Časopis Naše řeč
en cz

O jazyce literárních děl

Miroslav Komárek

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Novodobá jazykověda dospěla poměrně brzy k poznání zvláštního postavení, které má jazyk ve výstavbě slovesného uměleckého projevu. Toto zvláštní postavení bylo jednotlivými jazykovědnými a estetickými směry vykládáno různě: v básnické řeči se viděla řeč emocionální, citová a zdůrazňovala se její podobnost s vyjadřováním v primitivních jazycích, jindy zase byl vyzdvihován její obrazný charakter, názornost nebo její hudební kvality atd. U nás bylo v posledních letech nejrozšířenější strukturalistické pojetí básnického jazyka jako samostatného funkčního jazyka s převažující estetickou funkcí, vnímaného na pozadí jazyka spisovného. Toto pojetí, považující za esteticky účinné právě ty složky, kterými se jazyk básnického díla liší od jazyka spisovného, vzniklo rozvíjením učení ruských formalistů o básnické řeči jako organisovaném násilí (deformaci) na jazyce. Souvislost tohoto pojetí s praxí soudobých úpadkových směrů v literatuře je na první pohled jasná: tyto směry pracovaly s deformací jazyka jako s uměleckou metodou a theorie obhajovala jejich praxi. Je proto pochopitelné, že takový [236]názor nemůže přijmout ani marxistická jazykověda, opírající se o Stalinovo pojetí jazyka, ani naše literatura, která pracuje metodou socialistického realismu a usiluje o vytvoření děl pravdivě obrážejících skutečnost. Je tedy závažným úkolem naší jazykovědy s marxistického hlediska nově prozkoumat povahu jazyka uměleckých děl a tím jednak vytvořit předpoklady ke zkoumání jazyka našich klasiků, jednak poskytnout naší nové literatuře pomoc při řešení jazykové problematiky. Theorie zde musí být nutně spojena s praxí. O tom, že naše jazykověda dobře chápe tyto své úkoly, svědčí práce, které již vznikly, především práce akad. Havránka a Trávníčka. Je přirozené, že se naše jazykověda také v tomto úseku opírá o práce jazykovědců sovětských, kteří od vydání Stalinových jazykovědných statí vykonali velmi mnoho i pro revisi názorů na umělecký jazyk. Sovětská jazykověda má přitom tu výhodu, že se v SSSR předpoklady k správnému chápání otázek uměleckého jazyka začaly vytvářet mnohem dříve, již v průběhu boje o uskutečnění socialistického realismu v literatuře. Sovětský linguista se může při řešení těchto otázek opřít především o stati M. Gorkého o jazyce literárního díla, jakož i o jazykovou praxi mistrů sovětské literatury, která se vyvíjela pod blahodárným vlivem M. Gorkého.

Proto je třeba přivítat sborník O jazyce literárních děl, vydaný nakladatelstvím Československo-sovětského institutu v Praze 1952. Je to výbor ze statí, které vyšly v SSSR většinou v diskusi o otázkách jazyka literárních děl, konané r. 1951 a navazující na Stalinovy projevy o marxismu v jazykovědě.

Výbor statí a jejich překlad pořídil kolektiv pracovníků z brněnské filosofické a pedagogické fakulty za redakce J. Bauera, M. Jelínka a R. Večerky. Kniha má čtyři části: první obsahuje stati, které pojednávají o otázkách literární vědy a dotýkají se přitom otázek jazyka, v druhé části jsou shrnuty stati o obecných otázkách jazyka literárních děl, v třetí části jsou studie o jazyce jednotlivých autorů, jako čtvrtá část je otištěn článek redakce časopisu „Litěraturnaja gazeta“, v němž jsou výsledky diskuse shrnuty. Stati je však možno roztřídit také s jiného hlediska: jsou zde jednak stati zaměřené převážně kriticky k jazykové praxi sovětské literatury, jednak stati, které se obecně zabývají theorií uměleckého stylu a stylistického rozboru. Z tohoto rozlišení vyjdeme v naší recensi.

Především si všimneme statí kritických. Jsou to zvláště články A. Tarasenkova, A. Fadějeva a V. V. Novikova. Poněvadž se mnohdy překrývají svou problematikou a jejím řešením, bude účelné shrnout nejdůležitější výsledky, k nimž dospěly, abychom se vyhnuli opakování.

