dotazníku) je pak rázem vidět, že se na Moravě pociťuje stále výrazný rozdíl mezi nářečním slovem dědina a spisovným vesnice, kdežto v Čechách je tento protiklad vyrovnán: lidový výraz ves je i ve spisovném jazyce a vesnice se nepociťuje jako výlučně spisovné.

Ani u tohoto typu ves/dědina však podle těchto údajů přesnější hranici vésti nemůžeme a musíme se tu spokojit jen vyznačením jednotlivých bodů. Přitom na západní Moravě, zejména v jižním úseku od Třebíče ke Znojmu, nedosahuje typ dědina, podobně jako některé hanácké typy tvaroslovné, ani zdaleka obvyklé hranice mezi českými a moravskými nářečími, jež je na naší mapce č. 1 dána zhruba linií -í/-ou. Tento obraz je asi spíše výrazem zachování staršího stavu, a ne teprve výsledkem dnešního rozhodného vlivu spisovného jazyka i na nářeční lexikon moravské. Těžko by se tu dalo jinak vysvětlit, že na středním úseku českomoravské hranice výraz dědina vcelku odolává zároveň s hranicí typu prácou a pod., kdežto na jihu — který je jinak daleko konservativnější — se od ní odchyluje tak značně. Otázku dnešní rozlohy oblasti typu dědina nemůžeme ovšem řešit isolovaně, nýbrž jen ve vztahu k ostatnímu slovníku. A tu se zdá (aspoň podle našeho dosavadního slovníkového materiálu), že vskutku právě oblast třebíčská a moravskobudějovická souvisí se slovní zásobou sousedních českých nářečí těsněji než ostatní hanácká západní Morava.

Zajímavá je tu konečně i ta okolnost, že také mnoho hranic tvaroslovných, pokud se nekryjí s nejzápadnější hranicí českomoravského typu, jde zhruba právě tímto směrem. Týká se to především hranice typu pod zemňó/pod zemi, o níž jsme tu mluvili ve 3. kapitole, dále typu Matěju! / Matěji!, na kraju/na kraji, v nedělu/v neděli a pod., tedy vesměs takových případů, kde se nemohla dost dobře uplatnit tvarová analogie. Celkově se tu pak ukazuje, že na západ od svazku těchto hranic, zhruba ve starém správním kraji Znojemském, mělo místní nářečí, co do hláskové charakteristiky v podstatě hanácké, proti ostatním hanáckým nářečím postavení přece jenom hodně odlišné, shodujíc se v mnoha věcech se sousedními nářečími jihočeskými.

Závěrem si můžeme říci, že čtení map pořízených takto na základě nepřímo získaného materiálu, a vlastně už samo sestavování těchto map, je sice věc poměrně obtížnější, než je tomu u map v atlasech pořízených podle přímých dat z terénu, daří se to však při troše větší soustředěnosti a námahy zpravidla také. Ještě před tím, než si začneme ověřovat nářeční stav přímo na místě, můžeme [292]si tak na základě nepřímého dotazníkového materiálu, třebas byl i nestejné hodnoty, učinit přece jen přibližný a vcelku dost výstižný obraz dnešní situace. Naše poznámky o cestě za vyjasněním vzájemného vztahu nářečních podob spisovného typu s prací nám pak snad aspoň částečně ukázaly, že je to věc nesmírně zajímavá: Vidíme před sebou nakonec obraz nářečního rozrůznění Českomoravské vrchoviny, přes kterou se vějířovitě od severovýchodu k jihozápadu a k jihu rozbíhají hranice podob prácej, práci, prácí, prácou, prácó — a je to jistě obraz v celku i v podrobnostech dost překvapivý a přitom dost věrohodný.

Naše řeč, ročník 37 (1954), číslo 9-10, s. 280-292

Předchozí Josef Filipec: Zaostati, zaostávati

Následující František Trávníček: Poznámky ke knížce „O mluveném slově“