Zaostati, zaostávati

Josef Filipec

[Články]

(pdf)

-

V poslední době setkáváme se poměrně často se slovesy zaostati, zaostávati nebo s jejich zápornou podobou nezaostati, nezaostávati. Tato skutečnost neunikla pozornosti našich čtenářů, a žádají nás proto, abychom jim vyložili původ, tvoření a význam těchto sloves, jakož i jejich poměr k jiným slovům a výrazům podobného významu. Je to tím naléhavější, že se o nich nemohou poučit v žádném ze slovníku současné češtiny. Vášův—Trávníčkův slovník tato slovesa neuvádí, akademický Příruční slovník jazyka českého přináší ve vycházejících sešitech teprve hesla s písmenem V. Rukopis Příručního slovníku, připravený a uložený v Ústavu pro jazyk český, tato slova už stručně zachycuje.

Jaký je původ těchto sloves? Názor, že snad byla převzata z ruštiny, nemá podkladu. V ruštině odpovídají slovesům zaostat, zaostávat slovesa otstať, otstavať, která svým původem sice s českými slovesy souvisí, tvořením však jsou jiná. Je sice pravda, že ruská slova, blízká svou zvukovou podobou slovům českým, mohou do jisté míry napomáhat k jejich vybavení, toto působení je však jen vnějškové a druhotné.[1] Prvotní vliv je tu však nepochybně jiný.

Uvědomme si, že vedle sloves zaostat, zaostávat je též přídavné jméno zaostalý, které je u nás zcela běžné a vžité. Vyskytuje se v typických spojeních zaostalý člověk, t. j. člověk ne dost vzdělaný a pokrokový nebo též zanedbaný, dále zaostalé obyvatelstvo, t. j. bránící se pokroku, dítě tělesně zaostalé, t. j. nevyvinuté, a přeneseně také zaostalá výroba, t. j. taková, která nedosáhla potřebného rozvoje. Obě slova, zaostalý i zaostati, ovšem spolu [276]těsně souvisí. Jungmannův slovník je ještě neuvádí, nalézáme je teprve ve slovníku Kottově. V pátém dílu tohoto slovníku z r. 1887 se uvádějí obě slova jako původem slovenská a s doklady ze slovenštiny. Jen u slova zaostalý je jediný český doklad. Kottovo označení je správné. Slovesa zaostať, zaostanem a zaostávať, zaostávam jsou dodnes běžná ve spisovné slovenštině,[2] stejně jako přídavné jméno zaostalý, svým původem zpřídavnělé příčestí minulé. Na př. slovenský mluvčí prohlásil o zakladateli české moderní vědy, Josefu Dobrovském, že ve svém úsilí o vědecký pokrok nikdy nezaostal (t. j. že nezůstal vývojově pozadu, neopozdil se), ale stále usiloval o vědecký pokrok. Je pochopitelné, že sousedství a těsný styk Čechů a Slováků, od r. 1948 také ve společném státě, se projevuje též vzájemným působením v oblasti slovní zásoby. Vedle mocného a známého vlivu češtiny na slovenštinu můžeme zjistit, zvláště v poslední době, i případy vlivu opačného, vlivu slovenštiny na češtinu. Některá slova se přejímají, jiná, zvláště ta, která jsou stejného původu a jenom hláskově rozdílná, se sbližují a navzájem přizpůsobují.[3]

Nemůžeme s jistotou tvrdit, že v slovníkovém materiálu Ústavu pro jazyk český jsou zaznamenány všechny případy výskytu slov zaostat, zaostávat a zaostalý, ale ty, které známe, dávají tento obraz: První český doklad užití máme u přídavného jména zaostalý. Je z časopisu Ruch z r. 1879 ve spojení duševně zaostalý[4]. První doklad slovesa zaostati máme z r. 1886 od Josefa Holečka. Už tento časový poměr ukazuje, že slovo zaostalý se mohlo vžít dříve než vlastní sloveso. Bylo to možné tím spíše, že přídavného jména zaostalý se užívá od začátku ve stejném významu jako dnes, kdežto u slovesa zaostat došlo ještě k významovému posunutí. S hojnějšími doklady obou slov se pak setkáváme až v druhém desítiletí dvacátého století, při čemž doklady slova zaostalý jsou zase starší.

A nyní ještě k významovému posunutí tvarů slovesa zaostat. Toto posunutí bude názornější, srovnáme-li první doložené užití slovesa s jeho užitím pozdějším. V uvedeném dokladu z Josefa Holečka z r. 1886 se mluví o dvou jezdcích na koni. První z nich ztrácí za rychlé jízdy zápisník, ale myslí si: „Vždyť on jej Vuksan zdvihne a zaostane ještě víc“ (Rozmanité čtení, řada druhá). Tu má tedy sloveso konkretní význam ‚zůstat vzadu, opozdit se, [277]pokud jde o umístění v prostoru za někým‘. Tento význam je zcela ve shodě s tvořením slovesa, které se skládá z přepony za- a slovesa ostat, znamenajícího totéž co zůstat. Sloveso ostat, kterého se užívá v češtině řidčeji v literatuře, je právě běžné ve spisovné slovenštině a v některých moravských nářečích. I toto sloveso je ovšem odvozené. Jeho základem je sloveso státi, stanu, vyskytující se i v jiných odvozeninách, na př. zůstat, přestat, nastat.

