Časopis Naše řeč
en cz

Výklady slov

Václav Machek, BHk (= Bohuslav Havránek)

[Články]

(pdf)

-

Hradečtí „votroci“

„Hradečáci mají privilej na slůvko votroku“ — tvrdil Ignát Herrmann (viz Příruční slovník j. č.) —, totiž je-li ono „nadávka nebo žertovné oslovení“ (PS), „neurážlivá přezdívka“ (Váša-Trávníček). Zdá se, že k tomuto oslovení jsou Hradečané ochotni se hlásit s jakousi krajanskou hrdostí, domnívajíce se, že je to vskutku zvláštnost jejich města. Lidé žijící mimo oblast těchto „votroků“ se pak dokonce i domnívají, že to je něco takového, jako je pražský „pepík“, ostravský „chachar“ atd., t. j. že to je označení původně míněné velmi nevlídně, zmírněné ale časem, takže je v Hradci dokonce nošeno se sebevědomím. A že to [135]by pak řadilo Hradec i po této stránce do sousedství velkých měst (což by Hradečtí neodmítali).

Pokusím se toto vše uvésti na pravou míru a přitom se podívati i na původ toho slova. Především není správné, že to je zvláštnost Hradce Králové. V Kottově slovníku II 447 (z roku 1880) je uvedeno, že to je „nadávka u Bydžova, Tábora, Hradce Králové atd.“ I když vynecháme Tábor jakožto pochybný v této věci, zbude Bydžovsko a pak ono „atd.“ Znám tuto nadávku i ze svého rodného kraje (t. j. severní části okresu hořického), kde je zcela běžná; není tam donesena z Hradce, protože můj kraj do Hradce v starší době nikdy netíhl, spíše do Jičína. Nepochybuji, že bude dobře známa na dosti velké oblasti severovýchodních Čech, ale hranice udati nedovedu; toto by mohlo býti vděčným úkolem pro dialektologický výzkum v Ústavu pro jazyk český. Co pak se týká významu, je-li to v Hradci „žertovné oslovení“, u nás žertovné může být také, ale jen málokdy. Pokud se pamatuji, užívá se toho slova asi takto. Chlapci se seperou, poražený pak zpovzdálí vyhrožuje vítězi: Počkej, ty votroku, já ti to voplatím! Mladé chase cizí ovoce není příliš svato, a tak rozezlený majitel volá za prchajícími: Jen se mně tady eště jednou ukažte, vy votroci, tak uvidíte! Byla-li dívka příliš vyběravá, ale nakonec volila špatně, „to si vzala pěknýho votroka!“, byl-li to hrubián, lenoch nebo opilec. Provede-li mladík nebo muž nějaké hrubství, zlodějství, ukáže-li nevděk: Je to ale votrok, ten Honza Prášilů! Totéž by se řeklo s pohoršením, k němuž by byl přimíšen obdiv a uznání, kdyby šlo o odvážné šibalství a pod. Třeba dodati, kdy se toho slova neužívá: nikdy o ženách! Není žádné odvozeniny pro osoby ženské, není ani abstrakta: je v mém nářečí slovo votročina, ale tím se míní těžká, málo placená práce. Nepamatuji se, že bych kdy byl slyšel užíti slova votrok o člověku starém, i kdyby jinak příčina k tomu byla. Jakožto „žertovné oslovení“ je votrok možné jen v takových případech, kde se konstatuje nebo tuší nějaká nekalost, šibalství, úskok: Co zas máte za lubem, vy votroci? Kdybych měl hledati přesná synonyma, byl bych na rozpacích. V některých případech by to mohl být darebák, ale ne vždy: onen poražený chlapec nevidí ve vítězi darebáka. Ani mizera nebo něco podobného. Pro „votroka“ by jeden druhého nikdy nežaloval, a stalo-li se kde, že přičinlivý advokát přece jen dovedl za „votroka“ někoho k soudu, je to výjimka potvrzující pravidlo. Nikoho by však u nás nenapadlo, osloviti někoho druhého, třeba i nejlepšího přítele, takto žertem bez příčiny. Řekl-li bych mu Kam deš, ty votroku?, již tím bych naznačil své domnění, že jde za nekalým cílem, nebo bych tím dělal narážku na jeho už známou vlastnost, dělat „nekaloty“.

