Amadé a Casanova

Rudolf Havel

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Louis Fürnberg: AMADÉ A CASANOVA. Mozartovská novela. Přeložil Pavel Eisner. Praha, Družstevní práce 1950. Stran 67, cena brož. výtisku 22 Kčs.

Jak důležitou složkou naší kultury literární i jazykové jsou překlady, o tom není dnes nikdo na pochybách. Každému je také jasno, že překladatelství je prací stejně tvůrčí a uměleckou jako činnost původní. Také to není dnes nic nového, řekneme-li, že k překládání nestačí jen dokonale rozumět jazyku, z něhož se překládá, nýbrž že první podmínkou je bezpečné ovládání jazyka, do něhož se dílo převádí. Fürnbergovu knížku vydala v půvabné úpravě (s barevnými obrázky K. Müllera) Družstevní práce ve své sbírce Slunovrat. Již proto zaslouží pozornosti; zasluhuje jí však také proto, že je to překlad z němčiny, z níž se bude nyní při přátelském vztahu k demokratickému Německu překládat častěji; konečně i proto, že knížka přináší opět látku mozartovskou, která je Čechům, a zvlášť Pražanům vždy milá.

[110]Není to novela nějaké zvlášť vysoké umělecké nebo literárně historické ceny ani to není kniha, která strhne čtenářské masy, ale je zajímavá svým námětem mozartovským, pražským — a chcete-li — i casanovovským a neškodí, že byla přeložena. Je psána lehkým tónem, sem tam se snaží i jazykově zachytit rokokové prostředí a ani tam, kde zachycuje filosoficko-umělecký spor Mozartův s Casanovou, neupadá do těžkopádné terminologie. Ani v originále nejsou znatelně jazykově diferencovány společenské vrstvy, které se účastní děje. Po stránce jazykové není tedy novela obtížným problémem.

Pavlu Eisnerovi, který byl zajisté povolán k tomu, aby knihu z německého originálu zčeštil, vyhovovala jistě konversační lehkost na jedné straně a snad jej lákala i vážnost nočního dialogu mezi Mozartem a Casanovou na straně druhé. Domnívali jsme se, že při překladu z němčiny budeme moci říci, že knihu přetlumočil výrazně a věrně; že český čtenář bude číst překlad stejně lehce a plynně, jako se čte originál. Co jsme však řekli před časem o Eisnerových překladech z ruštiny, to platí — i když v menší míře — také pro překlad tento. A to nás právě utvrzuje v přesvědčení, že překladatel musí umět rozehrát všechny složky svého jazyka, že se musí sice podrobit do určité míry jazyku originálu, ale že musí ve svém jazyce hledat rovnomocné výrazy, rovnomocný způsob stavby věty, stylistických obratů a někdy i tvoření slov. Jazyk překladu musí být přirozený, je-li přirozený jazyk originálu; charakter, tón, základní rys jazyka musí být v obou knihách stejný pokud možno. A to nemůžeme říci o našem překladu Pavla Eisnera.

Eisner především přehnal konversační lehkost některých míst až k vulgárnosti. Nevadí nám, slyšíme-li od herce Bondiniho větu jako: „Ta je v překrucování vůbec metr“ (18), i když zní v originále trochu mírněji: „Die hat’s überhaupt mit dem Vertreiben“; v ústech vojáka a k tomu hrubce zní dokonce velmi vhodně věta: „To bych se podíval, není-li nějaký prostředek, jak naučit tu chamraď móresům“ (38; das Pack zur Räson zu bringen). Ale mluví-li Josefa Dušková (dosud jsme byli zvyklí číst a slyšet Josefina Dušková) s Mozartem takovýmto tónem: „… že vy mužští si to hned vyložíte tak, jako by bylo jen vaší výsadou, abyste hráli prim“ nebo „Páv je páv, to je stará věc“ (30) nebo „Amadé je její poručník a zpola ještě kluk“ (31) a odpovídá-li jí Mozart: „Toby vám trefilo do noty“ (30) nebo „Vy ženské se nakonec vždycky vytasíte s pávem, to je váš poslední trumf proti nám“, pak to čtenáře přece nepříjemně zarazí. V originále je hovor veden ovšem také lehkým tónem, ale právě proto, že Eisner doplňuje podle smyslu slovo „mužští“ a „ženské“ tam, kde originál má prosté „ihr“ („Daß ihr das nur immer gleich so auslegen mußt, als sei’s euer Vorrecht allein, die erste Geigen zu spielen“), nebo tím, že přidá ustálené rčení „to je stará věc“, které originál nemá („Pfau bleibt Pfau“), to dává řeči tón přímo vulgární. A čteme-li v řeči Mozartově větu: „Jen [111]se mi nehoňte“ (17; „seid schön stad“), máme dojem, že se geniální hudebník pohyboval víc ve společnosti Podskaláků než mezi t. zv. honorací pražskou, nehledě k tomu, že vulgární „honiti se“ je výraz z doby nedávno minulé. Eisner vůbec dává jazyku expresivní zabarvení tam, kde v originále není, a užívá k tomu různých prostředků, které čeština má (nesmíte si čekat nic lepšího; hledej ji hezky někde jinde; přílišné mládě — zu jung a pod.).

