Jazyk zákonů

[Drobnosti]

(pdf)

-

V minulém ročníku Naší řeči jsme se zmínili o tom, že se usiluje o to, aby naše nové zákony byly psány češtinou správnou a srozumitelnou. Nedávno vydaná publikace ministerstva informací a osvěty Poslanci Národní fronty o rodinném právu a text zákona nám dává možnost všimnout si podrobněji jednoho konkretního případu. Máme-li posoudit nový zákon jako celek, musíme říci, že se v podstatě podařilo stylisovat věc „přístupně, srozumitelně a pochopitelně“, jak to zdůrazňovali jednotliví poslanci ve svých řečech v Národním shromáždění. Plným právem tedy „ústavně právní výbor ocenil také návrh zákona po jeho [113]jazykové a výrazové stránce a konstatoval, že se o ni zasloužila zejména jazyková komise, zřízená při kodifikační komisi ministerstva spravedlnosti pod vedením pana posl. prof. dr. Trávníčka“, jak v závěru svého obsáhlého projevu zdůraznila zpravodajka poslankyně JUDr Z. Patschová.

Nesmíme si ovšem myslit, že text zákona je psán jazykem hovorovým nebo neutrálním, „nivelisovaným“ jazykem spisovým, jak si to dříve představovali (a někdy i dnes představují) brusiči, když odsuzují jazyk úřední a odborný vůbec. Naopak, nový zákon je psán jazykem odborným — jak také jinak —, ale zbaveným vší zbytečné šroubované „učenosti“ a tradičních zvláštnůstek. Jinými slovy, zpřístupnění jazyka nesmí jít na úkor jeho výrazové schopnosti, přesnosti, zřetelnosti. Tak na př. byly odstraněny především všechny tvarové archaismy (s tím souvisí také téměř důsledné nahrazení infinitivu na -ti živější jeho podobou na -t) a všechny zvláštnosti vazebné, frazeologické i slovníkové, které sice patřily takřka k tradičně charakteristickým znakům jazyka zákonů, avšak neměly — podle shodného nálezu jazykozpytců a právníků — žádné oprávnění, bylo je možno bez nejmenší újmy na výrazové přesnosti a zřetelnosti nahradit výrazy běžnými. Rovněž byly odstraněny zbytečné nadměrné a nepřehledné periody a radikálně byl změněn toporný pořádek slov (na př. kladení příklonek, a zejména pak tam, kde byl v rozporu s aktuálním členěním věty, s její významovou výstavbou). — Na druhé straně byly ovšem ponechány ty prostředky odborného jazyka právního, které jsou pro něj nezbytné. To znamená především speciální právnické termíny (osvojenec — osvojitel, povinná osoba, výrok o něčem, vysloviti neplatnost manželství atd.)[1], přesné vyjadřování souvětných vztahů a vůbec složitější stavba souvětí, jmenné vyjadřování, zkrátka všechny prostředky a obraty (stran, v dobré víře, přiměřeně a j. v.) sloužící intelektualisaci jazyka. Uvedeme zde pro ilustraci alespoň dvě ukázky textu (první z nich je zajímavá výrazným pořádkem slov, druhá větnou stavbou zbytečně nekomplikovanou, obě pak ukazují, že byla obecně dána přednost infinitivu na -t.): „Snoubenci jsou povinni předložit výpisy z rodné matriky a jiné potřebné doklady a prohlásit, že jim nejsou známy okolnosti, které by uzavření zamýšleného sňatku vylučovaly, a že je jim znám zdravotní stav jich obou.“ (§3, odst. 1). — „Manželé se mohou dohodnout, že rozsah jmění jim společného bude jiný, než jaký je při zákonném společenství majetkovém. Také správu společného jmění mohou úmluvou upravit jinak, než stanoví zákon. Stejně mohou zákonné společenství majetkové vyhradit až ke dni zániku manželství.“ (§ 29, odst. 1).

---

[1] Je zajímavé, že mohou někdy být i v částečném rozporu s denním obyčejem: na př. manžel zde znamená „jeden z manželů“ (mužský rod je tu bezpříznakovým vyjádřením): „Nastal-li z důležitých důvodů mezi manžely hluboký a trvalý rozvrat, může manžel žádat, aby soud manželství zrušil rozvodem. … O rozvod nemůže žádat manžel, který rozvrat výlučně zavinil …“ (§ 30, odst. 1, 2).

Naše řeč, ročník 34 (1950), číslo 5-6, s. 112-113

Předchozí Rudolf Havel: Amadé a Casanova

Následující Antonín Frinta: O výraze „českoslovanský“