A nyní si položme otázku o původu toho slova. V našich slovnících je toto „hradecké“ slovo uváděno v témže článku co otrok „rab“, takže čtenář nutně má dojem, že „hradecký“ význam a usus asi vyplynul z vý[136]znamu „rab“. Otrok je v spisovné češtině vskutku jenom „rab“ (lat. sclavus). Dá se nahoře vylíčené užívání slova votrok spojit nějak s významem „sclavus“? Je pravda, že otrokům se přičítají nízké mravní vlastnosti, v antické komedii jsou to vychytralí šejdíři, kuplíři atd. Je známo i to, že se jisté vlastnosti naší povahy přičítaly kdysi účinkům předpokládané tuhé poroby, v níž Slované prý žili pod panstvím zprvu Turkotatarů, pak Germánů. Ale tato domněnka o příliš tuhé porobě se rozplynula. Je však jisto, že naši předkové instituci otroctví znali, sami měli své otroky, jenže „sluhové, rabové a otroci slovanští … nebyli otroky ve smyslu klasických otrokářských řádů starověku. Musili pro pána pracovat — to bylo hlavní. Avšak nebylo tu vyspělého práva, které by úplně zrušovalo a vyhlazovalo jejich postavení jako možných subjektů práv a závazků ve smyslu na př. římského servus nullum caput habet“ (V. Vaněček, Prvních tisíc let, Praha 1949, 72). Lze říci, že v nynější době slovo otrok ve významu „rab“ zná český lid jen skrze školní výchovu, neví však nic o tom, že někteří lidé s otroctvím spojují špatné vlastnosti (pokrytectví, lstivost, hrubost) a špatné návyky. Našemu lidu otrok znamená jen raba, člověka rabsky poddaného pánovi. Kdyby tedy toto východočeské votrok znamenalo vlastně raba s nízkými vlastnostmi, musili bychom věřiti, že ten význam se mezi lid dostal nedávno z naukové literatury. To však je svrchovaně nepravděpodobné. A kdyby ten význam byl v lidu bez původu literárního, bylo by to tím podivnější! Také naprosto nelze mysliti na to, že by se tato „nadávka“ byla udržela z té staré doby, kdy u nás bylo ještě otroctví.

Na štěstí není tu nic takového. Slovo otrok mělo v nejstarší době i druhý význam: chlapec, mladík (nedospělý). Je důležité, že ten význam má dosud i v sousední polštině: znamená tam ‚chlapec, výrostek, mládenec, syn‘; otroczyca je ‚dcerka, dívčina‘ a užívá se toho slova i hanlivě o mužském (Karłowicz, Slownik gwar polskich III, 484). Tyto polské významy i polské zhrubění významu jsou pro nás poučné. Naše východočeské votrok nebude nic jiného než stejný případ jako v sousední polštině: není to „sclavus, rab“, ale pouze „kluk“ nebo „chlap“ v zhrubělém pojetí. Vskutku se kluk nebo chlap dá dosaditi do vět výše uvedených a všech ostatních, které se kdy v ústech lidu se slovem votrok vyskytnou.

Význam „kluk“ nebo „chlap“ se dá bez nejmenší nesnáze vyvoditi z dávného významu slova otrokъ: to označovalo u starých Slovanů ne raba, ale mužskou osobu nedospělou, chlapce, mladíka. Pro raba byl termín orbъ, (z toho české rab), příbuzný s něm. Arb-eit (práce), neboť za otrokářské éry těžká práce svalována právě na raby. Mám za to, že to je termín cizí, „praevropský“, přejatý od staršího, neindoevropského obyvatelstva Evropy. Naproti tomu otrokъ bylo původně něco jiného. Poznalo se již dávno, že obsahuje předponu ot-, znamenající odloučení, vynětí, vzdálení od něčeho (vězí v nč. předložce od), a útvar od kořene [137]rek- (který je v stč. řéci, nč. říci ‚vyřknouti‘). Znamenal tedy ‚otrok‘ toho, kdo musí býti mimo rok (= rokování), kdo nemá práva mluviti v miru (t. j. asi obecní radě) ani v jiných závažných jednáních. Tento nedostatek práva mluviti v miru se týkal ovšem jak chlapce za doby nedospělosti (myslet tu na dívky nikoho ani nenapadlo — tím se možná vysvětlí, že nemívá odvozeniny pro dívku a ženu; rovněž se nevztahuje na malé děti: ruské otrok je právě chlapec mezi 7 a 14 lety!), tak i samozřejmě sluhů, nevolníků, rabů (ti práva mluviti v miru neměli po celý svůj stav nesvobody, t. j. zpravidla po celý život). Tak se stalo, že jméno otrok mohlo být v některých slovanských jazycích (jako právě u nás a v ukrajinštině) zúženo jedním směrem na pojem „rab“ (tu pak staré rab z lidové řeči vytlačeno), v jiných pak druhým směrem na pojem „nedospělý muž“ (tu pak se tvoří odvozeniny jako staroslověnské otročr, bulh. otroče, ‚dítě‘; toho rázu je i ono pol. otroczyca).