I ve vyprávění zcela klidném, epickém jsou v Eisnerově překladu výrazy a obraty, které se do situace nehodí; o některých se domníváme, že nejsou přeloženy přesně, i když jsme přesvědčeni, že Eisner ovládá němčinu lépe než kdo jiný u nás. Kdyby někdo jiný než P. Eisner přeložil větu v němčině zcela běžnou a přirozenou: „Aber daß ich nicht lache“ „Pane, vy hovoříte opravdu povyrážlivě“ (40), řekli bychom, že neumí ani německy, ani česky P. E. vůbec rád přehání jazykové výrazy. Nemůžeme sice nikdy říci, že tak se ta neb ona věta přeložit nedá, odpovídá vždy nějak originálu, ale vždy jen nějak. Věty „Nedělá dobrotu, ví-li člověk hned po ránu to, co je moudrost stáří“ (60) mohou jistě někdy nahradit německé: „Es ist schlecht, zu früh zu wissen, was die Weisheit des Alters ist“, ale proč překládat „zu früh“ tak metaforicky, když toho kontext vůbec nevyžaduje a když v češtině takové spojení není vůbec: běžné? Stejně není důvodu překládat „Eine Duscheksche Spezialität“ jako „na to si Dušek potrpěl“ (na česká jídla), když to byla opravdu specialita stolu Duškových.

Cizí slova, zpravidla francouzského původu, z nichž některá mají charakterisovat tehdejší společnost, Eisner nechává zpravidla v původním, jen počeštěném znění (amusantní, parlírovat, chevalier, maestro, pan compositeur a pod.). Někdy je překládá a ne zcela vhodně (slovo „gusto“ pak zčešťuje na „city“; zbytečně). Za velmi nevhodný pokládáme překlad německého „Behausung“ jako „kvartýr“ (Dovedu vás k vašemu kvartýru, 48 a častěji). Je pravda, že to slovo mělo kdysi význam „byt“, „obydlí“ podle francouzského původu, ale již Jungmann označuje tento výraz za zastaralý a dnes žije toto slovo jen jako lidové nebo hovorové s trochou pejorativního zabarvení.

V jazyce Eisnerově je vůbec mnoho strojeností nebo výrazů nemístně hovorových a konečně dosti neobratností, které se nemají vyskytovat u překladatele tak plodného a zkušeného. Uvedeme jen některé, lexikální, frazeologické i stylistické: nástražný úmysl (12), Da Ponte měl z toho ústa dokořán (15), seděla cele oddána řinutí jeho slov (19), to mi připadá jako přílišná pokora a dárnost (24, freigiebig), Dušek měl jemný úsměv (25, doslovný překlad), vyjevil se mu jako benátský rodák (26), zábava nezmýlena šuměla dál (36), daleko příliš krásné (41, viel zu schön), s obveseleností poněkud vyumělkovanou (43, prostě Heiterkeit), velikým posunkem dopravil pravici na srdce (43, führte; je to herecké gesto, ale i když zde [112]připouštíme možnost strojenosti i v jazykovém vyjádření, přece je sloveso dopraviti nevhodné; proč by nestačilo říci: hned s velkým gestem spouštěl pravici na srdce), kočky se míhaly mimo (48).

Tyto výtky, které máme k Eisnerovu překladu, neznamenají, že je jeho překlad špatný a že odradí čtenáře. Ne; to se jen zdá, když rozptýlené jednotlivosti shrneme na jedno místo. Jsou v knize místa i jednotlivosti pěkně a svěže přeložené a tato svěžest vyniká i v celku. Uvádíme a vytýkáme je jen proto, abychom upozornili P. Eisnera na to, co jistě sám ví: že i v zacházení s jazykem vládne kázeň a že strojenost jazyka není vždy na místě. Eisner ovládá téměř bezvadně mechanické zákony češtiny; ví, podle jakých principů se tvoří slova a výrazy, tak jako to věděli naši obrozenci. Proto u něho najdeme víc novotvarů a aktualisovaných významů než u jiného spisovatele, a zvlášť překladatele. Ale slova správně utvořená nemusí být tak ústrojná, aby jazyku vyhovovala. Proto také Eisner užívá vazeb, které theoreticky mohou být, ale které v češtině přece pociťujeme jako cizí. Škoda, že P. Eisner nemá více přirozeného citu (který v obecných úvahách o češtině tak často ukázal), aby vycítil, kdy může slova nebo vazby užít. Řekne-li o svíčkách, že odtávaly, je to slovo, které správně vystihuje představu a je ho užito na místě; podobně adverbium nevěřivě, které neuvádí Příruční slovník, je ve spojení nevěřivě prohlásil tvořeno správně a je ho užito vhodně. Ale „in der Beschränkung zeigt sich der Meister“; i v užívání jazyka platí toto již ošumělé heslo. Více citu a kázně žádáme na Eisnerovi, a pak bude patřit k našim nejlepším překladatelům, kterých máme tak zapotřebí. K tomu, aby se jím stal, má větší předpoklady než kdo jiný.

Splnili jsme tak slib, který jsme kdysi v Naší řeči dali při posudku jeho impresionistických essayí o jazyce, že se podíváme na jeho překlady. Aby se však nezdálo, že si při posuzování překladů vybíráme úmyslně jen překlady jeho, uzavíráme tímto posudkem řadu poznámek o jazyce Eisnerově a o jeho názorech na jazyk. Budeme-li ještě o něm psát, bude to jen tehdy, až budeme moci říci víc kladného než záporného.

Naše řeč, ročník 34 (1950), číslo 5-6, s. 109-112

Předchozí Adolf Kellner: Odraz života slezského lidu v jazyce

Následující Jazyk zákonů