Časopis Naše řeč
en cz

Psaní ruských jmen v češtině

Bohuslav Havránek

[Články]

(pdf)

-

Ruských jmen, osobních i místních, v našem tisku od osvobození samozřejmě stále přibývá, úměrně se stoupajícím významem Sovětského svazu pro celý náš život. Není však jejich psaní ani důsledné, ani jednotné, jak by toho právě vyžadoval jejich význam. Proto píši tento příspěvek; přináší návrh na normování jejich psaní v běžném našem tisku.

Značná část ruských jmen neskýtá při přepise do češtiny žádných obtíží a také jejich psaní u nás nijak nekolísá; píšeme bez rozpaků a jednotně Lenin, Stalin, Leningrad, Puškin, Lermontov, Tolstoj a p. Také zpravidla v běžném našem tisku nekolísá psaní Turgeněv, Někrasov, Oněgin, Fadějev a pod. Ale už u slov typu Fadějev setkáváme se nejen s psaním Fadějev, Poležajev, Katajev a pod., které má nespornou převahu, nýbrž i s psaním jiným, třebaže řidším, a to Griboedov, Kataev a pod. Často se píše Bělinskij, Rěpin, Sergěj, ale také Belinskij, Repin, Sergej; naprosto beznadějně kolísá psaní Prokofjev i Prokofěv, Vorobjev, Vorobjov i Voroběv, Potěbňa i Potěbnja, Baťuškov i Batjuškov a p. Je jistě třeba dosáhnout zde jednoty, která by vyhovovala zvukovému a grafickému skladu těchto slov v češtině, ale neporušovala nad nutnou potřebu jejich spojení s výslovností a pravopisem ruským.

Přesný a jednotný způsob přepisování ruských jmen — a rovněž vůbec ruských titulů knih, citátů a pod. — existuje, anebo lépe, může existovat u nás ve spisech vědeckých. Vědecké naše instituce a knihovny, většina vědeckých časopisů řídí se přepisem navrženým těsně před druhou světovou válkou příslušnou komisí Slovanského ústavu a přijatým obecně za normu. Otištěn je v Slavii, časopisu pro slovanskou filologii, v roč. 17, 1939-40, str. 317 n. Pokud se v takovémto vědeckém tisku vyskýtají odchylky nebo kolísání, jsou to prostě případy nedodržování přijaté normy.

Této normy nelze však užívat pro psaní ruských jmen, která jako nezbytná součást našeho veřejného a kulturního života přecházejí do česského kontextu v novinách, v časopisech, v knihách širšího významu než úzce odborného. Proč? Odborně řečeno — není to transkripce (přepis), ale transliterace, t. j. přepis písmen ruské azbuky písmeny latinskými, doplněnými značkou měkkosti ’ (za ь); je stanoven tak, aby bylo možno bez jakýchkoli potíží nebo váhání příslušné slovo zpětně přepsat do azbuky, a je v souhlase, až na nepatrné změny, s návrhem samé Akademie věd SSSR pro takový přepis azbuky do latinky (pro [42]vědecké účely). Je jasné, že je takového přepisu třeba pro účely vědecké, bibliografii, katalogisaci vědeckých knihoven a pod. — V tomto způsobu přepisu píše se pouhé e všude tam, kde se píše — v souhlase s dnešním ruským pravopisem — e v ruštině. Tedy se přepisuje Turgenev, Nekrasov, Fadejev a p., a stejně i Belinskij, Repin, Serov; píše se — přesně podle psaní ruského — Potebnja, Tjutčev, Batjuškov, Brjusov, Dobroljubov a p. Jen za ruské e na začátku slova a uvnitř po samohlásce se píše je (protože má zde ruština ještě jiné e — obrácené [э] —, které označuje jen e); tedy píšeme Jevgenij, Vestnik Jevropejskij, Gribojedov, Katajev a p. Píše se důsledně ja, ju za příslušná zvláštní písmena azbuky. Ruština dále, jak je známo, označuje měkkost souhlásek na konci slova a před souhláskou t. zv. měkkým znakem, rovněž před ja, ju, je (psaném ovšem pouhým e) se skutečným j; tento znak označuje se v přepise značkou měkkosti výše uvedenou, tedy Gogol’, Kuban’, Gor’kij, Kol’cov, Vjaz’ma, Ul’janov, Il’jič, Prokof’jev, Grigor’jev, Afanas’jev atd.; jen v této situaci se i přepisuje ji, jinde vždy jen písmenem i. Ruské přízvučné e, které se vyslovuje o nebo jo, píše se stejně jako každé jiné »e«, tedy e, resp. je, ale může se vyznačit dvěma tečkami, jak se někdy děje i v azbuce; na př. Fedorov, Bogatyrev, Jelkin, Vorobjev nebo Fëdorov, Bogatyrëv, Jëlkin, Vorobjëv. — Tato transliterace nejen umožňuje zpětný přepis do azbuky, ale umožňuje i přesnou výslovnost takových jmen a slov, ovšem jen v té míře, jak ji vyznačuje sám ruský pravopis, — tedy nikoli na př. přízvuku — a jen pro toho, kdo vztah ruského pravopisu a výslovnosti zná. Neohlíží se ovšem na počeštěnou výslovnost takových slov, ani na zásady českého pravopisu, nehledíme-li k užívání diakritických znamének v písmenech jako š, ž…