Další užití slovesa zaostat známe zatím až z Turbiny K. M. Čapka-Choda z r. 1916. Hrdinka Tynda tam říká své sestře: „No vidíš, Máninko, jak jsi svým studiem zaostala, že nechodíš mezi děvčata.“ Tu už je sloveso nikoli v konkretním významu, nýbrž ve významu přeneseném a znamená ‚ustrnout, zastavit se, opozdit se ve vývoji‘. A v tomto významu právě proniká hojně v poslední době. Je to jistě mimo jiné i proto, že na některých čelných místech veřejného a politického života stojí dnes v našem státě Slováci, od nichž se sloveso šíří i k Čechům. Vyskytuje se jednak v dokonavé podobě zaostat, jednak v nedokonavém tvaru zaostávat. Uvedeme příklady z denního tisku: „Zaostávání v plnění plánu bude překonáno“ (Zemědělské noviny z r. 1952). Nebo: „Jak se vypořádat s tím, že růst produktivity práce zaostává za růstem mezd a platů?“ (Rudé právo z r. 1951). Nebo v knize Bouřlivý rok 1905 od Antonína Zápotockého se praví: „Tak Kačenka i ve škole zaostala“. — V dokladech z poslední doby můžeme sledovat, že tato slovesa nabývají významu přeneseného, podobně jako jsme to viděli u přídavného jména zaostalý, t. j., že se jich užívá nejen ve spojení s podmětem životným, nýbrž i neživotným. Na př. v Literárních novinách (v článku Fr. Götze z r. 1953) čteme: „Drdova komedie … je dalším vítězstvím naší soudobé dramatiky. Je to tím radostnější, že je v oblasti, která začínala už trochu zaostávat.“ — Nejčastější vazebná spojení, ve kterých se slovesa vyskytují, jsou spojení zaostat, zaostávat za něčím, za někým, v něčem, s něčím.

Při výkladu o slovesech zaostat, zaostávat si musíme všimnout ještě jedné důležité otázky. Někteří naši čtenáři a posluchači Jazykového koutku projevili názor, že tato slovesa můžeme jako zbytečné novotvary nahradit výrazy opozdit se, ustrnout, zastavit se ve vývoji, zůstat pozadu za někým a ovšem i příslušnými jejich nedokonavými podobami. Ukázali jsme už, že slovesa zaostat, zaostávat nejsou tak nová, ale naopak, že mají v jazyku už své domovské právo. Pokud jde o jejich výrazy souznačné, jejich význam se buď přesně nekryje s významem těchto sloves, nebo tu máme spojení několika slov, před nimiž obyčejně dáváme přednost výrazům jednoslovným.

[278]Hledáme-li slovesa významově nejbližší k slovesům zaostat, zaostávat, pak jsou to nepochybně slovesa opozdit se, opožďovat se. Základní význam těchto sloves je sice časový — můžeme se na př. opozdit cestou do práce nebo opozdí se nám vlak —, ale vedle toho je u nich i význam další, který vystihuje akademický Příruční slovník jazyka českého slovy: „zůstati, zůstávati pozadu ve zdárném, žádoucím vývoji, zvl. duševním“. Zhruba stejný význam se vyvinul z původního konkretního významu i u sloves zaostat, zaostávat. Totéž vidíme i u odvozenin od sloves opozdit se, opožďovat se, na př. u jmen opoždění, opožděnost, opožděný a opožděnec. U odvozenin bývají totiž obvykle některé významy slov zřejmější. Tak u Antala Staška najdeme větu, kde se mluví o „opožděnosti a nepokrokovosti“, t. j. zaostalosti „obecní správy“. Významovou blízkost vidíme také na př. mezi přídavnými jmény opožděný a zaostalý. Doložíme to větou z Johnova Pampovánka (2. vydání z r. 1949): „… to dítě jest pouze zanedbané a ve všem velmi opožděné“.

Sloves opozdit se, opožďovat se můžeme užít buď ve spojení opozdit se, opožďovat se ve vývoji, vývojově, nebo s vazbou opozdit se, opožďovat se za někým, za něčím, opozdit se s něčím — rozumí se také ve vývoji. Na př. v dokladu z Mladé fronty z r. 1951 čteme: „Proti minulému roku stoupla výroba v těch úsecích, kde jsme se s plněním plánu opozdili“. V těchto případech můžeme mluvit plným právem o slovech souznačných, o synonymech, tím spíše, že i sloves zaostat, zaostávat se užívá ve stejných spojeních jako sloves opozdit se, opožďovat se. Ovšem u těchto sloves přece jen vždy proniká základní význam časový, který možná právě potlačuje jejich užití tam, kde jde o vyjádření významového znaku opozdění vývojového, nikoli časového. V těch případech je pak vhodnější užít sloves zaostat, zaostávat ve shodě s jejich základním významem, jak jsme jej tu vyložili.