Všechny stati vycházejí ze Stalinových jazykovědných příspěvků a z projevů M. Gorkého o jazyce uměleckého díla. (Rozboru názorů [237]Maxima Gorkého na jazyk jsou věnovány dva samostatné články.) Shodně zdůrazňují, že spisovatel čerpá jazykové prostředky pro své dílo z celonárodního jazyka a že jazyk uměleckého díla musí být obecně srozumitelný. Docházejí k správnému poznatku, že svéráznosti uměleckého stylu nelze dosáhnout deformací jazyka nebo samoúčelným jazykovým novotářstvím, nýbrž individuálním výběrem z prostředků celonárodního jazyka; výběr vyjadřovacích prostředků je určován především ideovým obsahem, který má být vyjádřen. Ve stopách M. Gorkého zdůrazňují všichni autoři statí těsnou souvislost jazyka literatury s jazykem lidu: básník musí čerpat z živého mluveného jazyka to, co je nejvýraznější a nejtypičtější; ovšem lidovost jazyka nelze směšovat ani s epigonskou závislostí na jazyce lidové slovesné tvorby, ani s užíváním nářečních slov v jazyce literárního díla. Nářečních slov, t. zv. dialektismů, je třeba užívat velmi opatrně; rozhodující je jejich potřebnost v textu uměleckého díla a obecná srozumitelnost. Dialektismy, které vyhovují těmto požadavkům, mohou dobře sloužit k charakteristice prostředí nebo osob. Totéž je možno říci o výrazech z profesionálního slovníku a o jazykových prostředcích minulých dob v historické próze, o t. zv. archaismech. Jestliže se archaismů užívá s mírou, mohou být užitečným prostředkem, jímž se vytváří u čtenáře dojem časové vzdálenosti a posloupnosti. Archaisace textu není však přípustná u děl se současnou problematikou; zde bývá užití archaismů dosti často spojeno s ideologickými chybami v pojetí skutečnosti. — Rovněž ve shodě s M. Gorkým a s pojetím Stalinových statí zdůrazňují autoři všech článků význam jazykové tradice, nutnost učit se u velkých klasiků literatury. Zase to ovšem neznamená trpně přejímat, nýbrž tvořivě rozvíjet jejich jazykové dědictví. Spisovatel má právo na tvoření nových slov, kterých potřebuje k vyjádření nového ideového obsahu; nová slova musí být ovšem utvořena podle slovotvorných zákonů národního jazyka, aby byla obecně srozumitelná. Věta umělecké prózy musí být stavebně prostá a ucelená a musí usilovat o plnou jasnost slovního vyjádření. Je třeba se vyhýbat jakémukoli formalismu a hledanosti výrazu. Skutečné krásy jazyka se podle Gorkého dosáhne jen „přesností, jasností a zvučností slov, jež ztvárňují obrazy, ideje knih“.

K těmto kritickým statím se velmi těsně přimykají monografické studie o jazyce ruských a sovětských autorů. V. V. Vinogradov vyložil v stati Puškin tvůrce ruského spisovného jazyka podstatu Puškinovy reformy spisovné ruštiny a jejích stylů, vypočítal realistické znaky Puškinova slohu a rozborem variant Evžena Oněgina ukázal uvědomělou jazykovou práci Puškinovu. (Vydavatelé zde obratně použili českého překladu Josefa Hory, z něhož si podle ruského znění vytvořili i varianty; bylo by však jistě vhodnější otisknout vedle českého textu i text ruský, jak je to v ostatních statích.) — V. Percov ukazuje [238]ve své studii, jak Majakovskij rozvíjí umělecké i jazykové dědictví Puškinovo a Někrasovovo a usiluje o realistické vyjádření skutečnosti. V jeho pojetí je tedy Majakovskij organickým článkem tradice, a nikoli jejím popřením. V. Ščerbinová pojednává o jazykovém vývoji Alexeje Tolstého, autora románu Petr I., a o jeho theoretických názorech na jazyk. A. Tolstoj je příkladem spisovatele, který uvědoměle vytváří svůj básnický jazyk a styl jako nástroj realistického zobrazování světa a bojuje proti jakémukoli formalismu. Vzorem může být Tolstoj hlavně tím, jak dovede v historické próze střídmým užitím několika archaismů přiblížit jazyk postav jazyku dob minulých.

Diskusi o otázkách jazyka uměleckých děl výstižně shrnuje redakční stať listu „Litěraturnaja gazeta“, která ještě více než účastníci diskuse zdůrazňuje estetickou funkci jazyka uměleckých děl, podmíněnost stylistického výběru jazykových prostředků ideovým záměrem autora a právo spisovatele a básníka tvořit si nové zobrazovací prostředky podle živých jazykových zákonů.