Avšak nám zde jde o vyslovování a psaní ruských jmen, osobních a místních, v běžném českém kontextu. Zde je nevyslovujeme rusky, nesnažíme se a nemůžeme se snažit o přesnou ruskou výslovnost; jde jen o vhodnou výslovnost českou. Dále nemůže zde psaní spoléhat na to, že český čtenář zná ruský poměr grafického obrazu a zvukové jeho realisace, nýbrž musí se opírat o týž poměr v češtině obvyklý. Zkrátka pro tyto účely běžného užívání takových jmen v českém kontextu jde nám o to, abychom písmeny u nás obvyklými a na podkladě zvyklostí českého pravopisu, t. j. českého poměru plánu grafického a zvukového, vystihli takovou českou výslovnost, kterou v rámci českých zvukových zvyklostí lze pokládati za správné vystižení ruského slova.

Obecně zde platí totéž, co platí vůbec pro výslovnost nečeských slov, — pokud vcházejí v běžné české vyjadřování a nejde o pouhé citáty —, že je totiž vyslovujeme s českým přízvukem a intonací a pomocí těch hlásek, které čeština má; na př. nevyslovujeme francouzské [43]ani polské nosovky, anglické nebo německé souhlásky s přídechem (kh, …), srbské ć se vyslovuje jako č atd.

Rovněž tak tedy nevyslovujeme ruské tvrdé l ani ruské měkké souhlásky, které nemáme v češtině, ale ovšem beze všeho zachováváme měkké ň, ť, ď tam, kde je v ruštině. Proto také bez jakéhokoli kolísání píšeme Gogol, Gorkij, Kolcov a pod. a vyslovujeme je s českým r, l (skloňujeme dokonce jméno Gogola podle tvrdého typu), třebaže zde je v ruštině měkké l a měkké r — protože čeština měkké l a r prostě nemá. Avšak na druhé straně — v běžném českém kontextu — označujeme měkké ň, ď, ť, a to způsoby v češtině obvyklými. Píšeme tedy bez kolísání, jak jsem již výše uvedl, Turgeněv, Někrasov, Fadějev a pod., třebaže se tím liší české psaní od ruského (v ruštině se zde píše ne, de), protože česky psané ne, de, te bychom čtli tvrdě a není zde s hlediska češtiny pražádného důvodu k tomu, abychom nezachovávali výslovnost měkkou. V souhlase s tím bude nejlépe psáti také Potěbňa, Ťutčev, Baťuškov, Poťomkin — ač zde v ruštině píšeme nja, tju atd. a Potemkin s te (të, vyslovovaným ťo). Rovněž měkké ň, ď, ť píšeme na konci slov nebo uvnitř před souhláskou, kde se v ruštině označuje měkkost měkkým znakem, na př. ploščaď. Naproti tomu budeme ovšem psát nep, kde je v ruštině tvrdé ne.