Jinými souznačnými výrazy jsou tu spojení zůstat, zůstávat pozadu, vzadu, za někým, pokud je jich užito ve významu přeneseném. Že tu jde vskutku o synonyma, to můžeme doložit přímo z textu: „Kdyby se naše odborové hnutí slovenské mělo opožďovat a zůstávat pozadu, nebyla by to škoda jen pro slovenský pracující lid“ (Antonín Zápotocký, Nová odborová politika, 1948). Určili jsme už souznačnost výrazů zaostat a opozdit se a jejich nedokonavých protějšků, nyní tedy vidíme dalšího člena této synonymické řady. Nejde však jen o určení tohoto dalšího člena, ale hlavně také o jeho poměr k členům ostatním. Tento poměr zjistíme tak, že zkusíme slovo každé věty nahradit jeho synonymem, že tedy výrazy navzájem porovnáme. Na př. Alois Jirásek praví: „Národ [279]za sto let pokročil tak, že ve vzdělanosti nijak nezůstal za jinými i pokročilými sousedy svými.“ Vzájemné srovnání sloves nám ukáže, že výraz zůstat pozadu atd. je významově velmi blízký slovesu zaostat — jejich základní význam je týž ve smyslu prostorovém —, že však sloveso zaostat je proti slovesům zůstat pozadu a opozdit se intensivnější, důraznější. To si můžeme ověřit i naopak, zkusíme-li nahradit sloveso zaostávat výrazem zůstávat pozadu, na př. v dokladu ze Světa práce (1953): „A proto veškerá práce odborových organisací v soutěžení musí být zaměřena k tomu, aby se ti, kdož zaostávají, dostali na úroveň nejlepších.“ — Souznačné výrazy, které jsme uvedli, jsou tedy složené, víceslovné a mluvčí dávají před nimi pochopitelně přednost výrazům jednoslovným a také výraznějším.

S hlediska významového není nedůležité všimnout si ještě rozdílu sloves zaostat, zaostávat proti spojením být, stát se, zůstat zaostalým, která se zdají na první pohled takřka významově totožná. Rozdíl nám vysvitne z věty Marie Pujmanové, obsahující povzdech dospívající dcery nad matkou: „Teď teprve vidím, jaká je maminka zaostalá. Abych si věčně čistila zuby a nehty, to věřím, na to ji užije. Ale aby se mi postarala o nějaké dospělejší šaty, to ne.“ (Svítání, 2. vydání z r. 1949). — Nahradíme-li tu spojení „je zaostalá“ slovesem, tedy maminka „zaostává“, vidíme, že slovesný výraz vyjadřuje průběh činnosti, která vůbec nevylučuje změnu k lepšímu v tom smyslu, že ten, kdo dnes zaostává, může zítra vyniknout, stát se pokročilým a pod. Naproti tomu jmenný výraz vyjadřuje trvalý stav, po případě trvalou vlastnost osoby, která je duševně nebo tělesně postižená, nevyvinutá nebo neschopná.

Zhodnocení souznačných výrazů nám tedy ukazuje, že některé z nich jsou od sloves zaostat, zaostávat vzdálenější, jiné však že jsou jim velmi blízké, ovšem nikdy ne tak, že bychom tu nemohli postihnout aspoň jemný rozdíl významový nebo větší citovou intensitu a výraznost. Okolnost, že jazyk má pohotově několik výrazových možností, není nijak na závadu. Víme, že se jich využívá a může vhodně využít k slohovému odstínění projevu.

Závěrem lze říci, že slovesa zaostat, zaostávat, přejatá ze slovenštiny, jsou náležitou součástí dnešní spisovné slovní zásoby. Není tedy třeba, abychom se jim z přílišné úzkostlivosti vyhýbali.

---

[1] Velký rusko-český slovník uvádí už v 2. díle z r. 1953 pod slovy otstavať a otstať také ekvivalenty zaostávat a zaostat.

[2] V. též Mir. Kálal, Slovenský slovník z literatúry aj nárečí 1924 a Peter Tvrdý, Slovenský frazeologický slovník 1931 (zaostalý, zaostať, zaostávať).

[3] Srov. Jazykový koutek Čs. rozhlasu (První výběr) 1949, s. 168n.

[4] Je to týž doklad, který uvádí ve svém slovníku Kott.

Naše řeč, ročník 37 (1954), číslo 9-10, s. 275-279

Předchozí Václav Vážný: Na okraj Machkovy práce o českých a slovenských jménech rostlin

Následující Slavomír Utěšený: K charakteristice přechodné nářeční oblasti českomoravské a východočeské