Druhá skupina článků sborníku se zabývá především theoretickými otázkami stylu; v zásadních názorech se nijak neliší od statí kritických. Odlišuje se od nich jen theoretickým prohloubením a soustavností. Významné jsou zvláště stati V. V. Vinogradova (Naléhavé úkoly sovětské literární vědy) a B. Tomaševského (Jazyk a literatura). V. V. Vinogradov zdůrazňuje specifičnost literatury jako umění slova, v němž se ekonomické vlivy mohou projevit jen v těch formách, které jsou dány jeho vnitřními vývojovými zákony. Zabývá se dále poměrem uměleckého jazyka k jazyku celonárodnímu, k dialektům, k jazyku dob minulých atd. Potom se obrací k problematice jazykových stylů jako základny, na níž jsou vybudovány a vnímány jazykové projevy; podle něho je vědecké zpracování stylistiky jazyka nezbytným předpokladem rozvoje jazykové kultury. Dále se Vinogradov zabývá podstatou obrazně umělecké funkce jazyka a jejím poměrem k funkci sdělovací; ve vývojových zákonitostech prostředků slovesně umělecké obraznosti vidí výraz národní specifičnosti literatury. Konečně si všímá poměru stylu k světovému názoru a ideovému záměru spisovatele, pojednává o poměru jazykového pojmenování k stylistickému ovzduší uměleckého díla a o synonymických prostředcích jazyka.

B. Tomaševskij, badatel o otázkách poetiky a stylu, založil svou stať více historicky. V úvodu se pokouší objasnit vznik moderní ruštiny a jejího stylistického rozlišení, proces, ve kterém měla literatura tak významnou úlohu, a sleduje dále poměr jazyka literárních děl k jazyku spisovnému a lidovému. Vymezuje okruh otázek, kterými se podle jeho pojetí musí zabývat stylistika, všímá si různých způsobů využití synonymních prostředků jazyka a dostává se až k metodám rozboru slovesného díla. — S článkem B. Tomaševského nelze souhlasit bez [239]výhrad. Tak na př. jsou rozpory v jeho výkladech o spisovném jazyce a podmínkách jeho vzniku. Již v SSSR byly vysloveny námitky proti jeho výkladu historického poměru církevní slovanštiny a spisovného ruského jazyka. Podle našeho názoru není možno beze zbytku ztotožnit stylistické zabarvení slova s expresivností, jak to činí Tomaševskij; expresivnost se sice projevuje jako stylistická hodnota, avšak jsou i stylistické slovní rozdíly, které nemají expresivní povahu. Přes tyto výhrady je však stať B. Tomaševského, stejně jako i Vinogradovova, cenným přínosem k řešení stylistické problematiky.

Základním theoretickým postojem se oběma statím blíží Levinova soustavná studie O jazyce uměleckých děl, myšlená jako návod k rozboru literárního díla. Rovněž studie A. I. Revjakina (Jazyk jako prvek literárně uměleckého slohu) se zabývá problematikou literárního rozboru. Soustřeďuje se na otázku básnického jazyka jako prostředku k vyjádření sociálních idejí a zdůrazňuje obraznou povahu jazyka v uměleckých dílech. Velmi poučný je Revjakinův rozbor básnického přívlastku (epitheta). Revjakin ukazuje, jak se v povaze tohoto prostředku uměleckého jazyka obráží umělcovo pojímání skutečnosti a jeho ideový záměr. Rozlišuje epitheta konkretní a subjektivní; jeho určování je však někdy poněkud schematické; je nutno mít na paměti, že obě tyto kategorie nejsou od sebe ostře odděleny, nýbrž plynule přecházejí jedna v druhou, a že obrazná složka často dodává subjektivní ráz i konkretnímu epithetu.

Kromě překladů sovětských statí obsahuje sborník úvodní články akad. Fr. Trávníčka a M. Jelínka. Trávníčkův článek je pro českou jazykovědu zvláště důležitý tím, že se v něm kritisuje idealistický názor strukturalismu na umělecký jazyk. Stať M. Jelínka seznamuje čtenáře s průběhem sovětské diskuse o jazyce literárních děl. Velmi cennou součástí sborníku je také soupis sovětských prací o uměleckém jazyce od poloviny r. 1950 do konce r. 1951, který sestavil Z. Smejkal.

Celkem je možno hodnotit sborník jako přínos pro naši literární vědu a kritiku i pro jazykovědu a jako pěknou pomoc naší socialistické literatuře. Sovětské stati přinášejí četné podněty metodologické a jsou naší jazykovědě i literární vědě pobídkou k intensivnější práci v této oblasti. Naše jazykověda dosud nevěnovala otázkám literárního stylu tolik pozornosti, kolik si pro svůj význam zasluhují. Máme málo soustavných prací o jazyce klasiků naší literatury. Velmi kusé je nejen naše poznání vývoje stylů spisovného jazyka, nýbrž i naše znalosti stylistické diferenciace prostředků současné spisovné češtiny. Bude úkolem české jazykovědy, aby tyto mezery co nejdříve vyplnila. Je pro ni velkou výhodou, že se může opřít o zkušenosti jazykovědy sovětské, v níž má bádání o stylistické problematice starou a dobrou tradici.

Naše řeč, ročník 36 (1953), číslo 7-8, s. 235-239

Předchozí Karel Hausenblas: Akademická mluvnice spisovné ruštiny

Následující Vladimír Ženatý: Jazyková výchova v učebnicích pro školy třetího stupně

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1