Jiný je poměr mezi ruštinou a češtinou u ostatních ruských měkkých souhlásek, t. j. měkkých retnic b, p, m, v, f, měkkých zubnic s, z, měkkých likvid r, l a měkkých zadopatrových k, g, ch; v ruštině se i po nich píše e, i (ja, ju), a tím se označuje v písmě jejich měkkost. Zachováme v češtině po nich psaní i, a tím alespoň grafický rozdíl mezi slabikami bi… a by…, sy… a si…, ty… a ti… v duchu českého pravopisu, ale bez rozlišení ve výslovnosti.

Jak však máme psáti slabiky s e, jako Sverdlov, Mendělejev, Pisemskij, Veselovskij, Lermontov atd.? Zpravidla zde píšeme jen e tak, jako píšeme Turgeněv s -ge-. Měkká ruská výslovnost pak zde není v písmě označena — tak jako není u l, r v jménech typu Gogol, Gorkij. Ovšem, kdo rusky zná, nemůže zde být na pochybách, že zde — s hlediska ruského — měkká souhláska je (protože je prostě před každým e s výjimkou exklusivních cizích slov).

Setkáváme se však často v starší době i dnes také s psaním ě po těchto hláskách, jako Bělinskij, Pobědonoscev, Sěrov, Rěpin, Sergěj a pod. V starém ruském pravopise platném do r. 1917 se totiž právě v těchto jménech, které jsme uvedli, psalo písmeno odlišné od e, totiž ě, třebaže výslovnost slabik, kde se psalo ě a kde e, byla naprosto stejná. Tehdy podle tohoto předrevolučního pravopisu vznikl u nás usus psát za takovéto ruské ě i v češtině ě, a psáti tedy Bělinskij atd. Avšak v ruštině ani tehdy před Velkou revolucí nebyl zde ve výslovnosti žádný rozdíl mezi slovy, kde se psalo ě a kde e, a v novém pravopise [44]ruském se vesměs píše pouze e. Byl-li tedy dříve rozdíl mezi psaním na př. a ge v slovech jako Sergěj a Turgeněv dán jen ruským pravopisem a nikoli výslovností, není dnes podložen vůbec ničím, ani pravopisem, ani výslovností.

Kdybychom dnes v takových slabikách, jako jsou be…, se…, re, le, ge…, chtěli psát ě a ne e, abychom naznačili ruskou měkkou výslovnost, pak bychom ovšem museli toto ě psáti všude místo ruského e a nikoli jen za ě podle starého pravopisu. Museli bychom tedy psát Turgěněv, Věsělovskij, Svěrdlov, Pisěmskij atd., také Sěrgěj a nikoli jen Sergěj, jak zpravidla i dnes čteme. Tak nepíše dnes opravdu nikdo; ti, kteří dnes píší ě — a odůvodňují toto psaní právě měkkou ruskou výslovností —, píší tak nedůsledně a jen někde (nejčastěji přece jen tam, kdy bylo v předrevolučním pravopise ono staré ě). Bylo by také takové důsledné psaní s ě zbytečné; v češtině proto měkké s, z, r, l, k, g, ch přesto vyslovovat nebudem, jako nevyslovujem měkké l, r v jméně Gogol a Gorkij.

Jedině by bylo možno namítat, že snad má smysl psáti tak po retnicích, tedy v slabikách bě, pě, mě, vě, fě, protože zde v češtině rozeznáváme be… a bě…; ovšem nesmíme zapomínat, že v češtině vyslovujeme pě… jako pje… (se skutečným j), v slabice dokonce mňe, tedy odlišně od výslovnosti ruské. Výslovnost českého bě (bje) neodpovídá ruské výslovnosti v jméně Belinského, nýbrž ruskému psanému b’je, f’je (jako Prokofjev). Proto je účelnější zůstat při grafickém obraze ruském a psát Belinskij, Sverdlov atd.

