O výraze „českoslovanský“

Antonín Frinta

[Drobnosti]

(pdf)

-

Vznik tohoto složeného adjektiva i příslušných substantiv v našem spisovném jazyce je plodem ideologie slovanské vzájemnosti, ale jejich význam býval též zužován na myšlenku sounáležitosti Čechů se Slováky.

Prvním lidovým časopisem českým tendence slovanské byl Pospíšilův „Čechoslav“, vydávaný v l. 1830—31 v Hradci Králové pod dojmem polského povstání, ale seznamující naše čtenáře i s Puškinem. Jeho název[1] vykládá jeden z redaktorů, Jar. Langer, jako „český Slovan“, tedy vlastně „Čechosláv“ podle Kollárových „Slávů“ ze „Slávy dcery“. Tato složenina má svůj původ na Slovensku[2], kde vyšla již r. 1742 „Orthographia bohemo-slavica,“ načež byla Pavlem Doležalem vydána r. 1746 „Gramatica Slavico-Bohemica“ a r. 1752 „Elementa linguae Slavo-Bohemicae“; z tohoto adjektiva pak tam povstal náš nynější výraz „československý“, použitý již r. 1805 P. Šrámkem v názvu „Československé gramatiky“, vyšlé tehdy v Prešpurku. Dějiny tohoto nikterak umělého a původně nepolitického výrazu zevrubně probral prof. Albert Pražák. Já zde chci jen poukázat na to, že sounáležitost Čechů se Slováky byla před jejich jazykovou odlukou vyjadřována u nás též méně výraznými termíny Čechoslovan a českoslovanský, kterých užíval na př. F. C. Kampelík[3] a J. N. Konečný[4]. J. Kollár navrhl r. 1848 „Slavočeský spolek“ a r. 1849 žádal zřízení „Slávočechie“ ve smyslu nynějšího „Československa“. Ve své známé Rozpravě z r. 1836 užil termínu Slavočech v širším smyslu jako Slavorus, Slavosrb a Slavopolák.

V l. 1848-49 vydával V. R. Kramerius (syn, zmíněný již v pozn. 1) „Česko-slovanský vlastenský denník“. Oblibu složeniny Čechoslovan v této době lze snad vysvětlovat i nacionální oposicí k teritoriálnímu výrazu Čechoněmec (Deutschböhme).

[115]Po vytvoření a rychlém úspěchu spisovné slovenštiny musilo u nás adjektivum českoslovanský nabýt teprve svého náležitého významu, t. j. přestalo být synonymickou alternativou přívlastku československý. Zvláště od let šedesátých stalo se pak v Čechách i na Moravě vlasteneckou módou připojovat je demonstrativně k názvům našich spolků i časopisů. Vyskytly se sice analogické složeniny: russkoslavjanskij a zvláště slavěnobolgarski[5] i slavenoserbski[6], nikoli však polskoslowianski; ale u českého národa nabyl výraz českoslavanský takového rozšíření, že se čeští vystěhovalci v Americe i v Rusku rádi nazývali Čechoslovany[7] a své organisace jmenovali „českoslovanskými“ též s úmyslem pracovat mezi ostatními zahraničními Slovany. Pokud jde o domácí korporace a literární podniky, upozorňují v této souvislosti, že „Spolek českoslovanských knihkupeckých účetních v Praze“ začal r. 1878 vydávat první skutečně „Slovanský katalog bibliografický“ a že r. 1886 vznikla v Praze „Českoslovanská jednota“, která měla původně cíle všeobecně slovanské vzájemnosti, jak je patrno i z jejího pokusu o sborník z r. 1887[8]. Po deseti letech se ovšem specialisovala na pěstování styků se Slováky, ale „Československou“ byla přezvána až po převratu z r. 1918. Velmi názorný je i případ „Národopisné výstavy českoslovanské“ z r. 1895, která sice byla programově omezena na materiál československý, ale nabyla významu všeslovanského. Vždyť i její organisátorka, „Národopisná společnost českoslovanská“, založená r. 1891, pracuje od počátku zcela logicky ve srovnávacím rámci slovanském a její Věstník i sbírky Národopisného musea v Praze svědčí o témž pojetí úkolu. Proto zůstává jejich název s přívlastkem „českoslovanský“ v platnosti i dnes.

Jakou tendenci sledoval první přívlastek naší nejstarší „českoslovanské obchodní akademie“, založené zvláštním spolkem r. 1872, není mi jasné. V Praze však existovala i „Českoslovanská obchodnická beseda“ (přezvaná pak na „Československou“), „Českoslovanská akciová tiskárna“ a „Českoslovanská záložna.“ Je jisté, že dnes již tento přívlastek dohrál svou úlohu v našich kulturních i jazykových dějinách, a mnohé instituce, jež jej měly, zanikly za našich dnů.

---

[1] Předcházející „Čechoslav“, vydávaný v l. 1820—25 V. R. Krameriem a pak F. B. Tomsou, byl nazván podobně jako současný Zieglerův Dobroslav složeninou se slovesem slaviti a neměl nijakého zabarvení slovanským programem. Tituly obou těchto časopisů jsou tedy jen zdánlivě totožné — homonymicky!

[2] Již A. Pražák, kterého se autor dovolává, dokládá ve svých Dějinách spis. slovenštiny (str. 61) adj. boëmo-slavicus k r. 1715 z české mluvnice latinsky psané a vyšlé v Praze. Opraviv některé omyly tohoto údaje, ukázal jsem před 25 lety v Listech filologických (52, 1925, 117) v článku „K názvům lingua sclavonica, boëmo-slavica = český jazyk a Sclavus, Slavus = Čech, Slovák“, že toto adjektivum je doloženo r. 1704 v Jandytově mluvnici a v soudobém spisku jiném, snad též Jandytově, s významem „český“, ale slovem, „kterým se vytýká příbuznost s jinými jazyky a národy slovanskými a snad chce i zdůrazniti!“ — Nelze tedy podle dosavadní literatury tvrdit, že vzniklo toto adjektivum na Slovensku. — BHk

[3] Viz jeho spisy Čechoslovan čili národní jazyk v Čechách, na Moravě, ve Slezsku a na Slovensku a Částky českoslovanského jazyka, oba z r. 1842, Pravopis českoslovanské řeči z r. 1845.

[4] Vydal ve Vídni r. 1842 Theoretisch-praktische Anleitung zur Erlernung der čechischslawischen Sprache a r. 1846 českou příručku Theoreticko-praktické navedení k naučení se jazyku českoslovanskému s Českoslovanskou krestomatií.

[5] Užívalo se ho v Bulharsku od Paisije v 2. pol. XVIII. stol. až do poloviny XIX. stol. (Pavlovičova Grammatika slavenobolgarska z r. 1836 a 1875).

[6] Tak označuje svůj jazyk Chr. Žefarovič ve své Stematografii z r. 1741; první časopis jihoslovanský, který začal vycházet v Benátkách r. 1768, se nazýval „Slavenoserbskij magazin“. — Na Ukrajině je město Slov’janoserbs’k; o jeho původu mi není nic bližšího známo.

[7] Viz i Čechoslovan, týdeník „věnovaný všestrannému povznesení české větve na Rusi“, který vycházel v Kyjevě v l. 1911—1918. (Orgánem odbočky Československé národní rady byl však Čechoslovák v l. 1917—18, vydávaný v Petrohradě a pak v Moskvě.)

[8] Viz o něm ve Slovanském přehledu 28, str. 175.

Naše řeč, ročník 34 (1950), číslo 5-6, s. 114-115

Předchozí Jazyk zákonů

Následující Dš (= František Daneš): Dubbovati