Ještě slovíčko o významu „chlap“. Mohlo by se namítnout, jestliže ty votroku znamená „ty chlape“ (je-li proneseno k velkému člověku), že se tu vyšlo z pojetí slova chlap takového, jaké má chłop v polštině, totiž „nevolník, poddaný, sedlák, venkovan“. Ani to by nebylo správné, neboť chlap sice v češtině takový význam v staré době mělo, ale my vystačíme se zjištěním, že u mladíků hranice mezi pojetím služebnosti a pojetím nedospělosti nejsou příliš určité: viz pachole, pacholík a proti tomu pacholek; východoslovenské parobok je prostě jen mladík, ač je odvozeno od rob = rab; lašské parobek je i čtverák, šelma (srv. č. chlapík). Jak lze vidět na slově pacholek, ta slova snadno mohou podlehnouti zhrubění, jindy zas (u chlap) zjemnění: máme hrubé chlap, ale nehrubé chlapec, chlapík. V případě, kdy ty votroku! nahrazuje rovnocenné „ty kluku!“, jde o prosté zhrubění, vyložitelné oprávněným rozhorlením. Když pak ty votroku! se vztahuje na člověka už dospělého, jde o situační věkové rozšíření (rovněž snadno pochopitelné) zhrubělého významu „kluk“ na význam „chlapík“ (jde-li o chytré šibalství) nebo na význam „chlap“ (jde-li o hrubství a pod.).

Je-li tomu tak, máme v severovýchodních Čechách zachován — ve zhrubělé formě — druhý starobylý význam slova otrok, totiž význam „nedospělý člověk, chlapec, mladík“, význam to — pokud můžeme soudit z dosavadních pomůcek — ve spisovném jazyku jinak u nás nedochovaný; máme tedy před sebou pěkný významový archaismus. Polská obdoba činí ten zjev ještě zajímavějším. Ten archaismus se mohl udržet jen tím, že jazyk použil slova v novém odstínu (zhrubělém): když staroslovanská právní instituce „miru“, k níž se slovo ot-rokъ vztahovalo, u nás zanikla — a s ní i jasná hranice mezi člověkem nemajícím právo „roku“ a člověkem to právo majícím —, slovo otrokъ ztratilo svůj podklad a jeho význam „nedospělá mužská osoba“ měl zaniknouti. Jazyk tu však provedl pozoruhodnou konservaci tím způsobem, že převedl to slovo do sféry [138]emocionální a přidělil mu skromnou funkci nahrazovati slovo chlap(ec) při rozhorlení.

 

Poznámky.

1. Nelze ovšem tak zcela pominout předpoklad, že jde o synonymum se slovem ‚chlap, chlapík‘ ve významu nevolníka, které pak přejalo i jiné jeho významy, jak je u emocionálních názvů obvyklé. Prof. Machek předpokládá, že užití ‚ty votroku‘ o dospělém člověku je „situační věkové rozšíření“, ale stejně je možný i postup opačný, že oslovení týkající se dospělého člověka lze přenésti na výrostka. Pro to je dokladů dost. — Srov. také citované v článku parobek, parobok o mladíku.

Za takovéhoto předpokladu bychom se nemuseli utíkat k tak starobylému archaismu lokálně jen zachovanému; takový archaismus je sice možný, ale potřeboval by hlubší historické zdůvodnění. Takto je jeho pravděpodobnost slabá.

BHk

2. Když slovo otrok prošlo významovým vývojem nahoře naznačeným, ustálilo se v spisovné češtině ve významu „rab“. Mám za to, že i po dokončení tohoto vývoje jazyk dobře rozlišoval významově slovo otrok, název to pro nevolníka doby otrokářské (u nás arci jen „patriarchálního“ otrokářství), od slova chlap, jednoho z názvů pro nevolníka z doby feudální. Slova chlap a otrok nebyla nikdy zaměňována, nebyla synonymní, a proto se nemohu přikloniti k názoru prof. Havránka, že by u tohoto východočeského slova votrok šlo o synonymum se slovem chlap(ík) ve významu nevolníka, a tedy pak, rozumím-li dobře, o hrubé užívání slova otrok, vzešlé napodobením hrubého užívání slova chlap (u něhož je dobře doloženo již od doby staročeské).

Že tu východní část Čech zachovala něco stejného jako sousední polština, nemůže překvapit, je to patrně přežitek z doby, dokud polšina nebyla ještě vytlačena z Dolního Slezska němčinou. Dokud se tedy v staré době mluvilo hned za Krkonošemi a za Kladskem polsky, přesáhl tento odstínový posun u slova otrok z polské oblasti (kde bylo jeho středisko a kde je souvislost s významem „nedospělý chlapec“ zcela patrná) k nám do východní části Čech. Jiné historické zdůvodnění této česko-polské shody nelze podati, neboť z našich textů se tento vývoj doložiti nedá, aspoň dosavadní nám přístupné pomůcky, jak jsem naznačil v posledním odstavci, nám nic neposkytují. Tento nedostatek musí tedy být nahrazen poukazem jazykově zeměpisným. Dodávám, že by tu bylo velmi na prospěch, kdyby mohly býti přesně zjištěny hranice oblasti, kde se slova votrok takto užívá.

V. Machek

Naše řeč, ročník 35 (1951), číslo 7-8, s. 134-138

Předchozí Milan Romportl: Výslovnost ruských vlastních jmen v češtině

Následující Jaroslav Voráč: K jazykovému zeměpisu Čech

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1