Poněkud jiná je situace s těmito měkkými souhláskami v ruštině, když po nich následuje a, u; v ruštině se tu píše bja…, bju…, tedy Rjabinin, Dobroljubov, Brjusov a pod. Zde, ač nemáme v češtině příslušné měkké souhlásky, je vhodné zachovat alespoň grafický obraz ruský, protože ruština má zde možnost dvojích rozdílných slabik: ba-bja, ra-rja, bu-bju…

Podobně má ruština dvojici e-je na začátku slova a po samohlásce uvnitř. Protože i v češtině jasně lišíme v takové poloze e a je, budeme zde jasně lišit e a je i ve psaní ruských jmen, a píšeme tedy — jak se zpravidla děje — Jevgenij, Gribojedov, Katajev, Poležajev. V téže poloze ovšem píšeme — ve shodě s ruským písmem i výslovností — ja, ju, jako Majakovskij.

Vyskytne-li se v ruštině je, ja, ju, ji (se skutečně vyslovovaným j) po souhlásce, označuje to ruština zřetelně graficky, aby se takové případy odlišily od pouhého e, a, u, i s předchozí měkkou souhláskou. Zde můžeme v češtině — úplně ve shodě s českou výslovností — zachovat i v písmě zřetelné ruské psaní je, ja, ju, ji a psát jak Prokofjev, Grigorjev, Afanasjev, tak Uljanov, Iljič a pod. V češtině bychom ovšem vyslovili slova s bje (s je po retnicích) jako Prokofjev stejně, kdyby[45]bychom je psali s bě, fě (jak se také někdy píší). Ovšem, kdo píše Bělinskij, Pobědonoscev, nemohl by psát stejně s bě, fě i tato jména se skutečným je, jako Prokofjev, protože by pak stíral veliký rozdíl, který tu je v ruštině ve výslovnosti i v písmě. Navrhujeme sice psát v první řadě be … (Belinskij), a proto bychom zde mohli psát bě (Prokofěv), ale bylo by to zbytečné odtrhování těchto slabik bě… od jiných, které jsou v jménech jako Afanasjev, Grigorjev, kde bychom ě dobře — s hlediska českého psaní — psáti nemohli, a od případů s ja, ju, ji (Uljanov, Iljič).

V duchu tohoto psaní ja, ju po všech souhláskách kromě ň, ď, ť a psaní je, kde se vyslovuje skutečně »je«, i ruské e (ë), vyslovované »o, jo«, píšeme jo — i zde rozlišuje ruština ro - rjo, o - jo… Píšeme tedy Fjodorov, Jolkin, Solovjov, Vorobjov (ale Poťomkin), pokud ovšem ruskou výslovnost v písmě neoznačovanou známe; nebude tak strašnou chybou, napíše-li zde někdo vlivem ruské grafiky e (anebo je za podmínek výše uvedených).

Jediná potíž v popsaném způsobu přepisu je v tom, že není rozdílu mezi ja, ju, jo se skutečným j a jejich psaním, kde v ruštině značí jen měkkou souhlásku po souhláskách, které v češtině nejsou měkké, jako na př. mezi Uljanov, Vorobjov (se skutečným j v ruštině) a Ljapunov, Fjodorov (kde ja, jo označuje jen měkké l’ a f’). Protože však v češtině ani nemáme měkké l’ (a jiné souhlásky ve výslovnosti), ani nemáme znak měkkosti pro ně v pravopise, nemůžeme zde prostě tento rozdíl zachovat ani v písmu, ani ve výslovnosti. Ve vědecké transliteraci se tento rozdíl zachovává, jak je výše uvedeno.

Tento návrh na důsledné a jednotné psaní ruských jmen v češtině není nový: v zásadě jen sjednocuje dosavadní usus. Je také již v praxi vyzkoušen; důsledně je realisován v českém kontextu ve všech časopisech, v jejichž redakci jsem, a rovněž v překladech z ruštiny vyšlých v nakladatelství Svoboda, které jsem revidoval.

Shrnujeme: Označujeme v češtině v písmě jen měkké ď, ť, ň — tím, že píšeme dě, tě, ně, ni …, ňa …, ňu …, ňo …, ň …; jiné měkké souhlásky neoznačujeme a píšeme prostě — nenásleduje-li samohláska — l…, s následujícím »e«, »i« le…, be…, se…, li…, ale zachováváme ruské ja, ju, jo (psané e, ë), tedy pja…, sja…, lja…, pju…, pjo… E tam, kde se vyslovuje skutečně jako je, přepisujeme je (Jevgenij, Katajev, Grigorjev), a to i po retnicích (Prokofjev) a rovněž tam, kde se vyslovuje jo, přepisujeme jo (Jolkin, Vorobjov).

Pozn. Jména ruská — původu neruského — píšeme přepisem podle ruského způsobu psaní, a nikoliv podle předpokládaného původního pravopisu neruského, tedy Erenburg (nikoli Ehrenburg, jak i občas čteme), Dal (a nikoli Dahl) a pod.

[46]Není třeba obšírně dokládat, že ve psaní ruských jmen je u nás dosud nejistota, ba zmatek; je to obecně známo. Přece však na důkaz toho, že výtky nedůslednosti, nejednotnosti, ba přímo chyb v tomto přepisování jsou plně oprávněné, uvádím několik příkladů ze dvou publikací, které se mi dostaly do rukou, když jsem tuto stať napsal.

V první z nich čteme naprosto nezvyklý přepis ruského měkkého l v místním jménu Jaroslavlj, ale zcela obvyklý s pouhým l v jméně Suzdal, ač obě jména se stejně v ruštině píší i vyslovují; píše se Proletarij, ale prolětarskich architěkturov, a s měkkým le psaným se setkáváme i v jiných dokladech (ač ovšem se píše jen Lenin) — naproti tomu měkké re se píše jen re (Andrej, sovreměnnyj); vidíme zde psaní ě za e po retnicích, na př. Burevěstnik, Izvěstija (kde jde o ě podle starého pravopisu), ale opět také psaní pouhého e, jako Petěrhof, Vesnin. Ruské -ija se píše nejen -ija (vozněsenija), ale dokonce také ia (Asociacia místo Associacija); píše se Jerevan (správně), ale také Erevan (chybně; bylo by možné jen Erivaň podle staršího ruského způsobu).

V druhé publikaci vidíme ě nejen po zubnicích (Děržavin a p.), ale i jinde: Sergěj, Bělgorod, Rěpin, Sěrov, Vruběl (hlavně za ě starého pravopisu). Rozmach tohoto — ovšem nedůsledně psaného — ě dostoupil takové síly, že se s ním setkáváme i v jméně ukrajinského akademika Běleckého, ač v ukrajinštině zde žádné měkké b není, ba proniklo i do přepisu jmen a slov bulharských, jako zavětite, otěčestvenijat, pěrvo (v prvním slově se alespoň kdysi — ale dávno — ě psalo, ale déle se psalo v koncovém -tě, kde opět není, avšak v druhých slovech ě není a nikdy nebylo, a také nejde o měkké souhlásky). To poruštění bulharštiny postupuje tam i dále a čteme Na proščavane (s rus. šč místo bulh. št), Levskij, Georgij, ač bulharský revolucionář se jmenoval Levski a v bulh. je Georgi.

Jde o publikace vážného rázu, věcně správně informující, které vydaly instituce povolané k tomu, aby u nás šířily a propagovaly správné poznání Sovětského svazu a slovanských věcí vůbec. A přece přepis ruských jmen je i v nich značně chaotický — a sotva nás může utěšit to, že přepis bulharských je ještě chaotičtější. Jak pak vypadá přepis v tisku, který je k věci samé vzdálenější, v novinách a pod.! Nacházíme tam často i v jediném slově dvě tři chyby.

Ovšem musíme uznat, že je chyba i na nás, že jsme my filologové dosud normu pro běžnou potřebu přepisu nestanovili; proto ji v tomto článku navrhujeme.

Naše řeč, ročník 33 (1949), číslo 3-4, s. 41-46

Předchozí Sdělení redakce

Následující Kvido Hodura: Václav Ertl

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1